It has begun

Z bezvědomí mě probudila povědomá vůně, stejně jako ptačí zpěv, který ji doprovázel. Tohle bych poznal kdykoli a kdekoli, proletělo mi myslí ještě dřív, nežli mé tělo začalo reagovat. Jistojistě to byla chůvička japonská. Toho opeřence jsem už jako dítě obdivoval a dokonce jsem jednoho měl doma. Byl to drobný nachově zbarvený ptáček s černým zobáčkem a stejně zbarvenými ocasními pery. Slabé zachvění víček mne donutilo otevřít oči. Zíral jsem k obloze a neměl sebemenší ponětí, kde zrovna jsem.  Posadil jsem se, ale prudká bodavá bolest ve spáncích mě přikovala zpět k zemi. Zatmělo se mi před očima a obestřela mě tma. Tmu protnuly mihotající se stíny přerušované slabším světlem. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že je to třepetání ptačích křídel. Chtěl jsem si ho prohlédnout, jakmile budu schopen znovu otevřít oči, ale nestihl jsem to. Doslova odnikud se místo toho vynořila slova, která mě nejspíš provázela hodně dlouhou dobu, ne-li odjakživa.

„Budoucnost není daná, žádný osud není, jen ten který si sami uděláme.“

Chvějícími se prsty jsem se dotkl čela. Chtěl jsem pouze uvolnit napětí, ale místo toho jsem si jasně uvědomil jinou věc. Kůže na čele mi doslova žhnula jako by mi pod pokožkou proudil tekutý oheň. Měl jsem horečku. Rozevřel jsem dlaň a přiložil ji provizorně místo obkladu. Chladilo to, ale jen na chvíli. Stačilo to nicméně k tomu, abych se mohl posadit a porozhlédnout se kolem. Znovu a snad úspěšněji. Sotva jsem si ovšem vydechl, prostor kolem mne byl doslova vyplněn povědomým a přesto neurčitým hlasem.

„Sloužil jsi dobře. Moc dobře,“ jako by ševelila tráva kolem dokola. „Dělal jsi skutečně čest svému jménu, LASIČKO, a tohle je tvá odměna. Dostaneš novou šanci a díky ní budeš mít možnosti, jako nikdo jiný před tebou. Můžeš žít znovu a udělat vše jinak, nebo také ne. Je to pouze na tobě.“

Přišlo to jako rána z nebe a já najednou zase věděl vše. Jasně a zřetelně. Stejně jako předtím, jsem přesně věděl, kdo jsem, odkud pocházím a co tu dělám. Věděl jsem, co vše jsem způsobil, komu a proč. Všechny mé hříchy mne najednou dostihly. Společně a v jednom mohutném náporu emocí a vzpomínek. Bylo to tak náhlé a prudké, že se mi okamžitě orosilo čelo mrtvolným potem a ruce a nohy se mi nekontrolovaně rozechvěly. Díval jsem se na své vibrující prsty a přemítal o tom, co bylo zjevné a neoddiskutovatelné zároveň. Jak můžu proboha svatého se svým obličejem vůbec někam jít?

„Tolik jsme toho spolu prožili a ty jsi stále stejně podezíravý a netrpělivý, jako vždy,“ ozval se znovu ten hlas. „Je až s podivem, že tě všichni ostatní mají za pravý opak. No, to vůbec nevadí. Pro klid tvé duše – myslel jsem samozřejmě i na tohle. V pravé kapse kalhot máš ode mne dárek, který ti umožní splynout. První a poslední zároveň, zkrátka jediný, který kdy dostaneš.“

Splynout? Co to má zatraceně znamenat, uvažoval v duchu mladík, zatímco se neúspěšně pokoušel poněkolikáté přesvědčit chvějící se ruce ke klidu. Nedařilo se mu to a tak místo toho sáhl do pravé kapsy a vylovil z ní malinkatou krabičku, jež téměř nic nevážila. Zíral na ní, jako by jeho oči dokázaly proniknout skrz obal až dovnitř.

„Do toho, jen se podívej dovnitř,“ snažil se ho povzbudit tajemný hlas k činu.

Na sucho polknul, odmítavě zakroutil hlavou, ale nakonec byla jeho zvědavost větší. Přeci jen tak schránku prudce otevřel. Uvnitř leželo v roztoku něco, co mu vyrazilo dech.

„Čočky?“ podivil se šeptem dárku ležícímu na jeho rozevřené dlani.

„A co jsi čekal? Snad náhradní oči?“ promluvil opět ten hlas. „Nejsou to obyčejné čočky. Jejich strukturu tvoří speciální bakterie, která dokáže vést chakru. Funguje to stejně v případě speciálního kovu, který je určený pro výrobu zbraní, a jenž umožní ninjovi nechat jím proudit jeho chakru. Jakmile si jednu z nich vložíš do oka, dokonale se přizpůsobí celé oční bulvě a pokryje ji. Naprosto nic díky ní nepronikne ven, takže i kdyby ti zpříma koukal do očí dlouholetý přítel nebo rodinný příslušník, nepozná tě. Samozřejmě, že by tohle samo o sobě nestačilo, takže jsem ti trochu pozměnil i zbytek vizáže.“

„Kdo by se staral o vzhled,“ zamručel mladík na zemi, zatímco si vkládal do pravého oka první čočku. Byl nezdvořilý a netrpělivý. Ani jedna z těchto vlastností nepatřila do jeho repertoáru za jeho života. „Spíš mi řekni, co se stalo s mými schopnostmi.“

„Hm,“ začal hloubavě ten hlas po chvíli. „Myslím, že jsou v pořádku. Většina tvých dovedností funguje i nyní, jak má a jak jsi byl zvyklý. Vím přesně, co chceš vědět, a odpovím ti, ale napřed mi dovol, abych tě varoval. Jestli budeš naplno používat veškeré své schopnosti, pak svou pravou identitu odhalíš moc brzy. Je to sice jen a pouze na tobě, ale přeci jen by nebylo od věci krapet žít, nemyslíš?“

Mladík rychle zamrkal, aby si měl čas implantát sednout na své místo. Z pravého vnějšího koutku se mu vyhrnulo pár slz, ale jinak nic zvláštního.

„Myslím, že můžeš vyzkoušet přesně to, nač ses mne toužil zeptat,“ přerušil ticho hlas. „Na mne to ovšem fungovat nebude. Nemůžeš uchopit něco, co nelze sešněrovat vašimi konvencemi. Můžeš to ovšem vyzkoušet na něm.“

Znovu kolem prolétla chůvička japonská a zastavila se kousek od nich na větvi. Mladíkovi oči jej následovaly a jejich heterochromie by nemohla být nikdy palčivější než nyní. Pravé oko měl blankytně modré, zatímco to levé, doposud bez čočky, bylo krvavě červené s černou kresbou uvnitř.

„Výborně,“ ozval se hlas. „Vidím, že skutečně vše funguje přesně jak má. Implantát v tvém pravém oku nepropouští ven naprosto nic z původní kresby sharinganu.“

Chůvička na větvi zcepeněla na místě a přestala zpívat. Nehybně sledovala nesouměrné oči kus před sebou a čekala na rozkaz. Mladíka to přestalo bavit, takže ptáčka propustil. Ten urychleně zmizel jako pára nad hrncem dřív než bude znovu opanován vůlí někoho jiného. „Co s nimi mohu dělat? Vyžadují nějaké zvláštní zacházení?“ zeptal se, zatímco i do levého oka vkládal čočku.

„Ne,“ odvětil mu nazpět hlas. „Můžeš se s nimi pohybovat po celý den a naprosto kdekoli. Můžeš s nimi dokonce i spát. Je to vlastně symbiont, takže tě nebude nijak omezovat. Není třeba je vyndávat, pokud nebudeš sám chtít. Pokud to ale uděláš, pamatuj si, že to bude bolet – a hodně, protože se bude bránit. Nemá rád roztok a je tedy pochopitelné, že se mu tam nebude chtít zpět.“

„Takže musí zůstat buď v mých očích anebo v tom roztoku?“ chtěl se mladík ujistit, že to pochopil správně.

„Ano,“ potvrdil mu hlas jeho domněnku. „Buď jedno, nebo to druhé, jinak o něj přijdeš. Je jediný svého druhu, takže to nepodceňuj.“

„Hai, hai – pochopil jsem,“ odtušil podrážděně nazpět mladík. Nebylo to přesně to, co chtěl slyšet, ale co naplat. Pak ho ovšem napadla jiná věc, která dle jeho mínění představovala mnohem větší problém. „A co jméno?“ zamručel spíš pro sebe. „Přeci se nemohou představovat pod svým starým jménem.“ Nečekal odpověď, ale přesto se dostavila.

„I na to jsem myslel,“ zašveholil hlas medově. „Mám pro tebe perfektní jméno, neboj se.“ Zvědavé pozvednutí obočí a napjaté očekávání bylo pro něj víc než dostatečnou odměnou. Zasmál se a znovu promluvil: „Mirai. Budeš nést odteď jméno Mirai. Myslím, že se pro tebe perfektně hodí, co říkáš?“

Mladík se usmál a v duchu souhlasil. Pokud věděl, znamenalo tohle jméno budoucnost, a to bylo přesně to, v co doufal. Dostal dar a hodlá si jej užít, co to jen půjde. Napadla ho poslední otázka, na kterou toužil znát odpověď. Konečně se mu podařilo usadit i druhou čočku na své místo. Rychle několikrát za sebou zamrkal. Teprve pak zaměřil pohled směrem, odkud se mu zdálo, že se hlas ozývá nejsilněji. Pak se prostě a bez zbytečné omáčky zeptal: „Proč právě já?“

„Hm,“ zamručel hlas a vypadalo to, jako by se škrábal na bradě během přemýšlení. „Pamatuješ si, nač jsem se tě zeptal, když jsme se poprvé setkali?“

Mirai překvapeně zamrkal a šeptem pronesl slova, která se mu sama drala na jazyk, přestože to již byla celá věčnost, kdy je vyslovil. Tehdy se ho hlas zeptal přesně na to samé, co teď šeptal spolu s ním.

Představ si, že na tebe někdo vytáhne nůž a zeptá se tě: „Zemřel bys pro svou rodinu a přátele?“ Ty se chladně usměješ, tasíš svou zbraň a odpovíš bez zaváhání: „Ne, ale zabíjel bych pro ně!“

„Předpokládám, že teď už ti to dává mnohem větší smysl než před chvílí, že?“ ozvalo se naposled, protože potom hlas jednoduše zmizel.

Mirai se sice ještě chvíli soustředěně rozhlížel kolem dokola, provokoval hrubostí anebo lákal otázkami, nebylo to ale nic platné. Hlas byl prostě pryč. Zaměřil tedy svou energii jiným směrem a vyzkoušel pár dalších technik, jen aby si potvrdil, co vše vlastně umí. Když o hodně později opouštěl místo svého zmrtvýchvstání, zanechával za sebou kus spálené země, podupanou trávu, několik dřevěných špalků, vyprahlé jezírko a pár vystrašených králíků s bolením hlavy a motolicí.

A propo jezírko mu připravilo asi ten největší šok. Když do něj pohlédl, aby odhadl, jak moc je hluboké, přivítal ho naprosto nový obličej, díky čemuž pochopil, že se nemá čeho obávat. Ani otec tváří v tvář by jej nepoznal, jak drastická se s ním udála změna. Hladina zrcadlově odrážela nazpět dvě blankytně modré oči namísto původních tmavých. Vlasy byly velmi krátké a rozčepýřené do všech stran. Jedinou připomínkou jejich délky byl slabší pramen táhnoucí se mu po zátylku kolem krku až na prsa. Barvou mu připomínaly nyní čerstvě napadený sníh namísto uhlově syté černé. Charakteristické rýhy ve tvářích byly také pryč a měl plné rty namísto původních mnohem užších. Obličej díky tomu celkově působil mladistvěji.

Jediné, co ho skutečně štvalo, byl fakt, že přišel o svůj řetízek, jenž nosil na krku. Místo toho měl ale v obou ušních lalůčcích několikery náušnice, které jak před chvílí názorně zjistil, dokázaly pěkně vybouchnout. Věděl, z čeho jsou vyrobeny a také naprosto přesně věděl, kam si má zajít pro další, jakmile bude zpět ve vesnici. Konoha – už jen zvuk toho jména v něm vyvolával extázi nevydaných rozměrů. S obtížemi krotil své nadšení, když opouštěl to místo. Naposled se s nostalgií pátravě rozhlédl kolem sebe. S úsměvem na tváři, a padajícím vraním pírkem po pravici, se pak obrátil k scenérii zády a vyrazil do Vesnice ukryté v listí, kde byl odjakživa jeho domov a jejíž obraně tolik obětoval.