Co dokáže čaj

Pokojem se rozlehla důvěrně známá vůně čaje. Tsuna se zhluboka nadechl. I po tolika letech si tu vůni zapamatoval. Zaryla se mu do paměti. Stejně jako události s ní spojené.
Phana. Název mu vždycky vytanul na mysli, když si tu chvíli znovu a znovu přehrával. Ale už dlouho na ni nemyslel. To až ta vůně mu to připomněla.
„Dáš si taky čaj?“
„Ano.“ Netušil, jakou chuť čaj má. Tenkrát se k jeho ochutnání nedostal.
Mosca. Phana. Spanner…
Víc si nepamatoval. Víc nepotřeboval.
Kyoko před něj položila šálek. Vůně se znásobila, pořád ale ještě nedosahovala takové intenzity, jak si ji pamatoval. Byla jako jeho vzpomínky – jen planý odvar skutečného dění.
Nejistou rukou zvedl šálek ze stolu. Pomalu si jej přiložil k ústům a napil se.

Chuť byla překvapivě hořká.
Tenkrát… Spannerovy rty byly sladké. Tsuna si už nevzpomínal, po čem chutnaly.
Bylo nečekané a Tsuna dodnes netušil, jestli to byla nehoda, nebo to tak mělo jen vypadat. Oba se jen naklonili špatným směrem. První to byl jen letmý dotek rtů. Mohli dělat, že se to nestalo.  Ale neudělali to.
I po takové době si pamatoval na tu fascinující sladkou chuť.

Rozlilo se mu po těle příjemné tělo.
Ale mechanikovy ruce mu předávaly takové teplo, že mohl zešílet. Nebylo ho dost, chtěl ho víc, ale přitom měl pocit, že každý další dotek ho spálí.
Spannerovy obratné prsty zkoumaly každý detail jeho kůže a on se nedokázal ani pohnout. Jen zadržoval dech, nevědě, co si to tom myslet. Byl tenkrát příliš mladý, příliš naivní a bláhový.

Tsuna znechuceně odložil šálek s pocitem, že se mu čaj vysmívá.
Udělal mnoho chyb. Věděl to, ale neměl v úmyslu jich podruhé letovat.
Neřekl by, že by se zamiloval, tak to nebylo. Jen ho… okouzlil. Líbilo se mu, že nemusí hrát ve vztahu vůdčí roli, konečně vypadnout ze stereotypu všedního života, kde musel dělat rozhodnutí, která se dotýkala osudu mnoha lidí.
Líbila se mu sladká chuť Spannerových rtů. Líbilo se mu zaujetí, s jakým zkoumal jeho tělo.
Ale Spanner po tom dělal, jako by se nic nedělo. Možná to pro něj doopravdy nic neznamenalo. Možná jen nechtěl uvést Tsunu do trapné situace.
A on na tu hru přistoupil, ačkoliv si to všechno tajně přál zažít znova.
Jenže než se odhodlal o tom začít mluvit, musel odjet. Spanner zůstal v Japonsku, které tolik miloval. A on sám čtyři roky studoval v Itálii.
Když se vrátil, bylo už moc pozdě…
Zůstaly mu jen vzpomínky a čaj.