Merry Christmas

Merry Christmas

Z Narutova malého, útulného bytu se každou chvíli ozývaly tupé rány a hned nato hrozivé klení. Každý, kdo prošel kolem, buď vyprskl smíchy nebo se ihned pohoršeně vytratil pryč. Všichni se tomu místu v tento den raději vyhýbali. Všichni až na jednu růžovovlasou dívku, která právě stála za dveřmi a nevěřícně kroutila hlavou.

,Ještě pořád mu to nejde…´ pomyslela si s povzdechem a na okamžik si vzpoměla na minulý rok. Tehdy byl tým 7 ještě kompletní, nyní však postrádal jednoho důležitého člena. Ale jak už to bývá, časy se mění a s ním i lidé…

Dívka si znovu povzdychla, nasadila *rádoby* milý úsměv a stiskla kliku. Věděla, že když je Naruto doma, nezamyká, a využila toho. Nechtěla si nechat ujít ten pohled.

Jakmile za sebou dveře potichu zavřela a prošla miniaturní chodbičkou do obýváku, neubránila se výbuchu smíchu, přestože se ještě před chvílí utápěla v melancholii.

,,Naruto, ty jsi naprosto ztracený případ. Tobě už není pomoci,“ vrtěla hlavou a šla si sednout na pohovku, odkud měla na svého kamaráda přímo perfektní výhled. Uzumaki byl opravdu skvělý a jedinečný ninja, ale pokud šlo o naprosto banální věci, ukázal se jako totální pako.

,Opravdu se v tomhle nezměnil,´ pomyslela si dívka s širokým úsměvem, zatímco se chlapec v oranžovo-černé kombinéze zvedal se sklíčeným výrazem ze země.

,,Já za to nemůžu, když mě se ty zatracený dráty pokaždý připletou pod nohy,“ snažil se ospravedlnit svou nemotornost a oprášil si kalhoty. Na rozcuchané blonďaté hlavě mu trůnily tři unikátní boule velikosti ping-pongového míčku a jednu svou nohu měl doposud zamotanou ve vánočních světýlkách. Prostě pohled přímo pro bohy.

,,Ukaž, já ti s tím pomůžu…“ povzdychla si Sakura rezignovaně, položila na stůl zabalený dárek, který měla s sebou a vstala z pohovky.

Za deset minut byla světýlka rozvěšená po celém pokoji díky Sakuřině pomoci a Narutových instrukcí. Po celou tu dobu Naruto nezavřel pusu a neustále opakoval, jak jí je vděčný.

,,No jo, fajn, nemusíš to opakovat tolikrát…“ umlčela jej dívka po chvíli, když už jí trochu ujely nervy. Blonďák okamžitě ztichl, ještě pořád si až příliš živě pamatoval na její pěst, která se k jeho obličeji blížila rychlostí blesku pokaždé, když zase něco vyvedl.

,,Mám tady pro tebe dárek,“ změnila urychleně téma a byla ráda, že to neminulo účinkem. Narutovi se okamžitě rozzářily oči a poslušně cupital za Sakurou. Ta ze stolku zvedla nevelký balíček zabalený v růžovém balicím papíru, převázaný fialovou stužkou.

,,Veselé Vánoce, Naruto,“ popřála mu se srdečným úsměvem, podala dárek a zlehka ho objala. Naruto si jej s radostí převzal a rázem vypadal jako malé dítě.

,,Počkej tady, taky pro tebe něco mám,“ řekl zjihlým hlasem, svůj dárek opatrně položil pod malý stromeček za pohovku vedle čtyř dalších balíčků a vyběhl z obýváku pryč. Sakura nad ním jen kroutila hlavou a úsměv její tvář neopouštěl. Neměla z Vánoc až takovou radost jako Naruto, ale jeho nálada byla tak obrovská, že zasáhla i ji. Navíc mu ji nechtěla kazit, věděla, že je to Narutův vůbec nejoblíbenější den v roce. Pamatovala si, že se Sasukem to bylo právě naopak a nejednou se ti dva kvůli tomu z legrace porafali…

,Jako oheň a voda…´ pomyslela si bezděčně a cítila, jak znovu upadá do deprese. Prudce zavrtěla hlavou, jakoby ji chtěla odehnat.

Najednou uslyšela rychle se blížící kroky (nebo spíš dusot) a okamžitě zamaskovala povzdychnutí odkašláním.

,,I tobě všechno nejlepší k Vánocům,“ přiskočil k ní chlapec a do rukou jí vtiskl úhledně zabalený dárek- nemusím snad dodávat, že v oranžovém papíru.

,,Tedy Naruto, kde ses naučil takhle balit dárky?“ užasla dívka, tentokrát mile překvapená. Naruto hrdě vypjal hruď a vyhříval se na výsluní slávy, a skutečnost, že mu s tím musel pomáhat Shikamaru, taktně zamlčel.

Nastala menší chvíle trapného ticha, kdy ti dva naproti sobě stáli a nevěděli, co dál říct. Když tady byl Sasuke, o zábavu bylo kupodivu postaráno- lepila se na něj Sakura a Naruto se s ním hádal kvůli další maličkosti. Blonďáček by dal všechno pro to, aby ty časy mohl navrátit. Sice Sasukeho v těch chvílích proklínal, ale ve skutečnosti se měl dobře a byl šťastný, že ho má vedle sebe. Rozhodně ty hádky byly lepší než tohle…ticho. Naruto už pomalu začínal uvažovat, jestli to náhodou nemá být spíš pohřeb než Vánoce.

,,A…od koho jsou tyhle dárky?“ přerušila rozpačitě Sakura ticho svou otázkou a pohledem ulpívala na čtyřech ostatních balíčcích.

,,Jo, tyhle! Ten největší je od Hinaty, tamten napravo od Shikamara a ty dva ostatní jsou od Iruky a Kakashi-senseie,“ rozpovídal se okamžitě Naruto, myšlenkami pořád u jediné osoby, což se bohužel následně i projevilo. ,,Škoda jen že tady není Sasuke, už jsem měl pro něj vyb-“ Přesně v tu chvíli se polekaně zarazil a připlácl si dlaň k ústům, jakoby ta slova chtěl nějak vrátit zpátky.

,,T-to je dobrý, Naruto,“ ujistila jej Sakura urychleně, ale cítila bolestné bodnutí v srdci, které se promítlo i v jejím obličeji.

,,Promiň…Promiň, Sakuro, já-„

,,V pořádku, Naruto,“ přerušila ho tvrději než měla v úmyslu, protože už to nedokázala poslouchat. Světlovlasý chlapec zahanbeně sklopil hlavu, aby dal najevo, jak ho to mrzí, i když ve skutečnosti se neměl ani za co omlouvat.

,,Myslím, že…Totiž, už bych měla jít, ještě musím zajít k Ino…“ zakoktala a otočila se k odchodu, aniž by mu věnovala jediný pohled. ,,Veselé Vánoce.“

,,Tobě taky,“ pípl Naruto posmutněle a svýma blankytně modrýma očima pozoroval, jak dívka mizí za dveřmi jeho bytu.

,,To jsem tomu zase dal…“ povzdychl si mohutně a plácl se do čela. ,,Věděl jsem přece, že je na tohle téma citlivá…“ Sám by si to nejspíš nahlas nepřiznal, ale jeho to zasáhlo taky. Jedna věc je na něj jen myslet, druhá pronést jeho jméno nahlas. Bolelo to, stýskalo se mu po něm…

Se svěšenými rameny a sklíčeným, protáhlým obličejem se doplahočil k pohovce, kam sebou hodil.

,,Sasuke…Jseš hajzl, víš to?“ pronesl potichu a jakmile si uvědomil, jak směšně to znělo, musel se zasmát. Kupodivu, když o něm mluvil takhle, už to tolik nebolelo a dokázal se při tom usmívat. Zpod polštářku vytáhl starou týmovou fotku a zadíval se na mladého Uchihu.

,,Tváříš se tady jako kakabus, idiote,“ vyprskl smíchy a to, že si vlastně povídá s obrázkem, mu na bláznivé a podivně nostalgické náladě jen přidalo. ,,Zdrhnul jsi, protože už tě nebavilo se se mnou hádat, co? Zbaběle jsi utekl a nás tu nechal. Řekni, máš se dobře u toho slizouna, co si brousí jazyk na vesnici, ve které jsi vyrůstal? Já doufám, že ti to za to stojí, protože až tě příště potkám, zmaluju tě tak, že tě tam v tý jeskyni, kde teď bydlíš, nepoznaj! A když už je o tom řeč, jaký to tam je? Přepych to asi není, co?“ Takhle to šlo dál ještě dalších deset minut. Zprvu se nad ním Naruto bavil a přál si, aby ho mohl Uchiha slyšet, ale pak mu z hlasu postupně odumírala ironie, až s tím nakonec přestal a jen křečovitě svíral rámeček fotky.

,,Ty jseš vážně idiot, Sasuke…“ zašeptal zničeně a na sklo chránící povrch fotky mu skáplo pár slz. Jak dlouho už vlastně neplakal? Ani si to nepamatoval, ale teď je nechal volně téci po tváři a nesnažil se je potlačit. Hodil fotku na druhý konec pohovky, přitáhl si kolena k sobě a podepřel si jimi bradu. Nevzlykal ani se neotřásal pláčem, jediným důkazem jeho zármutku byly slzy.

Tiše popotáhl a hlavu si opřel o opěradlo gauče. Kolena nechal pokrčená, nějak mu to pomáhalo dusit bolest.

,,Veselé Vánoce, Sasuke,“ zašeptal potichoučku, zavřel oči a aniž by si usušil slzy, usnul vyčerpáním.

***

,,Sasuke…“ zamumlal Naruto neslyšně a pomalu otevřel dosud lehce zarudlé oči. Odkašlal si, když zjistil, že má nakřáplý hlas a posadil se.

,,Jak jsem se sem dostal…?“ pronesl nahlas malátně a na chvíli si myslel, že je jen poněkud dezorientovaný. Když si však promnul oči a párkrát zamrkal, ujistil se- tohle byl jeho pokoj.

,Pokud si dobře vzpomínám, usnul jsem v obýváku na gauči…Tak co dělám tady? Přece není možné…abych byl náměsíčný?!´ děsil se v duchu a vyskočil ze své postele. Instinktivně chňapl vedle sebe na noční stolek, kde si už pěkných pár měsíců vždy pokládal pro jistotu jeden kunai, ale čekalo ho další překvapení- nenahmatal nic, necítil pod rukou žádný důvěrně známý kov, jen dřevo. Otočil se, aby se podíval, že skutečně jen nesáhl trochu mimo, ale nemýlil se- stoleček krom lampy a budíku nenesl nic.

,Fajn, tohle už je podezřelý…Dobrá zpráva je, že nejsem náměsíčný, ale pak…´ polkl nasucho a ve vší tichosti prohledal zásuvky. Jak se obával, po jeho ostatních zbraních nebylo ani památky. Po očku sledoval kliku dveří, a kdykoli změnil úhel pohledu, zdálo se mu, že se i ona pohybuje. Naruto se lehce otřásl a mrazilo ho na zátylku, s čímž neměli průvan ani zima nic společného.

,Takže, buď si ze mě chtějí vystřelit kluci, protože s nimi neslavím,´ zamyslel se zneklidněně a kouknul na budík, hlásající půl deváté večer, ,nebo je to někdo…jiný.´ Ta druhá možnost ho celkem děsila vzhledem k tomu, že se probudil někde jinde, než původně usnul, navíc byl okraden o svůj užitečný majetek. Nechtěl riskovat žádné nebezpečí, a tak co nejtiššeji vytvořil dva své klony. Na jednoho z nich kývnul, načež se Naruto-klon ušklíbl na znamení porozumění. Jako myška zmizel za dveřmi ložnice, které nechal pootevřené, a pravý Naruto nemohl dělat nic víc než jen čekat.

Nemusel ovšem čekat dlouho- neuběhla ani minuta a chlapec vzdáleně zaslechl důvěrné „puf“, jak jeho klon zmizel. Druhý klon na nic nečekal a šel to prozkoumat, ovšem ani ten dlouho nevydržel.

,To nevypadá dobře,´ pomyslel si a zamračil se. Teď už to bral smrtelně vážně. Někdo je v jeho bytě, někdo, kdo zná jeho klonovací techniku a ihned ji rozpoznal. Někdo, kdo nedopustí, aby se bránil a zabavil mu zbraně…

A pak to uslyšel.

,,Ale no tak, Naruto, přestaň si hrát…“ Oslovený doslova ztuhl a na okamžik přestal vnímat vše kolem sebe. Ten znuděný, lehce posměšný a pohrdavý hlas nemohl s ničím jiným zaměnit, ale…bylo něco takového vůbec možné? Snažil se jít na to pomocí logiky, a ta něco takového nepřipouštěla.

,,Hej, usuratonkachi! Ja vím, že tam jsi, tak se neschovávej!“

,Chová se, jakoby byl doma, idiot!´ problesklo Narutovi nečekaně hlavou a vzápětí cítil, jak ho tělo přestává poslouchat. S úsměvem plným neskrývané radosti vyběhl z ložnice a rozrazil dveře do obýváku, jakoby se bál, že Uchiha zmizí stejně rychle, jako se znovu objevil v jeho životě. Ne…On z jeho srdce nezmizel nikdy…

,,Sasuke…“ vydechl a dělal všechno pro to, aby potlačil slzy. Zůstal stát na prahu místnosti a přestože by se k němu nejraději vrhnul, rozum mu to nedovoloval. Pořád ještě nevěděl, proč je tady a co chce. Sváděl tak vnitřní souboj, i tak ale nepolevoval na ostražitosti.

,,Konečně jsi vylezl z úkrytu?“ Byla to pouhá řečnická otázka, ale vyvolala v Narutovi četné vzpomínky. Opravdu se choval jako doma…Rozvaloval se na pohovce s nohama na stolku, v ruce sklenici vody a nepřestával ho s mírným úšklebkem pozorovat. Narutovi mírně zacukalo obočí- vždyť se ani nezul! Měl sto chutí ho za to pořádně seřvat, ale včas se kousl do jazyka, musí přece zjistit mnohem důležitější věci.

,,Co tady děláš?“ snažil se udržet si klidný tón hlasu a celkem se mu to i dařilo. Když se rozhlédl pozorněji, zahlédl vedle stromečku katanu, ledabyle opřenou o stěnu. Sasuke ji neměl na dosah, ale znal ho a věděl, že během mrknutí oka by ji dokázal tasit.

,,Co myslíš? Nemůžu přijít oslavit své oblíbené svátky se svým přítelem?“ zasmál se hlubokým hlasem Uchiha ironicky a kopl do sebe zbytek vody. Vypadal naprosto uvolněně, s levačkou ležérně položenou na opěradle pohovky, narozdíl od nejistého chlapce u dveří. Naruto se snažil zachovat si kamennou tvář, ale tohle už mu nešlo ani trochu. Přeslechl se, nebo si z něj utahuje? Sevřel ruce v pěst.

,,No tak, co tady chceš? A mluv vážně! Na rok si zmizíš za Orochimarem a teď se tady ukážeš a děláš, jako bys odešel na týden! Víš vůbec, jak nám bylo?! Tušíš aspoň, jak jsi mě a Sakuře ublížil?!“ vypěnil, přiskočil k němu a držíce ho za límec jej donutil vstát. Přitáhl si ho k sobě a musel se opravdu hodně držet, aby mu jednu neubalil hned ze začátku. Sasuke nedělal nic, jen se na něj se zaujetím díval a jeho obličej zdobil tentýž arogantní úsměv, jak tomu bylo kdysi. Takhle se na něj šklebil pokaždé, když po něm Naruto křičel, hádal se s ním nebo mu vyhrožoval- jednoduše nic z toho nebral vážně.

,,Mluv kruci!“ zařval na něj vztekle a zatřásl s ním. Na to se Sasuke jen potichu uchechtl a jeho ruce ze sebe snadno setřásl.

,,Uklidni se, ubožáku, myslel jsem, že budeš mít aspoň trochu radost…“ chytil ho za ramena a přinutil ho sednout si na pohovku. Naruto vychladl stejně rychle, jako se navztekal, a jeho dotyku se poddal. Seděl tam jako hromádka neštěstí a nevěděl, jestli má plakat nebo se radovat.

,,Jak dlouho už tu jsi?“ zeptal se poněkud zničeně a povzdechl si. Bylo zbytečné mít se na pozoru, poznal, že už to stejně nedokáže.

,,Chvilka už to bude. Chtěl jsem tě trochu vyděsit, ale když jsem přišel, spal jsi, tekly ti slzy a asi dvakrát jsi zašeptal moje jméno,“ odpověděl Sasuke klidně a sedl si vedle něj. N Varutovi by se v tu chvíli krve nedořezal a polilo ho horko.

,COŽE JSEM DĚLAL?!´ panikařil v duchu a navenek se snažil netvářit příliš šokovaně. Úspěch- nulový.

,,Aha…No, ještě předtím tady byla Sakura, říkala něco o tom, že jde za Ino. Měl bys zajít i za ní, bude mít ohromnou radost-„

,,Ne, díky, na to nemám náladu,“ přerušil ho Sasuke kysele a opřel se. Vypadal jako celebrita, která se chystá opalovat, a Naruto si nemohl nevšimnout svalů, rýsujících se mu na odhalené hrudi a části břicha.

,,Cože? Ale přece…“ Blonďák nevěděl, co má na to říct. Proč šel tedy za ním?

,,Nech to být, stejně se to dozvíš,“ odbyl ho Sasuke s úsměvem, který mu doslova vyrazil dech.

,,No…T-totiž…Chtěl jsem…Proč jsi mi vzal všechny zbraně?“ vykoktal ze sebe a vstal z pohovky. Nechápal, proč je tak roztěkaný a srdce mu bilo jako o závod. Potřeboval se nějak uklidnit, tohle se mu nedělo ani v přítomnosti Sakury, a tak začal pohovku i se Sasukem obcházet dokola. Co na tom, že bude vypadat jako hlupák? Jak tak chodil, nevšiml si Sasukeho úšklebku.

,,Jen pro jistotu, nikdy nevíš,“ pokrčil Uchiha neurčitě rameny a protáhl se. Cítil na sobě při tom Narutův pohled a nechal si to líbit.

,,Sasuke? Mohl…mohl by ses na chvíli postavit?“ požádal ho zničehonic Naruto, který se zastavil před ním a nepřestával na něj zírat. Sasuke potlačil vítězoslavný úsměv a rád mu vyhověl. Odevzdaně si povzdychl, postavil se a netrpělivě čekal. Na co, to je záhadou, ale rozhodně nebyl připravený na Uzumakiho reakci.

,,C-co to máš?!“ vybuchl smíchy a celý rudý ukazoval na jeho fialový „doplněk“, uvázaný kolem pasu.

,,Eh?“

,,To lano, co to má znamenat?! To jako hadí král určil novou módu?“ chechtal se dál a cítil, jak dostává křeč do oblasti kolem břicha. Musel se okamžitě posadit, a tak ztěžka dopadl na podlahu. To už se mu z očí řinuly i slzy a párkrát si pěstí bouchnul do země, aby to ze sebe nějak dostal.

,,Hlupáku,“ ulevil si Sasuke zamračeně a lehce mu dal pěstí do hlavy, aby se trochu probral. Co vlastně očekával? Rychle zamaskoval zklamání a uklidňoval se tím, že času je ještě dost.

,,Tak už se uklidni,“ zavrčel nevrle, když se chlapec sice zvedl ze země, ale nedařilo se mu záchvat zastavit. Narutovi stačil jeden pohled na Sasukeho navíc a Uchihu čekala další salva ohlušujícího smíchu.

,,Když to nejde po dobrém…“ přitáhl si chlapce k sobě a spojil své rty s těmi jeho. Narutovi okamžitě úsměv ztuhl, stejně jako celé jeho tělo. Dost dobře by se to dalo přirovnat k ledové sprše, účinek to mělo totožný. Do polibku se nezapojil, ale ani se nebránil- na něco takového byl až příliš překvapený.

,,Tak vidíš, jak to najednou jde,“ zakřenil se spokojeně, když se od něj pomalu odtáhl a donutil ho posadit se na pohovku. Sedl si vedle něj a čekal. Jen se na Naruta díval, jak se jeho obličej barví do ruda a jak se marně snaží vydýchat.

,,Co´s- Ty jsi- proč?!“ vykoktal ze sebe blonďák a neodvážil se Sasukeho upřený pohled opětovat.

,,No přece abych tě uklidnil,“ ospravedlnil Sasuke své chování, ale pochybnosti Uzumakiho úplně nezažehnal.

,Uklidnil?! A proč jsem na tom hůř než předtím?!´ děsil se v duchu Naruto a byl v rozporu se svými pocity. Cítil, jak se červená a srdce mu bilo rekordní rychlostí, ale ať dělal, co dělal, ovlivnit to nemohl. Byl sice občas zabedněný, ovšem ne natolik, aby nezačal mít podezření, že za to může přítomnost Uchihy. Namlouval si, že má prostě jen radost z toho, že ho po takové době znovu vidí, ale lechtivé představy, které jej k jeho nelibosti napadaly, tuto doměnku vyvracely. Navíc ještě před rokem by ho něco takového v životě nenapadlo…Nebo snad ten tajný obdiv, jak k němu vzhlížel, bylo něco úplně jiného?

,,Sakra, sakra, sakra…“ Aniž by si to uvědomil, mluvil nahlas a až Sasukeho tichý smích ho probral z tranzu.

,,Copak, něco se ti snad nezdá?“ zajímal se Uchiha se škodolibým úsměvem a jakoby přesně věděl, na co Naruto myslel, mu věnoval letmý polibek na tvář. Blonďáček opět zrudl k nepříčetnosti a kdyby mohla, vycházela by mu z uší pára. Když ho tam tak viděl, zvedla se v Sasukem vlna touhy a v provokování chlapce si našel zalíbení.

,,Nemáš horečku? Nebo jsi jen nervózní ze mě?“ mrkl na něj a čelem se opřel o to jeho. Naruto zalapal po dechu, vykolejený z té blízkosti a automaticky pootevřel ústa. Vyžadovaného polibku se ovšem nedočkal, zato Sasukeho ruka se vydala na průzkum a rovnou zajela do chlacova rozkroku.

,,S-Sasuke!“ vyjekl Naruto rozkoší a začínal panikařit. Tělo ho přestávalo poslouchat a i mysl se poddávala. No a co, že je nejspíš gay? Sasuke je tady, s ním, s jeho úchylným úsměvem a rukou, která právě dráždila jeho penis přes látku kalhot. Nevědomky roztáhl nohy od sebe, aby měl Uchiha lepší přístup a marně se snažil nevzdychat příliš nahlas. Po celém těle se mu rozlévalo teplo a svaly se postupně napínaly.

,,Líbí se ti to, viď, liško? Já ti říkal, že jsem s tebou přišel oslavit Vánoce,“ přehodil přes Narutova stehna jednu nohu a aniž by přestal s jeho hlazením, obkročmo si mu sedl na klín. Uzumaki byl v šoku, ale nemohl nad tím popřemýšlet. Vlastně ani nechtěl. Proč by vůbec měl znát důvod? Existují jen on, Sasuke a přítomnost.

Najednou Sasuke svou ruku odtáhl a Naruto ze sebe proti své vůli vydal něco mezi zavrčením a nesouhlasným zakňučením.

,,Neboj, budeme pokračovat, ale já si tě chci vychutnat,“ olízl si spodní ret a pomalu mu rozepnul mikinu, která následně odhalila chlapcovu dobře vypracovanou hruď. Sklonil se k jeho šíji a jazykem polaskal citlivou kůži. Naruto se ani nesnažil skrývat, jak se mu to líbí a taky to dával poměrně hlasitě najevo.

,,Takže…ses vrátil? Zpátky k nám?“ zeptal se Naruto, spokojeně zavřel oči a vychutnával si Sasukeho pozornost. ,Ke mně?´ dodal ještě v duchu a rozplýval se nad tím, jak dobře to znělo. Ovšem, Uchiha zmlkl, neodpovídal a Uzumakimu došlo, že to bylo až příliš krásné na to, aby to byla pravda.

,,Sasuke? Odpověz, vrátil ses?“ zeptal se znovu, přičemž trochu zvedl hlas. Chtěl se narovnat a podívat se mu do očí, ale byl zatlačen násilím zpátky. Sasuke mu nechtěl tohle dovolit, stejně jako ho nechtěl ranit.

,,Orochimaru o téhle mé malé návštěvě nemá ani páru,“ přiznal polohlasem a Naruto pochopil, že to znamená: ,,Ne.“ Vzrušení z něj rázem vyprchalo a byl naštvaný a zklamaný zároveň. Když ho uviděl sedět na své pohovce, opravdu chtěl věřit tomu, že se vrátil, že si uvědomil, jaká to byla hloupost…

,,Aha, takže ty jsi pořád s ním, na jeho straně? Zlé straně?! Řekni, proč jsi sem chodil? A chci slyšet pravdu! Touží snad Orochimaru po Kyuubiho síle, stejně jako Akatsuki?“ vrčel a chtěl ho ze sebe shodit, ale ani to mu Sasuke nedovolil.

,,No tak, nevykládej si to špatně,“ řekl prosebným hlasem, ale jeho hluboké černé oči neprosily, nýbrž přikazovaly. ,,Jsem tady z vlastní vůle. Mě nejde o Kyuubohi, jde mi o tebe. Mlvuil jsem pravdu, skutečně jsem s tebou přišel slavit,“ vysvětlil a sklonil se, aby mohl na jeho hrudi zanechat vlhkou stopu. Ovšem ani to Naruta neuklidnilo, ba naopak, zrudl vzteky a zároveň potlačovanou rozkoší.

,,Takže sis přišel na Vánoce trochu pohrát, jo?! Já nejsem žádná děvka na jednu noc, Sasuke!“ naježil se a oslovený k němu překvapeně vzhlédl.

,,Cože?“ vydal ze sebe užasle a zadíval se mu do očí, ve kterých se odráželo ublížení. ,,Takže ty si myslíš, že jsem si tu přišel užít jen jednu noc?“ ujišťoval se a měl co dělat, aby se nezačal smát. ,,O tomhle jsi přesvědčený?“ nahnul se k jeho uchu a lehce mu do něj fouknul.

,,Víš, Naruto, já tu nepřišel jen na jednu noc.“ Naruto k Sasukemu překvapeně natočil hlavu, ale to už se k němu Uchiha znovu přitisknul a zaměstnal jeho ústa svým jazykem. Uzumaki chtěl protestovat, pořád se cítil být dotčený, ale znovu mu podléhal. Nemohl tomu odolat, Sasuke byl jako zakázané ovoce, které přímo svádí k hříchu. A Naruto se projednou rozhodl zhřešit…

Zapojil do polibku i svůj jazyk a rukama pomalu přejížděl po Sasukeho odhalené hrudi.

,Jestli mě podvedeš, vyřídím si to s tebou,´ slíbil mu v duchu. Nic jiného dělat nemohl a ani nechtěl. Netoužil snad poslední dobou právě po tomhle, nesnil o tom? Jistěže ano, ale bál se zklamání. Moc rád by uvěřil tomu, že se na něj projednou usmálo Štěstí, ale kdyby se něco zvrtlo…Tentokrát nevěděl, jestli by byl schopný se dát znovu dokupy.

,,Zapomeň na pochybnosti, vím, že to chceš. Užijeme si spolu, bude to stát za to,“ mumlal Sasuke mezi polibky, jakoby přesně věděl, na co chlapec myslel. O tom Naruta přesvědčovat nemusel, jediné, čeho se blonďáček bál, bylo ráno. Bál se, že po probuzení zjistí, že Sasuke lhal a opravdu se chtěl jen pomilovat. Bál se, že pro Sasukeho tyhle polibky a dotyky neznamenají tolik, co pro něj. Své strachy si ale nedokázal příliš dlouho udržet. Sasuke z něj mikinu pomalu stáhl úplně, odtrhl se od jeho rtů a začal jej hladit, zatímco očima se hladově vpíjel do těch jeho.

,,Nemůžu se tě dočkat,“ zavrněl sametovým hlasem a dlaněmi mu masíroval nejprve ramena, ze kterých přešel k prsním svalům a pomalu se sunul směrem dolů. Naruto s ním v duchu naprosto souhlasil, třásl se po celém těle a se vzdycháním jeho dotyky přijímal.

,,Tohle jsou ty nejlepší Vánoce,“ přiznal a zaklonil hlavu, aby ho Sasuke mohl líbat na krku. Uchiha se té výzvy ihned chopil a znovu pustil svůj jazyk na krátkou a vzrušující pouť.

,,A to je teprve začátek,“ kousl ho laškovně do kůže a Naruto mu zasténal přímo do ucha. ,,Řekni, Naruto, chceš mě?“

,,Jo,“ vzdychl chlapec a začal jeho ruku sám směrovat ke svému rozkroku.

,,Jak moc mě chceš?“

,,Hrozně moc.“ Sasuke se tedy poddal jeho stisku a znovu ho masíroval přes kalhoty. Naruto přidušeně zasténal a znovu roztáhl nohy, takže Sasuke teď seděl napůl na něm, napůl na pohovce.

Ovšem Uchiha moc dlouho nevydržel laskat pouze Naruta a dal průchod své touze a vášni. O pár okamžiků později prožívali oba chlapci to nejlepší, co se jim kdy mohlo přihodit, a oba tak zapomněli na všechno kolem. I na to, jaký to na ně může mít později dopad…

***

Ráno se stalo přesně to, z čeho měl Naruto strach. Když se vzbudil v posteli nahý, ve své ložnici, byl opět sám a po jeho noční návštěvě nebylo ani stopy. Tohle si alespoň myslel do té doby, než v obývacím pokoji našel pod stromečkem krátký vzkaz.

Slíbil jsem, že tohle nebylo naposledy, a já tenhle slib splním. Budu se těšit, podobných svátků je ještě plno. Veselé Vánoce…

Vztek, lítost, ale i láska a naděje. To vše Naruto po přečtení vzkazu prožíval a musel se opravdu snažit, aby slzy, které se mu nelítostně draly do očí, zamrkal. Nechtěl pro něj plakat, už nikdy. Přál si, aby Sasuke svého slibu dostál, a ze všeho nejvíce v něj chtěl věřit. Jediné, co mohl dělat, bylo doufat a mít pro něj dveře vždy otevřené.

,,Veselé Vánoce, Sasuke…“