Anime a manga fanfikce
    Vampire KnightAlternate UniversePsychologickéRomantika

    Donuť mě křičet!

    by Midori

    „Hej, co se to s tebou děje?“ hučel Aido nepříčetně na dlouhovlasou aristokratickou upírku před sebou. „Ruko, vzpamatuje se, já ti vážně nechci ublížit, ale budu muset, když s tím nepřestaneš.“

    Po čele mu stekla další kapka potu a vydala se, stejně jako jakákoli předchozí, přes obočí kolem oka a přes tvář dolů k bradě. Jasně slyšel tu ironii ve svých vlastních slovech, která právě pronesl. Upíři se totiž prakticky nikdy nepotí. Absolutně! A přesto tady stál notně unavený a zpocený. Koukal na svou spolužačku před sebou a nestačil se divit, co se to s ní děje. Ruka Souen totiž nebyla evidentně sama sebou a to bylo přitom hodně mírné hodnocení situace. Byla to krásná upírka, to bylo bez debat. Jenže ona se nikdy dřív nechovala vyzývavě nebo výstředně. No a podívejte se na ní teď. Sako uniformy rozepnuté po celé jeho délce, košile vepředu rozhalená. Vlastně ne tak docela, protože měla pouze rozepnuté vrchní tři knoflíky, ale bohatě to stačilo. Zbytek košile měl totiž co dělat, aby udržel její poprsí, byť ve spodním prádle, přesně tam, kde mělo rozhodně zůstat. Za normálních okolností by si Aido tento pohled víc než užíval, neboť jak bylo řečeno před chvílí, Ruka je neuvěřitelně krásná. Nicméně to není tak snadné, protože ona po něm doslova a do písmene jde. Poslední hodinu nedělal Aido nic jiného, než že se snažil nedostat se příliš do její smrtící blízkosti a to bylo zatraceně těžké s těmi jejími schopnostmi. Aido už naprosto přesně chápal, jak se cítí nebohý malý králíček, na nějž se zaměřil predátor. V duchu se už asi po páté omlouval všem těm dívkám, které nemilosrdně naháněl a „lovil“ pro své vlastní potěšení. Každé zlomené srdce pro něj bylo opojným pocitem triumfu, ale stejně tak nyní představovalo další hřebíček do pověstné rakve. Proboha co se to tady sakra děje!

    Mladá upírka proti němu přesunula váhu na druhou polovinu svého těla a pod nohama jí zakřupalo pár spadaných uschlých větviček. Dokonale tím upoutala zpátky jeho pozornost a věděla to. Zvedla pravou ruku a prsty si opatrně přejela od klíční kosti až k okraji rozepnuté košile. Smyslně si přejela jazykem po horním rtu, aby pak zuby opatrně stiskla ten spodní. Aidovi okamžitě došlo, že pokud mu teď hned někdo nepomůže, tak to už dál nevydrží. Kdo by taky dál odolával takovému lákadlu, jež se vám beztrestně nabízí?

    „Ruko, přestaň s tím,“ zazněl mu za zády dobře známý hlas.

    Obrátil se tím směrem a uviděl svého nejlepšího přítele Akatsukiho a vedle něj postavu Kaname-sama. „No to je dost,“ osopil se na světlovlasého upíra. „Už jsem myslel, že je se mnou konec,“ dodal ještě, ale pak ztichl. Sledoval po očku Akatsukiho, jak si zamračeně prohlíží dívku před nimi.

    „Jak dlouho je v tomto stavu?“ zeptal se bratrance po chvilce.

    Aido, který nebyl připraven na jakoukoli otázku, mírně nadskočil. „Nevím, ale my si takhle hrajeme na kočku a myš už dobrou hodinu,“ odpověděl po pravdě. „Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se tady děje?“ dodal ještě jen tak mimochodem. Jenže Akatsuki dál zatvrzele mlčel, jakoby ho vůbec neslyšel, což bylo samozřejmě nemožné. Aido se už definitivně dopálil a tak si přestal brát servítky ve vyjadřování. „Akatsuki, můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se Ruka chová jako by byla nějaká poběhlice?“  

    Dotyčnému zacukalo mírně ve tváři, ale jinak žádná další ozvěna.

    „Ona za to nemůže,“ ozval se nakonec Kaname Kuran. Oba světlovlasí upíři se po něm naráz nechápavě podívali a tak pokračoval. „Aido,“ oslovil menšího upíra před sebou. „Snažila se k tobě dostat hodně blízko?“ Odpovědí mu bylo pouze razantní přikývnutí. „Podařilo se jí to?“ zazněla další otázka. Po krátkém zaváhání opět následovalo přitakání, ale tentokrát jej Aido doprovodil mírně ostýchavým pokrčením ramen. Vyššímu světlovlasému upírovi znovu zacukalo prudce ve tváři a pohledem se mu mihnul plamen vzteku. „Nepřipadal sis pak, jako by z tebe něco odplavovalo tvou upírskou podstatu a vitalitu?“ vyplnila prostor prozatím poslední otázka. Aido pouze pozvedl levé obočí v mírném údivu, ale už potřetí za sebou musel souhlasit s tím, co právě Kaname-sama vyslovil. „Hm, pak je to ovšem jasné,“ zamumlal si pro sebe Kaname Kuran. Ukazovákem pravé ruky se přejel přes bradu a soustředěně sledoval upírku během jejího počínání.

    „Co je to s ní?“ ozval se znovu Aido.

    „Ona je sukuba,“ řekl prostě Kaname bez obalu.

    „Cože?“ zaznělo dvojhlasně z úst obou plavovlasých upírů.

    „Zrovna ty bys měl vědět nejlépe, co to znamená, Aido,“ pronesl mírně kousavě Kaname. Když se nedočkal žádného náznaku pochopení, zklamaně si oddechl. Přeci jen to nebude s Aidovou reputací až tak závratné, jak se všichni domnívají. „Prostě a jasně se právě mnohem víc než krví nebo tabletami Ruka krmí sexuální energií, kterou ostatní vysílají do okolí.“

    „To jsem nikdy neslyšel, ale zní to lákavě,“ zauvažoval trochu předčasně a zbytečně nahlas Aido. V příštím okamžiku vztáhl Akatsuki pravou paži a menšímu blonďákovi prolétla kolem levého ucha ohnivá koule velikosti tenisového míčku. Aido okamžitě zmlknul.

    „Pokud nepřestaneš, pak příště už neminu cíl,“ řekl pak Akatsuki pouze s dlaní obrácenou vzhůru a pohledem plně soustředěným na svého příbuzného. Dotyčný jen v obraném gestu pozvedl obě dvě ruce vzhůru na znamení toho, že se vzdává.

    „To, že jsi o tom nikdy neslyšel, nemusí znamenat, že to není pravda,“ promluvil opět Kaname. „Existují různé stupně hladu a zrovna tak existují různé druhy krmení nebo potravy. Všichni bez rozdílu potřebujeme k přežití krev nebo tablety. Nicméně někteří upíři si vystačí pouze se zvířecí krví. Jiní se stejně tak dobře dokáží živit nemateriální energií. Někdo dokáže například získat výživu ze strachu svých obětí. Jiný naproti tomu neskutečně sílí přijímáním sexuální energie, což je zřejmě i případ Ruky.“

    „Nevěděl jsem, že to umí,“ užasle drmolil Aido.

    „To nikdo z nás,“ kontroval Kaname-sama. „Není-liž pravda Akatsuki.“ Odpovědí mu bylo pouze krátké pokývnutí od jeho pravé ruky.

    „Co s tím budeme dělat?“ zeptal se svého vládce Aido.

    „My dva? Nic. To ale není ten hlavní…“

    „Ale tohle přece nejde,“ vydechl Aido a hlas mu přeskakoval rozčílením. „Přece ji takto nenecháme, Kaname-sama. Je nebezpečná sobě, ale i nám všem okolo.“

    „Kdybys mě laskavě nechal domluvit,“ změřil si ho Kaname rozzlobeným pohledem. Aido v příštím okamžiku prudce zalitoval své zbrklosti až do morku kostí, protože dostal pomyslnou facku, která se ale proměnila v dost reálnou bolest. „My dva s tím nenaděláme naprosto nic. Jedině osoba citově angažovaná jí může nyní pomoct a nikdo jiný. Naneštěstí se její nově probuzená vlastnost odráží i na nás a to hlavně vzhledem k období, kterým právě prochází,“ dokončil Kaname Kuran předchozí větu.

    „Nerozumím,“ zasténal pouze Aido a unaveně se chytil za hlavu.

    Akatsukimu se prudce stáhlo obočí a zcela nepokrytě se mračil přímo před sebe jako samotné peklo. Na rozdíl od toho lamače dívčích srdcí, on Kanamemu-sama rozuměl dokonale. Jeho vlastní city k této urozené upírce, které v sobě teprve nedávno objevil, jej k tomu přímo předurčovali. Dokonale cítil, co se v ní odehrává a s jakou intenzitou, ale setsakra se snažil maskovat, co to dělá s ním.

    „To nevadí,“ uklidňoval ho Kaname. „Pro tebe je v této oblasti moc brzy, ale to přijde – neboj.“ Pak se obrátil obličejem k upírovi po svém boku. „Zato ty mi dokonale rozumíš, že ano?“

    Akatsuki bez zaváhání přikývl a ve stejném okamžiku se dal do pohybu. Pomalým krokem se blížil k upírce před sebou a levou rukou si přitom rozepínal vrchní knoflíky košile a saka tak dlouho dokud neodhalil celý krk a část hrudníku. Zastavil se dobré dva nebo tři kroky před Rukou, ale promluvil směrem k těm dvěma vzadu.

    „Já se tady o to postarám,“ řekl s pohledem pevně zaklesnutým do jejích divokostí přetékajících očí. „Měli byste se vypařit, dokud je ještě čas.“ Nečekal ale na jejich odpověď. Naklonil hlavu mírně na bok a promluvil přímo k Ruce, která si právě mlsně olízla spodní ret. „Donuť mě křičet, Ruko.“ Když se po něm vrhla, pouze ji pevně objal. Zavřel oči a nechal se pozvolna unášet emocemi. „Ano, donuť mě křičet,“ zopakoval s divokostí v hlase.

    Note