Chodba je dlouhá

„Itachi! Máš čas?“ uslyší za sebou, jak se ho Deidara snaží dohnat, a tak bez otočení odpoví..
„NE.“
„A zítra?“
„Ne,“ pořád jde dál.
„Ve středu?“ pořád prudí.
„NE,“ pořád jde.
„Někdy jindy?“ nezná všechny dny v týdnu.
„NE!!“ odpoví už nasupeně, alepořád jde dál.
„Umíš říct něco jinýho než ne?“ už ho nebaví ho pořád dobíhat, tak se stoupne před něj.
„NE,“ odpoví s klidem, projde kolem něj a kráčí dál, chodbou neuvěřitelně dlouhou.
„Máš na sobě spodní prádlo?“
Itachi se zastaví a polkne.
„Copak?“ ušklíbne se, ale úšklebek mu zmizí, když zjistí, že byl přitlačen ke zdi.
„Tolik tě to zajímá?“ zašeptá nebezpečně blízko jeho obličeje.
„Jo!“ ušklíbne se a sleduje Itachiho zděšení.
„Víš co? Polib mi prdel!“ odlepí se od zdi.
„Vážně můžu?“
Itachi obrátí oči ke stropu, zrovna tam něco letělo, a otočí se k odchodu.
„Ale copak? Došly slova? Velký Uchiha se nám zasekl?“
„Proč za mnou pořád lozíš?“
„Chci vědět, kdy máš čas.“
„Už sem řek, že nemam!“
„Ále… určitě máš…“
„Co chceš!?“ otočí se naštvaně.
Deidara se lekne, až uskočí.
„To ale nejde… když seš naštvanej…“
„Deidaro! Řekni, co chceš nebo táhni!“
„To nemá cenu….“ pronese zklamaně.
„A dost!“ Itachi už se vážně naštval a znova ho přirazil ke zdi.
„Mluv!“ donutil ho, se na něj podívat.
„No… víš…“ začal koktat a rudnout.
„Dělej, nemam čas!“
„Jo, všim sem si…“ ušklíbne se s ještně mírně červenými tvářemi.
„Tak co bude?“
„No chtěl jsem…. jestli…. by sis…. se mnou…. nedal lízátko!“ zazubí se a rychle z kapsy dvě lízátka.
„Bože, to je idiot…“ zakleje v duchu Itachi.
Nelze si nevšimnout jeho výrazu, který jasně říká, že on ví, že tohle mu rozhodně nechtěl.
Deidara sklopí oči a strčí lízátka zpátky do kapsy.
„Půjdeš se mnou dneska večer do postele?“
Deidara vyvalí oči a možná i uši, jesli se náhodou nepřeslechl.
„Nechtěl si snad tohle říct?“
„No…“ zrudne víc, jak mráček na jeho plášti, kterej na sobě nemá, ale Itachi jo.
„Přede mnou to neschováš… já vidím všechno…. a už pěkně dlouho…“ těkne pohledem na Deidarovo napnutý kalhoty a hned zase zpátky. Nakloní se k jeho uchu.
„Takže večer?“ zašeptá a vrazí mu koleno mezi nohy.
Deidara to nečekal, takže se musel zhluboka nadechnout a teď se snaží po kousíčkách vydechovat, aby si Itachi myslel, že to byl jen chvilkový šok. Ale Itachi je chytrej a má i oči, takže mu stačí vidět, jak zaklonil hlavu a přivřel oči. Rudýcch tváří si všimnul už dávno.
„Říkal… říkal si… že nemáš čas…“
„Nemám….“ přejede mu rukou po vlasech. „… ale neřekl jsem, že si ho nemůžu udělat….“ pustil vlasy a ruku přemístil na krk.
To má pravdu… na to se ho neptal… Takže… Co teď?… Kdo vlastně vyhrál?
„Takže… uvidíme se večer…“ při odleování se od něj mu rukou přejede po celé hrudi až k podbřišku. Tam se zastaví a podívá se na něj. Ušklíbne se nad tím jeho nepřítomným pohledem.
Rychle přejede přes rozkrok a odkráčí pryč. Pokračuje v cestě chodbou neuvěřitelně dlouhou.
Deidara se sesude na zem a snaží se popadnout dech. Otočí hlavu ve směru Itachi, který se pomalu ztrácí ve světle, které září na konci tunelu… ehm… chodby….