Ze života jednoho optimisty

Je to tak samozřejmá věc. Každý na tomhle světě ji vlastní a je na něm, jak s ní naloží. Život, tolik obyčejný. Proč tedy mám pocit, že ho nezvládám? Že nežiju. Spoustu lidí říká, že bez přátel se nedá žít. Možná, že to je můj problém? Kdybych alespoň neměl tak nízké sebevědomí. Jediná moje šance, jak se s někým seznámit, je přes alkohol. Stačí mi málo, jen abych si dodal trochu odvahy. Jenže koho baví sedět sám u baru, když za ním stejně nikdo nepřijde? Chybí mi láska. Přátelství. Tolik moc! Abych nebyl na tomhle světě tak sám. Rád se bavím, směju, mám rád zábavu. Ale jak dlouho už jsem nepocítil to štěstí kolem sebe? Nějaký rok to bude. Miluju svojí kytaru, která mě drží nad vodou. Vždycky po večerech si sednu do otevřeného okna a hraju. Dívám se na hvězdy a sním o lepším životě. Vlastně bych si neměl stěžovat. Mám kde bydlet, mám co na sebe, mám co k jídlu a dostatek peněz. Ale k čemu všechny tyhle věci, když to, po čem toužím, nemám? Chci toho moc, když si jen přeji poznat přátelství? To skutečné, kde se jeden může opřít o druhého. Kde bych se měl s kým smát a povídat si o krásách života. Život je krásný, pořád tomu někde v hloubi duše věřím. Jsem až moc velký optimista na to, abych svět kolem sebe nenáviděl. Ráno, když jdu do práce a kapky rosy na trávě se třpytí ve vycházejícím slunci. Kolem poletují motýli a ptáci svým zpěvem dělají lidi kolem sebe šťastnějšími. No není to krásný pohled? A večer, když naopak slunce zapadá a obloha se zbarví do růžové, jak po ní plují červánky. Občas se jdu projít do lesa, nadýchat se čerstvého vzduchu. Šeptám svoje prosby do stromů a doufám, že je někdo uslyší…
Proč jsem vlastně zůstal takhle osamocený? Už ani nevím. Nikdy jsem mezi lidmi nebyl oblíbený, ale pár kamarádů jsem měl. I ti na mě ale postupem času zanevřeli. Nevím proč. Vždycky jsem se snažil s lidmi vycházet dobře, nemám rád hádky a troufám si říct, že jsem i celkem milý. Tak proč? Nejspíš o takové lidi není zájem. Nezbývá mi nic jiného, než snít o něčem, co neexistuje. Dělám to rád. Občas před spaním si lehnu do postele, dám si ruce za hlavu, zavřu oči a sním.

Představuji si, jak jdu po ulici a potkám svého vysněného anděla. Už z dálky se na mě usmívá. Bere mě za ruku a za doprovodu ptačího zpěvu společně dojdeme až na rozkvetlou louku. Skáčeme v hebké trávě a květinách a smějeme se. Jsme oba plní radosti a štěstí. Opatrně mě položí do trávy a lehne si vedle. Dívá se na mě a lehce, jako by se bál, že mi ublíží, mě hladí po tváři. Prohlížím si jeho dokonalou tvář a prsty mu jeho neposedné černé vlasy, které mu padají do čela, dám za ucho. Díváme si do očí a já se topím v těch jeho hlubokých, tmavých studénkách. Naše obličeje se přiblíží a já mohu cítit jeho teplý dech, jak mě šimrá na kůži. Očima se zaměřím na jeho dokonalé rty, které vypadají tak měkce a sladce. Když se konečně políbíme, v břiše se mi rozletí tisíce motýlků. Polibek se prohloubí a on mi obratně rozepíná knoflíčky na košili. Odhalí mou hruď a rukou se vydá na průzkum mého těla. Ani já nezůstávám pozadu a brzy jsme oba do půl těla nazí. Nic neříkáme, jako bychom měli strach, že to zničí tenhle jedinečný okamžik. Líbá mě na krku a na klíční kosti a jeho doteky se mnou dělají šílené věci. Jazykem pošimrá moji bradavku a druhou mne mezi prsty, a já pod ním potichu sténám. Pomalu jde níž a zanechává za sebou vlhkou cestičku. Obkrouží můj pupík a pokračuje, až narazí na okraj kalhot. Podívá se mi do očí, jako by prosil o svolení a já s načervenalými tvářemi kývnu na souhlas. Rozepne mi zip a kalhoty stáhne dolů spolu s mým spodním prádlem. Ležím před ním nahý a trochu se stydím. Skloní se do mého klína, a když uchopí můj již naběhlý penis, vydechnu vzrušením. Teplo a vlhko jeho úst mi dělá moc dobře, občas mě jen olizuje jako sladké lízátko, později zas lehce přejede zuby nebo jen škádlí žalud. Vezme do ruky moje varlata a lehce je mne, je to tolik vzrušující. Nebojím se zadržovat hlasité projevy touhy a slastí zavírám oči. Cítím, že už to nebude dlouho trvat a já se nechám odnést sladkými vlnami orgasmu. Zaškubání v mém údu a chvíli na to plním jeho ústa horkou tekutinou. Je toho moc a tak mu něco stéká po bradě. Přitáhnu si ho blíž a slížu z něj moje semeno. Je to zvláštní chuť, mít na jazyku sám sebe. Podívám se mu do klína a vidím, jak má kalhoty bolestivě napnuté erekcí. Rozhodnu se mu pomoct s jeho problémem a uvolním jeho chloubu z toho vězení. Překvapí mě jeho velikost, a když se ho dotknu rukou, vyloudím z mého prince tichý sten. Už nemůže déle čekat, vidím mu na očích. Nasliní si několik prstů a s velikou péčí je do mě vsouvá, aby mě to co nejméně bolelo. Při tom stále kontroluje můj výraz, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Usměje se na mě a já mu to oplatím. Když už jsem dostatečně připravený na jeho vstup, přikývnu, že může pokračovat. Vmísí se mezi moje nohy a svojí erekcí začne pomalu objevovat moje nitro. Je to nezvyklý pocit, ale když je ve mně až po kořen, počká, než se přizpůsobím. Chvíli se vydýchám a zkusmo proti němu pohnu pánví. Otře se o moji prostatu a já nahlas zasténám, překvapen, kolik vzrušení se skrývá v jednom malém bodě. Naše pohyby přidají na intenzitě a můj mozek jako by se oddělil od zbytku světa a vesmíru, v tu chvíli jsme existovali jen my dva. Spojeni nekonečným poutem lásky a touhy. Společně dojdeme až na vrchol téměř ve stejnou chvíli a obě naše těla zaplaví pocit uvolnění a štěstí. Máme jeden druhého. Vystoupí ze mě a dlouze se líbáme. Slova nejsou potřeba, polibky vyjádří všechny naše city, co k sobě chováme. Nakonec se k sobě schoulíme a v objetí usneme, v teplém letním větříku a hřejivém slunci.

Moji ruku zaplaví bílá tekutina a já si jako vždy uvědomím, že to byla pouze představa. Fantazie mojí mysli, která se nejspíš nikdy nesplní. S povzdechem odejdu do koupelny, abych ze sebe smyl celodenní špínu a sperma z předchozí činnosti. Sprchový gel s vůní jahod, můj oblíbený. Nechávám po sobě téct teplou vodu, a když jsem dostatečně umytý, vylezu ven a osuším se. Nahý dojdu zpět do pokoje, kde ulehnu do peřin, zhasnu lampičku a během chvíle usnu.

Každý den, kromě víkendů, vstávám do práce. Dělám ve skladu jednoho velkoobchodu. Je těžké sehnat si teď práci a jen s maturitou jsem toho nemohl moc chtít, tak jsem rád alespoň za tohle. Rodiče mi zemřeli, když jsem byl malý a já se musel postavit na vlastní nohy.
Vybaloval jsem zboží z krabic, když mě překvapila ostrá bolest hlavy. Už mě to trápilo nějakou dobu, ale nebylo to tolik intenzivní, jako teď. Musel jsem nechat práce a sednout si, ale bolest neustupovala a navíc jsem začal rozostřeně vidět.  Myslel jsem, že je to z přepracovanosti a požádal jsem o týdenní dovolenou. Doma jsem odpočíval, nebo hrál na kytaru a nenapadlo mě, že by v tom mohlo být něco víc.
Stále častější bolesti a zvracení mě ale po nějaké době donutili zajít k doktoru. Poslal mě na několik vyšetření, ale na nic se nepřišlo a tak mě poslal domů s prášky proti bolesti a kapkami na zklidnění žaludku. Jak k smíchu.
V noci jsem se budil každou chvíli, nebo jsem vůbec nespal a v práci jsem nezvládal dělat. Každým dnem mi bylo hůř a hůř a já nakonec skončil na JIPce. Řekl jsem jim, jak dlouho už to mám a že jsem s tím byl u doktora, ale bez výsledku. Po několika testech mě poslali na vyšetření, rentgen a CT. Až tam se doopravdy dozvěděli, co mi je. Jednou ráno za mnou přišel doktor, aby mi oznámil, že mám na mozku zhoubný nádor. Bohužel už byl v pokročilém stádiu a operace nebyla možná. Dal mi posledních pár měsíců. Ta věta mi vyrazila dech.

Od té doby uběhly 4 měsíce. Sedím na lavičce a pozoruji lidi kolem sebe. Všichni jsou tak šťastní, mají kolem sebe přátele a partnery a celý život před sebou. Proč se tohle muselo stát zrovna mě?! Jsem sice na světě sám, ale stejně ho mám rád. Miluji přírodu, vůni čerstvých květin, zvuk mojí kytary. Miluji sladkosti, komediální filmy, u kterých mám záchvaty smíchu, miluji moji měkkou postel a horkou koupel. Maličkosti, které jsem si doteď neuvědomoval. A hlavně, miluji tebe, můj vysněný princi. Ubijí mně pocit, že brzo tohle všechno skončí. Že budu muset opustit tenhle svět tak brzo. Moc brzo. Chtěl jsem toho ještě tolik zažít. Snil jsem o tom, že budu cestovat a pomáhat lidem. Chtěl jsem na tomhle světě něco zanechat, nějakou památku jako důkaz toho, že jsem existoval. Už je ale moc pozdě. Můj čas se krátí, a kdybych teď mohl, vrátil bych ho a spoustu věcí udělal jinak.
Zvednu pohled ze země a moje oči se střetnou s dalšími, uhlově černými, ve kterých se začnu topit. Kolem mě kráčí muž v tmavém oblečení. Jeho ostře řezané rysy obličeje lemují neposedné, černé vlasy, které mu padají do čela. Má dokonalé rty, které vypadají tak měkce a sladce a já toužím je ochutnat.

„Setkáváme se moc pozdě, můj princi…“

Projde kolem lavičky, na které sedím, a zmizí mi ve výru města. Mrzí mě, že zemřu sám, bez tebe…

Naruto Uzumaki
Narozen 10.10.1992
Zemřel ve věku 19 let.