Záměna

Spokojeně projížděl podzimním městem na své motorce, pozoroval západ slunce mezi výškovými budovami a oranžově zbarvené koruny parků. Motor si spokojeně předl a stroj tak popoháněl dopředu. Bylo příjemně, jen stín byl protivně studený a s dotěrným větrem se vlezl všude. Pár hnědých pramenů se dostalo ven zpod bundy a vesele si vlálo ve větru. Konečně byl doma, celodenní nahrávání ho zmohlo a vidina postele mu začala zavírat víčka. Zaparkoval na své obvyklé místo, vyšlápnul schody do domovních dveří, přivolal si výtah a mezitím se zmoženě opřel o stěnu naproti. S cvaknutím se objevila klec, nastoupil a ledabyle nahmatal tlačítko jeho patra.

,,Ale, dobrý večer,‘‘ ozvalo se z protějších dveří, když Hiro zápasil s futrálem od kytary, který se mu zašprajcnul ve výtahových dveřích.

,,Dobrý, dobrý.‘‘ pozdravil, aby se neřeklo a dál zápasil černým obalem. Nemusel se ani otáčet, po hlase poznal zvědavou sousedku, která se ho každý týden ptala, jestli nebude mít nějakou ženskou návštěvu. Jako klasicky se zasmál, a když pouzdro konečně povolilo, odebral se ke dveřím a s jízlivým ‚, ne‘‘ za sebou zabouchnul. Jakmile za ním zapadly dveře, unaveně se svezl na zem a tam ležel a bylo mu jedno, že leží na botách, které ho nepohodlně tlačily do žeber. Byl rád, že je vůbec doma. Poslední dobou se zkoušky protahovaly a to nejen kvůli Shuichimu, který chodil do zkušebny s náladami jako jarní počasí.

,,Oh, Bože,‘‘ zvedl se po chvíli s otiskem koberce na obličeji, sebral kytaru, kterou následovně opřel v obýváku o stěnu a pak se pomaličku dobelhal do koupelny. Posadil se na vanu a přemýšlel, jestli si zvládne napustit vanu. Po chvilce přemáhání se, aby neusnul, usoudil, že to není dobrý nápad, jelikož je v takovém stavu, že by se možná i utopil a tak se rozhodl pro rychlou sprchu. Sházel ze sebe veškeré oblečení, nechal ho na jedné hromadě, stoupnul si do vany a s šokem na sebe pustil studenou vodu, jelikož se přehmátnul o kohoutek vedle. Rychle vyvážil proud naprosto ledové vody proudem krásně teplé a příjemné. Opřel se hlavou o stěnu a jen tak stál, a až teprve tehdy, když mu to jeho nečinné stání připadalo nesmírně dlouhé, teprve tehdy se odhodlal, že by také mohl vylézt ven. Stáhnul přehozený ručník, omotal si ho kolem pasu a opatrně vyšlápnul na kachličkovou podlahu. Jenže v tom smyk, zběsilé chytání se předmětů kolem a další nesmírný šok. Jen tak-tak ustál pád na roh skříňky, který by opravdu nemusel dopadnout dobře.

,,Uf,‘‘ oddychnul si nahlas. Poté se sklonil nad vanu a párkrát přejel rukama přes vlasy, aby z nich dostal přebytečnou vodu, která mu z pramínků kapala všude možně. Bylo to značně nepříjemné, táhlo mu na nohy a pokožku měl napnutou jako strunu, takže ho každé větší pohnutí a shyb bolel. Nesnášel takové stavy, kdy se vrátil domů zlámaný tak, že se zvládnul jenom přebalit a jít spát. Když se konečně dosušil tím svým loudavým tempem, všiml si, že si nepřinesl nic na spaní. Značně kyselý opatrnými kroky vyplul z koupelny a svižně zaplul do obýváku, kde se sehnul k šuplíkům pod televizí. Něco bylo ale špatně, připadal si, jako by ho někdo sledoval. A taky že ano.

,,Good evening, Hiroshi.‘‘ zasmál se na gauči sedící K. Hiroshi v tu chvíli neměl ani kouska odvahy, aby se otočil. Rychle mu však došlo, že na něj vystrčil zadnici a tak si rychle dřepnul.

,,Snad nejdu nevhod?‘‘ pokračoval s úšklebkem na tváři pobaveně K. Hiro, už trošku oklepaný ze šoku z nezvané návštěvy, se postavil a stydlivě k sobě přitisknul vyndané čisté oblečení.

,,Trochu.‘‘ ušklíbnul se, omluvil se a zmizel v koupelně. Winchesterovi se hlavou honilo plno věcí, jen ne to, kvůli čemu vlastně přišel. Nebo přesněji řečeno, se vloupal. Stoupnul si k oknu, odhrnul žlutý závěs a podíval se dolů na napůl spící noční město. Nakonec ho otevřel, vložil si cigaretu do koutku úst a lačně si zapálil.

,,Hele, K?‘‘ vrátil se po chvíli Hiroshi z koupelny, kde na sebe v cuku letu natáhnul veškeré oblečení, spodní prádlo nevyjímaje. (A/N: Když už má návštěvu. :D)

,,Hm?‘‘ otočil se nezaujatě K od okna. Jeho nezaujetí se ale změnilo ve veliké zaujetí, když spatřil Hiroshiho v kraťasech a s mokrými vlasy přes rameno. Košile, kterou měl na sobě, ještě natáhla zbytek vláhy z jeho vlasů a vyrýsovala mu do pruhů ještě jedny, mnohem tmavší.

,,Yes?‘‘ probral se po chvíli zírání.

,,Mohl bys prosím Tě, zavřít okno? Strašně tu táhne.‘‘ zaprosil Hiroshi.

,,Chceš něco k pití?‘‘ zajímal se Hiro, než úplně zmizel v kuchyni. Winchester spěšně zavřel okno, párkrát zamáchal rukou, aby rozptýlil cigaretový kouř a pak zamířil k futrálu s kytarou.

,,No thanks.‘‘ odmítnul ho zdvořile, načež pokleknul k obalu, jednou rukou nahmatal zips a jal se ho rozepnout, jenže v tu samou chvíli se Hiroshi vracel z kuchyně. Zastavil se ve dveřích a tak jako se zaraženě díval K na Hira, tak zaraženě se díval Hiro na K. Pak Hiroshimu došlo, že vlastně nezná důvod Winchesterovy večerní návštěvy a ani si nebyl jistý, jestli ho znát chce.

,,K, proč jsi vlastně tady?‘‘ zatvářil se Hiro a s hraným nezájmem se posadil naproti televizi. Winchester stále klečel u futrálu, nejspíše vymýšlel originální odpověď. Hiroshi se začínal obávat, že na něj vytáhne kvér, ale byl tak unavený, že si jako mrtvý už připadal.

,,Myslím, že máš něco, co patří mě.‘‘ ozvalo se náhle, poté byl slyšet jen zvuk rozepínaného zipsu. Hiro se nestačil divit, když obal na jeho milovanou kytaru vlastně kytaru neobsahoval, ale zato byl napěchovaný všemožnými zbraněmi. Hiro postavil hrnek horkého čaje s klapotem na stůl a mravenčími kroky se odebral ke K. Zamrazilo ho, když si uvědomil, že to měl celou dobu, co jel na motorce domů na zádech, že se mu pouzdro vzpříčilo ve výtahu a že s ním skoro mrsknul do kouta.

,,M-museli jsme si je prohodit při odchodu.‘‘ zakoktal Hiro a s nervózním úsměvem na tváři se posadil zpátky, odkud přišel.

,,Don’t worry, nic z toho nemůže samovolně vystřelit.‘‘ utěšoval ho.

,,A moje kytara? Ta je kde?‘‘ vyhrknul najednou Nakano.

,,Stojí v předsíni.‘‘ konstatoval laxně K a posadil se do opačného rohu sofy, než seděl Hiro. Ten se rychlostí blesku přesunul do předsíně, kde opravdu stála jeho milovaná červená kytara. Pečovatelsky ji vzal za hmatník a prohlídnul si ji od hlavy až po tónovou clonu. Všechno bylo tak, jak být mělo. Nikde ani škrábaneček, ani šmouha. To ji snad K ještě stihnul i vyleštit. Hiroshimu spadl kámen ze srdce. Vzal ji do obýváku, opřel ji pro jistotu pod oknem a už jako po několikáté za tenhle večer se posadil zpět na gauč.

,,Můžu tu chvíli zůstat?‘‘ nechal se slyšet K. Hiro chtěl zaprotestovat něco v tom smyslu, ať si sbalí svá nebezpečná fidlátka a jde domů, ale přeci jen kývnul, aby se posadil. Pak ukázal ještě prstem na kuchyň a koupelnu, kdyby milostivý pán potřeboval, zabalil se do deky a usnul u nějakého půlnočního zábavného pořadu.

 Probudil ho až pohyb, který však nepatřil jemu. Zamžoural do tmy, kde vlastně je? Pak mu došlo, že se včera doplazil domů, osprchoval se a pak ho navštívil K. K! Škubnul sebou, aby zjistil, že leží u Winchestra, který si ho majetnicky drží v náručí. Proto mu bylo takové teplo. Když pod tou dekou usínal, bylo mu jasné, že se asi moc nezahřeje a tak plánoval, že si později půjde lehnout do ložnice pod tlustou přikrývku a K vykopne konečně z bytu. Nakonec skončil u něj v náručí. Opatrně rukou zašmátral pod sebou. Skvěle, takže on neleží u něj, ale na něm, jak úžasné zjištění k druhé hodině ranní. Začal přemýšlet, jak se z jeho sevření vymanit tak, aby ho neprobudil. Nicméně pokaždé, co s sebou jen trošičku pohnul, pohnul se i K. Po chvíli to vzdal, položil si zpátky hlavu na Winchestrovo rameno a hlavu mu zabořil do ohybu krku. Jeho košile krásně voněla. Nebyla to taková ta agresivní kolínská, jako někteří muži používali, ale nebyla ani slabá, aby musel neustále ňuchat kolem sebe, aby ji ucítil. V tom zvednul hlavu a zadíval se na tvář spícího Američana. Hrála klidnými tóny, vlastně celkově působila uvolněně. K se většinou potutleně usmíval, nebo nadával. Takového ho znal. A teď tu u něj leží v pevném sevření, dívá se, jak má pootevřená ústa, jak pomalu oddychuje a spokojeně spí, jako by snad tohle bylo účelem jeho návštěvy. Nenadále se K pohnul, klidný výraz se zkřivil do nepěkné grimasy, když se člověk ráno vzbudí s tím dotěrným pocitem, že musí zase vstát.

,,Hiroshi? Jsi vzhůru?‘‘ ozval se hlas, který vůbec nezněl tak americky, jako většinou zníval. Jedna ruka pustila Hiroshiho a promnula oči. Rozhlédnul se po místnosti úplně stejným způsobem, jako to udělal Hiro, když se před pár minutami také probudil. Pak se zadíval na hodinky na pravé ruce, aby zjistil, že je ještě brzy na to vstávat.

,,Ještě je brzy.‘‘ povzdechl si a políbil nic neříkajícího kytaristu na tvář.

,,K, nechceš toho nechat a jít domů?‘‘ dopálil se Hiroshi a pokusil se vstát. Co si o sobě vůbec myslí? Že přijde jen tak do jeho bytu a pak ho bude jen tak líbat na tvář. Nepovedlo se mu to, K zesílil stisk.

,,Nechci.‘‘ zašeptal. Řekl to tak vážným tónem, že se Hiroshi už ani neobtěžoval protestovat a položil si hlavu zase zpátky na jeho rameno. Chvíli přemýšlel, co znamenala ta pusa, ale jakmile se zaposlouchal do rytmu Winchesterova srdce, za chvíli usnul.

Ráno se probudil s přeleželým bokem, divil se, že ho  jako zázrakem nic jiného nebolelo. Alespoň jeho ne, jak na tom byl K, nevěděl. Podle zvuku tekoucí vody poznal, že je v koupelně. Tipoval, že bude pěkně rozlámaný, protože s sebou určitě po zbytek noci a svítání mlel, jako to má ve zvyku. Ale to je jeho mínus, on u něj spát nechtěl, tak ať si to teď užije. Rozespale se posadil na okraj pohovky a zadíval se na hodiny. Bylo přesně osm. Tentokrát to ale nebylo obyčejných osm hodin, kdy obvykle v sobotu vstal, došel si do koupelny a pak zkoušel nějaké to vybrnkávání, ale bylo to osm hodin, kdy se probudil s přeleželým bokem, se snídaní na stole a se záhadným Američanem v koupelně.

,,Good morning, Hiroshi.‘‘

,,Dobré. Nechceš mi náhodou něco vysvětlit?‘‘ podepřel si Hiro hlavu a podíval se směrem ke dveřím koupelny. K tam stál jen v džínsech, bez trička a sušil si vlasy ručníkem, co si zřejmě půjčil u Hira ve skříni.

,,Of course,‘‘ usmál se zářivě a zamířil k němu.