Zit ci nezit ! 31

Vletěla jsem do vesnice. Teda spíš mezi spoustu trosek. Okolo pobíhali zmatení lidé a nevěděli, co mají dělat.

„Všichni okamžitě pryč!“ křikla jsem. „Utečte z vesnice a schovejte se v lese!“

Lidé zůstali stát a zmateně mě sledovali.

„Hned!“ práskla jsem rozkaz a vesničané se dali do pohybu směrem k bráně.

Pár set metrů přede mnou vybuchla další exploze. Trosky vylétly vysoko do vzduchu a pak se jako jehlový déšť začaly snášet na již prázdnou ulici. Zajela jsem  pod nejbližší přístřešek a čekala  až smršť přestane. Kus domu spadnul jen kousek ode mě.

„Uf, to bylo o fous!“ úlevně jsem vydechla.

„To bych se tak nechala zabít kusem okapu!“ odfrkla Ta druhá.

„Musíme dát pozor…jdeme!“ prověřila jsem cestu před námi.

„Fajn! Pustím modrou a budu hlídat okolí, aby nám nikdo nevpadnul do zad,“ hlesla Ta druhá.

Je zvláštní, že až na konci naší cesty jsme se spolu naučili spolupracovat naplno. Ale takhle to u mě prostě bývá.

Blížila jsem se čím dál více k hlavní budově a prchající vesničané na druhou stranu mě míjeli. Těsně za patami toho posledního se rozestoupila země a zní se vynořilo obrovské stvoření připomínající krtka. Dopadnul obřími zahnutými předními drápy na pevnou půdu a hlasitě zařval.  

„Tak tohle bude problém!“ stála jsem před ním a vypadala jsem proti němu jako mravenec.

„Bojím se!“ špitla Ta druhá.

„Strach si strč někam! Pomůže ti, když ti řeknu, že tohle nemůžeme přežít?!“ zeptala jsem jí.

„Kupodivu ano…,“ zakroutila překvapeně hlavou.

„Tak fajn! Jdem se nechat zabít!“ ušklíbla jsem se a moje tvář dostala pobavený výraz a Ta druhá se rozchechtala.

„Pojď si pro nářez, žížaložroute!“ zařvala jsem a vrhla se proti němu.

Zaregistroval mě a ohnal se drápy. Ta druhá už koncentrovala chakru a já zrovna přepla na modře žilkované oči. Uhnula jsem bez námahy a skočila mu na hlavu. Sekla jsem ho do oka.

Zařval bolestí a snažil se mě setřást. Chytla jsem se jemného chmýří na jeho temeni a držela jsem se jak mohla.

„Jestli je to krtek, tak je slepej, ty debile!“ ječela Ta druhá. „To nám nepomůže ho řezat do oka. Akorát ho rozčílíš, ale nezneškodníš!“

„A tuhle informaci sis nechala až na teď záměrně?!“ ječela jsem taky vlající ve vzduchu. Připadala jsem si jak na obřím nezkroceným koni a dala bych půl království za sedlo!

Za chvíli sebou hodil tak silně, že jsem byla odmrštěna i se srstí v pořád zaťatých rukách.

Ztěžka jsem dopadla na zeď budovy a skoro si vyrazila dech. Vyškrábala jsem se na nohy.

„Díky Jashinovi za výcvik!“ nezapomenula se Ta druhá, když počítala odřeniny.

„Fajn! Tak oči neprošly! Myslím, že nám tenkrát říkali, že má výbornej čich, potom musíme znovu nahoru!“ uvažovala jsem.

„To mám radost!“ hlesla Ta druhá, ale to už jsem vyrazila přímo proti stvůře. Tentokrát se ohnal oběma prackama najednou a chtěl je na mě použít jako mechanickej lis. Vyskočila jsem tak tak a poslední dráp mě škrábnul do kotníku. Naštěstí mne to nezpomalilo tak, abych nedoskočila. Stála jsem na kořeni jeho nosu a skoro jsem slavila.

„Moc neokouněj, co asi uděláš s komárem, kterej ti přistane na obličeji?!“ zařvala Ta druhá.

„Zaplácnu ho!“ vyvalila jsem oči a otočila se, abych se podívala na to, jak na mě letí znovu obrovská tlapa.  Nebyl čas uhnout!

„ÁÁÁÁ!“ ječely jsme obě a já si instinktivně přikryla hlavu rukama. Ozvala se rána a něco vedle mě dopadlo.

Otevřela jsem oči a začala se hystericky chechtat.

„Ten debil je fakt slepej a netrefil se!“ hýkala jsem úlevně smíchy.

„Ale příště může!“ vrátila mne zpátky Ta druhá.

Vyskočila jsem do vzduchu a než stačil zareagovat jedním velkým rozmachem jsem mu přesekla ten jeho dlouhej rypák i s kostí. Dopadla jsem na zem a odrazila se dál od něj.

„Teď už ti můžou smrdět nohy, blbečku!“ uchechtla jsem se.

Krtek šílel bolestí a zmítal sebou zbavený smyslů. Tím bořil i stavení okolo sebe.

„Takhle ho tu nemůžeme nechat. Doraž ho!“ napomenula mě.

Připlížila jsem se tedy co nejblíže a vyhýbala jsem se jeho létajícím končetinám. Naposledy jsem na něj vyskočila a vší silou jsem zabořila svůj meč tam, kde jsem tušila jeho srdce.

Ztuhnul v poslední křeči a zhroutil se mrtvý k zemi.

„Myslim, že by byl dobrej na koprový omáčce. Víš, jako mamut!“ přemýšlela jsem na hromadě masa.

„Sadistko! A to se doma omlouváš i pavoukovi, žes ho zašlápla!“ ironicky mne zpražila Ta druhá.

Dostala jsem se na jedinou ještě stojící střechu a prohledávala jsem okolí.  Kousek dál se pohnul nějaký ninja o kterém jsem si myslela, že je mrtvý. Slétla jsem k němu.

„Pomoz mi!“ zasténal. Měl na břiše velkou řeznou ránu a chyběla mu ruka.

„Dobře. Jenom vydrž!“ snažila jsem se na něj mluvit klidně. Vzala jsem ho kolem ramen za zdravou ruku a vystartovala k nemocnici. Byl to kus chlapa, tak mi dal docela zabrat. Splavená jsem dorazila na místo, kde už bylo mnoho raněných i mrtvých a mezi nimi běhali lékařští ninjové. Zahlédla jsem růžovou hlavu.

„Sakuro!“ naléhavě jsem zavolala. Dotyčná se otočila a přiběhla k nám.

„Našla jsem ho v ulici, postarej se o něj prosím.“

„Jasný. Udělám, co budu moct,“ kývla a začala zkoumat jeho rány.

„Nevíš, kde bojuje zbytek?“ pátrala jsem znovu po známkách dalšího boje.

„Těžko říct. Jsou úplně všude,“ zavrtěla hlavou. „Jediné, co vím je, že jsem potkala Iruku a ten říkal, že Kakashi bojuje s Peinem nedaleko hlavního cvičiště.“

„Sakra, to je na druhé straně!“ zaklela jsem. „Musím jít! Díky za pomoc.“

„Je to má práce, ale …kdo vlastně jsi?“ došlo jí až teď.

„Já? Pravda, nepotkali jsme se. Já jsem Merenwen,“ řekla jsem a navzdory situaci jsem se usmála.

„To jsi ty?“ vyvalila oči. „Naruto o tobě často mluvil. Tak to mě těší, že za nás bojuješ,“ vrátila mi úsměv.

„To jsi možná jediná, protože až mě tu uvidí Kakashi, tak mě asi zabije sám!“ odfrkla jsem.

„Řekla bych, že spíš bude rád. Chceš říct tajemství?“ zatvářila se jako největší drbna.

„Povídej,“ naklonila jsem k ní hlavu.

„Od té dobry, co jsi tu, jsem Kakashiho neviděla číst tu jeho knížku a chodí včas,“ mrkla na mě.

„Wau!“ vypustila jsem s vykulenýma očima.

„Líp bych to neřekla!“ zasmála se Sakura.

Raněný ninja se rozkašlal a u rtů mu praskla krvavá bublina.

„Musím ho jít ošetřit,“ řekla starostlivě Sakura.

„Jasně, tak se opatruj a …Sakuro?“

„Hmmm?“ otočila na mě ještě hlavu.

„Díky,“ zazubila jsem se.

Usmála se a já vyrazila směr cvičiště.

„Ty si tam drbeš a Kakashi už může bejt dávno tuhej!“ brblala Ta druhá.

„Nedělej! Taky jsi to ráda slyšela!“ zkoušela jsem si ji udobřit. Nechala se pak slyšet, že to nepotřebovala slyšet, protože to ví.

Letěla jsem po střechách jako blesk, když v tom mě zarazil nedaleký souboj. Spíš to nebyl souboj, ale veřejná poprava. Dlouhovlasá postava v černém plášti s červenými mraky lustrovala hlavy ninjů a ti padali mrtví k zemi. Zastavila jsem se.

„Sakra!“ zavrčela jsem.

„Nemůžeme je tu takhle nechat!“ špitla Ta druhá.

Holt se zpozdíme.

Hodila jsem po tom stvoření ze střechy shurikeny. Ač to mělo práci, mým zbraním se to vyhnulo.

Seskočila jsem ze střechy.

„Hej, mužatko! Už ti někdo řek, že tolik piercingů škodí zdraví?!“ vyštěkla jsem na ní. Nebo na něj? Člověk nikdy neví.

Získala jsme její pozornost a osoba s dlouhými zrzavými vlasy pustila ještě žijícího shinobiho.

„Vypadněte!“ sykla jsem na ostatní přeživší.

„Ale, přece tě tu nenecháme!“ namítnul jeden.

„Pomůžete jinde! Jděte!“ švihla jsem katanou.

Uposlechli a vypařili se.

Zrzka to sledovala mlčky a pak se mi vpila do očí.

„Bereš mi informace! Proto mi je musíš říct ty!“ řekla temným hlasem neurčitého pohlaví.

„To čekej!“ vycenila jsem zuby a vrhla se proti ní. Sekla jsem mečem, ale tam kde byla, bylo teď prázdno.

„Za tebou!“

Prudce jsem se otočila a vyhnula se tak její ruce mířící mi na hlavu.

Znovu jsem bodla, ale zase se neuvěřitelnou rychlostí přemístila do boku.

Naběhly mi oči, takže její pohyby nebyly až tak brutální.

„Tvůj styl boje? Dost srabácký, nemyslíš?!“ snažila jsem se ji vyprovokovat k přímému boji.

„Možná, ale dosti účinné!“ přimhouřila oči.

„To se ještě uvidí!“ zasyčela jsem a šla po ní pro změnu pěstí nabitou chakrou.

„Bacha, jde nám po myšlenkách. Jestli se mi dostane do hlavy…“ poučovala jsem Tu druhou.

„Neměj péči!“ odsekla Ta druhá. Očividně asi ví, co má dělat.

Peinka se opět vyhla a mě to přestávalo bavit. Rozvinula jsem smysly a zaútočila jsem opět pěstí. Ve chvíli, kdy se přemisťovala, už jsem odtušila její dopad a na určené místo jsem zabodla katanu.

Bingo! Katana projela jejím břichem a špička jí trčela ze zad.

„Víš, jaká rána se blbě hojí?“ cenila jsem zuby a otočila jsem katanou v jejím břiše. „Tahle rána!“

„Možná bych ti měla říct, že bolest mám jen ve jméně,“ nesundala svůj kamenný výraz, vzala mou zbraň za čepel a pomalu ji vytahovala ven.

Zůstala jsem na to koukat a přestala si dávat pozor. Najednou byla její ruka na mé hlavě. Zatmělo se mi před očima a do mysli mi vstoupila cizí osoba.

„Je na čase ti ukázat, co může bolet tebe!“ řekla a její rty naznačily něco jako úsměv.

„Vsadíme se, fešando?!“ vynořila se z temnoty mého rozumu Ta druhá a toho nezvaného hosta uvnitř mé hlavy nabrala plnou silou pěstí do obličeje. 

Ta druhá té zrzky odletěla někam do nicoty.

„Zajdi si na plastiku, krasavice!“ zle se usmála Ta druhá.

Pravá zrzounka sebou cukla a pustila mou hlavu. Její zřejmě první emoční výraz v novém životě znamenal překvapení.

Využila jsem toho, chytla pevně svůj meč a jedním švihem jí přepůlila na dvě části. Padla obličejem do prachu a mě se ulevilo.

„Seš strašně vtipná, když bojuješ, víš to?“ křenila jsem se.

„No jo. Někdo tu musí mít smysl pro humor!“ spokojeně odvětila Ta druhá.

„Čas jít,“ řekla jsem a otočila se k odchodu.

„Do háje!“ zasekla mě Ta druhá.

„Co?“ nechápala jsem.

„Na něco jsem zapomněly…“ stiskla zuby.

„Na co jsme mohly zapomenout?“ řekla jsem už nahlas.

„Na to, že mě se jen tak lehce nezbavíte,“ ozvalo se za mnou.

„Nejdou zabít, pamatuješ?“ zakvílela Ta druhá.

„Nepamatuju, ale teď už to vím!“ napjatě mi zacukalo v oku.

„Rozhodla jsem se využít tvé nabídky přímého boje a když z tebe nic nedostanu, alespoň tě zabiju!“ mluvila ke mně jedna část Peina.

„Začíná jít do tuhýho! Jak se zabíjí někdo, kdo zabít nejde?“  ponoukla jsem Tu druhou.

„Těžko říct, třeba na to přijdem,“ odvětila nervózně.

Z ruky Peinky vyjela dlouhá černá tyč podobná kovu, který měla po celém obličeji.

„Já na tebe katanou, ty na mě tyčí?“ pozdvihla jsem obočí.

„Já tebe zabiju, ty mě ne,“ odpověděla zdánlivě nesouvisle.

Ta druhá nasucho polkla.

Zaútočila a začali jsem bojovat. Kryla jsem její útoky a naše zbraně o sebe jiskřily. Byla s ní nesmírně hbitá, ale dařilo se mi jí držet od těla. Ve chvíli, kdy už jsem si myslela, že to zvládnu, nahrála útok s tyčí a z druhé ruky vypustila stejnou tyč do mého nechráněného pravého  ramene. Tou silou mě to odmrštilo ke sloupu, kde se konec tyče zabořil hluboko do fasády. Vykřikla jsem, pustila jsem katanu a chytla jsem tyč okolo rány oběma rukama. Nešla ven.

„Myslím, že jsem tě dostala,“ přešla ke mě zvolna Peinka a měřila si mě svýma kruhovýma očima.

„Co říkáte na závěr? Sbohem?“ zase naklonila hlavu na stranu a namířila na mne druhou zbraň.

„Pusť polovinu mojí síly!“ rozkázala jsem Té druhé.

„Ale…“ chtěla odporovat.

„Hneeeed!“ zařvala jsem na ní. 

Odpoutala jí. Vypustila jsem asi dvou metrovou tlakovou vlnu, která jí odmrštila dál ode mne a donutila ji zavřít oči. V ten samý okamžik jsem vyrvala tyč ze zdi i z ramene , popadla katanu ze země a co nejrychleji se přemístila do podkrovního okna na druhé straně prostranství.

„Nemáme na ní! Musíme utéct!“ sykla jsem k Té druhé.

„Chápu,“ kývla Ta druhá.

Ležela jsem přitisknutá k dřevěné podlaze a snažila se moc nedýchat. Mezitím zrzka zjistila, že jsem zmizela a jala se mne hledat. Projížděla pohledem prostor kolem sebe a zkoušela mne najít. Byla už téměř u mě, když se zastavila a jakoby něčemu naslouchala. Po chvíli kývla na dotaz neviditelného tazatele, naposledy se rozhlédla a zmizela někam pryč.

Lehla jsem si na záda a ztěžka oddychovala. Rameno pálilo jako čert a začal z něj vytékat potůček krve.

„Už máš málo chakry! Co teď? “ ozvala se.

„Nedá se nic dělat. Musíme jít pomoct alespoň trochu Kakashimu,“ odpověděla jsem se zavřenýma očima.

„V tomhle stavu?“ zaznělo pochybovačně.

„V jakýkoliv stavu!“ napomenula jsem jí a zvedla se. Zamotala se mi hlava a málem jsem sebou práskla zpátky.

„???“

„V pohodě. Jen malá závrať. Jdem!“ řekla jsem a vystřelila ke svému cíli.

Už jsem byla skoro na místě, kdy mne oslepil výbuch a přimáčknul mne na střechu. Kouř se za chvíli rozptýlil a na zemi před Peinem ležely tři postavy. Chouji se svým otcem a Kakashi.

„Tímhle končil poslední díl, co jsme viděly, než jsme odešly sem“ špitla ta ve mně.

„Jo, pamatuju si ještě něco o hřebíku…“ mračila jsem se.

„Takže?“

„Takže je na čase se připlést do příběhu!“ odhodlaně jsem sevřela svůj meč a vrhla se k nim.

Skočila jsem před Kakashiho ve chvíli, kdy hřebík právě letěl přímo do jeho obličeje a odrazila jsem předmět jako správný basebalista.

„Nech je být!“ zavrčela jsem.

„Meri!“ ozval se za mnou Kakashi. „Co tady, sakra, děláš?! Něco jsi mi slíbila!“

„Ty taky!“ mluvila jsem k němu zády a stále jsem soustředěně sledovala Peina. „Slíbils, že na sebe dáš pozor!“

„Vypadni odsud!“ zasyčel na mě Kakashi.

„Ani mě nenapadne! Nenechám tě tu zabít! Vždyť se nemůžeš hýbat! Jsem kunoichi, pamatuješ?“ okřikla jsem ho.

 „Je roztomilé vás poslouchat, ale nemám na vás čas,“ přidal se do rozhovoru Pein ledovým hlasem.

„Tak co kdyby sis sbalil svých pět švestek, co tady běhaj a vypadnul?!“ střelila jsem mu odpověď.

„Nemohu sloužit. Jdu si pro Jinchuriki a ty mi řekneš, kde je!“ zaměřil na mne plně svůj pohled.

„Smůla, tvoje zrzavá kámoška už to zkusila a moc se jí nevedlo,“ škodolibě jsem se usmála. Zamračil se a nejspíš si poslal pro informace k té mužatce. Dostalo se mu odpovědi.   

„Nevadí, ale třeba budu úspěšnější v tvém zabití,“ ošklivě se usmál a telekineticky po mě poslal kus trosek. Nemohla jsem uhnout, protože by přímý zásah dostal Kakashi, takže jsem nahromadila  zbylou chakru do rukou a změť železa a betonu jsem ještě v letu pěstí a mečem rozstřelila.

Udělalo se mi mdlo ze ztráty další síly a zatřásly kolena.

„Tohle už nesmíš udělat, jinak končíš rovnou!“ přikázala Ta druhá.

Jako bych to nevěděla.

„To je všechno, co máš?“ nechtěla jsem dát najevo svou slabinu.

„Ne. Mám pro tebe překvapení. Budeš první,“ a v očích se mu objevila smrt.

V tu chvíli mě něco chytlo u země za nohy a drželo mě to. Byly to zbytky jednoho  z těch jeho klonů. Zvedla jsem oči zpátky na Peina, ale ten už tam nebyl.

„Hádej, kde jsem,“ zašeptal mi někdo do ucha za mými zády.

Srdce se mi zastavilo a po posledním slově se mi do zad zapíchla další tyč někam okolo žaludku. Skrz tričko vyrazil ve předu konec jeho zbraně. Zírala jsem na to jako omámená.

„A teď to překvapení,“ tiše zaševelil.

„Neee!!!“ vykřikla Ta druhá a v tu chvíli z tyče vyletěly dlouhé ostré ostny a strašlivá bolest mi úplně pozřela vědomí. Trny byly tak dlouhé, že mi přes břicho probodly i ruce.

„Meri!“ zařval Kakashi zoufale.

Zkusila jsem se nadýchnout, ale rozkašlala jsem se a proudy krve tak vyhodila ven i ústy. Železitá pachuť v ústech bylo to nejmenší, co jsem cítila.

Pein mě chytnul za vlasy a  zvrátil mi hlavu dozadu.

„Říkám tomu ocelový ježek,“ zálibně se usmíval Pein. „Líbí?“

„Ne víc než tvůj sestřih,“ pokusila jsem se z posledních sil o vtip.

„Jsi kurážná! Za to tě nechám se rozloučit,“ řekl, nechal ostny zmizet, tyč vytáhnul a já dopadla na zem jako kus hadru. Pein poodešel kousek stranou a bavil se svou zkázou.

„Meri!“ snažil se něco udělat Kakashi, ale byl zaklíněný až moc a neměl sílu se hnout.

Otevřela jsem oči.

„Myslím, že to bude v pohodě, ne?“ s námahou jsem se usmála, ale zapříčinila jsem tím jen další záchvat krvavého kašle.

„Proč jsi jenom neodešla?“ zaleskly se mu slzy v očích.

„Zapomněla jsem ti říct, že jsem tu chtěla s tebou zůstat před tím incidentem a přísahala jsem, že budem spolu, dokud nás smrt nerozdělí. Podařilo se, aniž bych chtěla, což je strašně absurdní,“ zasmála jsem se a překonala další kašel.

„Prostě tě miluju, Hatake Kakashi, a nenechám tě jen tak umřít!“ dívala jsem se mu vážně do očí. Tělo jsem přestávala cítit a bolest pomalu ustupovala do úlevné letargie.

„Sama jsi říkala, že tohle prázdný klišé nesnášíš!“ kroutil hlavou nechtějíce to přijmout.

„V tom je rozdíl, tohle nejsou prázdná slova. Nic lepšího jsem nikdy neudělala, víš?“ začalo se mi chtít spát.

„Vydrž, dostanu tě z toho! Neusínej!“ snažil se mě držet při životě.

„To je dobrý! Teď mě asi čeká trošku jiná cesta,“ pomalu jsem mrkala a tělo se mi propadlo někam do prázdna.

„Lásko…“ zašeptal a sklopil hlavu.

„Ať mu za mě nakopají prdel, ano?“ už jsem jenom drmolila, když se prázdnota dostala až k mému vědomí.

„Meri?“ slyšela jsem ještě.

„Hmm?“ odpověděla jsem jako ve snu.

„Taky tě miluju! Počkej tam, prosím, na mě….“ mluvil na mě zdaleka.

Naposledy jsem zalapala po dechu a pak jsem se nadobro s výdechem propadla do tmy.

Plula jsem ve tmě v nataženýma končetinama a tentokrát mě temnota vůbec neděsila. Narovnala jsem se tak, jak jsem si myslela, že můžu stát a špičkama se dotkla nějaké země.

„Tak už jsi zpátky?“ zavrzalo známě za mnou.

„Čau smrťáku,“ usmála jsem se. „No jo, to už se tak stává.“

Bezoká hlava ve tvaru kladivouna se objevila ze tmy.

„Tak aspoň víš, jakou cestu sis vybrala, Sandro?“ oči na jeho křídlech se rozsvítily.

„Nechci to vědět. Jediné co ti řeknu, že tu správnou!“ odhodlaně jsem se na něj zadívala.

„Opravdu?“ strašidelně se zachechtal. „Tak to mi musíš vyprávět!“

„To víš, že jo! Mám přece teď spoustu času a navíc…na někoho tady čekám,“ zazubila jsem se, chytla se Smrťáčkovi připravené ruky a vyrazili jsme spolu na dlouhou procházku. 

KONEC