Jen pár řádků…

Jen pár řádků, co nikdo nemůže číst a k tomu pár slov, co ukrývají neskutečný smutek, bolest a utrpení. Jen pár písmen, co jsou tak neuvěřitelně krásná a přitom tak osamocená . Ve svém nitru ukrývají vše, co člověk cítí. Je to proto, že každý může vyjádřit co cítí, každý to dělá jinak, ale každý to dokáže. Tohle není úvaha nebo něco tomu podobného. Je to čisté zoufalství. Je to proto, že jsem ztratil někoho, koho jsem opravdu miloval, jenže jsem si to uvědomil pozdě. A to je ten problém. Teď už mi vážně nezbylo nic jiného než pár písmen, které stále můžu psát a měnit podle sebe. Nikdo jiný mi do toho nic nemůže.

Ale do Tebe, má lásko, mi mluvili všichni a proto to tak dopadlo. Pro Tebe, Shuichi…

Byl úplně normální den. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo udát. Shuichi jako obvykle s radostí běžel domů. Běžel tam, kde věděl, že je ON! Jeho životní láska, která sice mu to nikdy neřekla, ale on cítil, že ho miluje. Nejmíň stejně, jako on jeho. Proto se tak těšil domů, že ze studia vyloženě utekl…

„Jsem doma!“ zařval nadšeně Shuichi a hned běžel do pracovny jeho miláčka.

„Yuki a-“ zarazil se Shuichi uprostřed věty. To co uviděl mu změnilo celý život. Cítil to, kupodivu ho ani nepálily oči od slz. Jeho, který stále a kvůli všemu brečí. Ale tohle byl asi tak moc velký šok, že ani on sám se z toho nemohl vzpamatovat.

„Shuichi…“ zašeptal jsem vyděšeně a snažil se co nejrychleji zakrýt. Nemohl a ani jsem nechtěl vědět, co teď Shuichi prožívá. Jen pohled na to, jak jsem nahý a jak se vedle mě povaluje a samolibě se usmívá můj vlastní švagr vypovídalo úplně o všem. I když jsem ani já nechápal, co se vlastně stalo.

„Yuki?“ zeptal se opatrně Shuichi.

„Není to tak, jak si myslíš, já ti to vysvětlím,“ začal jsem rychle, ke svému překvapení jsem se rychle snažil najít nějaké vysvětlení. Já, který nikdy neměl zapotřebí mluvit a už vůbec něco někomu vysvětlovat. Jenže jsem nevěděl co říct…

„Není co, Yuki, pamatuješ, co jsme si řekli? Řekli jsme si, že mu už konečně všechno řekneme. Moc mě to mrzí, když se stýkáme za jeho zády…“ zašeptal Seguchi, ale přitom si dával moc dobrý pozor, aby to Shuichi slyšel. Nechápavě jsem se na něj podíval, už jsem se nadechl, že něco řeknu, jenže Shuichi mě předběhl.

„Tak takhle to je? Tak to jo, já jenom nevěděl jsem… teda chtěl jsem říct… no, já prostě… Miluju tě, Yuki!“ Shuichi rychle vyběhl a utíkal někam pryč. Někam, kde bude sám, úplně sám jen on…

Nezastavil jsem tě, nechápu proč, až později jsem to pochopil…

Písmeno po písmeno píšu náš společný příběh, ale místo toho, abych začal na začátku, začínám na konci. Tím myslím úplný konec. Protože nedokážu přestat myslet na to, jak jsem Tě navždycky ztratil…

„Je mi líto, že to musím říct, ale Shuichi to nepřežil…“ Hiro se jen zoufale pokusil o soucitný úsměv, jenže to vzdal a raději se rychle loudal pryč. Stačil jsem si jen všimnout, jak mu z očí kanou slzy.

„Shuichi…“ zašeptal jsem a rychle se vrhl na Tvůj pokoj. Jak jsem Tě uviděl ležet v té velké posteli, připadal jsi mi strašně daleko. Pomalu jsem přešel k Tobě a klekl si k posteli. Nemohl jsem se na Tebe vynadívat, stále jsem čekal až se probudíš a hodíš na mě ten svůj nádherný úsměv. Čekal jsem tak dlouho… Ale v hloubi duše jsem cítil, že z Tvých krásných očí ta jiskra plná života vyprchala navždy…

Teď mi nezbývá nic jiného než jen psát a znovu a stále dokola se vracet k tomu, co jsme spolu prožili. K tomu, co jsi mě naučil. Protože zrovna Ty jsi mě naučil to nejdůležitější na celém světě. Milovat. Ani nevíš jak mi puká srdce z toho, co se stalo. Proč jsi jen skočil pod to auto… Neříkej, že to vážně bylo kvůli mně, že si byl ochoten se kvůli mně zabít. Promarnit svůj život. Zrovna když jsi se dostal na vrchol s tou svojí kapelou Bad Luck. Mrzí mě to. Protože všechno to bylo jen kvůli tomu, abychom už nikdy spolu víc nebyli. Povedlo se jim to, jenom bych nikdy nečekal, že v tom má prsty i můj švagr. Nikdy jsem ani neměl nejmenší tušení, že mě miluje tak, až je kvůli tomu schopen zajít tak daleko.

Víš co se vlastně stalo? Opil mě a celou dobu mi do pití sypal drogu. Jenže neměj strach, nevyspali jsme se spolu. Potom mi tvrdil, že i když jsem byl úplně mimo, pořád jsem nebyl schopen se milovat s nikým jiným než s Tebou. Proto mě jenom svlékl a potom si hrál na něco, co se vůbec nestalo. Přiznal se mi se svými city. Ale můžu Ti říct, že jsem mu to pak parádně spočítal. Úplně všem, co v tom měli prsty.

Teď jsem opravdu úplně sám a nemyslím na nic jiného než na Tebe. Doufám, že se za Tebou vydám hned po mé smrti, protože ta na sebe nenechá dlouho čekat. Snad jsem vydržel tak dlouho jen kvůli tomu, abych ztrestal sám sebe. Nemůžu pořád zapomenout na to, jak jsi se tvářil, hned co mi v paměti vyvstane pak je tvoje osamocená tvář na té velké posteli v nemocnici oči, ze kterých ještě chvíli před tím stékali potoky slz a které vyhasly. Kvůli mně. Jak moc bych chtěl být s Tebou, ale přitom si zasloužím jedině to nejhorší peklo. Nikdy si to neodpustím, protože jsem Ti zapomněl říct něco velmi důležitého. S těmi slovy a s Tvým jménem na rtech navždy usínám…

Miluji Tě, Shuichi…