Girls business
Sasuke má velký problém – všechny ty nemožné holky, které jej neustále pronásledují kamkoli se hne. Naštěstí je tady Jiraiya – odborník na slovo vzatý – aby mu poradil jak se jich zbavit.
Odehrává se někdy začátkem Sasukeho školní docházky a i když jsem to zařadila i jako „romantiku“, zase tak moc jí tam nenajdete – jde spíš o humor.
„Sasuke-kuun! Sasuke-kuun!“
Sasuke se těsněji vmáčknul do svého úkrytu tvořeného mezerou mezi kontejnerem na odpadky a špinavou domovní zdí. Po chvíli se mu zdálo, že se ty uječené hlasy vzdalují. Opatrně vyhlédnul ven. Na ulici zahlédl vzdalující se skupinku svých spolužeček. Zdálo se, že si ho nevšimly. Třeba teď už konečně bude moct jít domů.
Ale ne! pomyslel si vzápětí. Zdálo se, že dvě z nich se nenechaly ošálit a vracejí se. Ty nejhorší dvě – Růžová hrozba a Blonďatá příšera.
„Sasuke-kun, kde jsi? Sasuke-kuun!“
Sasuke znova zajel za kontejner a modlil se, aby jej neviděly. Naštěstí byly jeho modlitby vyslyšeny a ty dvě i se svými ječáky zmizely za rohem ulice. Zdálo se, že pro dnešek si může oddechnout.
„Život je někdy pes, co?“
Sasuke polekaně nadskočil, ale pak si uvědomil, že hlas byl příliš hluboký, aby mohl patřit ani jedné z jeho pronásledovatelek. Obrátil se. Za ním na jednom z kontejnerů seděl starší bělovlasý muž a pohrával si v rukou s něčím, co vypadalo, jako skládací dalekohled.
„Proč se tady vlastně schováváš?“ zajímal se muž. „Devět z deseti chlapů by obětovalo pravou ruku, aby zjistili, jak to děláš, že tě holky tak baští.“
„Co vy o tom víte?“ utrousil Sasuke oprašující ze sebe omítku. Měl by se sebou hodit, aby byl doma dříve, než se ta smečka vrátí.
„Ha!“ zasmál se chlapík. „Ty totiž ani nevíš, kdo já jsem. Máš to nejneuvěřitelnější štěstí – narazil jsi na skutečného odborníka v oboru. Autor nepřekonatelného Flirtovacího ráje – nejprosnulejšího románu všech dob, bělovlasý vyvolávač žab, Jiraiya-sama – to jsem já!“ Zamával mu před očima knihou v oranžovém přebalu.
Na Sasukeho to k Jiraiyovu zřetelnému zklamání žádný dojem neudělalo. „To je nějaká nudná knížka pro dospělé?“ zeptal se. Asi něco o žábách, pomyslel si. Jinak nechápal, jak by s tím mohly souviset.
„Vůbec není nudná,“ Jiraiya si knihu ochranitelsky přitáhnul k sobě. „Je to nejlepší návod jak sbalit holku jaký kdy existoval. Ale stejně si ji nemůžeš přečíst, když jsi ještě takové mrně.“
To se Sasukeho dotklo: „Nejsem mrně. A žádný hloupý návod na balení nepotřebuji! Kdyby jste mi raději řekl, jak se těch stíhaček zbavit,“ postesknul si.
„Hmm,“ zamyslel se Jiraiya. „To máš přece jednoduché – stačí když s jednou z nich začneš chodit a ostatní ti dají pokoj.“
V tu chvíli se na opačné straně ulice objevila skupinka lidí zahrnující několik vztekle se tvářících chlapů ozbrojených holemi a několik dívek zabalených v bílých osuškách. „Hej! To je on!“
„Promiň kluku, musím jít,“ řekl Jiraiya a zmizel v obláčku bílého dýmu.
Sasuke počkal, až rozvášněný dav proběhne okolo a poté co pečlivě zkontroloval ulici v obou směrech, vyrazil domů.
Sasuke seděl v lavici a předstíral, že čte. Místo toho přemýšlel. Od včerejška se mu to v hlavě rozleželo. Rada toho potrhlého staříka zněla jako dobrý návod, jak se zbavit těch otravných slepic, co se za ním neustále tahaly. Tedy kromě jedné. A tu musím vybrat opravdu velmi pečlivě, připomenul si a postupně prohlížel své spolužačky.
Jako na první mu padl pohled na Růžovou hrozbu s Blonďatou příšerou, což nebyl žádný div – vždycky si sedaly tak blízko k němu, jak to jen šlo a vrhaly po něm láskyplné pohledy. Tyhle dvě – nikdy, pomyslel si a pokračoval postupně po lavicích dál od sebe.
Ami – rozhodně ne, uvažoval. Jednou na mě tak dlouho čekala před záchodem, až jsem musel vylézt ven oknem. Lili … není to ta, co mi neustále kreslí na lavici srdíčka? To není dobrý nápad. Postupně tak probral celou třídu.
Co si jen počnu? přemýšlel. Ani se nedokážu rozhodnout, která je nejméně strašná! Pak z ničeho nic jeho oči padly na postavičku sedící až u zdi na úplně opačném konci třídy. Hele, támhle to je taky holka, ne? blesklo mu hlavou. Nikdy předtím jsem si jí nevšimnul.
Chvíli to probíral ze všech stran a nakonec došel k názoru, že ji nikdy, ani jedinkrát, neviděl mezi stíhačkami. To znamená, že je ideální! zaradoval se. Ta mě moc otravovat nebude a současně ty ostatní udrží v bezpečné vzdálenosti. Hned po škole půjdu na věc. Další dlouhé minuty se pokoušel si vzpomenout jak se jeho nový objev jmenuje, ale nakonec musel konstatovat porážku. No co, po hodině se mrknu do třídní knihy.
Zatím všechno skvěle klapalo – použil jeden ze svých osvědčených únikových manévrů a vyrazil se hledat svou vyvolenou. Štěstí mu přálo a brzy ji uviděl, jak míří pryč od školní budovy – sama. Jdeme na to, pomyslel si a vyrazil kupředu.
„Ahoj, Hinato,“ oslovil ji a doufal, že si to jméno přečetl správně.
Poplašeně se na něj podívala: „Do … dobrý den, Sasuke-kun.“
„Rozhodl jsem se, že spolu budeme chodit,“ oznámil jí věcně.
„Co … cože?!“ vypravila ze sebe zděšeně.
Sasukeho to dost překvapilo. Čekal, že bude ráda. Třeba to spraví upřímné objetí? Udělal krok směrem k ní.
Hinata ze sebe vydala vyděšené zapištění a ucouvla od něj.
Sasuke udělal další krok, ale v tom jej někdo chytil zezadu za límec.
„Přestaň otravovat moji sestřenku, Uchiho!“
Sasuke obrátil hlavu a zjistil, že za ním stojí Hyuuga Neji, chodící o ročník výš než on. „Nic jsem jí neudělal,“ řekl rychle.
„Prostě ji neotravuj,“ zopakoval Neji a trhnutím Sasukeho posadil na zem. „Pojďme domů, Hinato-sama,“ dodal a oba vyrazili pryč.
Sasuke šokovaně zíral za odcházející dvojicí. Copak dá tolik práce opatřit si dívku? pomyslel si nakvašeně. Nesmysl! Chce to jen plán.
Sasuke opatrně nahlédnul do jídelny. Seděla u stolu – sama. Čas na plán B. Popadnul svůj oběd a proplul jídelnou úspěšně předstírající, že nevidí všechny stíhačky vehementně mu naznačující, že místo vedle nich je volné a rezervované jedině pro něj. Zastavil se před stolem, u kterého seděla Hinata.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se a hned si sednul naproti ní.
„Ehm … totiž …“ začala Hinata.
„Chtěl bych s tebou mluvit o …“ začal Sasuke, ale dál se nedostal, protože v ten stejný okamžik se deska stolu z ničeho nic zdvihla a bolestivě jej uhodila do obličeje.
„Něco jsem ti snad říkal,“ prohlásil Neji držící ho za zády za zápěstí. „Mám pocit, že si Hinata-sama nepřeje být tebou obtěžována, během oběda, ani nikdy jindy!“
„Nemlať mého Sasukeho-kun!“ zaječela okamžitě Blonďatá příšera.
„Není tvůj Ino – prasečino!“ osopila se na ni Růžová hrozba.
„Udělej to příště – utrhnu ti hlavu,“ dodal Neji konverzačním tónem.
Snad poprvé v životě Sasuke studoval svůj obličej v zrcadle. Na oku se mu rýsoval monokl. Tohle je strašně nefér, myslel si rozmrzele. Ani jsem si s ní nestihnul promluvit o tom chození. Velký zlý bratranec s ochranitelskými sklony bylo něco s čím jeho plány nepočítaly. S povzdechem se na oko přitisknul sáček s ledem a dal se do vymýšlení plánu C.
Plán C byl jednoduchý. Musí se s Hinatou setkat někde, kde nebude mít za zády Nejiho. Sasuke znal jenom jedno takové místo.
Ve vedlejší kabince někdo spláchnul. Sasuke přitisknul oko k mezeře mezi dvířky své kabinky a sloupkem. Tohle byla Lili. Sledoval, jak vyklouzla z kabinky a přidala se k Ino čekající na ni u umyvadla a společně vyrazily pryč. To by mě zajímalo, proč chodí na záchod po dvou, zapřemýšlel. To se bojí, že je cestou něco sežere, nebo co?
Vzápětí se dveře znova otevřely a dovnitř vešla Hinata. Teď to hlavně nezkazit.
Když Hinata otevírala dveře kabinky, ať už čekala cokoli (konec konců u školních záchodků nikdy nevíte) tak to určitě nebyl Sasuke a podle toho vypadala i její reakce.
Sasuke s hrůzou sledoval jak nabírá vzduch do plic, aby mohla začít ječet. „Ne, neječ, prosím!“ žádal ji zoufale. „Chci si jen promluvit někde, kde nedostanu nakládačku. Dej mi šanci!“
Hinata se na něj dívala s krajní podezřívavostí, ale zůstala zticha, takže mohl pokračovat.
„Podívej, věc se má tak,“ začal vysvětlovat. „Všechny ty slepice ze třídy mě neustále pronásledují. Je to k nevydržení a to do konce školního roku zbývají celé měsíce. Ale určitě by toho nechaly, kdybys se mnou chodila. Co ty na to?“ zeptal se s nadějí.
„Ale ty se mi nelíbíš,“ řekla mu s překvapivou jednoznačností.
„To je dobrý, ty se mi taky nelíbíš,“ plácnul Sasuke a hned by si nejraději nafackoval. „Teda, vlastně nejsi tak špatná. Chci říct, jsi z celé třídy nejméně hrozná. Teda … jako …“ jeho hlas postupně odumřel. Blbče, blbče, blbče! pomyslel si.
„Takže se mnou chceš chodit jenom jako, aby tě nechali ostatní holky napokoji?“ podivila se Hinata.
Sasuke horlivě přikyvoval. „Jenom se občas někde ukázat jak se vedeme za ruce, jít společně na zmrzlinu a tak. Nic víc.“
„Nic víc?“ Zdálo se, že o tom Hinata uvažuje.
„Kdepak!“ ujišťoval ji rychle Sasuke. „Je to otázka života a smrti,“ dodal.
„Cožeee!“
Sasuke nenápadně mrknul po dvojici RH plus BP, stojící na opačné straně chodby. Jejich ječáky zněly společně ještě hůř než každý zvlášť. Sasuke spokojeně tisknul Hinatinu ruku. Všude okolo zaznívaly výkřiky úžasu a zklamání – hotová hudba pro jeho uši. Dokonce mu bylo už i jedno, že vypadá jako mýval, jelikož než se věci vysvětlily, Neji mu stačil udělat monokl i na druhém oku (potom, co je viděl společně vycházet z dámských záchodků).
Sasuke si spokojeně vykračoval k domovu středem ulice – sám. Nikde na dohled ani jediná stíhačka. Včera vzal Hinatu na zmrzlinu, jako to dělal pravidelně přibližně jednou týdně, stejně jako pravidelně jednou týdně u Sasukeho doma společně psali úlohy. Zítra se nesmí zapomenout znova se přede všemi držet za ruce. Od začátku jejich „chození“ uplynuly už skoro dva měsíce a celou tu dobu měl až na pár menších výstřelků svatý klid. Život nikdy nebyl lepší, pomyslel si, když bral za kliku jejich domu.
„Jsem doma!“ zahlaholil a vyrazil dovnitř. Na prahu kuchyně ale ztuhnul. U stolu spolu s jeho otcem seděl nějaký další muž. Mezi nimi na květovaném ubrusu stála láhev saké a dvě nízké skleničky.
„Ahoj Sasuke, to je dobře, že jsi tady!“ spustil hned jeho otec zvesela. Až moc zvesela, jak si Sasuke pomyslel. „Tady Hyuugu Hiashiho znáš ne? Je to táta Hinaty.“
Cože? Táta Hinaty? nechápal Sasuke. Co tady dělá? „Dobrý den,“ řekl zdvořile.
„Vypadá jako šikovný chlapec,“ usmíval se na něj Hiashi. „Pro moji Hinatku to bude skvělá partie.“
Partie? Sasuke nemohl uvěřit svým uším. O čem to, proboha, mluví?!
„Ano, pravdaže šikovný,“ přikyvoval Fugaku horlivě. „To Itachi ještě domů žádnou dívku nepřivedl.“
Sasukeho starší bratr, pokoušející se právě otci za zády proplížit k domovním dveřím, strnul v půlce pohybu.
„Co Itachi,“ pokračoval otec, spokojený sám se sebou, jak jej vyhmátnul. „Nemyslíš, že už by bylo na čase?“
„Promiňte, mám právě důležitou misi a docela spěchám,“ vysvětlil jim Itachi s bezelstným výrazem.
„Aha, tak to běž,“ přikývnul Fuugaku. „Ty nikam!“ zarazil Sasukeho, který se pokoušel vytratit za bratrem. „Přece nebudeš někde courat, zatímco se tady jedná o tvé budoucnosti!“
Sasuke vyrazil ze dveří, jakoby mu za patama hořelo. Před očima měl stále ještě oba otce, připíjející na „brzké spojení našich klanů“ a Hiashiho návrh „říkej mi taťko“. Kdykoli si na to vzpomněl, naskakovala mu husí kůže. Musím co nejrychleji najít Hinatu a společně vymyslíme co s tím, rozhodnul se. Místo toho ale jen pár desítek metrů od domu objevil Itachiho sedícího v koruně stromu, čtoucího si nějakou knihu.
„Říkal jsi, že máš misi, ty lháři!“ zamračil se na něj.
Itachi se po něm dotčeně podíval, nevinnost sama: „Jistěže mám, nevidíš? Úkolem je držet se z tátova dosahu, dokud jej nepřejde ženící nálada.“
„Co kdybys slezl dolů a poradil mi s tím,“ navrhnul mu Sasuke.
„Promiň Sasuke, někdy jindy, ano?“ Itachi zmizel v obláčku dýmu.
Do háje! pomyslel si Sasuke a vyrazil dál, marně si lámající hlavu, jak naložit se svým novým problémem. Tentokrát se na něj ale usmálo štěstí – u zadní zdi dívčích lázní narazil na skutečného odborníka v oboru.
„Hej vy!“
Jiraiya polekaně nadskočil: „Já nešmíroval, kdepak! S někým si mě pletete, jen jsem … ach, to jsi ty,“ zakončil se zřetelnou úlevou, když zjistil, že ten, kdo mu stojí za zády, je Sasuke.
„Ta vaše rada je pěkně na houby,“ oznámil mu Sasuke. „Začal jsem si s holkou a teď se s ní budu muset oženit.“
„Já ti říkal, že s ní máš chodit, ne abys ji …“ v tu chvíli si Jiraiya Sasukeho znova přeměřil. „Říkal jsi oženit?“ ujišťoval se.
„Jo,“ zamračil se Sasuke. „Naši tátové to právě u nás doma zapíjejí.“
„A vadilo by ti klíště na rohovce méně, než si ji vzít?“
Sasuke se zatvářil zmateně. Napřed žáby a teď klíště – kdo se má v tom zvěřinci vyznat? „Prostě si ji nechci vzít,“ řekl.
„Tak se s ní prostě rozejdi a hotovo,“ poradil mu jednoduše.
„To nemůžu!“ zděsil se Sasuke. „To by se na mě znova vrhly všechny ty stíhačky!“ Otřásl se při pomyšlení na Růžovou hrozbu a Blonďatou příšeru, snažící se jedna přes druhou léčit jeho rozchodem zlomené srdce.
„No, pak je tady ještě jedna možnost,“ Jiraiya se začal zlomyslně pochechtávat. „Ale vybral bych si k tomu někoho, čí rodiče nebudou vyvádět.“
„Hinato, chceš si mě vzít?“
Hinata ztuhla a zůstala na Sasukeho zírat s otevřenou pusou. „Ehm … já … totiž …“ vypravila ze sebe, zatímco rudla až ke kořínkům vlasů.
„Ano, nebo ne?“ uhodil na ni Sasuke. Hlavně ať je to „ne“, pomyslel si.
„N-ne!“ vyjekla. „Mě se totiž …“ uhnula očima a zrudla ještě trochu více, „líbí někdo jiný.“
„Skvěle,“ zaradoval se Sasuke. „Tak teď dobře poslouchej, co uděláme.“
Sasuke s Hinatou ukrytí za vozíkem se zeleninou pozorovali poklidný provoz na ulici, ospalé v časném teplém odpoledni. Už se ale schylovalo k bouřce. Z jedné strany se blížil Uchiha Fugaku, z druhé Hyuuga Hiashi. Oba vypadali jako načepýření kohouti.
„Ha! Tady jsi!“ spustil první Hiashi. „Jak si to tvůj holomek představuje, psát mé dceři takové nemravnosti!“ zamával mu do obličeje dopisem. Ten dopis byl mistrovské dílo. Jeho vymýšlením strávili Sasuke s Hinatou celé včerejší odpoledne. Jak se zdálo, fungoval podle jejich předpokladů.
„Když už mluvíš o té tvojí couře,“ nenechal si nic líbit Fugaku, „tak mi pověz, co tohle dělalo v pokoji mého syna!“ Zamával Hiashimu před obličejem dívčími kalhotkami. Byly růžové a na přední straně byla vyobrazena myš objímající gigantickou jahodu.
V okamžiku, kdy to už už vypadalo, že si ti dva vjedou do vlasů, se na scéně objevily obě jejich děti s výrazy absolutní nevinnosti v obličeji.
„Teď toho mám právě dost!“ Hiashi popadnul Hinatu a odtáhnul ji od Sasukeho. „Žádná svatba nebude!“
„Moje řeč!“ Fugaku popadnul Sasukeho a zvětšil mezeru mezi ním a Hinatou na dvojnásobek. „Už spolu nikdy ani nepromluví!“
Oba otcové se k sobě otočili zády a vyrazili ke svým domovům, ignorujíce menší dav, který se na místě stačil shromáždit a postrkujíce své ratolesti před sebou.
Sasuke se v jednu chvíli ohlédnul a když viděl, že se i Hinata otočila, ukázal jí palec zdvižený nahoru. Jeden problém byl vyřešen, jeden zbýval.
Sasuke opatrně nahlédnul do jídelny. Jeho cíl seděl u stolu – sám. Ke svému činu si vybral jídelnu, protože aby jeho plán fungoval, potřeboval svědky a tady jich bylo k dispozici nejvíc. Hurá mezi žraloky, pomyslel si, popadnul svůj oběd a vplul do jídelny.
„Sasuke-kun!“ zapištěla okamžitě Růžová hrozba. „Sasuke-kun, nechceš si sednout vedle mě?“
„Proč by měl chtít sedět vedle tebe, ty Čelo!“ uzemnila ji příkře Blonďatá příšera. „Měl by sedět vedle mě, protože jsem hezčí, chytřejší a … hej!“ vyjekla, když Sasuke prošel okolo nich obou bez povšimnutí.
Sasuke se nedíval napravo ani nalevo. Zastavil se až před svým nic netušícím cílem. „Ahoj Naruto,“ řekl a hned pokračoval: „Už ti někdo řekl, jak krásné máš oči?“
Jeho věta měla očekávaný účinek – jednak se pozornost celé jídelny obrátila k nim, druhak Naruto překvapením ztuhnul. Teď, nebo nikdy! pomyslel si Sasuke, Naklonil se přes stůl k Narutovi a políbil ho.
Vzápětí se okolo rozpoutalo peklo. Všechny stíhačky ječely jako jeden muž, Naruto kašlal a nadával mu a jak si Sasuke všimnul, támhle vzadu dokonce někdo omdlel. K jeho velkému překvapení to byla Hinata. Zvláštní, pomyslel si. Asi jsem se jí přecejen trochu líbil.
- No chapters published yet.