Anime a manga fanfikce
    Shaman KingPsychologickéTragédieAmidamaruAnna KyoyamaHao AsakuraOpachoYoh Asakura

    Lose and find yourself

    by Alianna

    „Onii-chan?“ zavolal Yoh přes zavřené dveře.

    „Hai otouto?“ ozval se Haův hlas z jeho pokoje.

    „Opacho říká, že už je hotová večeře.“ informoval ho.

    „Hned tam budu.“ řekl Hao a Yoh odešel do kuchyně pomoct Opacho.

    Hao si oddechl a položil Amidamarův náhrobek na svůj noční stolek. Tenhle samuraj mu dělal větší potíže, než předpokládal, ale nebylo nic, co by nezvládl. Po pár hodinách se mu povedlo Yohova strážného ducha zavřít do náhrobku tak, aby mohl vyjít, jen když on sám bude chtít, a tak mu nemohl nic říct. A zanedlouho tenhle problém vyřeší navždy. Stačí počkat ještě chvíli. Nikdo se mu nebude stavět do cesty, ne, když už se dostal tak daleko.

    Vstal a zamířil ven z pokoje. Zavřel za sebou, Yoh i Opacho věděli, že bez Haova svolení nesmějí do jeho pokoje vejít, a vydal se do jídelny, kde už na něj čekali jeho bratr s Opacho, aby mohli začít jíst.

    „Co jsi dělal?“ zeptal se ho Yoh, když všichni tři usedli ke stolu.

    „Překvapení.“ usmál se Hao.

    „No páni! A kdy mi ho ukážeš?“ vyptával se Yoh, s téměř dětinským nadšením.

    „Až na to přijde čas.“ odvětil Hao prostě.

    „Ach jo, ty mi nikdy nic neřekneš.“

    „A ty to víš. A přesto se mě pokaždé ptáš.“

    „Zkusit to můžu, ne? Třeba mi jednou aspoň něco řekneš.“

    „Což o to, zkoušet to můžeš, ale stejně to vždycky dopadne stejně. Nic ti neřeknu dřív, než na to přijde čas.“

    „Tohle říkáš vždycky.“

    „Já vím.“

    Po večeři Hao beze slova zmizel. Ani Yoh ani Opacho nevěděli kam.

    „Zajímalo by mě, kam nii-san šel.“ uvažoval Yoh, „Většinou mi to řekne…“

    „Pokud Hao-sama něco neřekne, Yoh-sama, určitě k tomu má dobrý důvod.“ řekla Opacho.

    „No jo, ostatně jako vždycky.“ povzdychl si Yoh. Popravdě, on byl ze všech tří obyvatel domu jediný, kdo nevěděl, že předchozí léta nestrávil u svého bratra, nýbrž ve společnosti někoho úplně jiného, a to až do předvčerejška.

    Zakroutil hlavou a šel do svého pokoje. Až se Hao vrátí, přijde za ním.

    ***

    Hao se objevil před Funbari Inn. Všechna okna kromě jednoho byla potemnělá, což znamenalo, že všichni jsou v jedné místnosti.

    Neslyšně proklouzl do domu a vydal se do Yohova pokoje. Tam sebral jeho Osudový zvonek, Harusame a Futatsu no Mitama a chystal se zmizet, jenže než to stačil udělat, dveře od pokoje se prudce otevřely a v nich stáli Yohovi přátelé v čele s Annou.

    „Heh, čekal jsem, kdy si všimnete mé přítomnosti.“ ušklíbl se.

    „Kde je Yoh?“ zeptala se Anna chladně.

    „Nemusíš se bát, Yoh je v pořádku. Pravděpodobně čeká, až se vrátím, aby se mě zeptal, kde jsem byl.“

    „Co jsi mu udělal?“

    „Já? Nic… téměř. Jen pár nezbytných věcí. Uvidíte sami.“ řekl Hao a zmizel.

    „Taky má někdo ze slova „téměř“ špatný pocit, nebo to jsem jen já?“zeptal se Horohoro.

    „Myslím, že sám nejsi.“ řekl Ryo.

    Následující den Hao opět shromáždil své stoupence. Ti byli velmi překvapení, ale zároveň potěšeni tím, že Hao žije. Vysvětlil jim svůj plán s Yohem a kladl jim na srdce, aby v něm nevyvolali pochybnosti. Pak by mohl celý plán selhat, a to nemohl připustit.

    Když se Hao objevil u Yoha v pokoji, spatřil svého bratra, jak stojí u okna a upřeně hledí na nebe. Jakmile zaregistroval, že v místnosti není sám, otočil se a zeptal se: „Kde jsi byl?“

    „Hádej.“ řekl Hao a natáhl ruce s Harusame a Futatsu no mitama.

    „T-ty jsi je spravil?“ zeptal se Yoh ohromeně.

    „Něco takového.“ odvětil vyhýbavě Hao a položil Yohovy zbraně na jeho postel.

    „Nii-chan… ale jak?“

    „Jsem přece Hao Asakura, neexistuje nic, co bych pro svého bratra neudělal.“

    „No teda, děkuju.“ zamrkal Yoh překvapeně.

    Hao se jen usmál. „Dobrou noc.“ řekl a odešel.

    Ráno Yoha probudila Opacho s tím, že je hotová snídaně. Ten se ospale vyhrabal z postele, převlékl se, zamířil do kuchyně a následně do jídelny.

    Hao na celý zbytek dne zmizel, a tak se Yoh snažil zabavit vším možným. Rád by si s někým promluvil, ale Opacho byla momentálně také pryč (byla na výzvědách, ale to Yoh nevěděl).

    Hao se ukázal až u večeře.

    „Dneska budeme trénovat, chci tě naučit novou techniku, ještě než začne SF.“ (Shaman fight = prostě turnaj).

    Yoh se zaradoval.

    „Už jsi dostal zprávu?“ zeptal se nadšeně.

    „Ještě ne,“ odvětil Hao, „…ale i tak není času nazbyt. Teď jez.“

    Jakmile dojedli, Hao Yohovi naznačil, ať ho následuje. Yoh poslechl a vydal se za ním. Došli až do velké místnosti v podzemí. Yoh by raději šel někam ven. Temné sklepení mu nahánělo úzkost. Hao si toho všiml.

    „Příště budem trénovat jinde, o to se neboj. Ale to, co tě chci naučit dnes, je velmi důležité.“

    Yoh přikývl.

    „Abychom dosáhli vítězství, musíš se ještě hodně učit. Já jsem částí tebe a ty jsi částí mě, a proto musíme bojovat společně jako jeden, tak jsme totiž nejsilnější.“

    „Nii-chan, kam tím míříš?“

    „Duch ohně mě provází již od mého prvního života před tisíci lety. Ale s tvým narozením se má síla zmenšila. Rozdělila se mezi tebe a mě. Ne o mnoho, ale i to by stačilo na zmaření plánu.“

    „Jakého plánu?“

    „Časem pochopíš.“

    Hao vážil každé slovo. Věděl, že nemůže každou Yohovu otázku nechávat bez odpovědi, to by v něm mohlo probudit pochybnosti.

    „Takže, abys mohl trénovat na souboj šamanů, potřebuješ ducha strážného. A protože, jak už jsem ti jednou řekl, nejsilnější jsme, když bojujeme společně, Duch ohně se stane i tvým strážným duchem. Naučím tě, jak využít svoje Furioku, abys zesílil a mohl mi pomoct.“

    Hao se na chvíli odmlčel.

    „Bude to ovšem vyžadovat i jistou oběť.“

    „A jakou, nii-chan?“ zeptal se Yoh s obavami v hlase.

    „Možná si vzpomínáš, že dřív jsi měl za svého strážného ducha samuraje Amidamara.“

    Yoha přepadl zvláštní pocit. Téměř jako by se na okamžik vynořila ztracená vzpomínka, ale opět zmizela dřív, než si ji Yoh mohl pořádně prohlédnout.

    „Já vím, přišel jsem o něj.“

    „Ne tak docela,“ opravil ho Hao.

    Natáhl před sebe ruku, ve které svíral památník. Yohovi se rozbušilo srdce. Tenhle kus tmavého kamene přece zná.

    „Ano, je to on,“ přisvědčil Hao. Duch ohně, který se až dosud skrýval, se náhle objevil Haovi po boku a ozářil potemnělou místnost.

    „Nii-chan, co se chystáš udělat?“ zašeptal Yoh.

    „Odteď budeš spojen s Duchem ohně skrz energii svého samuraje. On stane jeho součástí a posílí to nás oba.“

    „Chceš tím říct, že duch ohně ho pozře?“

    Když to Yoh vyslovil, zmocnil se ho náhlý pocit lítosti. Nevěděl, odkud se bere. Nevzpomínal si na nic, co se odehrálo dříve, než ho Hao vzal k sobě. Všechno, co věděl o své minulosti, měl od něj. Postaral se o něj, když nebyl při vědomí. Chce ho naučit dovednostem, které on sám získával tisíc let. Ale tohle přece…

    Když se Yoh ohlédl zpátky po Haovi, spatřil, jak pokládá památník na zem a něco šeptá. Před Yohem se začaly zhmotňovat bledé obrysy samuraje.

    Yoh udělal krok směrem k němu. Natáhl ruku. Oslnivá záře ho přinutila zakrýt si oči a Yoh o krok ustoupil. Vzápětí byl svědkem toho, jak se duchovo přízračné tělo rozplynulo ve změti plamenů a nadobro zmizelo.

    Chtěl vykřiknout. Zmocnila se ho slabost a nevolnost. Měl pocit, jako by mu někdo právě zaživa vyrval srdce z těla. Jako by se všechno v něm vzpíralo a nesouhlasilo.

    „Proč musel…umřít?“ vzlykl Yoh. Upíral pohled do země. Nedokázal najít vhodnější slova.

    Hao přišel až k němu. Podal Yohovi náhrobek. Ten ho sevřel studenými prsty.

    „Někdy musíš ztratit vše, abys našel sebe.“ řekl potichu.

    „Ale neměj strach,“ dodal, když viděl Yohův sveřepý výraz. „…nezmizel ze světa, pouze se stal součástí Ducha ohně, tak jako jsi ty součástí mě.“ Pak odvedl bratra do pokoje.

    „Pro dnešek to bylo všechno. Teď už jdi spát. Zítra ti ukážu další důležitou věc.“

    Yoh si lehl do postele a zadíval se na prázdný památník. „Mrzí mě, že už spolu nemůžeme mluvit.“ Po tváři mu stekla slza. Přece jen, Amidamaru byl jeho přítel. Strávil s ním léta, i když na většinu událostí z té doby si nevzpomínal, hluboko v duši to cítil, a tak si neuměl představit, že už se samurajem v životě nepromluví.

    Ještě ten večer si k sobě Hao zavolal Hanagumi.

    „Mám pro vás úkol…“

    Mluvil k nim a všechny tři mlčky přikyvovaly.

    „A jak to máme provést, můžem je zabít, nebo je máme nechat naživu?“ ozvala se Kanna.

    „Mari by si s nimi ráda trochu pohrála,“ přidala se Mari.

    „Hlavní je, abyste mi přinesly to, co chci.“

    „Jistě, Hao-sama.“ Přikývla Macci a všechny se zvedly k odchodu.

    „A ještě něco, ať jste zpátky do východu slunce. “

    Hao se pousmál. Věděl, že Yoha ztráta Amidamara zasáhla, ale s tím si v tuhle chvíli poradí. Nejdůležitější je, že si na nic nevzpomněl. Na to je příliš brzo.

    Nelhal Yohovi, když mu prozradil, že při jejich narození se část jeho sil přenesla na jeho bratra. Proto ho potřeboval, aby mohl svůj dlouholetý plán dovést až k vítěznému konci. Poučil se z chyby, které se dopustil, když násilím pohltil Yohovu duši. Dobře si pamatoval, jak to dopadlo posledně. Tentokrát s ním musí Yoh jít dobrovolně. Když duch ohně pohltil Amidamara, odstranil Hao jedno z pout, která jeho bratra vázala k předchozímu životu, a zároveň prohloubil spojení mezi nimi. První část jeho plánu se vydařila.

    Teď ještě aby Hanagumi přinesly knihu, pro kterou je poslal. Zítra ji bude potřebovat. Určitě nezklamou. Jistě si také rády trochu zahrajou s Yohovými přáteli, jak Mari často nazývala jejich souboje. Jen doufal, že nevzbudí zbytečně víc rozruchu, než bude nutné. Dokud je Dobie uzavřena, rada se nebude zabývat starostmi zvenčí. A až zjistí, že je zpátky, bude už pozdě.

    Yoh spal neklidně, celou noc ho sužovaly tíživé sny. Ráno byl zasmušilý a během snídaně vůbec nepromluvil. Po jídle ho Hao zavedl na nevelkou mýtinu na zadním dvoře. Pod paží nesl nějakou knihu. Venku se posadil.

    „Takže teď, když je situace s tvým duchem strážným vyřešená,“ (Yoha při Haových slovech slabě píchlo u srdce), „…je na čase naučit se další věci.“

    Položil před Yoha TSR, kterou až doteď pevně svíral v rukou.

    „To je…“ vydechl Yoh.

    „Ano, tušíš správně, opravdu se díváš na TSR. Chci, aby ses z ní učil.“

    „Už jsem si ji jednou prožil,“ vyslovil Yoh nahlas myšlenku, která mu na okamžik probleskla hlavou.

    „Jistě, s touhle knihou již máš jisté zkušenosti,“ potvrdil Hao jeho domněnku.

    „Ale nevyužil jsi zdaleka všech jejích možností.“

    „Jak to?“

    „Já tu knihu sepsal, a tak já jediný umím odhalit všechna tajemství, která jsou v ní ukryta. Pojď.“ Napřáhl ruku směrem k Yohovi. Ten ji váhavě stiskl…

    Několik příštích týdnů Hao zasvěcoval Yoha do vědomostí ukrytých v TSR. Hao se v knize coby její tvůrce vyznal jako nikdo a vždy, když byl Yoh na pochybách, nasměroval ho k cíli. Po nějaké době se Yoh začal učit ovládat živly. Nešlo to snadno, ale podle Haa mohlo některým šamanům trvat i celý život, než se naučili vyvolat jen nepatrný plamínek nebo lehký vánek.

    Když byl Hao pryč, zkoušel Yoh své nově získané dovednosti v soubojích s jeho stoupenci, nejčastěji některou z Hanagumi.

    Kana většinou nebyla moc nadšená, několikrát se nechala slyšet, že by raději byla s Haem tam někde venku, než aby tu Yohovi dělala pokusný terč. Jakmile se totiž začal učit ovládání živlů, téměř vždy ji přemohl.

    „Alespoň je to zábavnější, než ty neustále stejné řeči Anny, jak zaplatíme za všechno a podobně,“ zamumlala po jednom souboji Mari spíše sama pro sebe.

    Yoha její slova zaujala a jméno Anna mu nějak nešlo z hlavy. Měl pocit, že tu osobu, o které Mari mluvila, by měl znát. V představách se mu objevila jako dívka přibližně stejného věku jako on, světlovlasá, se zelenýma nebo tmavě hnědýma očima. Chtěl by ji poznat. Měl pocit, že je nějak spojená s jeho minulostí…

    Odpoledne za ním přišel Hao, aby ho zas provedl TSR. Yoh byl po celou dobu velmi roztržitý a nedokázal se příliš soustředit. Hao si toho všiml.

    „Stalo se něco?“ zeptal se klidně.

    Yoha ta otázka pálila na jazyku.

    „Nii-chan, kdo je Anna?“

    Hao se na okamžik odmlčel. Zamračil se a jeho a tvář získala nepřístupný výraz.

    „Odkud to jméno znáš?“ zeptal se Yoha.

    „Mari se o ní zmínila dneska při tréninku,“ odpovědělo Haovo dvojče.

    „Znal jsem tu dívku, že? Proč o ní nesmím mluvit? Něco provedla? Chtěl bych ji vidět…“

    „Na tohle už se neptej,“ pronesl Hao pevným hlasem. Yoh pochopil, že ho svojí otázkou zaskočil. Nebo vylekal. Ale proč? Říkal si v duchu. Chtěl ještě něco namítnout, ale Hao ho gestem umlčel.

    „Už o tom nebudeme mluvit, alespoň ne dnes. Máme na práci důležitější věci.“

    Večer, když už Yoh dávno spal, objevily se Hanagumi.

    „Zjišťovali jsme, jestli Yohovi přátelé už kontaktovali šamanskou radu, jak jsi nám nařídil.“

    „Tak mi řekněte, co jste se dozvěděly.“

    „Momentálně je všechno při starém,“ řekla Kanna. „Rada o sobě stále nedala vědět a Anna ani ostatní je v tuhle chvíli zřejmě nemají jak kontaktovat.“

    „Výborně, tím lépe pro nás.“ řekl Hao.

    „Jo, a když už je řeč o Anně,“ dodal, jeho hlas zněl náhle téměř výhružně, „…nenařídil jsem vám snad jasně, abyste se před Yohem o nikom z nich vůbec nezmiňovaly?“

    Všechny tři se zarazily.

    „Vaše příkazy jsme dodržely, Hao-sama,“ promluvila váhavě Maci.

    „Tak jak mi potom vysvětlíte, že se mě na ni dneska odpoledne vyptával.“

    Hanagumi se po sobě vyděšeně podívaly.

    „Pojď blíž Mari,“ vyzval ji Hao. Jmenovaná k němu váhavě přistoupila. V Haových očích se zlověstně zablesklo.

    „Jak to bylo dneska odpoledne?“

    „Mari neví, Mari se možná letmo zmínila.“

    Hao se zamračil a Duch ohně vykročil směrem k ní. Oči světlovlasé dívky se naplnily hrůzou.

    „Ale Hao-sama, Mari nechtěla…“

    „Na tos měla myslet dřív, než jsi se, jak ty říkáš, letmo zmínila.“

    Obklopila ji hradba plamenů. Kanna a Macci odvrátily pohled. Nevydržely se dívat na svou kamarádku z dětství trpící v plamenech. Místností se rozlehl poslední smrtelný výkřik.

    Když bylo po všem, Hao se obrátil k nim.

    „Doufám, že tohle bylo pro vás dostatečným varováním.“

    Přikývly a beze slova odešly.

    Hao se chystal ulehnout k spánku, jenže hlasité klepání ho vyrušilo. Kdo to může být? Yoh a Opacho už dávno spí. Zvedl se a šel otevřít. Jak se vzápětí potvrdilo, pozdním návštěvníkem nebyl ani jeden z nich, ale jeden z jeho dvou spojenců z šamanské rady, o kterých od svého návratu neslyšel, a měl je proto za mrtvé.

    Ukázalo se, že se poté, co je Silva s Karimem porazili, stáhli do ústraní. Jak se Hao dozvěděl, ačkoliv už v šamanské radě nejsou vítáni, pořád dokážou odhalit tajnou cestu do zakázaného lesa, i když Dobie je stále uzavřena. Tahle zpráva ho potěšila…

    Následující ráno Hao vstal ještě za tmy. Okamžitě šel vzbudit Yoha.

    „Nii-chan, proč vstáváme tak brzo?“ zamumlal rozespale z přikrývek.

    „Dneska nás čeká dlouhý výlet, a než odejdeme, chtěl bych ti ukázat ještě něco…“

    Na kratičký okamžik se Haovi mihl ve tváři zamračený výraz a zalesklo se mu v očích. Už když otvíral dveře do bratrova pokoje, cítil nepříjemnou tíseň. To, co se teď chystal udělat, ho vůbec netěšilo. Bude muset znovu otevřít rány, které se nikdy doopravdy nezahojily. A sám na to ještě není připraven. Ale nedá se nic dělat, času je málo a Yoh to musí vidět. Musí si to prožít. Musí poznat minulost.

    „Stalo se něco? “ přerušil ticho Yohův hlas.

    Haovo tělo sebou škublo a šaman se okamžitě vrátil zpátky do reality. Chvíli jen strnule hleděl do tváře svého dvojčete. Navenek působila stejně, ale ve skutečnosti je dělilo víc jak tisíc let. Tisíc let, během kterých Hao zažil mnohé, a získal mnoho životních zkušeností. A také bolestivých vzpomínek.

    „Jsi v pořádku?“ ozval se opět Yoh.

    Hao párkrát zakrkal a jeho tvář získala opět klidný výraz .

    „Jistěže.“

    „Před chvíli jsem měl dojem, že tě něco trápí.“

    „Mě? Ne, vůbec ne.“

    Yoh raději neřekl nic, ale přesto bratrovi příliš nevěřil.

    „Už jsme se zdrželi dost,“ Přerušil starší šaman chvíli ticha.

    „Je čas na tvoji lekci.“

    Hao a Yoh se vznášeli v jakémsi neurčitém prostoru, opět ponořeni do hlubin TSR.

    „Chceš, abych se naučil ovládat další z živlů?“ zeptal se mladší šaman.

    „Tentokrát ne,“ odpověděl mu Hao. „Chci ti ukázat něco, o čem neví nikdo z mých nepřátel, ani mých spojenců. Chci, abys věděl, proč nenávidím lidi.“

    Yoh byl zaskočený. Vybavovalo se mu, co o Haovi slyšel od Asakurových, vzpomněl si, jak o něm mluvili Spravedliví.

    „Vybavují se ti nějaké vzpomínky, Yoh?“

    „Vlastně ano, ale jen takové útržky, říkali, že chceš svět zbavit lidí.“

    „To jistě ano, jenže ti všichni, na které sis teď vzpomněl, znají jen polovinu pravdy. Nevědí to, co já, ani nezažili to, co já.“

    Hao sevřel Yohovu ruku a oba obklopila tma. Před nimi se vztyčil dřevěný dům. Venku stála mladá žena a s úsměvem něco ukazovala malému, tmavovlasému klukovi. Pak se okolí postupně měnilo a Yoh viděl, jak dav lidí pokřikuje na tu ženu. Dítě se bázlivě krčilo u ní a vrhalo na vesničany vystrašené pohledy.

    Yoh se dal do běhu, aby těm dvěma pomohl, pokaždé, když se přiblížil, celý výjev se vzdálil. Nemohl se dotknout trávy na zemi, ani jemné, kamenité cesty, ani kohokoliv z lidí, tísnících se kolem vyděšené ženy. Nic z toho totiž nebylo skutečné.

    Vzápětí se vše vytratilo a Yoh stál na kopci. Přímo vedle sebe zaslechl vyděšený výkřik. Ohlédl se a spatřil toho malého kluka. Vyděšenýma očima pozoroval dům v plamenech. Po tvářích mu stékaly slzy. S dalším výkřikem utíkal k hořícím troskám. Chtěl se dostat dovnitř, ale plameny zatarasily dveře.

    Už šlehaly ze všech oken. V jednom z nich zahlédl Yoh slabý pohyb. Ta žena, musí být pořád uvnitř. Yoh se rozběhl k hořícímu domu. Musí je odtamtud dostat. Utíkal z kopce. Mysl mu zaplnila změť obrazů, tváří, zkřivených hněvem a strachem, lidí s pochodněmi.

    Pak všechno zmizelo a Yoh se opět ocitl v reálném světě. Zprudka oddechoval a stále ještě se vzpamatovával ze šoku, který před chvílí zažil. Za ním se ozval Haův hlas.

    „Tak jsi právě na vlastní oči viděl, proč k lidem cítím nenávist.“

    „Ta žena, v tom domě, to byla tvoje matka?“ dovtípil se Yoh.

    „Ano,“ přisvědčil Hao a odvrátil zrak.

    „Takže to, co jsem viděl, byla tvoje vzpomínka?“

    „Správně, jak jsem již jednou říkal, v TSR je toho mnohem víc, než si většina lidí myslí.“

    „Proč to udělali? Ona jim přece nijak neublížila.“

    „Ze strachu z toho, co nechápou. Protože byla šaman, již od dětství viděla duchy. Jenže lidé z vesnice se jí báli. Tvrdili, že je zlým démonem. Nikdy nás nepřijali. Jednou, když jsem byl pryč, zapálili náš dům. Moje matka byla uvnitř. Nestačila před ohněm utéct. Vrátil jsem se příliš pozdě a nemohl nic dělat. Byl jsem bezmocný.“

    Hao se odmlčel. Bedlivě pozoroval Yoha. Nerad vytahoval na světlo tuhle vzpomínku.

    Yoh mlčel. Nevěděl, co na to říct. Chvíli ticha přerušil až Hao.

    „A teď k tomu, kam máme namířeno. Vydáme se získat krále duchů.“

    „Chceš získat jeho moc?“

    „Ano,“ řekl Hao. „A až k tomu dojde, uděláme to, co jsme měli už dávno, zaslouží si zemřít.“

    „Ale nii-chan, do Dobie přece nemůžeme, dokud rada neohlásí nový turnaj šamanů.“

    „Jen se neboj Yoh, najdeme si svou vlastní cestu. Běž se připravit, za chvíli vyrážíme.“

    Yoh se cítil podivně. Měl za to, že ještě nedávno by mu něco takového připadalo nemyslitelné. Dřív ho už mnohokrát napadlo, jestli měl nějaké přátele. Ale od té doby, co ztratil Amidamara, jako by neviditelné pouto, které ho vázalo k lidem a minulosti, pominulo. Plně přijal svůj nynější život a Hao se stal tím nejbližším, koho v něm měl. Pomůže mu.

    Když se Yoh vrátil před dům, Hao i většina jeho stoupenců postávala před jejich domem.

    „Kde je Mari? Ona nejde s námi?“zeptal se Yoh, když si všiml, že jedna z Hanagumi chybí.

    „Ne,“ odpověděl Hao tónem, který jasně naznačoval, aby se Yoh již dál neptal. Hnědovlasému šamanovi neunikl ostražitý pohled, který si vyměnily Kana s Maci.

    „Je načase vyrazit,“ zavelel Hao a společně s Yohem a všemi svými stoupenci se vydal na cestu.

    Putovali dlouho. Yoh většinu té doby prospal. Ale ani ve spánku neměl klid. Haova vzpomínka, kterou mu ráno odhalil, ho tížila jako kámen. Teď chápal Haovu nenávist, a v některých okamžicích se dokonce přistihl, že on cítí to samé…

    Hao naopak téměř nespal. Od svých spojenců se dozvěděl, že přeživší Yohovi přátelé se vydali do Dobie.

    Zřejmě již tuší, co má v plánu, a myslí si, že ho zastaví. Jsou bláhoví.

    Když byli téměř na místě, nařídil většině svých stoupenců, aby se jim vydali naproti a postarali se o ně. Je jedno, jestli prohrají. Až s Yohovou pomocí získá Krále duchů, nebude jim stát v cestě už nic.

    Jak asi Yoh zareaguje, až se s nimi setká? Věděl, že dřív nebo později se mu vzpomínky vrátí. Co udělá pak? Byl si téměř jistý svým vítězstvím, přesto ho hluboko v duši sužovaly pochybnosti.

    Co když se Yoh obrátí proti němu, jako tenkrát? Co by v takové chvíli udělal? Zavrtěl hlavou. Nechtěl na to ani pomyslet. Dnes musí jít všechno podle plánu.

    Sklonil se ke spícímu Yohovi a uchopil ho za ruku.

    „Již brzo všechno skončí.“ zašeptal.

    „Za chvíli za sebou spálíš poslední mosty a minulost bude pryč.“

    Obrátil se k Nichromovi a Zinkovi, bývalým členům šamanské rady.

    „Dobrá, ukažte nám cestu…“

    Duch ohně procházel mlhou v jiné dimenzi. Yoh stále podřimoval. Neslyšel ozvěny boje, nedaleko od nich. Neviděl čísi tělo, které jejich duch minul bez povšimnutí.

    Hao zbystřil. Blížil se k místu, kde Hao již jednou málem zvítězil. Byli již skoro u cíle.  Téměř přehlédl nepatrnou dívčí postavu, která mu zastoupila cestu. Ale její pevný, chladný hlas Haa přinutil zastavit se.

    „Ptám se tě znova, kde je Yoh,“ křikla na něj Anna.

    „Vida, jsi odvážná, že jsi přišla úplně sama.“ poznamenal Hao s mírným úšklebkem.

    „Kde máš svoje přátele?“

    Anna probodla Haa nenávistným pohledem. Haovi neušlo, že od jeho poslední návštěvy se změnila. Její tělo i oblečení bylo potřísněno ještě zasychající krví. Červený šátek, který nosila okolo hlavy, byl na několika místech silně potrhaný a kruhy pod očima prozrazovaly, že již několik dní nespala.

    „Copak se děje, rozhodli se to vzdát?“

    Anna zatnula ruku v pěst. Haovi neušlo, že v ní pevně svírá dvě špinavé, látkové čelenky, které podle všeho patřily Horovi a Pirice.

    „Když už jsi tady, budeš aspoň první, kdo uvidí, jak se Král duchů stane navždy naším.“ prohlásil Hao.

    Yoh procitl ze spánku. Už dorazili ke Králi duchů? Zaslechl, jak Hao s někým mluví. Ten hlas mu byl silně povědomý. Vzápětí se duch ohně dal opět do pohybu.

    „Nii-chan, počkej chvíli,“ vykřikl Yoh. Duch ohně se zarazil. Yoh seskočil a lehce se snesl na kamenitou zem. V záři, vycházející z Hvězdné svatyně, spatřil dívčinu tvář.

    „Yoh, jsi to ty…“ vyhrkla překvapeně Anna.

    Srdce se jí naplnilo nadějí. Yoh stál na místě.

    „Musíš s ním bojovat Yoh, musíš ho porazit. Chce se zmocnit Krále duchů, aby mohl zabít všechny lidi.“

    „Já vím,“ řekl tiše Yoh.

    Tahle odpověď Annu zaskočila víc, než cokoliv jiného. Jak to může Yoh říkat s takovým klidem? Co mu to Hao udělal?

    „Vzpomeň si, kdo jsi býval.“ hlas Anny zněl téměř zoufale, tak, jako snad ještě nikdy.

    Yoh si vzpomínal. V hlavě se mu vybavovaly všechny možné události z minulosti. Ale najednou, jako by je viděl v jiném světle.

    Jeho přátelé mu připadali podivně vzdálení. Nenáviděli Haa.

    Ti, pro které by dřív nasadil život, mu nyní byli cizí. Vnímal je jinak. Když pomyslel na lidi, okamžitě se mu v mysli vybavil hořící dům, žena volající o pomoc a vyděšené, naříkající dítě. V hlavě mu zněly posměšky a urážlivá slova lidí, odsuzujících odlišnost.

    Proč to udělali? Ona jim přece nijak neublížila. Ze strachu z toho, co nechápou.

    Hao má pravdu. Proč chránit někoho, jako oni?

    „Yoh vzpomínáš na svou rodinu?“ zašeptala Anna.

    Yohovi se znovu vybavily události po jejich narození. Jeho rodiče i prarodiče. On a Hao.

    Chtěli mě zabít, dokud jsem byl bezbranný, vzpomínáš? Chtěli zabít nás oba. Obětovali by i tebe, jen aby se zbavili mě. Chtěli, abys bojoval proti vlastní krvi.

    Yohovi stekla po tváři slza.

    „Vzpomeň si na to, kým jsi.“

    Yohovi se vybavila Haova slova tenkrát ve sklepení.

    Někdy musíš ztratit vše, abys našel sebe.

    „Vzpomínám si,“ promluvil Yoh tichým hlasem.

    „Už vím, kým jsem býval dřív, i kým jsem teď.“

    V Annině tváři se objevil úsměv.

    „Jsem Yoh Asakura, bratr a druhá polovina Haa Asakury. A naše místo je tam.“ Pozdvihl ruku před sebe a ukázal směrem k Hvězdné svatyni, kde spočíval Král duchů.

    Usměv jí ztuhl na rtech. Nezmohla se na nic. Jen beze slova stála na místě, a viděla, jak se jí před očima objevily vysoké obrysy Ducha ohně, a jeho mohutná ruka vynesla Yoha na rameno, kde už seděl Hao. Yoh se posadil po jeho boku.

    Anně se do nohou vrátil život. Nedovedla jen nečinně stát na místě, nemohla. Jako smyslů zbavená se rozběhla přímo k němu. Nevěnovala pozornost plamenům, které se rozšířily z místa, kde stál Duch ohně a postupně ji odřezávaly zpáteční cestu. Utíkala blíž. Když jí zahradily cestu plameny, přeskočila je. Nedbala dusivého horka, ani překážek. Zastavila se. Duch ohně se tyčil přímo před ní. To horko bylo až k nesnesení. Na okamžik se otočila, ale neviděla již nic z té pusté, mlhou zahalené země, na které před chvílí stála. Celý obzor jí zaplnila ohnivá stěna, která byla stále blíž. Hao zřejmě nechce, aby se dožila okamžiku jeho vítězství. Na tom už nezáleží.

    Její poslední pohled patřil Yohovi. Usoudila, že nejspíš už ani nevnímá její přítomnost. Jeho mysl se plně soustředí jinam. Yohův pohled byl upřený ke sloupu světla, ke Králi duchů. K moci, která již brzy bude patřit jemu a jeho bratrovi.

    Naposledy si prohlédla jeho tvář. Ve žlutooranžovém světle plamenů vypadala stejně, jako tenkrát, když se jednou večer vracel z tréninku a zapadalo slunce.

    Anna tenkrát stála ve dveřích a netrpělivě ho pobízela, ať si pospíší. Vzpomínala si na všechny své pocity v té chvíli. Na to, co zůstalo nevysloveno.

    Když tenkrát přišel k ní, chladným tónem poznamenala, že se zdržel, a odešla na večeři. Nic víc. Stejně jako už tolikrát.

    Hruď se jí sevřela pocitem, který snad ještě nikdy nezažila. Pocitem lítosti. Litovala, že nedokázala dát víc najevo, co všechno cítí k Yohovi.

    Slza, která se na okamžik objevila na tváři, se okamžitě vypařila, jako by nikdy neexistovala.

    Možná by teď bylo všechno jiné. Jejich pouto by mohlo být mnohem silnější, než tohle všechno. Možná…

    Anniny vzpomínky, stejně jako její tělo, navždy zmizely. Změnily se v prach a rozplynuly se ve větru.

    Duch se odvrátil a i s oběma šamany zmizel v záři Hvězdné svatyně.

    Note