Naruto´s diary

Naruto´s diary

…Nechápu, co to do mě najednou vjelo. Myslel jsem, že ho nenávidím, a teď…Mám pocit, že chodím do školy jen kvůli němu. Přece není možné, že bych byl na kluky. To prostě nejde! A navíc, Uchiha je jen arogantní blb, tak proč zrovna do něj? Já jen doufám, že za to můžou splašené hormony, bojím se vysvětlovat si to jinak…

,,Uzumaki!!!“

Oslovený sebou polekaně trhl a zvedl hlavu. Střetl se s pohledem své učitelky, která nevypadala, že je nadšená jeho „duchapřítomností“. ,,Co si to tam píšeš? Pro tvé vlastní dobro doufám, že je to zápis z této hodiny, jinak si mě nepřej!“ Anko zvýšila hlas a na důraz svých slov práskla s třídnicí o katedru. Naruto polkl nasucho a po očku kouknul po chlapci vepředu- stejně jako ostatní ve třídě na něj upíral svůj chladný pohled.

,,Jasně, Anko-sensei,“ přitakal rychle a co nenápadněji zavřel svůj tajný deník. Hodina japonštiny byla nudnější než obvykle, a tak poprvé zariskoval a vytáhl ho, aby se zase jednou vypsal ze svých pocitů. Teď však věděl, že se mu to nevyplatilo- pokud by k němu přišla, vzala ho a přečetla si, co napsal…A že toho bylo víc- svůj deník si vedl už dva roky. Zprvu mu to přišlo dětinské, ale postupem času si na to navyknul. Měl pár kamarádů, ale žádného opravdového přítele, kterému by svěřil svá tajemství a problémy. Tak si ho prostě sám vytvořil…

,,Pojď k tabuli,“ vyzvala ho zničehonic Anko se sladkým úsměvem a Narutovi bylo hned jasné, že je zle. ,,A vezmi si s sebou ten blok.“

,To snad nemůže myslet vážně!´ pomyslel si blonďák zděšeně, ale naoko otráveně vstal ze zadní lavice i se svým deníkem v ruce a s hraným zívnutím se postavil ke katedře. ,Nedám jí ho!´ Očima přejel všechny tváře ve třídě a se znechucením zjistil, že se všichni pobaveně šklebí, včetně Sasukeho. Takhle to bylo vždycky. Ta hnusná učitelka ho neměla příliš v lásce. Možná proto, že nebyl zrovna nejklidnějším studentem, ale s tím se rozhodně nechystal něco dělat.

,,Tak co sis to tam psal?“ zajímala se Anko, přehodila si nohu přes nohu a věnovala mu jeden ze svých nepěkných úšklebků. Naruto se podíval na svého papírového kamaráda a snažil se ignorovat pochechtávání třídy. Nikdy ho neměli příliš rádi a on na oplátku neměl rád je. Kdo je potřeboval? On tedy rozhodně ne!

,,Jen jsem si tak čmáral,“ pokrčil rameny a zadíval se z okna na poletující listí ze stromu, které hlásalo příchod podzimu. ,Proč ji to sakra tak zajímá? Tváří se, jakoby věděla všechno…´

,,Opravdu? Takže jsi nedával pozor?“

,,Ne, měl bych?“ ujelo Narutovi a Anko jen zaškubalo v obočí. Snažila se to brát s klidem, ale ten kluk ji občas dokázal vytočit až k nepříčetnosti. Přesto si zachovávala chladnou hlavu a Narutovu odpověď přešla bez povšimnutí.

,,V tom případě by mě velice zajímalo, co sis to tam čmáral. Určitě to bude něco zajímavého, tím jsem si jistá.“ Naruto jen překvapeně zamrkal. Nelíbilo se mu, k čemu to směřuje a nervózně si skousl spodní ret.

,,Jsou to jen obyčejné poznámky, nic co by vás mohlo zajímat.“

,,Přečti to.“ V hlase Anko byl jasně slyšet rozkaz. Naruto by jí nejraději něco peprného odseknul, ale bál se, že by mu deník vzala a začala číst sama. To by byla jeho smrt. Přežil už hodně potupy a ponížení, ale tohle by bylo na něj moc.

,,Fajn,“ zasyčel naštvaně, otevřel blok na příslušné stránce a zadíval se na svůj dnešní zápisek. Už jen při pohledu na první větu zrudnul. Málokdy si to po sobě četl, ale teprve až teď mu to přišlo hrozně trapné.

,,Ale copak? Nechce se ti? Můžu to přečíst za tebe,“ nabídla se Anko a bylo na ní vidět, že se skvěle baví. Nebyla ovšem sama- celá třída byla velice zvědavá, co že si to Naruto vlastně psal, když s tím tak otálí. Blonďáček všem sliboval pomalou a bolestivou smrt, a přitom se zhluboka nadechl. ,Nemysli si, že ti udělám radost, ty čarodějnice.´

,,Kogane no Hikari, Suigintou no Yoru, Stainless Night…“ začal „číst“ všechny názvy písní náhodného zpěváka, na které si jen vzpomněl. Anko jen zvedla obočí a ještě chvíli ho nechala mluvit, než si odkašlala.

,,Tyhle písně si chci stáhnout, musel jsem si názvy pro jistotu zapsat,“ odpověděl Naruto na Ančinu nevyřčenou otázku a v duchu se vítězoslavně ušklíbl. Na Anko-sensei bylo vidět, že čekala něco úplně jiného, ale k chlapcově překvapení se mile pousmála.

,,Ještě jednou tě nachytám, že nedáváš pozor a půjdeme si vypít meduňkový čaj za paní ředitelkou,“ kývla hlavou směrem k jeho lavici a Naruto se tam s ohromnou úlevou vydal.

,,A Naruto?“ Oslovený se zarazil v půli cesty a překvapeně se na svou učitelku otočil. Stejně jako všichni ostatní přemýšlel, jestli slyšel dobře- vážně mu řekla jménem?

,,Hm?“

,,Až ty písně stáhneš, pošli mi je na e-mail,“ mrkla na něj spiklenecky a uchechtla se, když Narutovi poklesla brada úžasem.

,,J-jasně,“ přikývl a rychle pokračoval uličkou ke své lavici. ,Buď začínám bláznit já, nebo ona,´ pomyslel si s kroucením hlavou, když si sedal zpátky. Bezmyšlenkovitě strčil deník pod lavici a zatímco Anko pokračovala ve výkladu, pohodlně se opřel o opěradlo židle a znovu se zadíval z okna ven. Ve škole ho to nebavilo, ale doma to bylo ještě horší. Rád se jen tak potuloval venku, nejlépe večer, kdy si mohl dělat co chtěl a nikdo ho při tom nepozoroval. Tohle byla předposlední hodina a jemu už pomalu začínalo kručet v břiše.

,Ať už zvoní, sakra…´

Školou se rozezněly onen zvuk drásající uši, který ovšem znamenal vysvobození. Anko ani nestačila domluvit a Naruto vystřelil ze dveří, jak nejrychleji to šlo.

,,Už zase…“ zabručela Anko nespokojeně, sebrala ze stolu třídnici a rozloučila se alespoň se zbytkem třídy.

***

Za pět minut seděl Naruto zpátky ve své lavici a upřeně koukal na její desku. Ne že by na ní bylo něco zajímavého, ale přestávka se pro něj teď příšerně táhla.

,Občas mám pocit, že tohle dělá naschvál…´ pomyslel si mrzutě a potajmu sledoval skupinku děvčat nakupených u Sasukeho lavice. Nezáviděl jemu, záviděl jim. Sasuke byl ve třídě odjakživa populární jen díky svému vzhledu. Čím častěji dívky odmítal, tím více jich propadlo jeho kouzlu. Nikdy nechápal, jak je to možné, dokud se v podobné situaci neocitl taky. Jedno mu však nešlo do hlavy- přestože je odmítal, nechával si líbit jejich obdiv.

,Ale proč…?´ Naruto si zabořil obličej do dlaní a protřel si oči. Poslední dobou toho moc nenaspal a to právě díky Uchihovi.

Snad poprvé v životě byl rád, že zazvonilo na poslední hodinu a s jistým zadostiučením sledoval, jak skupinka fanynek s kyselými obličeji odchází na svá místa. Zadíval se opačným směrem a nevšiml si zkoumavého pohledu černovlasého chlapce.

***

,,Tati, jsem doma!“ zvolal znuděným hlasem, sotva otevřel dveře nevelkého bytu a vešel dovnitř. Říkal tomu domov, ale nebyl zde příliš rád. Pokud to šlo, moc často se doma nezdržoval. Odhodil svou tašku přes rameno na malý botník v chodbě, dlouze zívl a rukama v kapsách přešel do kuchyně.

,,Tati?“ Až když svého otce nikde neviděl, uvědomil si, že už předtím nezazněla žádná odpověď na jeho pozdrav. ,To je zvláštní…´ Automaticky přešel k ledničce a jak si myslel, byl na ní magnetem připevněný vzkaz na tmavě modrém papíře.

Oběd máš v mikrovlnce, tak až přijdeš, ohřej si ho. Musel jsem narychlo odjet, zítra kolem poledne budu zpátky. Hlavně tu nic nevyváděj!

Naruto se jen pobaveně uchechtl, zmačkal papír a hodil ho do koše. Na tyhle jeho náhlé odjezdy si už zvykl a pokaždé mu napsal to samé- Hlavně tu nic nevyváděj.

Oběd do sebe naházel bleskovou rychlostí a jen matně si uvědomoval, co jí. Teď, když tu nebyl ani Minato, neměl jediný důvod zůstávat doma. Ze školní tašky vyházel všechny učebnice a sešity, které si nezapomněl dnes vzít. Nechal si tam jen peněženku, pouzdro a deník…

,,Co to?“ zamračil se, když všechny sešity byly z tašky pryč a jeho blok v tvrdých deskách nikde. V duchu se uklidnil a sklonil se k zemi, aby znovu prohledal vzniklou hromádku učiva. Důkladně všechno prošel dvakrát, ale deník se mu najít nepodařilo.

,To přece není možné!´ Naruto cítil, jak začíná propadat panice. Kde by mohl být? Cítil, že mu ani tak nezáleželo na tom, že by ho ztratil a nikdy neviděl, jako spíš na tom, že by ho mohl někdo najít a všechno si přečíst. Pokud si dobře pamatoval, na první straně bylo i jeho jméno…

 ,Klid, dýchej zhluboka…Přemýšlej, kdy jsi ho měl naposledy?´ Sedl si v chodbě na zem do tureckého sedu a zamyslel se. ,No jistě, v japonštině, schovával jsem si ho pod lavici!´ Po tváři se mu rozlil vítězoslavný úsměv, který mu ovšem téměř ihned zamrzl. Pokud ho vážně nechal pod lavicí ve třídě…A pokud ho uklízečka odnesla…

,,Ku*va!“ Rázem byl zpátky na nohou, bílý jako stěna. Moc dobře věděl, jaké drbny uklízečky jsou, a taky si uměl představit, jak moc jsou asi zvědavé. Dál už neotálel, popadl tašku, klíče a utíkal zpátky do onoho ústavu, co mu síly stačily.

***

Stál zaraženě ve dveřích třídy a zhluboka dýchal. Upřeně hleděl na poslední lavici u okna, kam sedával, ale žádné známky po hledaném bloku nezaznamenal. Ještě celý strnulý tím zjištěním pootočil hlavou a všiml si uklízečky, která právě vytírala podlahu před tabulí.

,,Ehm, promiňte?“ zavolal na ni a dál postával na prahu, aby si náhodou nevšimla jeho zablácených bot. Postarší žena k němu překvapeně vzhlédla a zamračila se.

,,Co chceš? Nemáš být už dávno doma a dělat si úkoly?“ vyjela po něm a Naruto se zmohl jen na užaslé pozvednutí obočí. Takhle protivnou ženskou snad ještě neviděl, dokonce i včetně Anko-sensei.

,,Já jen…Zapomněl jsem si pod lavicí sešit, chtěl jsem se zeptat, jestli jste-“

,,Nic tady nebylo,“ odsekla žena nepříčetně dřív, než vůbec stačil dokončit svou otázku a přestala mu dočista věnovat pozornost.

,,Jasně, díky,“ odvětil Naruto ironicky a sevřel ruce v pěst. Byl obzvlášť vynervovaný a  chování téhle ženské mu na náladě nijak nepřidávalo. ,,Máte manžela?“

,,Cože?“

,,Já jen, že ho upřímně lituji,“ ušklíbl se na ni a s rukama v kapsách odešel pryč zanechávaje za sebou rozezlenou uklízečku, která po něm prskala nadávky tak hlasitě, že jim rozuměl i na konci chodby.

,Co teď budu dělat? Proč já si ho vůbec začal psát? Nebo ne, proč jsem si ho bral do školy? Tohle byla ta největší pitomost…´ Naruto se procházel v parku šnečím tempem a kopal do každé plechovky, kterou našel pohozenou na zemi. Nechápal, kam se jeho deník mohl podít. Přece by se jen tak nevypařil!

,Teď už se s tím asi nedá nic dělat…Leda doufat, že jsem to jméno časem přeškrtal,´ povzdechl si a nespokojeně našpulil rty. Nelíbilo se mu, že i ten malý kousek svého života nechává napospas osudu, ale nevěděl si rady. Ve třídě není, doma ho určitě nemá a uklízečka nevypadala, že by měla náladu na čtení starostí 16tiletého teenagera.

Naposledy si kopnul do oranžového víčka od pet lahve a otočil se směrem domů. Byly sice teprve čtyři hodiny, v tuhle dobu ještě dlouho býval venku, ale teď na nějaké procházení se kupodivu neměl náladu. Nerad si to přiznával, přišlo mu to dětinské, ale ta ztráta ho zabolela víc než by si kdy mohl pomyslet.

***

,Kašlu na to,´ rozhodl se ve škole o den později, kdy po vyučování vybíral ze skříňky potřebné učebnice. Už udělal všechno, co bylo v jeho silách, ale deník nebyl k nalezení. V noci o tom přemýšlel a uklidňoval se, že si s tím nemusí dělat velkou hlavu. Dnes se akorát obrátil na Anko-sensei, ta však jen lítostivě kroutila hlavou. Opravdu to vypadalo, že Narutův deník zmizel z povrchu zemského.

,,Naruto?“ zaslechl za sebou hlubší hlas a cítil, jak mu naskočila husí kůže. Myslel si, že už šli všichni domů. Nečekal tady nikoho, natožpak jeho.

,Tak co to bude tentokrát, Sasuke? Kvůli čemu ses mi přišel vysmát tentokrát? Nechápu, proč teď, nikdo tady není, k čemu ti to ponižování bude?´

,,Co chceš?“ povzdechl si a otočil se, ale vzápětí byl přimáčknut vedle své otevřené skříňky. Ani nestačil zareagovat a černovlasý chlapec se k němu nahnul a vtisknul mu polibek na rty. Naruto vytřeštil oči a nevěděl, co dělat. Bránit se, přidat se..? Nakonec zůstal jen strnule stát a užívat si Sasukeho měkkých rtů, které něžně líbaly ty jeho. Polibek nemohl trvat déle než pár vteřin, ale Narutovi to přišlo jako věčnost- nádherná věčnost.

,,P-proč..?“ vysoukal ze sebe s ruměncem na tváři, když se od něj Sasuke odtáhl, stále však u něj byl velice blízko; možná až moc. Uchiha se jen tajemně usmál a přejel mu palcem po spodním rtu.

,,Máš opravdu zajímavé myšlenky. Uvidíme se později,“ zašeptal s očividnou touhou v očích, otočil se na podpatku a bez vysvětlení odcházel chodbou pryč. Naruto od něj dlouho nemohl odtrhnout pohled- vzpamatoval se, až když Sasuke zašel za roh.

S přihlouplým úsměvem se otočil ke své skříňce s tím, že ji zamkne, ale jeho pohled upoutalo cosi, co tam předtím nebylo. Jeho úsměv byl rázem pryč a vystřídala ho sytá červená barva. Ještě párkrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to opravdu nezdá, a až pak mu to celé došlo.

,,Ty jseš prevít, Sasuke,“ pousmál se a vzal do rukou svůj znovunalezený deníček. Prohlížel si ho ze všech stran téměř zbožným pohledem a pak si ho spokojeně přitiskl na hruď.

Tak přece jen jsi k něčemu byl…