Forever lost
Právě vychází slunce, ale ještě před pár okamžiky byl večer a já byl jinde. Na cestě za svými přáteli. Chtěl jsem se zastavit na krátkou návštěvu. Oslavit náš úspěch. Slíbil jsem, že se moc dlouho nezdržím. Říkala jsi, že počkáš, až se vrátím.
Ulice byla tichá. Zahlédl jsem světlo. Přišel jsem blíž. Někdo tu nechal hořet oheň. Náhle se začal zvětšovat. Udělal jsem pár kroků zpět. Plameny nabíraly tvar. To nebyl obyčejný oheň. Bránil jsem se, ale úplně mě obklopily. Ztratil jsem vědomí…
Když jsem se probral, nikde nikdo, kolem jen holá poušť. Zřejmě jsem se ocitl daleko od domova. Má zbraň byla pryč. Po Amidamarovi ani stopa. Byl jsem sám. Musím se vrátit. Přátelé mě nejspíš hledají. Ty si budeš myslet, že jsem zůstal u nich. Proč mě sem Duch ohně odnesl? Vždyť on je mrtvý.
I’m searching for answers
cause something is not right.
Bloudil jsem pouští a hodiny ubíhaly. Už jsi musela zjistit, že jsem zmizel. Možná jsi mě už také začala hledat.A moje rodina taky.
Trvalo to několik dní. Měl jsem pocit, že ta pustina snad nemá konce. Pak jsem v dálce něco zahlédl. Šel jsem blíž. Doufal jsem, že mi poradí, kudy se odsud dostanu. Mýlil jsem se.
I follow the signs,
I’m close to the fire.
Plameny které ozařovaly to místo byly stejné jako ty, které mě sem přinesly. To by znamenalo, že bude blízko. Je snad naživu? Odpověď jsem dostal téměř okamžitě. Ano, žil, alespoň prozatím. Oblečení měl zbarvené krví. Jeho rány byly vážné.
Seděl přímo ve středu ohnivého kruhu. Chtěl jsem odejít dřív, než si mě všimne. Pozdě. Zabránila mi v tom ohnivá stěna.
„Kam tak spěcháš, bratře, sotva jsi přišel,“ zaslechl jsem jeho hlas. Už na mě čekal.
„Proč jsem tady?“ zeptal jsem se.
„Nebuď netrpělivý, brzy to poznáš sám.“
Odkašlal si. Z úst vytekl pramínek krve. Viděl jsem, že je naživu jen tak tak.
„Pomsta?“
Zavrtěl hlavou. Plameny vytvořily kruh kolem nás obou. Jejich žár jako by ze mě vysál veškerou sílu. Nemohl jsem se pohnout. Nemohl jsem dýchat. Kolena se mi podlomila a já klesl k zemi. Vstal a šel ke mně.
Viděl jsem, že každý krok mu činí veliké potíže. Zprudka oddechoval a v písku za sebou zanechával krvavé stopy. Stál nade mnou a jeho stín na okamžik ztlumil záři plamenů, a tak ulevil mým očím. Po čele mi stékaly krůpěje studeného potu.
Sklonil se ke mně. Jeho zkrvavené ruce se natáhly a uchopily mě kolem ramen. Jeho tvář se zkřivila bolestí. Teprve z téhle vzdálenosti jsem si všiml dlouhé, rozšklebené jizvy, táhnoucí se přes téměř polovinu obličeje.
Hlavou mi probleskla myšlenka, že všechny tyhle rány jsem nejspíš způsobil já, má mysl tomu odmítala uvěřit. Cítil jsem, jak po mém těle stéká jeho krev. Před očima se mi zatmělo…
I fear that soon you’ll reveal
your dangerous mind.
Všechno zmizelo. Dusivý žár, tíha, náhlá bolest u srdce, všechno bylo pryč. Necítím ani horko ani zimu. To místo je zvláštní. Nikde nic. Jen on stojí naproti mně. Zdá se tak klidný. Nemá žádné zranění. Po krvi není ani památky. Tohle nebude skutečné.
To máš pravdu.
Nemluví, ale jeho hlas mi zní v hlavě jako ozvěna. Co se to děje?
Vše se vrací na zpátky na své místo. Mé tělo už brzy zemře. Pak se dvě poloviny jednoho celku opět spojí dohromady.
Co to znamená?
Brzy pochopíš.
Proč jsem tady?
Nechtěl jsem, aby tě někdo rozptyloval. Běh věcí se tím urychlí.
Mí přátelé. Málem jsem na ně zapomněl. Musím najít cestu pryč.
Až bude po všem, budeš moct sám odejít.
Nevím, jak dlouho už to trvá. Něco se změnilo. Jeho kůže má najednou průsvitný nádech. Zdá se, že mizí. Jeho obrysy se rozplývají v mlze. Už je téměř pryč, a přesto mám pocit, jako by stál přímo vedle mě. Možná ještě blíž. Setmí se.
Na zádech ucítím písek. Když otevřu oči, zjistím, že stále ležím v poušti uprostřed ohnivého kruhu. Vstanu a několikrát se rozhlédnu. Nikdo tu není. Musím rychle odsud. Chci pryč. Opatrně udělám pár kroků směrem k plamenům. Ustupují, až nakonec zmizí úplně. Můžu se vrátit.
Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Musím co nejrychleji domů. Ta poušť může být obrovská. Pěšky daleko nedojdu. Za mnou se objeví Duch ohně. Chci se bránit, ale on jen nehybně stojí na místě. Co zamýšlí tentokrát?
Moc si nevzpomínám na cestu zpátky. Ani nevím jak, ocitl jsem se v nějakém neznámém městě. Nevím proč, ale neměl jsem žádnou radost z toho, že jsem opět mezi lidmi. Zjistil jsem, že jsem pryč už přes rok. Proč mi to najednou nevadí?
Uplynulo několik týdnů. Brzo. Už brzo se vrátím. Kde asi teď jsi? Ještě stále mě hledáš, nebo už ses vzdala? Ne. Jak tě znám, nevzdala by ses.
Kdykoliv s někým z nich promluvím, mám pocit, že bych je nejradši všechny zabil. Proč je tak nenávidím? Tohle přece nejsem já.
Fear of who I am becoming
I fear that I’m losing
Před několika dny se mi zdál zvláštní sen. Byly to vlastně vzpomínka. Stalo se to už velmi dávno. Vzpomínka z minulého života, pohřbená v podvědomí. Nedokážu si vybavit podrobnosti. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem se cítil. Viděl jsem na vlastní oči, co mi provedli. V jednom prchavém okamžiku mě připravili o jedinou osobu, kterou jsem na světě měl, o moji matku.
Byl jsem ještě dítě a nemohl udělat nic, abych jim v tom zabránil. Nejspíš už začínám chápat, proč k lidem cítím nenávist. Slyšel jsem jejich myšlenky. Slyšel jsem, co si myslí o ní i o mně. Nemohl jsem pochopit, kde se v nich vzala ta nenávist. Nedokážu odpustit. Nebo ano?
The struggle within
I can no longer restrain it
Až do odjezdu jsem se snažil každému vyhýbat. Nechtěl jsem to opět zažít. To opovržení, které mi kdysi bylo cizí.
Když jsem nastupoval do letadla, nedůvěřivě jsem se rozhlížel po spolucestujících. Doufal jsem, že už ty hlasy neuslyším. Nevím, jak bych reagoval. Naštěstí byli všichni zabráni do svých starostí.
Celou cestu jsem seděl na svém místě a pozoroval oblohu. To mě uklidňovalo. V jednu chvíli jsem se přistihl, že bych nejradši opustil tohle letadlo a nechal se nést svým duchem strážným.
Zarazím se. Jak mě to vůbec mohlo napadnout, vždyť je příliš daleko. A navíc, podoba, která mi při té myšlence probleskla hlavou, byla jiná, než jak si ho pamatuji. Tak rozdílná, a přece ne neznámá…
Již brzo se vrátím. Mám přátele. Najednou jsem si uvědomil, že během posledních dní jsem na ně téměř zapomněl. Jako by patřili do jiného života…
Zvuk přistávajícího letadla mě vytrhl ze zamyšlení. Vzal jsem si své věci a připojil se k vystupujícímu davu.
Když jsem odcházel, nevšiml jsem si skupiny, která mě sledovala. Jejich přítomnost jsem zaregistroval teprve poté, co mě o kus dál obklíčili. Namířili své zbraně, aby se mě navždy zbavili. Oháněli se spravedlností a jménem své vůdkyně, ale věděl jsem, že jsou schopni čehokoliv, aby dosáhli svého. Klidně by pro svůj záměr obětovali kohokoliv. Viděl jsem to v jejich očích. Ty pohledy. Ta fanatická nenávist. Když jsem se jim díval do tváří, znovu se mi vybavila nedávná noční můra. Tohle je poslední kapka. Chcete boj, ať je tedy po vašem.
It’s so easy to destroy
and codemn
Místo souboje jsem opustil mlčky. Za sebe jsem se neohlížel. Nevím, kolik jich přežilo. Možná jsou jen zranění, možná je plameny všechny pohltily. Ale mě na tom nezáleží. Koneckonců, byla to jejich chyba. Byli bláhoví, když si mysleli, že se jim podaří mě zničit.
Setmělo se. Stojím na Památné hoře. Všude je ticho. Konečně si začínám lépe vybavovat vzpomínky z pouště. Detaily jsou zamlžené, ale vím, co se stalo. Má duše se spojila s mojí druhou polovinou. Tou, která tu měla přátele. Tou, ke které chováš city.
Pořád ho ještě hledáš? Nu, to se dá snadno zjistit. Stačí se stavit na menší návštěvu. Cestu dobře znám…
Zahlédnu v okně tvůj stín. Možná už spíš. Přiblížím se. Tvé otevřené oči hledí do dálky. Zamrkáš. Když mě spatříš, zahlédnu ve tvé tváři údiv. Zdá se, že jsi to nevzdala. Stále čekáš, že se vrátím. Ale ten, koho jsi znala,už neexistuje.
Je čas říct ti, že tvé hledání je zbytečné.