Zloděj obrazů a jiné slátaniny

I.

Přiletím na křídlech stříblolesklé noci
a jen tak sám, a bez pomoci
/k čemu by mi byla?/
přistanu na věži.
Hodiny láteří.
/Asi se jim chce spát…/

Zrak ostříží-nebo sokolí,
bedlivě prohlíží ztemnělé okolí.
Jak pavouk po šňůrce z perel skleněných
jak kejklíř, v kolejích neměnných
zajdu si pro tebe.
/Potom tě pověsím na nebe/

Budou mít senzaci-budou mít jednou o čem psát
a já se jim budu (v redakci) smát.
Nechám tam podpis-tak se to dělává
a budu sledovat, jak se to prodává.

Je to jako elektřina, která v cestách drátů zpívá
když hlas i silueta s černou nocí splývá.
Je to jako světlo k ránu, kouzlo dveří zavřených
a prastarého mechanismu, který jemně bzučí v nich.

Už jsem tu a vy mě nevidíte
naposled obraz okem pohladíte
/Že se ti nelíbí, jak tě očumují?/
A pak v temném sále,
kde záříš mi jak oltář katedrále,
přijdu v bílých rukavicích,
sundám tvou tvář ze stěny,
schovám ji do kapsy a za rachotu bicích
efektně odletím ze scény.

Až se zas schovám za svou šedou masku,
počkáš mě v mojí ulitě za oknem
potom ti vyznám věčnou lásku
a před hvězdami pokleknem.

Vrátím tě tam, kam patříš
do noci, k nebeským klenotům-
a pak už jen koukat, jak se tváříš,
když občas svítíš na můj dům.

Pak každou noc a každý den,
na tebe budu myslet jen
/Blázínku… je tolik jiných tváří, krásnějších…/
a za novu-nebo i za úplňku stačí
/Lhát ti-ne, to není hřích/
budeme spolu tančit valčík
/Výčitky v očích tvých-ty mi nevadí/
Raz, dva tři…