Anime a manga fanfikce

    Zacátek konce

    „Slečno! Slečno Alisie! Kde jste? Slečno, není čas na hry, mladý pán Sesshoumaru zde bude každou chvíli!“ křičela v zahradách Lorda Východu stará žena, zjevně bez výsledku. Její schovankou byla, nikdo jiný jako jediná dcera lorda Touja a lady Yo, Alisia. ´Já tu holku jednou přetrhnu jako hada.´ zlobila se v duchu stařenka, když svižně vykročila nazpátek k domu, doufajíc, že dívka se ukáže dřív než přijde její budoucí snoubenec.

    Sesshoumaru se rozhlédl po krajině a shledal, že skutečně dokáže rozeznat hranice jiné dimenze od skutečného světa. Zanedlouho již stál v přijímací hale a čekal, až si jeho otec vymění s Lordem Toujou zdvořilostní fráze. Sesshoumaru si pozorně prohlédl tváře svých hostitelů. Nezměnili se ani za mák. On sám dospěl v silného démona a tuhle celou frašku, jak sám nazýval své zasnoubení a následnou svatbu, nepovažoval za něco důležitého. Měl představu, že Alisia bude ufňukaná tichá dívka, jakou poznal v dětství. Byl tak zamyšlen, že ani nepostřehl omluvu za nepřítomnost jeho budoucí ženy. Společně s otcem a hostitelským párem šli do jídelny, kde na ně čekala večeře. Zrovna se usazovali, když se vstupní dveře otevřeli a dovnitř vešla ona. Lady Alisia.

    „Omlouvám se za svůj pozdní příchod, otče, matko, vážený hosté. Ale měla jsem jisté neodkladné záležitosti, které si vyžadovali mou přítomnost,“ měla jasný mladý hlas, který ho donutil se otočit a podívat se na jeho majitelku. Byla v poloviční úkloně, takže jediné co teď viděl byli dlouhé fialové vlasy. „Alisie! Dost tvých výmluv, o tomhle si ještě pohovoříme, mladá dámo! Víš jak je nevychované nechat čekat rodinu tvého budoucího manžela až se laskavě ukážeš mezi námi?“ vyhuboval jí její otec. „Odpusť, otče.“ „Sedni si na své místo a doufám, že tohle se už nebude opakovat,“ naznačil jí a dívka se narovnala. Sesshoumaru z ní nespouštěl zrak. Vypadala tak na 17-19let, vlasy jí sahaly přes půl zad, některé prameny měla zaplétány do copánků a měli tmavě fialovou barvu. Měla štíhlou postavu a řekl by, že až kočičí krok. Překvapen byl však až tehdy, když si sedla naproti němu a drze se mu podívala do očí. Její byli fialkové a viděl v nich vzdor. Ta dívka nebyla nejkrásnější, ale byla hezká a měla v sobě něco, co Sesshoumaru oceňoval. Měla v sobě touhu po svobodě.

    Jedli mlčky, jenom občas se jeden na druhého podívali. Mluvili spolu velice málo. Poté se společnost přesunula do obývacího sálu a rozproudil se rozhovor. Sesshoumaru si všiml, že Alisii musel její otec občas krotit pohledy, když byli uprostřed debaty s jeho otcem o nějakých nepodstatných věcech, které jeho nezajímali a pokládal je za malicherné. Jako vysvobození mu připadlo, když mohl odejít ven do zahrad.

    Stál u altánku obklopeného popínavými růžemi, když ji ucítil. „Sesshoumaru, že?“ ozvala se a on se otočil. Stála u vchodu a dívala se na něj. Když nic neříkal, přešla vedla něj a opřela se o zábradlí. „Aby bylo jasno, já s touhle svatbou nesouhlasím. Neznám tě, nemám k tobě žádný vztah a viděla jsem tě celkově asi dvakrát. Nevíš o mně nic, stejně tak jako já o tobě, takže myslím, že nejlepší bude, když se budeme nadále chovat podle představ našich rodičů. Zítra jsou zásnuby, za rok svatba. Uplyne to jako voda…“ říkala, zatímco ji sledoval, jak si pohrává s jednou z růží. „Já z toho rozhodnutí nejsem taky dvakrát nadšený, takže myslím, že nejlepší bude najít nějakou dohodu mezi námi,“ odpověděl jí. Dívka se otočila a on si všiml blýsknutí v jejích očích. „Tohle jsem chtěla slyšet. Hrozně nerada bych ztratila cokoliv ze své volnosti. Takže, ty si nebudeš všímat mě a já si nebudu všímat tebe. Zítra sehrajeme divadlo pro rodiče, budou spokojeni oni i my. Jsem ráda, že jsme se tak dohodli. A teď, když mě omluvíš, mám ještě něco na práci,“ usmála se na něj a rozběhla se na konec zahrady. Sledoval ji pohledem a neušlo mu, že tam na ní někdo čekal. ´Ta dívka se změnila k nepoznání,“ přemýšlel, když mířil nazpátek k domu.

    Alisia nebyla žádné neviňátko. Jakmile se začala měnit v ženu, věděla, jak svádět ostatní v prospěch svých věcí. Stala se trochu neovladatelná pro svou chůvu, která byla lidského rodu a sloužila rodině dlouhá léta, protože neměla nikoho jiného a oni jí zachránili život. Jediný, kdo mladou démonku dokázal zkrotit v jejích výstřelcích a náladách byl její otec. Věděl, že jeho dcera je temperamentní a snažil se dělat vše, co bylo v jeho silách aby to zmírnil. Její matka byla kočičí démon a on sám měl v sobě víc jak polovinu dračí krve. To, že se mu dívka vymkla z kontroly poznal podle jejího přístupu k nastávajícím zásnubám a svatbě. Svedli spolu dlouhé hodiny hádek, ale vždy z nich vyšel vítěz jako on. A teď to bylo tady. Věděl, že Alisia neudělá žádné velké problémy během obřadu, ale obával se toho, co by mohlo přijít po něm. Proto si zavolal k sobě Sesshoumarua aby si s ním mohl promluvit. „Alisia není zlá, jenom je moc mladá. Ještě trochu dítě. Je divoká, to ano, ale dokáže se postarat sama o sebe i o své blízké. Budeš potřebovat možná mnoho trpělivosti do začátku. Vím, že oba máte své výhrady proti tomuto výběru svých partnerů, ale slíbil jsem to tvému otci a míním slib dodržet. Doufám, že rozumíš, Sesshoumaru,“ následovalo ještě několik podobných vět ohledně Alisie a Sesshoumaru měl pocit, že to nebude tak jednoduché jak si myslel a čekal.

    Na druhý den už od rána probíhali přípravy na zásnuby. Alisia se oblékala do modrého kimona s červeným obi, barev jejího domu. Její chůva a služebné jí vyčesali vlasy do drdolu, ze kterého spustili několik pramenů na záda a do stran, připíchli dvě jehlice a jednu ozdobu ve tvaru modro rudého květu. Když se podívala na sebe do zrcadla, věděla, že nyní její dětství definitivně skončilo. Dnešním dnem bude její život v rukou někoho jiného. Sedla si, zatímco jí jemně líčili a přemýšlela. Sesshoumaru jí připadl velice arogantní a sebejistý. Ano, určitě se jednou z něho stane mocný démon, ale nyní měla pocit, že je to uzurpátor, který ji vytrhává z její svobody. Svoboda to vlastně nikdy nebyla, odmala byla vychovávána k tomu, aby byla vzorná manželka a bojovat ji až naučili její přátelé. Když zjistila, že má některé schopnosti, které sama nezvládne, šla za otcem a od té doby měla volnost. Nyní začínala mít pocit, že ji ztrácí. „Alis, je čas,“ nakoukl do jejího pokoje černovlasý mladík. „Už jdu, Ryuko,“ odpověděla mu a usmála se na něj. „Jsi nádherná. Škoda, že pro něj, pro toho psa ze západu, Alis,“ zašeptal, když kráčeli ke schodům. „Taky jsem z toho tak nadšená jako ty, ale nemůžu nic dělat. Teď jsou jenom zásnuby, takže rok budu ještě relativně v pohodě. Ale po svatbě vše skončí,“ podívala se mu do oříškových očí. Nebyli milenci, jak si mnozí mysleli. Ona ho brala jako nejlepšího přítele, ale on byl do ní až po uši zamilovaný. Jistě, své volné chvíle trávili spolu a poslední rok se sblížili dost na to, aby Ryuko žárlil. „Nesnesu pomyšlení, že by se tě měl líbat, dotýkat se tě a nakonec…“sevřel ruce v pěst a ona se usmála. „Myslím, že on by to samé tvrdil o tobě,“ chytila ho za ruku a zatáhla za roh. „Něco končí, něco začíná. Musíš se s tím smířit,“ řekla mu vážně. Černovlasý démon jí jemně vzal za bradu a políbil ji: „Nikdy se s tím nesmířím. Lituji toho, že mě tvůj otec neuznal vhodným jako tvého manžela. Dovol mi stát se tvým milencem, druhem…“ Dívka odtáhla jeho ruku a její pohled tvrdl: „Víš, že takhle to nejde. A teď pojď, než nás dají hledat.“ Vykročila směrem k zahradě, Ryuko kráčel za ní a pohledem propíchával muže uprostřed altánku. Muže, který mu bral vše, co mu bylo drahé.

    Sesshomaru se díval na dívku, když si stoupla vedle něho. Byla od něj asi o hlavu menší, ale jemu to nevadilo. Chtěl mít co nejrychleji tuhle frašku za sebou. Před ně předstoupili oba jejich rodiče.

    „Lorde Toujo,  nastal den, kdy mi splníš slib, který jsi dal. Žádám tvou dceru pro Sesshomarua, mého syna. Splň co jsi slíbil nebo buď prohlášen za zrádce přítele,“ začal InuTaisho s obřadem. Alisiin otec přešel k němu a sklonil hlavu. „Lorde InuTaisho, plním slib, který jsem ti dal,“ obrátil se na Sesshomarua: „Sesshomaru, dávám ti svou jedinou dceru, Alisii. Plním tím slib daný tvému otci, když mi zachránil život. Tímto jsou naše rody vyrovnány.“ Lady Yo vzala za ruku Alisii a řekla s pohledem upřeným na Sesshomarovu matku: „Paní, zde odevzdávám své dítě, mou dceru, z mých rukou do rukou vašeho syna.“ Sesshomarova ruka, vedená jeho matkou, vzala dívčinu do své. „ Vaše dcera bude u mého syna v bezpečí. Nechť se za čas,  který přijde, seznámí a spojí svou krev spolu se sliby.“

    „Sesshomaru, budoucí Lorde západních a Alisie, dědičko východních zemí, od dnešního dne jste snoubenci. Váš společný osud bude zpečetěn ode dneška za rok, kdy budete prohlášeni za manžele,“ prohlásil Touja a Sesshomaru se podíval na dívku stojící naproti němu. Její pohled směřoval někam za něj. Obřad byl u konce a tak se mohl otočit. Na konci zahrady, u zdi stálo několik mladých démonů a sledovali dívku. Zvlášť pohledy několika z nich mu napověděly, že by se raději viděli na jeho místě. Otočil hlavu zpátky a setkal se s fialkovýma očima. „Předpokládám správně, že je budu muset zabít, aby se tě vzdali,“ řekl jí. „Za rok se může mnoho změnit, můj lorde,“ odpověděla mu formálně. Sesshomaru přivřel oči a sledoval dívčin pobavený pohled. „Rok je v našem životě velice krátká doba, Alisie,“ odvětil a vedl ji do domu, kde se konalo občerstvení.

    Sesshomaru s rodinou zůstali v sídle ještě několik týdnů po zásnubách. Rodiče doufali, že se mladí sblíží, ale sledovali jenom jemnou ignoraci a zdvořilé konverzace. Alisia si po čase začala uvědomovat, že noční útěky s chlapci jí nepřináší potěšení. Nikdy nenechala zajít situace tak daleko, aby se s nimi milovala. Měla ráda, když s nimi běhala nocí, trénovala boj a vyměnila si několik objetí a polibků. Sesshomarovi se podařilo dva démony zabít, když se vkrádali do jejího pokoje. Jasně dával najevo, kde je jeho místo. Alisia s ním několikrát mluvila, zjistila, že jí jeho přítomnost nevadí tolik jak když se potkali před zasnoubením. Moc toho nenamluvil, za to ona mu vyprávěla o dětství, když ho provázela krajinou kolem sídla. Zjišťovala, že se jí začíná líbit ta jeho arogance a styl, který měl tak osobitý.

    Zrovna přeskakovala zeď při návratu z jedné noční potulky, když do něj málem vrazila. „Můj lorde, co vy tady?“ zeptala se překvapeně a zadívala se do jeho zlatých očí. „Čekám na tebe,  Alisie,“ odvětil jí. Dívka přivřela oči a prošla kolem něj, on se k ní připojil a pokračoval: „Během několika dní odcházím zpátky domů a nerad bych až za mnou přijedeš na svatbu zjistil, že žádná nebude, protože budeš obtěžkána některým z těch podřadných démonů tady,“ řekl přímo a dívka se rozesmála. „Můj lord se nemusí obávat. Tohle byl můj poslední výlet a vracím se z něho ve stejném stavu v jakém jsem na něj šla.“ Sesshomaru se zastavil a podíval se dívce do očí. Ozařoval je měsíc, nyní ve třech čtvrtinách své moci. „Stalo se snad něco?“ zeptal se jí. Dívka přikývla a nespouštěla z něho pohled. V jednom okamihu jí probleskly hlavou vzpomínky na něj, jak spolu mluví v knihovně, jak jí podává solničku, jeho arogantní pohled, když ji našel v altánku s Ryukem, předtím než ho přizabil. „Řekla jsem si, že když dodržel slib můj otec, musím ho dodržet také já. I když to bude obnášet život s tebou, Sesshomaru.“ Rozběhla se a zmizela ve dveřích. Tu noc proklínala osud, který jí byl určen.

    Zlom nastal po týdnu, několik dní po odchodu Sesshomarovi rodiny. Byl úplněk, když se nocí rozlehl křik a kvílení. Sídlo bylo napadeno mnoha nechutnými démony, kterým velel muž, kterého Alisie viděla naposledy jako malá holčička. Pamatovala si však jeho jméno. Naraku. Nebyl to jenom jeden démon, byla to celá sbírka v těle nějakého nešťastníka, který obětoval svou duši ve svůj prospěch. Lord Touja stál před ním, připraven bránit svou ženu a dceru. Byl ve své dračí formě, tvář mu lemovaly modré šupiny s karmínovým nádechem a na zádech měl velká dračí křídla. Sídlo hořelo a oni byli nyní jediní na živu, obklíčení stovkami démonů. Oni a stará chůva, stojící za paní Yo a držící Alisii v náručí.

    „Před mnoha lety jsi přišel, abys se přes mojí dceru dostal k umění tvoření dimenzí, Naraku. Tehdy jsem tě odhalil, vyhnal a ty se nyní vracíš mstít?“ zněl nocí hlas Lorda Východu. „Dnes jsem si nepřišel pro tvé umění, ani pro dceru, ale pro tvoji celou rodinu. Za ponížení a výprask, který jsem dostal. Slíbil jsem, že se vrátím a budu mocnější než kdy dřív a nyní, nyní nastal ten čas! Zemři!“ rozběhli se proti sobě a zároveň zaútočili i démoni. Lady Yo se vrhla před svou dceru a chůvu, s vytaženými dlouhými drápy, měnící se na obrovskou kočku. „Odveď dívku do tunelu v podzemí a přes portál do dimenze. Víš co máš dělat!“ zakřičela na chůvu a než se Alisia mohla vzpamatovat, byla tažena pryč od svých rodičů. Matka jim po cestě zabíjela démony a otec měl plné ruce práce s Narakem. Chtěla jim pomoct, křičela na ně, snažila se k nim dostat, ale nedali jí šanci. Poslední co viděla předtím, než se propadla do zářivého zrcadla v místnosti bylo, jak se démoni vrhli na její matku a to, jak otec rozsekal Naraka, nebo aspoň jeho tělo, ze kterého vyletěli další démoni.

    Ocitla se v mlžném oparu šedé krajiny. „Co se stalo, chůvo?“ podívala se na starou ženu, která potichu ležela vedle ní. „Portál se zhroutil, slečno,“ zasípala žena a Alisia se k ní sklonila. Přes její hruď se táhl hluboký škrábanec zalitý krví. „Matka a otec.. jsou mrtví, že ano?“ do očí se jí nahrnuli slzy. „Má paní…obávám se, že jste jediná žijící z vašeho domu. Brzy odejdu i já a vy zůstanete sama. Mám tady přívěšek,  díky kterému se budeme moct vrátit zpátky, až bude po všem,“ zašeptala jí. „Nemluv a šetři síly. Viděla jsem, jak otec zabil Naraka, určitě je mrtev jak on tak nepřítel. Vrátíme se a já tě vyléčím,“ slzy jí tekly po tvářích a snažila se zastavit ženino krvácení.

    Stála nad třemi hroby. Na jednom bylo jméno jejího otce, na druhém jméno její matky. Třetí hrob nesl jméno Alisia, ale tělo pod ním patřilo někomu jinému. Ryukovi. Démonovi, kterému patřil její první polibek. Démonovi, který položil život za její život. Pochovala je všechny, rodinu i přátele. Ona a stará chůva, která pomalu umírala. „Musíme odejít, má paní. Někde, kde nás nenajde. Obávám se, že Naraku přežil, i když velice zraněn od vašeho otce, ale pořád naživu. Najde si jiného hostitele a půjde po vás. Musíme pryč. Do lidského světa.“ Dívka přikývla a položila na hroby malou kytičku. Poté se otočila a opustila místo zkázy.

    Sesshoumaru s otcem hleděli na hroby. Na ten s jejím jménem. „Smrt ruší zasnoubení,“ řekl InuTaisho: „vím, že jste se neměli moc rádi, ale byla to dobrá dívka.“ Sesshomaru se podíval na kvítky na hrobech. Poprvé v životě měl pocit, že něco ztratil.

    Note