Láska je nevyzpytatelná…
Černovlasý chlapec polehával vysoko na stromě a měl zavřené oči. Nemyslel na nic. Teda spíš se SNAŽIL na nic nemyslet. Do mysli se mu pořád vtíral jistý červenovlasý chlapec s jiskřícíma zelenýma očima. S povzdechem si založil ruce a otevřel oči. Zrovna včas…
,,Hiei! Pojď dolů!“
,,Co je Kuramo? Odpočívám,“ zavrčel Hiei a oči zase tvrdohlavě zavřel. Nechtěl, aby tu teď Kurama byl… Bál se. Strašně moc, toho, že se prozradí. Bál se, že ho Kurama nebude chtít už nikdy vidět. A to Hiei nechtěl.
,,Hiei! Dělej nebo si pro tebe dojdu,“ slyšel Hiei teď už jasně naštvaného Kuramu.
Hiei neodpověděl, čekal, že Kurama prostě odejde a nechá ho být. Ale to Kuramu zase jendou podcenil a to pořádně.
,,Mi snad nevěříš, že bych sem přišel nebo co, že mi ani neodpovíš?!“ zazněl Hieimu u ucha hlas, který tolik miloval… Prudce otevřel oči a když zjistil, že se dívá přímo do zelených očí a to ještě se vzdálenosti pá centimetrů, trhl sebou a už letěl ze stromu dolů.
,,Hiei!“ slyšel ještě vyděšený výkřik a pak tvrdě dopadl na zem. Kurama byl hned u něj, ustaraně se mu díval do tváře a k Hieimu hrůze ho začal prohmatávat, jestli se mu něco nestalo. Když si spokojeně stoupl na nohy, podal Hieimu ruku. Ten se jí neochotně chopil a vstal.
,,Tak Hiei, teď jdeme ke mě domů a žádný námitky!“ procedil Kurama skrz zuby, když spatřil, že chce Hiei zase něco namítat.
,,Nikam nejdu, ty mi nemáš právo rozkazovat, nejsem tvůj majetek!“ rozkřikl se na Kuramu a zděšeně si uvědomil, co to vlastně řekl. Kurama okamžitě zbledl. ,,Já… Kuramo, promiň, já to tak ne-“ omlouval se zběsile Hiei. Pak se stalo však něoco, co nikdy nečekal.
Kurama v obličeji zčervenal a rychle vzal Hieiho do náruče, pak s ním běžel k němu domů. Hiei se ani nezmohl na námitky… Jen si povzdechl a obtočil Kuramovi ruce kolem krku. Kurama na okamžik ztuhl, pak se ovšem znovu přinutil k běhu a za chvíli byli u něj doma. Postavil Hieiho na zem a posadil se na postel.
,,Tak co si mi chtěl?“ zeptal se Hiei přímo a zabodl své červené oči do zelených…
,,No, víš, já…“ zčervenal opět Kurama a Hieimu teď vůbec nepřípomínal toho rozhodného kluka, za jakého ho považoval celou dobu, co ho znal. A že to bylo celkem dlouho.
Hiei nevěděl, co ho to popadlo, ale rychle překonal vzdálenost od Kuramy a jemně ho políbil. Kurama naprosto ztuhl. Hiei si všiml, že Kurama nijak neodpovídá, tak se zase odtáhl a zklamaně si povzdechl. ,,Promiň Kuramo, já nevím co to do mě vjelo.“ Když Kurama neodpovídal, tak zklamaně protáhl obličej a rychle vyskočil z okna.
Hiei doběhl ke svému oblíbenému stromu a znovu se posadil na vysokou větev. Smutně si začal nadávat do pitomců. Tak dlouho si nadával, až… z toho usnul.
Ráno Hiei ucítil nějaké šimrání na rtech. Podrážděně otevřel oči a překvapením nevydal ani hlásku. To šimrání totiž byly ústa Kuramy, které ho něžně líbali. Až teď si všiml, že na větvi přímo leží a Kurama na něm. Rukama mu začal bloudit po těle. Vsunul mu ruku pod tričko a začal ho hladit na hrudi. Pořád ho líbal, ale stále naléhavěji. Hiei už to nevydržel a zasténal vzrušením. Když to Kurama uslyšel, zděšeně se od Hieiho odtáhl. Hiei se na něj s úsměvem díval. Kurama se začervenal tak, že málem chytl jeho obličej barvu stejnou, jako měli jeho vlasy. Hiei se usmíval stále víc a oči mu zazářily, když si uvědomil, co mu chtěl včera Kurama asi říct a proč byl tak nervózní.
Přitáhl si Kuramu zase k sobě, políbil ho a zašeptal: ,,Miluju tě.“
,,Já tebe taky,“ řekl s rozpaky Kuramam ale to už ho Hiei zase zajal svými polibky…