Zimní překvapení

Za oknem se líně snášely sněhové vločky a vytvářely vysoké vrstvy sněhu na všech rovných plochách. Itachi chvíli zamyšleně hleděl skrz sklo na ten bílý svět venku, než se ozvalo polohlasité cvaknutí. Vysoký dlouhovlasý mladík obrátil svou pozornost k rychlovarné konvici, která právě doohřála dva litry vody. S pousmáním ji vzal do ruky a zalil s ní hrnek třešňového čaje. Přidal několik kapek citronu a vydal se s šálkem z kuchyně, přes vstupní halu, po schodech nahoru do prvního patra, kde otevřel dveře téměř na konci chodby a vstoupil do světlé, velmi vkusně a útulně zařízené místnosti. V prostorné posteli s vysoce nastlanými polštáři tam ležel jeho mladší bratr a tvářil se vzpurně.
„Nesu ti čaj.“ Oznámil Itachi celkem zbytečně a položil hrnek s horkým nápojem, ze kterého stoupala lehká pára, na noční stolek vedle něj. Sasuke obrátil oči v sloup.
„Panebože, Itachi. To už je pátej za celý dopoledne!“
„Musíš hodně pít. Jsi nemocný.“ Upozornil ho už poněkolikáté od dnešního rána starší Uchiha.
„Jsem jenom trochu nachlazený, jasný? Skoro mi nic není.“ Protestoval Sasuke.
„Změřím ti teplotu.“
„Itachi! Měřil´s mi ji před hodinou!“
„Mohla ti od té doby stoupnout.“
„Já ale nemám teplotu! Kristepane, mám jen kašel a trochu rýmu. Je prosinec, je to úplně normální nachlazení. Mohl jsem jít do školy.“
„V tomhle stavu? Nikdy! Ty potřebuješ klid, teplo a tekutiny.“ Prohlásil Itachi nesmlouvavě. Sasuke si povzdechl. Nemělo cenu se s ním hádat, podle Itachiho měl minimálně angínu. Nasadil lehký úsměv a mávnutím přivolal svého staršího bratra k sobě. Ten se posadil na kraj jeho postele a Sasuke se k němu provokativně přitiskl.
„Vlastně si nestěžuju, že jsem zůstal doma.“ Zavrněl a obtočil paže kolem Itachiho hrudi, „takhle máme několik hodin o samotě.“
„Ty ses asi zbláznil!“ Itachi se jemně vyprostil z jeho sevření.
„Proč? Nikdo kromě nás dvou tu není. Naši jsou v práci.“ Zamračil se Sasuke.
„Ale ty jsi nem-“
„Jestli řekneš nemocný, vlastnoručně ti utrhnu hlavu.“ Zavrčel mladší Uchiha, „říkám ti, že mi nic není!“
„Ne?“ protáhl Itachi a nadzvedl obočí, když se Sasuke rozkašlal.
„Dobře, není mi ale nic tak vážného, abychom nemohli… hmm… se věnovat sami sobě.“ Sasuke dal na poslední slova velký důraz a jakoby mimochodem položil dlaň Itachimu na stehno.
„Sasuke, prosím tě.“ Zaúpěl Itachi a přestože ve chvíli, kdy se ho Sasuke dotkl, jím projel osten šílené touhy, odstrčil jeho ruku, „musíš být v klidu.“
„Chci tě.“ Zašeptal krátkovlasý podmanivě a znovu se k Itachimu přimkl. Staršímu Uchihovi se zdálo skoro trestuhodné, že se mu opět něžně vykroutil, přestože se mu to z duše hluboce příčilo.
„Promiň. Připadal bych si hrozně.“ Zamumlal omluvně.
„Proč?“ nechápal Sasuke.
„Protože jsi nemocný.“ Odtušil Itachi a ignoroval, jak Sasuke vztekle zaskřípal zuby, „už takhle se cítím provinile, protože jsi můj bratr. Teď bych si ještě vyčítal, že tě využívám, když marodíš.“
„Itachi, ty jsi normální pako.“ Zabědoval Sasuke a chytil ho za ruku, „já to chci. Jsem v pohodě.“
„Nezlob se.“
„Itachi!“ Sasuke pevněji sevřel jeho dlaň, aby se mu nevytrhl, „jsme tady sami. Ty a já. Nikdo nás nebude rušit. Naši jsou pryč. Kdy naposled se něco takového stalo?“
„Před týdnem.“ Usadil ho Itachi, „když jsi dělal ten řidičák, pamatuješ?“
„No… ale to byla výjimka.“ Sasuke vzdorovitě pohodil hlavou, „málokdy se stane, že máme dům pro sebe.“
„To je pravda.“ Souhlasil Itachi.
„Tak vidíš!“ triumfoval Sasuke a opět se k němu přivinul, „tak toho musíme využít.“
„Už jsem řekl.“ Itachi ho nekompromisně zatlačil zpátky do polštářů a přikryl až po bradu, „dojdu ti pro sirup.“
„Ale Itachi-“
„Ne. To je mé poslední slovo.“ Itachi se přinutil k tvrdému tónu, i když mu to trhalo srdce. Tak strašně nerad tohle dělal, ale bylo to pro jeho dobro. A účel světí prostředky, ne? Zvedl se a odešel z pokoje, aby z lednice v kuchyni vytáhl jitrocelovou medicínu, která mírnila kašel. Trochu se pousmál při představě, jak bude zase Sasuke prskat. Děti měly tenhle sirup rády, byl totiž hrozně sladký. Ale Sasuke sladkosti nesnášel a doslova tenhle lék nenáviděl. Itachi vzal z příborníku polévkovou lžíci a vydal se zpátky do pokoje svého mladšího bratra. Doufal jenom, že už to Sasukeho přešlo. Vypadalo to, že asi ano, protože se Sasuke jediným slovem k jejich předchozímu rozhovoru nevrátil a výraz v jeho obličeji byl až podezřele neutrální, tedy kromě okamžiku, kdy polykal onu jitrocelovou tekutinu a Itachi se náramně bavil pohledem na jeho odporem zkřivenou tvář. Nechal si dokonce změřit teplotu, která byla v normě a na Itachiho přání si navíc vzal i jeden paralen.
„Měl bys s tou svou starostlivostí něco dělat, Itachi.“ Zažertoval Sasuke poté, „máš už z toho hotovou obsesi.“
„Hele, hele.“ Mírnil ho Itachi, ale jeho rty se zvlnily v úsměvu, „někdo z nás dvou ten rozum mít musí.“
„Hm. To teda jo.“ ušklíbl se Sasuke, ale vyznělo to spíš ironicky. Itachi ho lehce ťuknul do čela a zvedl se k odchodu. „Itachi?“ Sasukeho hlas se náhle změnil. Starší Uchiha se otočil.
„Ano?“
„Mohl bys… mohl by sis ke mně na chvíli lehnout?“ požádal Sasuke. Itachi se ani nepohnul a upřeně hleděl na jeho obličej, jakoby po něčem pátral. „Víš… je mi trochu zima.“ Pokračoval Sasuke nevinným tónem.
„Dám ti ještě jednu deku.“ Itachi tušil, kam tím Sasuke míří a nechtěl se nechat zahnat do kouta.
„To není totéž.“ Opáčil Sasuke a bez zamrkání mu pohled opětoval, „chtěl bych mít někoho nablízku.“ Itachiho tvář byla napjatá a oči nečitelné. „Prosím.“ Dodal Sasuke tiše. Chvilku si jeden druhého měřili a Itachi sváděl těžkou vnitřní bitvu. Předem mu bylo jasné, že prohraje.
„Tak dobře.“ Slyšel se Itachi říkat a dřív, než se nad tím vůbec stihl doopravdy zamyslet, jeho tělo už se automaticky pohnulo Sasukemu vstříc. U okraje postele zaváhal, ale jistá jeho část, ta, která byla velice úzce spojená se Sasukem a potřebou mu ve všem vyhovět, vyřešila dilema za něj. Itachi trochu nadzvedl deku a přilehl si ke svému bratrovi. Sasuke ho okamžitě objal kolem pasu a položil mu hlavu na prsa. Starší Uchiha mu ovinul paži kolem ramen a přestože tím částečně trýznil sám sebe, neodolal, aby ho k sobě trochu nepřitiskl. S povzdechem zabořil tvář do jeho vlasů a zhluboka nasál jejich vůni, kterou tolik miloval. Několik minut takhle leželi a vychutnávali si blízkost toho druhého. Itachi čekal, odkud přijde ten nevyhnutelný útok a nemusel čekat nijak dlouho. Po nějaké chvíli se k němu Sasuke přitulil ještě o něco víc a jeho dlaň začala přejíždět po Itachiho žebrech. Starší Uchiha přivřel oči. Věděl, že mu to musí zakázat, zatrhnout mu to, než se to zvrhne. Nemohl s ním přece… vždyť byl nemocný, sakra! Nesměl se nijak namáhat, musel být v klidu. Jenže to bylo hrozně příjemné, nechat se hladit, objímat ho, cítit jeho pevné nádherné tělo na svém… Sasukeho ruka se nenápadně začala přesouvat níž a Itachi se konečně vzpamatoval. S bolestivým bodnutím chytil svého mladšího bratra za zápěstí a odtáhl se. „Přestaň.“ Zachraptěl a odkašlal si, přestože každá jeho částečka toužila po pokračování.
„Itachi, prosím.“ Zaškemral Sasuke a provokativně se o něj otřel, „mně je vážně dobře. A bylo by mi ještě líp, kdyby sis dal říct.“
„Sasuke. Ne. N-E. Čemu na tom nerozumíš? Podívej, ještě včera jsi málem vykašlal plíce. Prostě nemůžeme.“ Pravil Itachi přísně.
„No… nemyslel jsem… víš… nemusíme se líbat.“ Sasuke pokrčil rameny.
„Cože?“ podivil se Itachi.
„No… samozřejmě nechci, abys to ode mě chytil. Ale když vynecháme líbání, tak bysme snad mohli…“
„Ježiši, Sasuke, tohle jsem vůbec nemyslel!“ ohradil se Itachi, „ani na chvilku jsem se nebál tvých bacilů, to sem vůbec nepleť! Mluvím o tom, že se musíš šetřit!“
„Ale proč? Chci tě, Itachi. Chci tě víc než cokoliv jiného a teď když máme příležitost…“
„Nehodlám o tom s tebou diskutovat! Tvoje zdraví je přednější, tečka!“ Itachiho hlas nepřipouštěl námitky. Přesto očekával, že se Sasuke bude chtít hádat. Dost ho proto překvapilo, že mladší Uchiha zmlkl. Itachi upřeně hleděl do jeho tváře a poněkud ho rozhodil Sasukeho zklamaný výraz. Bylo v něm něco… něco bolestného. Než to však stačil identifikovat, Sasuke se odvrátil a lehl si na bok, zády k němu. Neřekl ani slovo. Itachi věděl, že tohle by byla ta správná chvíle odejít, ale nedokázal to. Něco očividně nebylo v pořádku. Leželi vedle sebe v tichu, ze kterého Itachimu zaléhaly ušní bubínky. Tohle nebylo normální, jak to, že se Sasuke přestal hádat? To nepatřilo k jeho povaze. Co řekl špatně? Proč je teď tak zticha? Itachi byl čím dál tím neklidnější, jak se mlčení prodlužovalo. Nevěděl, co se stalo, co udělal, že na to Sasuke takhle reaguje. A ten jeho výraz… Po několika minutách to nevydržel. „Sasuke?“ řekl do ticha. Zůstal však bez odezvy. Itachi vzdychl a přetočil se čelem ke svému mladšímu bráškovi. „Sasuke, co je ti? Co jsem řekl?“ zeptal se s trochou zoufalství.
„Nic.“ Sasukeho hlas zněl jaksi dutě.
„Sasuke, já poznám, když mi lžeš.“ Upozornil ho Itachi a zíral na jeho týl, „naštvalo tě, že jsem tě tak okřiknul? Nemyslel jsem, že-“
„Ne, v tom to není. Nech to bejt. Neřeš to.“ Zahučel Sasuke.
„Budu to řešit.“ Zamračil se Itachi, „Sasuke, podívej se na mě.“ Ticho. Mladší Uchiha zůstal bez pohnutí. „Sasuke, prosím.“ Dodal Itachi naléhavě. Sasuke se ještě pár momentů nehýbal, než se pomalu obrátil. Jeho tvář byla potažená stínem a do očí se Itachimu nepodíval. „Tak mi to přece řekni.“ Zaprosil Itachi a zvolna mu přejel dlaní po líci, „co jsem…?“
„Hele, už nejsem děcko. Mohl´s mi to říct narovinu.“ Prohlásil Sasuke a na čele se mu vytvořila drobná vráska.
„Co?“ nechápal Itachi a neúspěšně se ji pokusil vyhladit.
„Nejsem debil, jasný?! Stačilo říct, že mě prostě nechceš. Já bych to pochopil.“ Zavrčel Sasuke.
„Cože?“ vytřeštil Itachi oči. Slyšel správně?
„Nech toho. Kdybys to řek rovnou, že se mnou nechceš spát, nemusel jsem se snažit. Takhle jsi…“ Zbytek Sasukeho věty však přerušil Itachi, který si ho přitáhl do náruče a přitiskl ho k sobě. „P-usť!“ bránil se Sasuke a snažil se odtáhnout, „nech mě!“ Itachi ho však držel pevně. Po chvíli nerovného zápasu to Sasuke vzdal a nechal se objímat. Navíc to bylo fajn, opírat si hlavu o Itachiho rameno a cítit se v té teplé náruči tak bezpečně…
„Sasuke, tobě snad přeskočilo.“ Promluvil Itachi hrdelním hlasem, „jak jsi na takovou hovadinu přišel, prosím tě?“
„Snadno.“ Odsekl Sasuke, „odmítl´s mě.“
„Odmítl jsem tě kvůli tobě samému!“ ujistil ho Itachi, „a věř mi, že jsem to udělal vážně hrozně nerad, protože kdybych neměl morální zásady, strávil bych nejradši sexem s tebou zbytek života!“
„Tak proč mě nenecháš, abych-“
„Sasuke, kolikrát ti to mám opakovat? Nechci, aby se ti přitížilo.“ Prohlásil Itachi unaveně. Bylo ale tak strašně těžké vzdorovat, když měl Sasukeho ve své náruči, když pouhá jeho blízkost vyvolávala mravenčení v jeho podbřišku a jeho vůně ho nenechávala chladným.
„Kecáš! Pořád ti říkám, že mi nic není, takže kdybych tě aspoň trochu rajcoval, nechal bys mě, abych-“ Sasukeho rozčarování umlčel Itachiho prst na jeho ústech.
„Blázínku.“ Šeptl Itachi láskyplně a pak přimhouřil oči, „a jestli mi nevěříš, rád tě o své pravdě přesvědčím.“ Pod peřinou vyhledal Sasukeho dlaň a pak si ji přitáhl do klína. Sasuke zamrkal, když ucítil tvrdou vybouleninu v Itachiho kalhotách. „Vidíš?“ zamumlal Itachi, „vidíš, co se mnou děláš? A to ses ani nemusel nijak snažit. Tak mi nevykládej o tom, že mě dost nevzrušuješ.“ Sasuke nejdřív překvapeně pootevřel ústa, ale pak se mu koutky nadzvedly v úsměvu a lehce přitlačil proti Itachiho slabinám, až jeho starší bratr krátce zavzdychal. „Ne, nech toho, Sasuke, řekl jsem, že-“ Itachi se snažil odstrčit jeho ruku.
„Řekl´s, že jsi mě odmítnul kvůli nějakým dementním zásadám.“ Utnul mu Sasuke řeč.
„Kvůli tobě!“ prsknul Itachi podrážděně, jak se jeho činy obrátily proti němu samému. Chtěl ze sebe Sasukeho setřást, ale ten mu ovinul nohy kolem boků a krouživými pohyby se ho dotýkal v klíně, čímž ho úspěšně zbavoval všech předsevzetí, že se nenechá přemluvit. „Dost! Přestaň, Sasuke!“ křikl, ale konec věty přešel v toužebné zasténání, když ho Sasuke přes látku stiskl.
„Ne! Itachi, prosím! Prosím!“ v Sasukeho hlase bylo tolik naléhavosti, tolik citu…
„Sasuke…“ Itachi hleděl mladšímu bratrovi do očí a jeho odhodlání se hroutilo v základech jako domeček z karet. Ne, tyhle oči prostě nemohl odmítnout, nemohl jim nevyhovět. Itachi se několikrát zhluboka nadechnul a pak si rezignovaně přitáhl Sasukeho k sobě, co nejtěsněji to šlo. Už jen pro ten oslnivý úsměv na tváři mladšího Uchihy mu to stálo za to. Vpletl mu prsty do uhlových vlasů na zátylí a chtěl ho políbit, udivilo ho však, že se Sasuke odvrátil. Tázavě nadzvedl obočí.
„Fakt tě nechci nakazit.“ Okomentoval to Sasuke. Itachi protočil oči v sloup a násilím ho k sobě obrátil, aby mohl spojit jejich rty, za nimiž však narazil na hradbu stisknutých zubů.
„No tak.“ zamumlal Itachi omámeně, „pusť mě dovnitř. Nějaký viry jsou mi úplně ukradený!“
„Tobě možná, já ale – uhm…!“ Jakmile Sasuke promluvil, Itachi neváhal a pronikl do jeho úst jazykem. Chvilku sváděli boj, ale Itachi se nenechal odstrčit a Sasuke byl nakonec nucen to vzdát a nechat si líbit hluboké francouzské polibky. Nakonec… ne že by mu to nějak zvlášť vadilo. Itachi lačně plenil jeho ústa, která měla stále ještě sladkou příchuť jitrocelu. Bez protestů nechal Sasukeho, aby ho zbavil trička, které skočilo na zemi vedle postele. Tentýž osud pak následovalo i volné triko mladšího Uchihy, dvoje tmavé kalhoty a Itachiho spodní prádlo. Zcela nazí se k sobě pod dekou tiskli, otírali se jeden o druhého, líbali se a vzájemně dotýkali. Bylo to tak skvělé, tak hříšné, tak smyslné, že se Itachi až divil, jak se tomuhle mohl bránit. Začínalo jim být hrozné horko, oba se potili, zakrátko se prostor pod peřinou změnil v žhavou výheň a jejich těla sálala žárem. Byl to však příjemný oheň, který je rozpaloval, jak se kulili jeden přes druhého a jejich erekce se o sebe třely. Po nějakých patnácti minutách se Sasuke natáhl přes okraj postele a zapátral v hlubinách pod ní, zatímco Itachi opečovával jazykem jeho krk. Konečně nahmatal to, co hledal, a hodil Itachimu kelímek, který jeho starší bratr obratně zachytil. Jeho obsah Itachi šmahem identifikoval.
„Vážně to chceš?“ položil Sasukemu čistě řečnickou otázku, ale hlas se mu třásl vzrušením při představě, co bude následovat.
„Neptej se tak blbě.“ Vydechl Sasuke a polaskal v dlani Itachiho naběhlý penis. Itachi pobaveně zavrtěl hlavou a otevřel nádobku, aby smočil prsty v chladivém gelu. Olízl si rty a zajel pravačkou mezi jejich těla. Sasuke zavřel oči a kousnul se do rtu, když do něj Itachi zasunul vlhký ukazováček. Starší Uchiha pravidelně pohyboval prstem dovnitř a ven, postupně přidal další dva prsty, párkrát je vytáhl úplně, aby nabral další dávku lubrikantu. Konečně usoudil, že by to mohlo stačit, nanesl krém i na svoje tuhé ztopoření a opatrně roztáhl Sasukemu půlky. „Nghhh…“ vydralo se krátkovlasému přes rty, když do něj Itachi začal pronikat. Šlo to snadno, Itachi to dělal neuspěchaně, plynule a dával si záležet, aby to bylo bezbolestné. Pousmál se, když se Sasuke netrpělivě zavrtěl a pohnul proti němu pánví. Rozhodl se to tedy neprotahovat a rovnou se začal pohybovat, i když zpočátku přece jenom ještě pomalu a jemně. Musel se soustředit, aby se ovládl a nezačal přirážet jako smyslů zbavený, protože ta báječná horkost a těsnost Sasukeho pozadí ho přiváděla k šílenství. Sasuke si přitáhl jeho obličej k polibku a jejich jazyky se vzájemně propletly. Itachi lehce zrychloval tempo a jeho tělem se rozlévaly vlny rozkoše. Byla to čirá slast, být uvnitř toho rozpáleného úžasného těla a Itachi věděl, že teď by mu Sasuke mohl přikázal cokoliv na světě, a on by s tím souhlasil, i kdyby to byl třeba atentát na prezidenta.
„Ach… ghmm… miluju tě, Sasuke.“ sténal Itachi, který už se přestal ovládat a zběsile přirážel.
„Já tebe… taky… a-hh… víc… hloubě-ji… ach…!“ Sasuke mu vycházel vstříc, hlasitě vzdychal a zmítal se pod ním. Itachi ho držel pod sebou a divoce ho šukal, jak zoufale toužil dosáhnout uspokojení. Místností se rozléhal jejich rychlý dech, slastné steny a šustění peřiny. Oba sourozenci se nacházeli v jakési extázi, ze které je nic nemohlo vytrhnout. No… aspoň do té doby, než oba zaznamenali vzdálené bouchnutí domovních dveří a zezdola se ozval ženský hlas:
„Itachi! Sasuke! Jste tady?“ Oba oslovení doslova zkameněli hrůzou. Strnulým pohledem zírali jeden na druhého a v té chvíli připomínali vytesané sochy.
„Do hajzlu! To je máma!“ Itachi se probral jako první a s mlasknutím ze Sasukeho vyklouzl. Šokovanou ztuhlost vystřídala horečnatá činnost, když oba Uchihové vyskočili z lůžka a v neuvěřitelné rychlosti na nahá těla házeli svoje oblečení. To už slyšeli kroky jejich matky, jak stoupala po schodech do patra, aby zkontrolovala své syny. Sasuke honem skočil zpátky do postele pod deku a Itachi se vrhl do křesla nedaleko. Se zděšením si uvědomil odstávající vybouleninu v rozkroku a stačil si do klína přitáhnout polštář právě v okamžiku, kdy se dveře pokoje otevřely.
„Tady jste! Volala jsem na vás.“ Mikoto se na oba zářivě usmála a vstoupila.
„Hmm… vážně?“ zeptal se Sasuke o mnoho vyšším hlasem, než normálně měl. Až příliš dobře si byl vědom svých rozcuchaných vlasů a červených tváří.
„Co tady vlastně děláš, mami?“ také Itachiho hlas byl nasáklý provinilostí, „neměla ses vrátit až odpoledne?“
„Ano, to měla.“ Přikývla Mikoto a konečně si všimla, jak oba vypadají, „ale moji klienti se omluvili, že dnešní schůzku museli zrušit.“ Trochu se zamračila, jak tak těkala pohledem od jednoho k druhému. „Co jste to tady dělali?“ otázala se podezíravě.
„Nic!“ ujistili ji Itachi se Sasukem dvojhlasně. Mikoto nadzvedla obočí.
„Máš tričko naruby, Sasuke.“ upozornila svého mladšího syna.
„Jejda… vidíš, ani jsem si nevšiml.“ Zabreptal Sasuke a nervózně se zasmál. Mikoto přejela pohledem po Itachiho pošramoceném účesu a založila si ruce v bok. Oběma bratrům se zkroutily vnitřnosti úzkostí.
„Poslyšte… že vy jste se prali?!“ Mikoto přimhouřila přísně oči.
„Ale ne…“ začal Sasuke.
„Jo, prali.“ Prohlásil však Itachi, „ale to nic nebylo. Byla to jen taková… hmm… přátelská polštářová bitva.“ Očima dal Sasukemu znamení.
„No… jo…“ vyhrkl Sasuke, „trochu jsme… blbli.“
„Nemusíš mít strach mami, byla to jen sranda.“ Přesvědčoval ji Itachi. Mikoto si povzdechla.
„Vy dva mě jednou přivedete do hrobu. Že se Sasuke chová trochu dětinsky, to mě už nepřekvapuje, ale že i ty, Itachi?“ Mikoto se s touhle teorií očividně upokojila, „půjdu uvařit nějaký oběd, koupila jsem mletý, udělám vám sekanou. A jak ti je, Sasuke? Co ten tvůj kašel, je to lepší?“
„Jo… jo, je mi fajn.“ Zamumlal Sasuke, kterému se viditelně ulevilo. Mikoto si ho pozorně prohlédla.
„Jsi nějaký rozpálený, nemáš teplotu?“ optala se starostlivě.
„Ne! Vážně mi je bezva.“ Sasuke se přinutil k slabému úsměvu.
„Tak dobře. Já jdu vařit. Dohlédni na něj, Itachi.“ Kývla na svého staršího syna v křesle a oběma pohrozila prstem: „A žádné praní!“ Ještě jednou se lehce usmála a zavřela za sebou dveře. Trvalo ještě několik minut, než se Sasuke s Itachim dokázali pohnout, přestože matčiny kroky už odezněly v dáli.
„Kurva.“ Uteklo pak Sasukemu roztřeseně, „to bylo o chlup.“
„Ne! Mnohem horší!“ zasyčel Itachi a zaryl nehty na levé straně své hrudi, kde mu tlouklo srdce v příšerně rychlém tempu. Měl dojem, že asi právě prodělal slabý infarkt. Sasukemu zacukaly koutky úst. Chvilku to dusil v sobě, ale pak se rozesmál. Itachi ho zpražil smrtícím pohledem: „Přijde ti to vtipný? Málem nás přistihla in flagranti!“
„Já vím, ale prostě… hahahaha!“ chechtal se Sasuke a vyčerpaně klesnul na polštář. Itachi nadzvedl jedno obočí. Sasuke si očividně neuvědomoval, co se mohlo stát, kdyby její příchod přeslechli… a že k tomu neměli daleko…
„Ty seš fakt pako.“ Zamračil se Itachi.
„No jo, promiň.“ Sasuke se konečně uklidnil, utřel si slzy od smíchu a několikrát zakašlal, „ale musíš uznat, že to bylo komický.“
„Jo, děsně komický!“ prskal Itachi nakvašeně, „mohlo to skončit katastrofou! Kdyby nás načapala…“
„Jo, je mi to jasný.“ Přerušil ho Sasuke rezignovaně, „díkybohu jsme se stihli oblíct.“
„Ale kdyby ne…“
„Nech toho! Buď rád, že to dopadlo takhle, nebudem to už řešit.“ Zarazil ho Sasuke. Itachi zmlkl a chvíli bylo ticho. Staršímu Uchihovi trvalo, než se mu aspoň trochu zpomalil tep.
„Ach jo.“ vydechl potom a zhluboka nasál vzduch. Trochu vrávoravě se postavil a poněkud lítostivě sklouzl pohledem k stále ještě napnuté látce ve svém rozkroku. „To nemohla s tím příchodem aspoň deset minut počkat?!“ Sasuke si olízl rty:
„Chceš s tím ještě pomoct…?“
„Ne!“ vyštěkl Itachi, „tak tak jsme jednou unikli!“
„Třeba bysme podruhý…“
„Ne! Zapomeň!“ Sasuke se znovu rozesmál, ale nenaléhal. Sám si nebyl jistý, že by do toho rizika šel. Itachi se neklidně ošil. „Asi budu potřebovat studenou sprchu.“ Prohlásil nespokojeně.
„Hmm… já taky. Co takhle si jí dát spolu?“ provokoval Sasuke s úšklebkem. Itachi k němu vyslal jeden ze svých nejvražednějších pohledů:
„Přísahám, že tě za tohle jednou zabiju.“
„Taky tě miluju.“ Usmál se andílkovsky Sasuke. Několik momentů si hleděli vzájemně do očí, kdo víc vydrží. Po chvíli Itachi opět kapituloval, trochu si povzdechl a přešel k posteli.
„Za tohle mi zaplatíš. Nemysli si, že jsem s tebou skončil.“ Zašeptal Sasukemu do ucha, až se mladší Uchiha zachvěl z jeho horkého dechu na svém ušním lalůčku, „až se naskytne příležitost, srovnáme účty. A věř mi, že ti to jen tak neprojde.“ Sasuke vzrušeně polkl, ale Itachi se odtáhl, letmo ho políbil na rty a otevřel dveře. Ostražitě zkontroloval, zda je vzduch čistý, než se po špičkách vykradl na chodbu, věnoval Sasukemu poslední spalující pohled a zavřel za sebou.