Zetsův Velký den s velkým V

Zetsův Velký den s velkým V

„Kde je Zetsu?“ zahřměl akatsuki lídr na zasedání.

„To nikdo neví, ale slyšel jsem, že ho čeká co nevidět nějaký obrovský zlom v jeho životě,“ ozval se Deidara.

„Senpai, Zetsu-san bude mít nějaký velký den?“ Tobi byl zase mimo.

„Dyť jsem to teď řekl, ty blbe!“

„Nehádejte se! Nuže dobrá, má mít velký den, ano? Potom všem členům pozastavuji dosavadní mise a udávám nové pokyny: zjistěte co nejvíc o Zetsuově Velkém dni!“ Všichni se po sobě nechápavě podívali a bylo evidentní, že si o Peinově zvědavosti myslí své, nikdo z nich však nic neřekl a raději jen mlčky přikývli.

„Rozpouštím zasedání!“ prohlásil Lídr autoritativně, zvedl se a odešel, vzal s sebou i Konan.

.

.

.

„Proč máme tak blbou misi?! Špehovat ho je nemožný a on sám nám nic neřekne…Co máme teda kurva dělat?! Ten zkurvenej zvědavej sráč!“ rozohnil se Hidan.

„Moment, kdo je s ním v týmu?“ ozval se, dosud přemýšlející, Itachi.

„Proč to chceš vědět? K ničemu nám to není,“ tak tohle byl Kakuzu.

„Právě, že je. Tak kdo?“

„Tobi, myslím…“

„No konečně. Takže…moment, kde vlastně je? No to je jedno. Pověříme ho, aby šel někam na misi se Zetsuem a může tak snadno získávat informace. Tím pádem, my jsme bez práce a můžem se válet,“ zakončil svou úvahu Uchiha a spokojeně se rozvalil v křesle.

„Jo, to je pravda. Nasbírané informace si od něj vezmeme, rozdělíme a šéf bude spokojený,“ přitakal Sasori.

„Dobře, kdo je pro?“ vzal si slovo Kisame. Zvedly se všechny ruce.

„Fajn, odlasováno. Dem se válet,“ zavelel Itachi a všichni ho následovali na zahradu k bazénu.

***

„Volala jste mě, Hokage-sama?“ uklonil se Kakashi.

„Ano, Kakashi. Ráda bych ti svěřila misi, ale než ti řeknu, oč se jedná, řekni mi: přijímáš nebo ne. Nemusíš to přijmout, nikdo tě vinit nebude. Ale jestli to vyjde, tak to nadobro změní nejen tvůj, ale i život celé vesnice. Chceš čas na rozmyšlenou?“

To vypadá zajímavě, ale, co když…si tím zničím život? Na druhou stranu, je to pro dobro vesnice. A práce shinobiho je udělat všechno pro její dobro!

„Přijímám.“

„Nuže dobrá. Kakashi, ale pamatuj, že tohle musí vyjít. Jedná se o misi, kdy sice nebudeš dávat vsázku svůj život, ale svou budoucnost. A týká se to Akatsuki. Vyjímečně ti nařídím, co si nutně musíš vzít, není to obyčejná mise. Vezmi si: oblek, nebo to nejlepší oblečení, které máš; to platí i pro boty; zbraně si vem jen ty nejnutnější, zbytek nech doma; dále si vezmi, ale to je to nejdůležitější, pevné nervy. Tahle mise s tebou slušně zamává. Všechno si vem s sebou, upotřebíš to až na místě a pokyny dostaneš rovněž tam. Na místo tě dovedou mnou určení lidé. Mise započne za tři dny.“

„Je to vše, Hokage-sama?“

„Ano, můžeš odejít.“

***

V Akatsuki sídle to teď vřelo. Všichni se mínili zbláznit z nevědomosti o Zetsuově Velkém Dni (dále jen ZVD). Pein si z toho začal kousat nechty, ostatní členové organizace se zase pídili po Tobim. Ale stále ho ne a ne najít. Zetsu zase šílel radostí, často se zavíral k sobě do pokoje, a nevypadalo to, že by tam šel požírat nějaké mrtvoly, znělo to spíš jako…šustění látky a chichotání nebo mumlání. Jediný, kdo byl naprosto v pohodě, byla Konan, která vypadala buď, že jí to vůbec nežere, nebo že o všem ví. Ale všichni měli plné ruce práce, takže si toho ani nevšimli – Pein buzeroval, Zetsu byl štěstím bez sebe a ostatní měli, co dělat, aby plnili Lídrovi rozkazy, ale hlavně aby to vypadalo, že něco dělají.

***

V Konoze to nevypadalo jinak – Kakashi sháněl nějaké pořádné šaty, Hokage rozdávala podivné rozkazy a všichni se mínili přetrhnout, aby to všechno bylo tak, jak to Tsunade naplánovala. Tonton už se radši ani nevyjadřoval.

Uplynuly tři dny, Hatake už si sehnal perfektní oblek, v květinářství Yamanaka měli frmol, Ichiraku ramen jel taky na plné obrátky, nic a nikdo se ani na chvilku nezastavil.

„Kakashi, máš všechno?“

„Ano, Hokage-sama.“

„Jsi připraven na cestu? A hlavně se pak drž co nejblíž svých průvodců, musíš dorazit na místo určení bez jediného škrábance, a proto…při přepadení se nesmíš zaplést do boje. Jedině v případě nouze, jinak to všechno nech na nich. Je ti to všechno jasné?“

„Ano, Hokage-sama.“

„Dobře. Shizune! Zavolej doprovodný tým!“

„A-ano.“ Pak se ozvalo jen krátké „puf“ a v Tsunadině pracovně se objevilo osm příslušníků Anbu. Lehce se uklonili a na vyzvání Hokage přešli k jejímu stolu. Krátce jim znova vysvětlila trasu a vše bylo připraveno na cestu.

***

V té době šla Konan zrovna do Zetsuova pokoje. Nejspíš byla vážně jediná, kdo byl seznámen se situací a tak musela Zetsuovi pomáhat.

„Tak co, Zetsu? Jak ti padnou šaty, které jsem ti ušila? A nebo víš co? Obleč si je!“

„Proč mě v nich chceš vidět?“

„Stejně tě v nich uvidím později, a navíc, chci vidět, jestli to někde nemám nabrat, zúžit, přidat nějaký volánek nebo krajku…chci, aby to bylo perfektní.“

„No dobře.“ Zetsu se nasoukal do šatů, stoupl si na židli uprostřed místnosti, aby Konan mohla pobíhat kolem a dívat se ze všech stran, popřípadě ještě něco přidat nebo odebrat.

Takhle tam stál asi dvě hodiny, než konečně jediná žena v Akatsuki pronesla ta vysvobozující slova: „Tak a teď je to perfektní, hotovo.“ Zelenině se ulevilo, aby mu následně mohlo zatrnout…

„Ne, počkat, není to perfektní. Tady chybí krajka! Tak teď je to dobré.“

„Tak co? Co myslíš, sluší mi to? Budu se líbit?“

„Budeš nejkrásnější ze všech, uvidíš! Zkus si k tomu ještě ty botky!“ ukázala Konan na sněhově bílé botky na podpatku s mašličkou. Zetsu si je obul, a překvapivě stál docela jistě.

„Projdi se, ať vidím, jestli už ses na nich naučil chodit.“ On se tedy prošel jednou kolem místnosti, chodil tak jistě!

„No výborně, lépe bych to nesvedla,“ vzala Zetsua za obě ruce a pravila: „Budeš úžasný, a Kakashi bude určitě taky spokojený. Nic lepšího ho nemohlo potkat.“

„Myslíš?“ zapochyboval o jejích slovech.

„Jsem si tím jistá,“ usmála se Konan, odešla a nechala ho o samotě přemýšlet a připravovat se na ten Velký Den.

***

            ,To není fér! Vždyť já byl taky u ANBU. Tak proč mě jich sakra hlídá osm?! Já bych se o sebe dokázal postarat sám. Ale zase…na druhou stranu se zase možná uvidím s NÍM. Jestli tam bude…doufejme, že ano.´

„Hatake-san…“ Žádná odezva.

„Hatake-san!“ zkusil to člen ANBU znovu.

„Eh? Cože? Pardon, zamyslel jsem se.“

„Už tam budeme.“

„Oh, ano. Děkuji.“

,A je to tu. Asi bych měl být zvědavý, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to nedopadne dobře. Pro nikoho…No, uvidíme, jak se to vyvrbí…´

***

            Když Kakashi s ANBU dorazili přímo na místo dění, byl jounin zavřen do velkého stanu, aby se mohl převléknout a upravit. ANBU hlídali venku.

            Přípravy samotné ještě nebyly ani zdaleka hotové. Právě naopak, byly v plném proudu a všichni měli opravdu co dělat. Kuchaři se mnohokrát málem zabili, květináři každou chvíli padali ze žebříků, švadleny dozdobovaly Zetsův oděv div si nevypíchly vzájemně oči. Všechno běželo podle plánu.

            Všichni byli napnutí jak kšandy, někteří byli nervózní, ale nenašli byste člověka, který by se na tu událost netěšil. Snad až na dva… Potom co Uchiha Itachi zjistil, oč se jedná a kdo se na tom má podílet, je téměř zázrak, že se nezbláznil a nešel si hodit mašli. Nebo že nezabil někoho jiného, to bylo pravděpodobnější.

***

            Uběhlo pár hodin a všechno se zdálo být perfektní. Květiny byly naaranžované, jídlo teplé a přichystané k podávání, Kakashi byl už taky připravený (alespoň po fyzické stránce), Zetsu sice byl nervózní, ale dalo by se říct, že už je také připravený. Chyběl jediný detail, na který se v tom shonu zapomnělo. Kněz! Jeho práci nemohl vykonat nikdo jiný kvůli lidožroutově přání, ale nikdo na to nepomyslel. Až teď, všichni byli sice rádi, že je všechno hotovo, ale po zjištění tohoto faktu nastal neuvěřitelný zmatek. Větší než byl doteď.

„Co teď? Bez kněze to nebude! A Zetsu-san bude hodně nevrlý! To nám tak ještě scházelo!“ lamentoval někdo.

„Moment! Já ho tu někde viděl. Musí tu někde být, ať se po něm ANBU porozhlédnou.“ A tak se i stalo. Celá jednotka ANBU se mohla přetrhnout, aby našli ztraceného kněze.

            Zetsu už byl celý nervózní, všechno mělo už brzy vypuknout, ale jemu přišlo, že se nic neděje. Že nikdo nic nedělá, nebo že se něco pokazilo.

„Konan? Co se stalo?“ zeptal se příchozivší Akatsuki ženy.

„No, nastaly menší komplikace. Ale hlídka už se to snaží napravit!“ dodala rychle, když viděla Zetsův výraz.

„Menší komplikace?“ znělo to skoro až výhružně.

„A-ano.“

„Jaké menší komplikace?“ Zetsu už byl poměrně naštvaný.

„No, ztratil se kněz…“ uhnula Konan očima.

„COŽE?! No to si snad děláš srandu, ne?!“ Zetsu už se opravdu naštval.

„Bohužel ne, ale všichni už ho hledají. Dobrá zpráva je, že tu byl, někdo ho viděl. A teď už ho jen najdou a obřad může začít. Asi si jen někam odskočil,“ snažila se ho ukonejšit.

„On si nemá co odskakovat! Já už to chci mít za sebou! Já budu šťastný, on určitě taky a všechno bude v pohodě! To je tak těžký to uskutečnit bez komplikací?!“ Zetsu se zhroutil.

„To bude dobrý, uvidíš. Jsem si jistá, že už mají stopu. Třeba ho už i našli. Zajdu se tam podívat,“ slíbila a šla to ihned vyplnit.

***

            „Tak jak to vypadá? Už ho našli?“ ptala se Konan dychtivě.

„Ne, ještě ne, ale mají stopu.“

„Tak to jsou dobré zprávy, půjdu mu to říct,“ nadchla se žena, ale někdo ji chytil za ruku.

„Co je?“

„Ještě radši ne, nemuselo by to dobře dopadnout.“

„Tak dobře, počkám ještě pár minut, dokud se nezjistí něco konkrétního…“ povzdychla si Konan.

„Konan,“ ozvalo se chraplavě z nevěstina stanu.

„A sakra! Teď se bude ptát, co se děje a jak to vypadá…“ zaúpěla žena a skousla si spodní ret.

„Neboj se, ono to nějak dopadne, uvidíš. Všechno bude OK,“ pokusil se ji uklidnit Pein, který celý rozhovor vyslechl. Modrovláska se zmohla jen na slabé kývnutí a odporoučela se tedy do stanu za zeleninou.

***

            „Tak jak to vypadá?“ vyskočil Zetsu na nohy jakmile uviděl vcházející akatsuki ženu.

„Neboj se, bude to dobrý. Všechno půjde podle plánu a možná nebude ani žádnej skluz. Na tuhle událost nikdy nezapomeneš, bude to velkolepé a-“

„To jsem vědět nechtěl, to už dávno vím… Mě zajímá, kde je ten kněz,“ zarazil ji.

„No…dobře…kněz…ještě se nenašel, ale mají stopu!“ dodala rychle, když viděla, že se nevěsta začíná pěkně durdit.

„No dobře,“ vzdychla zelenina, „…ale bez kněze to nepůjde, vzkaž, že jestli se kněz do hodiny nenajde, tak sem musí přijít Tsunade a oddá nás ona. Nechci žádné komplikace, zpoždění nebo něco podobného.“

„Emmmm…dobře, vzkážu,“ rezignovala Konan a šla to oznámit ANBU jednotkám.

***

            Nutno dodat, že ani v Kakashiho stanu to nebylo o moc lepší. Hatake pobíhal po „místnosti“, co chvíli něco hledal a řešil absolutní zbytečnosti, jen aby ho to nenutilo přemýšlet nad tím, co se to vlastně děje, proč ta mise a tak dále.

„Sakra! Kde mám ty zk*****ý kalhoty!“ nadával Kakashi a poletoval kolem a urputně hledal ztracený kus oblečení.

„Hledáš tohle?“ ozvalo se mu kousek za zády. Ženich se rychle otočil a s vykulenýma očima zíral na Itachiho, kterému na tváři pohrával lehce pobavený úsměv.

„I-Itachi?“

„Správně, Kakashi, takže si moje jméno pamatuješ,“ ušklíbl se Uchiha, ale v jeho jindy neprostupných černých hloubkách pohrávaly rozverné ohníčky.

„Jsem tak rád, že tě vidím.“

„To i já.“ Oba se slabě pousmáli a vrhli si se vzájemně do náručí.

„Itachi, prosím! Řekni mi, co se to tam děje? Mám to jako misi, ale nikdo mi nic neřekl, vůbec nevím, co se děje…“ zaúpěl Hatake.

„Ty to nevíš?!“ podivil se Uchiha starší, „Budeš se ženit!“ zvolal zoufale černovlasý.

„PROSÍM?!“

„Pššššššt!“ přiložil mu prst ke rtům, „Tohle ti nikdo neměl říkat, evidentně. Navíc, já tady vůbec nemám co dělat, měl bych být tam někde venku a pomáhat nebo se připravovat…“

„Počkej, počkej, koho si to jako beru?“ zeptal se podezřívavě.

„Aha, takže ty nevíš vůbec nic…Budeš si brát naší zeleninu,“ svěsil obávaný zabiják ramena.

„Zeleninu?“ bylo to čím dál divnější.

„Jo, tak mu říkáme. Zetsu, možná ho znáš.“

„Si děláš srandu ne? Já si nevezmu toho dvoubarevnýho zelenýho schizofrenika!“ Kakashi začínal šílet a panikařit.

„Neboj, mám plán. Jestli to vyjde, tak se už nemusíme vůbec bát a budeme pořád spolu,“ usmál se Itachi, který měl, na rozdíl od Kakashiho, čas přemýšlet o budoucím vývoji.

„Jakej plán?“

„Nech se překvapit, uvidíš, ještě mi poděkuješ,“ dodal černoočko tajemně, políbil svého milovaného a vytratil se ze stanu. Stříbrovlasému tedy nezbylo nic jiného, než se připravit a zkoušeně čekat, co přijde.

***

            „Konan-san, Konan-san!“ ječelo stvoření s oranžovou maskou na celé prostranství.

„A Jashin! Tobi…“ vydechla modrovláska otráveně.

„Vydrž, zbytek doděláme hned, jak přijdu, jdu ho umlčet…“ omluvila se hnědooká a odešla.

„Co je, Tobi?!“ zaječela na mužíka, který jí už jen svou existencí pil krev.

„Víš, že máme napilno, nastaly komplikace a ty teď akorát zdržuješ!“

„Ale, Konan-san…Tobi našel muže v lese,“ vypískl vyplašeně.

„No tak se ho zbav nebo já nevím, nemám na to čas,“ rozhodila rukama a otočila se, že už půjde.

„Ale on má na sobě divné oblečení! Tobi neví, kdo to je, Tobi se bojí!“ pištěl dál obávaný Madara.

„Jashine! Co jsem komu udělala!!!! Seš ninja, tak se podle toho chovej!“ Tobi se najednou cítil tak strašně maličký.

„Ale, Konan-san! Tobi se bojí a neví, co má dělat!“ vzlyklo stvoření s maskou.

„Dobře!!! Kde je ten chlápek?!“ Konan ruply nervy.

            Tobi tedy odvedl Konan na místo, kde viděl zbídačeného muže. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že se jedná o jejich kněze. Byl v tak příšerném stavu, že nebyl schopen se pohnout a natož vykonat obřad.

„Vždyť tohle je náš kněz! Co mu kdo udělal?! Jste schopen vstát?“ zeptala se celkem zbytečně.

„Hmmm…ne, tak ho odneseme, ale ten obřad musí být i kdyby já nevím co!“ I odnesli milého kněze do ošetřovatelského stanu, kde ho dali do kupy, jak jen to šlo, a jakože to moc nešlo. I přes neustálé dotírání s otázkami, kdo mu to udělal, nebyl schopen mluvit.

***

            „Co tím u Jashina myslel!“ lámal si hlavu jounin, „Henge použít nemůže, tady je ta proklatá zóna, kde nějak nefunguje chakra, není jak se tomu vyhnout…Mám zničenej život!“ zavyl zoufale Hatake a div se nerozbrečel.

            V tom do stanu nakoukl jeden ANBU: „Kakashi-san? Už jste připravený?“

„Bohužel ano…“ povzdychl si.

„Pak pojďte se mnou, už to začne,“ usmál se ninja a pokynul stříbrovlasému ven ze stanu. Kakashi si opět povzdychnul a s výrazem ála nedá se nic dělat vstal. ANBU ho doprovodil až k oltáři z květin pod stupínek, na kterém už čekal kněz na vozíčku, obvázaný od hlavy až k patě. Kakashi se zmohl jen na nechápavé: „Eh?“ Všechno bylo tak strašně kýčovité, nevěsta byl vlastně chlap a jemu nezbylo nic jiného než Itachimu plně důvěřovat, že má vážně nějaký rozumný plán a že to vyjde.

            Mezitím už za varhany zasedl mistr Sasori a začal hrát Jashinův pochod, což je Hidanova oblíbená skladba, kterou nebohé nevěstě vnutil pod pohrůžkou zabití budoucího chotě. Z větve, položené vedle ženicha, začalo cosi vyrůstat. Nejprve to bylo hnědé, pak bílé, pak zelené a nakonec před všemi přihlížejícími, čítající celé, do posledních chvil nic netušící, Akatsuki, ANBU, dohlížející na klidný průběh, části rodin, podílejících se přípravách svatby, a ještě pár speciálně pozvaných, objevil Zetsu v přepychových svatebních šatech, přecpaných volánky, krajkami, mašličkami, perličkami a dalšími zbytečnostmi, jistě stojící na krásných bílých páskových botkách na opravdu opravdu vysokém podpatku, závojem na své…krustě řekněme a s kyticí bílých květin. Kakashi, když TO spatřil, jen ztěžka polknul a otočil se zpátky na kněze, aby se na svou nastávající nemusel dlouho dívat.

            Poté začal kněz stěží odříkávat svatební proslov: „Sešli jsme se zde, abychom spojili ve svátost manželskou zde přítomného Zetsua a Hatake Kakashiho. Ptám se vás, Zetsu, tedy před tváří Jashinovou a před tvářemi všech přítomných: je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“

„Ano.“

 „Berete si zde přítomného Hatake Kakashiho z upřímné lásky?“

„Ano.“

„Budete jej ctít a milovat v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ano.“

„Ptám se vás před tváří Jashinovou a před tvářemi všech přítomných, zavazujete se k tomu opravdu na celý svůj život?“

„Ano.“

„Berete si tedy, Zetsu, zde přítomného Hatake Kakashiho za svého zákonitého manžela?“

„Ano.“

„A vy, Kakashi, je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“

„Ne, ale asi mám říct, že jo, tak asi jo no…“ tímto výrokem byl kněz poněkud vyveden z míry, ale když šlehnul očima po Konan, která mu zuřivou gestikulací naznačovala, aby se nezastavoval, pokračoval dál.

„Ptám se vás před tváří Jashinovou a před tvářemi všech přítomných, berete si zde přítomného Zetsua z upřímné lásky?“

„To samý, ne, ale musím říct, že jo, tak jo…“ odsekl jounin.

„Budete jej ctít a milovat v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“

„Ne, no dobře, tak jo…“

„Ptám se vás před tváří Jashinovou a před tvářemi všech přítomných, zavazujete se k tomu opravdu na celý svůj život?“

„Bohužel…“

„Berete si tedy, Hatake Kakashi, zde přítomného Zetsua za svou…zákonitou manželku?“

„Bohužel…“

„Je někdo proti tomu, aby tito dva mohli být spojeni ve svazek manželský?“ položil kněz, dle jeho soudu, naprosto formální otázku.

„Já!“ Tohle kněze už vážně rozhodilo.

„Existuje důvod, proč by tito dva nemohli být spojeni svátostí manželskou?“ otázal se, zachovávaje dekorum.

„Jo, existuje. Hned vám předvedu jakej!“ křikl Itachi, rychlostí blesku se přesunul před Kakashiho, vyzvedl si ho do náruče a stejně rychle také zmizel. Celý únos se stal v podstatě v pár vteřinách, takže ani ANBU nestačili zareagovat.

„Co to-“ zasekl se Zetsu a následně začal neuvěřitelně vřískat: „KDE JE KAKASHI?! Teď už chybělo jen: Já, Zetsu, odevzdávám se tobě, Kakashi, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu mi dopomáhej Jashin,“ při opakování slavnostního novomanželskému slibu se rozbrečel a utekl do svého stanu. Konan okamžitě běžela za ním.

***

            „Tohle byl ten tvůj úžasnej plán?“ zeptal se po chvíli Kakashi.

„Přesně!“ přisvědčil nadšeně Itachi.

„Fakt…geniální…“ povzdechl si stříbrovlasý.

„Furt lepší než tě nechat strčit do chomoutu s tou příšerou,“ urazil se Uchiha.

„Není to na náš věk trochu…dětinské?“ pohlédl Hatake svému „únosci“ do očí.

„Není. Víš, vždycky jsem chtěl udělat něco podobně šíleného…“ usmál se černovlasý.

TO BE CONTINUED