Lovec

Muž, který měl svá nejlepší léta za sebou pospíchal z travnatého kopce, jak nejrychleji mu to jeho artritidou prožrané kosti dovolily. Propocená košile se mu lepila na sádlem obalené svaly. Ve tváři byl celý rudý a z baňatého nosu mu kapalo. Z pod čepice se znakem hokejového týmu Bostonu mu stékal pot. Otřel si čelo do rukávu prošívané bundy a potom si odrhnul řídnoucí prošedivělé vlasy, které mu padaly do očí. Konečně dorazil k ostatkům jedné ze svých krav. Ještě se z nich kouřilo. Se zaklením si přidřepl a bolest mu projela celým tělem. Noha Betsy, tak jí říkal, byla utržená a vnitřnosti vyhřezlé, po těle měla samé škrábance a jednu zadní nohu ohnutou v nepřirozeném úhlu. Hrdlo měla podříznuté jedním hlubokým řezem.

„Co to tam máš, dědku?“ Zavolal jeho soused, který se opíral o plot. Přes ten byl natažený drát, do kterého baterie hnala elektriku. Každých pár vteřin vydal slabé lupnutí.

Dědek si odplivl na zem a zkusil se postavit. V kloubech mu zavrzalo. Pokynul sousedovi rukou, aby přistoupil. John Mayers hbitě přeskočil plot a dal si pozor, aby nezavadil o drát. Párkrát už o něj zavadil a připadalo mu to, jako kdyby měl zástavu srdce. Ne, že by ji někdy prožil, ale přesně takhle si ji představoval. Čím víc se blížil k místu činu tím mu na neoholené tváři mizel úsměv, až se nakonec změnil do šklebu. „Vlci?“ zeptal se. „Žena ráno říkala, že v noci něco slyšela. Prý to bylo podobné vytí, ale jak to může vědět? Městská holka, co viděla vlka maximálně v televizi nebo v zoo,“ prohodil žoviálně a snažil se nestát po větru.

„Vlk neutrhne krávě nohu,“ zabručel dědek. „Podívej se pořádně na tohle,“ ukázal na ostatky krávy.

John přistoupil blíž a přiložil si k nosu kapesník. Pozorně si prohlížel okolí a slyšel dědka netrpělivě frkat. Úplně cítil jeho pohled, který říká „Copak to nevidíš ty pitomče?“

„Krev,“ řekl nakonec John.

Dědek přikývl.

„Není tu žádná krev.“

„Nějaká tu je, ale ne tolik kolik bys očekával,“ zabručel dědek. „Chvíli jsem si myslel, jestli to nebyl medvěd, ten by mohl nohu krávě urval, ale ty rány, co má po těle jsou moc moc malé, a nakonec ta hluboká rána na krku.“

John přistoupil ke krávě a přejel prsty po menších rankách, a nakonec si zblízka prohlédl řeznou ránu na krku. Na trávě bylo pár kapek krve.

 „Čistý řez, to zvíře muselo mít drápy jako skalpel.“

„Víš,“ pokračoval John dál. „jednou jsem našel v kotci mrtvýho králíka a vypadal podobně vysušeně. Udělala to podělaná kuna. Našla maličkou mezeru v pletivu a protáhla se k tomu výstavnímu chudákovi.“

„Takže mi chceš říct, že tohle udělala kuna?“ obořil se dědek.

„Ale kdepak,“ zvedl Johny ruce na svoji obhajobu. „Kuny takhle velký nejsou. Jenom chci říct, že nějaký zvířata se živí krví.“

„Něco takovýho by žít už nemělo,“ zabručel dědek.

„Nemělo,“ zopakoval po něm zamyšleně Johny. „Nemělo by se dát někomu vědět?“ Zeptal se po chvíli.

„Komu?“

„Nevím, kafilérku, hajnýho a lovce?“  

Dědek obrátil oči v sloup.

John pokrčil rameny.

„Mám na půdě nějaký starý železo na vlky, který používal můj děda. Zkusím je najít.“ Dědek upřel pohled na les, z kterého stoupala pára. Dnes ráno působil zvláštně, zlověstně. „Malej Billy ať se radši vyhýbá lesu.“

John nad tím ohrnul ret, nelíbilo se mu, že mu dědek říká, co má jeho syn dělat a už vůbec se mu nelíbila představa rozmístěných pastí na vlky po lese, ale i kdyby něco namítal, tak si starý pán udělá, co chce, to už párkrát zjistil. Nakonec přikývl na souhlas. „Doufám, že se ta věc chytí co nejdřív.“

John Mayers se cestou domů několikrát ohlížel přes rameno a pozoroval les. Doslova čekal, že se na něj z lesa vyřítí nějaká příšera a roztrhá ho. Nemohl zbavit špatného dojmu, že ho něco pozoruje.

Zavřel za sebou branku a říkal si, jestli několik prken a hřebíků dokážou zadržet zvíře, které roztrhá dospělou krávu. Navíc, když mu plot sahal sotva po pás. Třeba to byla smečka divokých psů, vlků, nebo medvěd, který krávu roztrhal a potom přišlo několik kun a vypilo jim krev. Sám se nad těmi absurdními myšlenkami pousmál. Přišel k psímu kotci, kde v rohu viděl dvě žluté oči. Rotvajler Pusinka se zafuněním přišla k mřížím a olízla svému pánovi ruku. Otevřel dveře a pustil ven. Obdivoval, jak se jí pod kůží vlní svaly, byla jako dokonalý bojový stroj připravený chránit svoji smečku. Johny se nad tím ušklíbl a jakýkoliv strach ho přešel. Nedokázal si představit co by to muselo být za zvíře, které se odvážilo postavit jeho Pusince. Byl přesvědčený, že by zahnala i medvěda.

Pro jistotu obešel dům a šel zkontrolovat králíky. Ti spokojeně chroupali mrkve, kterém jim ráno přidal k snídani. Vrátka králíkáren byla zajištěna. Vyzkoušel pletivo, jestli správně drží a po obhlídce se vydal do kuchyně pro ranní kávu, která už musela být ledová.

Dědek se natáhl po provázku a zatáhl. Žárovka několikrát zablikala, jak se snažila probudit po dlouhých letech spánku. Na půdě bylo hodně vzpomínek, na které chtěl zapomenout. Jakmile si žárovka vzpomněla na svůj hlavní účel, vydal se dědek ke staré dřevěné truhle. Cesta k ní byla přehrazena zaprášenými krabicemi se starým oblečením, které už nikdo neobleče. Když jednu z nich odstrkoval, spadla a na zem se vysypalo několik starých hadrů včetně noční košile jeho ženy. S bručením ji složil a opatrně položil zpět od krabice. Dal na stranu kostru kola, na kterém jezdil, když mu ještě sloužily kolena. Konečně se dostal k truhle. Byla z dubového dřeva a byly do ní vyřezány reliéfy, které mu nic neříkaly. Jeho děd tvrdil, že je to jakýsi příběh o lovcích a monstru, ale jeho děda si rád vymýšlel. Chytil truhlu za víko oběma rukama a nadzvedl ji. Vykřikl bolestí, když truhlu ihned pustil a přiskřípl si palec. Špatně ji chytl a sklouzla mu z rukou. Byla těžší, než vypadala. Při druhém pokusu si dal víc záležet a odměnou mu byl pohled na starý dětský luk s kterým ho jeho táta učil střílet. Našel tu i starou vzduchovku a krabičku s několika diabolky. Víc hračka než zbraň. Odrhnul starou zelenou deku s dírami od molů a našel konečně to pro co přišel. Na dně ležely pasti na vlky spojené řetězem. Sáhl po řetězech, když v tom za sebou něco zaslechl. Rychle se otočil a pátral očima ve stínech. Žárovka začala zapomínat na svůj účel a zablikala.

Dědek sáhl jednou rukou po řetězu a nespouštěl oči ze stínů. Řetězy zarachotily a pasti ozdobené rzí vylezli z truhly, jako tři sklapnuté čelisti, které se těší, až si skropí své železné zuby krví.

„Člověk se nejvíc bojí vlastní představivosti,“ zabručel si pro sebe a uvolnil se. Železo dopadlo na zem a posouvala se pomalu ke schodům v rytmu dědkových kroků.

Dědek položil poslední past a s námahou ji roztáhl. Vzal několik hrstí listí a posypal ji, i když nevěřil, že by tohle mohlo mít nějaký smysl. Položil je blízko plotu od výběhu, a ještě jednou se podíval na orientační body, které si určil, aby si zítra vzpomněl, kam pasti položil. Nechtěl na jednu z nich šlápnout a doufal, že Johny ani jeho syn nebudou tak pitomí, aby se tady potulovali. Sundal si čepici a podíval se na podzimní slunce, zima se blížila, stejně tak jako dnešní noc. Celý den mu utekl, až nepřirozeně rychle a nemohl si vzpomenout, čím zabil tolik drahocenného času. Z myšlenek ho vytrhlo chřestění v nedalekém křoví. Uslyšel praskání větviček a zaklel, měl si vzít nějakou zbraň. Sevřel dlaně do pěstí až to zapraštělo a pomalu vykročil. Zima mu tvořila páru u úst. Stejně podobná pára šla od jednoho stromu. Odfrkl si a dvěma rychlými kroky přiskočil ke stromu a chňapl po chlapci, který se za ním schovával.

„Říkal jsem tvýmu tátovi, že sem nemáš chodit Billy,“ třásl chlapcem ve vzduchu jako s hadrovou panenkou. Ten se jenom přiblble usmíval. Dědek ho raději pustil na zem, ale nesundal mu ruku z ramena, aby se náhodou nerozutekl.

„Chtěl jsem vám jenom pomoci pane Harringtone.“

„Nechtěj, abych tě praštil.“

„Chtěl jsem ti pomoct dědku,“ opravil se chlapec.

„Lepší,“ pokynul dědek, ale ruku z něj nepustil. „Rozmístil jsem po lese pasti, který ti v mžiku zlomí nohu. Uvidíš svoji kost, jak ti trčí z nohy a všude kolem ti bude stříkat krev, než stačíš něco zařvat, tak upadneš do šoku a do pár minut vykrvácíš. Než tě tu někdo najde, tak tě zatím ohlodají místní zvířata a domu mámě dorazí jenom ohlodaný kosti.“

Billymu se rozšířily zorničky.

„Les je uzavřený, dokud neřeknu opak, rozumíš?“

Billy kývl. „To jste mohl říct rovnou.“

Dědek se nad tím zamyslel a přikývl. „Pojď, doprovodím tě domů.“

„Táta říkal, že Betsy umřela,“ řekl Billy, když se dostali na cestu.

Dědek přikývl.

„Říkal, že to bylo nějaké zvíře, asi vlci, nebo medvěd.“

Dědek mlčel.

„Vlci, ale tady v krajině nejsou a medvědi žijí až v sousedním státě.“

„Některý se sem mohl zatoulat,“ nadhodil dědek.

Tentokrát Billy mlčel a pomalu přikývl.

Další ráno stál dědek nad další mrtvou stračenou, která vypadala stejně, jako Betsy. Zatínal pěsti a zase je rozevíral. Tvář měl brunátnou vztekem, který si nemohl na ničem vybít.

„Zase?“ zavolal na něj Johny, který se přišel podívat na starého souseda. Tentokrát měl s sebou i tu čtyřnohou bestii, která mu stála u nohou a větřila směrem k lesu.

„Co pasti?“

Billy mu o nich musel říct, ale asi nic jiného, jinak by se takhle příjemně netvářil. Nebylo by dobré, kdyby na něj soused byl naštvaný proto, že mu straší syna.

„Nic,“ odpověděl zklamaně dědek.

„Myslím, že bychom to měli nahlásit,“ připustil Johny. „Žena zase v noci něco slyšela.“

„Co pes?“ zeptal se dědek.

„Psa ne,“ zakroutil Johny hlavou. Někdy měl delší vedení.

„Ne, ptám se, jestli neštěkala ta hromada svalů, kterou máš u nohou.“

Johny se poškrábal po oholeném krku a zamyslel se. Podíval se na Pusinku, jako kdyby mu mohla odpovědět, a nakonec zavrtěl hlavou. „Ne, ta neštěkala.“

Dědek poplácal mrtvou stračeno po hlavě a na ruce mu utkvěla krev. V tom si všiml, že v ráně na krku něco je. Klekl si na jedno koleno a div mu nevyhrkly slzy do očí. Sáhl do rány a vytáhl předmět, který tam neměl co dělat.

„Co to tam děláš?“ zeptal se Johny.

„Něco jsem našel. Něco, co by tam být nemělo,“ začal předmět čistit od krve a zvedl jej ke slunci, aby si jej mohl líp prohlídnout.

„Co to tam máš?“  

Pusinka zaštěkala.

Dědek k němu přistoupil a pokynul mu, ať natáhne ruku, do které mu vložil věc, kterou našel v ráně mrtvé krávy.

 Johny se na předmět ve své dlani chvíli díval, než mu to došlo. „To je nehet,“ vydechl. Sevřel pěst, aby nehet neupustil a podíval se na své prsty. Ten nehet měl podobný tvar jako jeho, musel být lidský. V tom sykl bolestí, když mu nehet lehce prořízl kůži, jen, když na ni lehce zatlačil. Nehet spadl na zem vedle Pusinky, která se k němu sklonila a začala čenichat.

Johny vytřeštil oči na dědka.

„Co to má být? Co je to za hry?“ řekl trochu víc hystericky, než chtěl.

„Kdybych to věděl,“ zabručel dědek a najednou mu lovecký nůž u pasu, nepřipadal jako dostatečná ochrana.

Pusinka začala větřit a zavrčela. Otočila se k farmě Mayersů a vystartovala po cestě, až z ní byla jenom černá čmouha.

„Co to do ní,-„ v tom se Johny zasekl a podíval se na dědka. Ten už přelézal plot a snažil se ignorovat elektriku, která mu projížděla tělem. Srdce vydrželo a kolena při přeskoku plotu taky. Oba muži vyrazili za Pusinkou.

Johny nemohl čekat na dědka, který se za chvíli zadýchal, tak ho nechal raději za sebou a spěchal domů za svou rodinou.

Konečně dorazil k brance, kterou Pusinka hravě přeskočila. Viděl ji, jak stojí vzadu u rohu budovy a hromově štěká. Jakmile se za ní rozběhl, tak se otočila a zavrtěla ocáskem. Čumákem ukazovala ke králíkárnám. Johny konečně dorazil za roh, kde se zastavil a pohled na tu scenérii ho přímo omráčil. Měl tady dvacet boxů pro čtyřicet králíků a všichni byli mrtví. Vrata byla vyrvaná, králíci roztrhaní a rozházení po okolí, jako obludné plyšové hračky, z kterých někdo vyhřezl jejich vycpané vnitřnosti. Ale tady, na jeho pozemku, u jeho domu, kde bydlí jeho žena a hraje si jeho syn byly rozházené živé bytosti. Z toho zápachu se mu začal točit žaludek. Přestával vnímat okolí, Pusinka štěkala a v tom jeho mozek začal reagovat. Jeho rodina. Podíval se na dům a rozběhl se ke dveřím. Jakmile doběhl k přední části domu, už viděl dědka, který automaticky mířil ke dveřím.

„Amy? Billy?“ zavolal dědek, co mu to zničené plíce dovolily. Sotva popadal dech.

V prvním patře se objevil Billy s hračkou autíčka v ruce a mával mu.

„Dědku?“ zeptala se ospale Amy, která přicházela z obýváku, který byl v přízemí. Ospale mrkala a přejížděla pohledem z dědka na svého manžela, který do domu vpadl hned za ním se stejně zděšeným výrazem.

„Stalo se něco?“ zeptala se a začala si uhlazovat krátce střižené blond vlasy.

„Králíci?“ zašeptal dědek, když se otočil k Johnymu. Ten přikývl.

„Pane Harringtone,“ pozdravila souseda. „Miláčku, je všechno v pořádku?“ zeptala se znovu a zamrkala blankytně modrýma očima, které ještě napůl snily.

Johny těkal pohledem po rozích místnosti a na zádech se mu začal dělat studený pot, nevěděl, co odpovědět a každou vteřinou cítil, jak ztrácí půdu pod nohama.

„Jeden zbloudilý pes se vrhl na vaše králíky,“ zavrčel dědek v odpověď. „Báli jsme se, jestli se nedostal i dovnitř,“ připustil nakonec a sklopil hlavu. Neměl rád, když musel lhát, ačkoliv chápal, že někdy není zbytí. Amy měla nemocné srdce a nedělalo jí dobře, když se rozrušila.

„Nejspíš musel mít vzteklinu, ale už je pryč, Pusinka ho zahnala,“ vložil se do rozhovoru John.

„Co je s králíky?“ zeptal se Billy a šoural se po schodech do přízemí.

„Nic se jim nestalo,“ usmál se na něj táta.

„Jsou mrtvý,“ procedil skrz zuby dědek.

Johny po něm střelil pohledem plným vzteku. Amy vykulila oči překvapením. Billy pustil hračku, která padala po schodech za zvuku houkání, které taková malá autíčka dělávají.

„Neměli byste teď chodit ven, než to poklidíme,“ řekl dědek a vyrazil ke dveřím. Johny přikývl na ženu s tím, že to bude dobré. Ta na něj nechápavě zírala. „Neměj strach, šampione,“ podrbal syna po hlavě a vyšel zpět za dědkem.

„To nebylo nutné,“ spílal mu jen co se za ním zavřeli dveře.

„Čím dřív se seznámí se smrtí, tím líp,“ odsekl dědek. „Navíc, jak bys mu chtěl vysvětlit, že všech čtyřicet chlupáčů zmizelo?“ dodal, než se zmohl Johny na odpověď.

„Zajel bych do města a pár jich koupil,“ odpověděl hned Johny.

„To můžeš i potom, teď je čas na práci.“

Uklidit jim zabralo skoro celý den a slunce pomalu zacházelo. Stíny se prodlužovali a dědek seděl na špalku a pracně oddechoval. Johny, který odvedl většinu práce si protahoval záda a přemýšlel, jestli Pusinku na noc nenechat na volno, nebo ji vzít rovnou do domu. Amy ji ale v domě moc nechtěla.

„Musíme zjistit co to je,“ řekl dědek.

Johny přikývl.

„Nastražíme past. Odvedu zbylé krávy do stodoly a vylezu, – „v tom ho Johny zastavil.

„Mám tu kamery,“ ukázal na rohy střech, kde byly umístěny malé kamerky, které snímaly okolí. „Cokoliv, co tu bylo, tak nahrály a nám teď stačí vyjít po schodech nahoru do pracovny a podívat se na záznam.“

Johny za sebou zavřel dveře a otevřel notebook, který ihned zalil místnost modrým světlem. Několika rychlými kliky se proklikal do složky, kde byly nahrány videa z kamer. Klikl na poslední, který začínal ráno a začal jej přetáčet, dokud se nedostal k hledané události.

„Tady,“ vyhrkl dědek a John přestal hýbat s myší a nechal obraz volně plynout. Na obrazovce monitoru byly vidět králíkárny s jejich obyvatel, když v tom se obraz začal trhat a sekat. Na monitoru se objevily fragmenty, které rozostřovaly obraz.

„Udělej s tím něco, sakra,“ zabručel dědek a chystal se do notebooku praštit, na jeho televizi, to vždycky fungovalo.

„To není notebookem,“ zastavil mu ruku a začal prsty hbitě kmitat po klávesnici. Nakonec odevzdaně video opět pustil, ale nebylo o moc lepší než předtím. Jako, kdyby se dívali na rychle se zobrazující fotky, které na sobě mají čmouhy. Ta věc se hýbala moc rychle a kamery ji nestíhaly zachytit. Tak působil záznam, viděli pouhou bílou čmouhu, která se pohybovala u kotců a potom krev, hodně krve. Johny ihned vypnul zvuk. Pištění králíků bylo nesnesitelné.

V tom se čmouha zastavila a začala získávat viditelnější obrysy. Vypadala jako metr a půl vysoký člověk, ale jeho kůže byla až moc světlá a průsvitná. Místo vlasů měl cáry černých pruhů, které mu z hlavy vysely, jako zamotané provazy. Byl neuvěřitelně hubený, až mu byly vidět kosti, ale to mu očividně neubíralo na síle. Lehce otočil hlavu, jako kdyby větřil. Neměl žádné uši, jenom zjizvené důlky. V tom se obraz opět rozostřil a objevila se bílá čmouha, která zmizela. Vzápětí se na obrazu objevil Johny.

„Pane Bože,“ zašeptal Johny a v očích se mu zračila hrůza. „Málem jsem mu vlítl do cesty.“

„Pusinka ho musela vidět.“

Johny přikývl.

„Začíná být tma, musím vyrazit,“ prohlásil dědek při pohledu na zapadající slunce, které barvilo oblohu do ruda.

„Zůstaň tu přes noc,“ navrhl Johny. „Nestihneš to domů, než bude tma.“

„Mám venku zvířata.“

„Tak půjdu s tebou.“

Dědek se na něj otočil a vyprskl, „Máš tu přece rodinu. Neměl bys ji chránit?“

„Myslíš, že se to odváží i do baráku?“ zajíkl se Johny.

„Jak to mám vědět?“ odpověděl dědek a scházel schody a přidržoval se zábradlí. „Radši si zamkni.“

Když se dědek vydal na cestu bylo už pořádné přítmí a zanedlouho slunce zašlo zcela úplně. Cestu mezi poli mu teď osvětloval půlměsíc, který se každou chvíli schovával za poletující mraky, jako kdyby hrál na schovávanou. Dědek celou tu cestu měl na mysli jenom jedinou věc a tou byla brokovnice, kterou měl zamčenou doma ve skříni. Slyšel Johnyho, jak vypustil Pusinku z kotce a zavírá branku.

S přerývaným dýcháním se převalil přes největší kopec a už viděl střechu svého domu, která se každým krokem přibližovala. V tom uslyšel kraví bučení, které znělo vyděšeně. Mraky se rázem rozestoupily a dovolily tak ozářit pastviny měsíčním svitem. V dálce u lesa uviděl dědek bílou postavu, která se dívala jeho směrem. Nepřirozeně se ohnula a kráčela po všech čtyřech. Vypadala, jako když se člověk snaží napodobit chůzi kraba, ale tohle stvoření se pohybovalo mnohem rychleji a mířilo přímo k němu.

Dědek zaklel, pokusil se o běh, při tom si začal sundávat péřovou bundu, kterou si omotával kolem pravé ruky.

Odvážil se podívat za sebe a dobře, že to udělal, stvoření se právě odráželo ze skoku a mířilo na něj. Čelisti mělo nepřirozeně vystouplé plné žlutých zubů, které se chystaly k zakousnutí. Všude z mordy odlétaly sliny. Dědek zařval, spíš vzteky, než zděšením a nastavil tlamě pravou ruku obmotanou bundou. Tvor přijal nabídku a s chutí se zakousl. Oba spadli na zem a začali se válet. Tvor přitom nepovolil sevření a trhal hlavou na všechny strany, jak se snažil utrhnout si kus masa. Místo toho akorát dál zabředával do bundy a vytrhoval z ní výplň. Dědek se pokoušel zvednout a úsilím celý zrudl, když v tom se přes něj přehnala černá čmouha. Pusinka v trysku narazila do bílého stvoření a zaryla mu čelisti do pravé ruky. Tvor povolil sevření na dědkově ruce a pokusil se vstát. Pusinka držela za ruku pevně a nepouštěla. Dědek se zatím vyškrábal na nohy a podíval se kolik mu zbývá k domu. Bylo to už jenom pár metrů. Pusinka zatím trhala hlavou ze strany na stranu a snášela rány od démonického tvora. Ten přestal do psa mlátit pěstí a místo toho rozevřel dlaň. Jeho nehty lehce povyjely. Pusinka zakňučela bolestí a upadla na zem. Tvor se po ní chtěl vrhnout, ale dědek po něm hodil kamenem a zasáhl ho do hlavy. Stvoření zlostně zasyčelo a začalo se otáčet, když ho do hlavy udeřil další kámen.

„Pusinko!“ zařval dědek a dal se do běhu. Proběhl otevřenou brankou a hned za ním následovala Pusinka, která ošklivě krvácela z boku. Jakmile vběhli do domu dědek za sebou zamkl a vykoukl z postranního okna. Nic. Zamručel a vydal se kvapně do skříně. Chvíli zmateně chodil po pokoji, než si vzpomněl, kam schoval klíč. Byl nahoře na skříni. Zašátral rukou a našel ho. Hbitě otevřel skříň a vyndal dvouhlavňovou brokovnici s krabičkou nábojů. Na nic nečekal a zbraň zkontroloval a ihned nabil. Zbylé náboje si dal do kapes lovecké vesty, kterou si vzal z věšáku v předsíni. Svoji péřovou bundu už v duchu oplakal, ale díky tomu měl ještě ruku, a ne pouhý krvácející pahýl.

Pusinka ho na každém kroku následovala a ignorovala řezné rány na boku. Bok měla zborcený krví.

„Vydržíš, holka?“ zeptal se dědek, aniž by čekal odpověď.

Pusinka přešla ke dveřím a nakrčila se do bojové pozice. Dědek se usmál a přikývl. „Taky tu nechci čekat, jak krysa v kýblu, ne, my jsme lovci,“ s tím otevřel dveře a pomalu vyšel na verandu.

Celý napjatý v očekávání, kdy na něj příšera vyskočí pomalu kráčel, až k cestě, když se z pole ozval ryk krav. Přehodil si pušku přes rameno na záda a vyrazil, jak nejrychleji si troufal s Pusinkou v patách.

Uviděl dvě mrtvé krávy, když mu puška vklouzla zpět do rukou. Třetí kráva se ještě snažila z posledních sil zvednout, ale nakonec vysílením padla k zemi. Z pod jejího břicha se zvedlo monstrum, které bylo zbarveno krví. Dědek na nic nečekal a vystřelil. Broky zasáhly mrtvou stračenu a do vzduchu vyletělo maso a krev. Netvor se ale lekl a začal běžet zpět k lesu. Dědek ho následoval a snažil se v běhu přebít. Jeden z nábojů mu spadl na zem a když se pro něj ohýbal, něco mu narazilo do boku. Ucítil, jak se mu prohýbají kosti a praskají žebra. V ústech ucítil známou olověnou pachuť. Dědek nechápal, jak ten tvor mohl vyvinout takovou rychlost a dostat se k němu takhle blízko. Uslyšel vrčení Pusinky, která se pustila do díla, ale tentokrát na ní byl netvor připraven. Chytl Pusinku pod krkem a mrštil s ní o zem. Ta zůstala ležet na zemi a ztěžka oddechovala. Ale i tahle chvilka dědkovi stačila, aby zasunul alespoň jeden náboj do komory. Ozvala se rána a nelidský ryk. Broky provrtaly stvoření v rameni. Pravá ruka mu visela jako cár na kouscích kůže. Dědek na nic nečekal a přehodil si brokovnici, aby ji držel jako kyj. Rozmáchl se vší silou a udeřil stvoření do hlavy, to se sehnulo a levačkou seklo. Dědek zařval, a i když uskočil, cítil, jak se mu po hrudi šíří teplo. V tom se na nohy vyškrábala Pusinka a skočila tvorovi po raněné paži, kterou ji pouhou svojí vahou utrhla. To už bylo na stvoření moc a dalo se na útěk k lesu.

Dědek nechtěl opakovat stejnou chybu a pokusil se nabít v klidu a teprve poté vyrazit. I když nebyl žádný stopař, sledovat bíle zářící kapky krve, které za sebou tvor nechával, bylo snadné. U plotu se tvor musel na chvíli zastavit a dědek vypálil další salvu. Věděl, že nejspíš netrefil, ale kusy odletujícího dřeva tvora jistě zasáhly, protože opět zařval ale tentokrát bolestí.

Opět v klidu přebil a vyrazil k lesu, kde po pár metrech stopu ztratil. Zaklel a začal se otáčet v kruhu. V tom mu došlo i štěstí, měsíc opět zakryly mraky. Už takhle byl boj ve tmě složitý a teď byl skoro slepý. Došel k nejbližšímu stromu, skrčil se a poslouchal. Zkoumal pohledem okolí a snažil se uvyknout na tmu a v tom se pousmál, věděl, kde přesně je. „Máš víc štěstí než rozumu hlupáku stará,“ vynadal si, když sledoval svoje stopy. Pusinka se na jeho povel zastavila u plotu, kde si lehla a tiše čekala.

Dědek vstal a odhodil brokovnici. „Tak na co čekáš?“ zařval do lesa. „Pojď si pro mě! Tohle přece chceš, ne?“ sundal si vestu a roztrhanou košili nasáklou krví.

Za sebou uslyšel praskat větve. Usmál se. „Jen pojď ty pijavice.“

Dědek se mu postavil jenom s holýma rukama a zaujal boxerský postoj. Pozoroval přitom jak se k němu nestvůra přibližuje. Tvor se pohyboval o něco méně rychleji a místo krvácejícího pahýlu mu začala dorůstat nová ruka. Dědek vykulil oči, ruka té věci dorůstala přímo před očima.

Tvor udělal další krok, když v tom se dědek vzpamatoval a usmál se, „Mám tě.“

Železo cvaklo a kovové čelisti se zaryly do masa a drtily kosti. Tvor zaječel a chtěl se vydat na útěk, ale dědek se hned sehnul a chytil řetěz, ke kterému byla past připoutána. Trhnul a vyvedl netvora z rovnováhy, ten, aby neupadl se snažil podepřít zdravou rukou. Další železo sklaplo, tentokrát se s chutí zakouslo do ruky.

Dědek pustil řetěz a sebral ze země brokovnici. Zamířil k tvorovi, který se zmítal na zemi v bolestech. Namířil na něj brokovnici a chvíli se díval, jak se zmítá v bolestech. Tvor kolem sebe kopal a syčel, ale nemohl se zvednout ani utéct. Jakmile poznal, že nemůže uniknout, zklidnil se. Otočil na dědka hlavu a zasyčel, „Proč nás lovíte?“

Dědek vystřelil.