Nenávistná láska

Sesshoumaru opět seděl u ohně a zdánlivě klidným pohledem ji pozoroval. Opět se chystala na svůj pravidelný trénink. S ním! Podvědomě o sebe zaskřípal zuby rozzlobený už jen tou myšlenkou. Kohaku! Kohaku, Kohaku a zase Kohaku. To jméno mu plulo myslí jako rozžhavené olovo a zanechávalo za sebou stejnou spoušť. Už toho mám akorát tak dost, pomyslel si pro sebe. Tohle musí přestat – jednou pro vždycky. Okamžitě!

„Jakene,“ pronesl náhle do ticha.

Mužíček naprosto jasně vycítil pánovo rozladění a také moc dobře znal příčinu tohoto jeho stavu. Stála přímo vedle něj. Měřila teď asi dvakrát tolik co dřív, měla dlouhé jemné hnědé vlasy a jmenovala se Rin. Automaticky se po dívce ohlédl. Musel opět poctivě uznat, jak moc se změnila za tu dobu, co byla s nimi. Ach bože, podívejte se, co se z ní stalo. Neuvěřitelně krásná, silná a hlavně nezávislá mladá žena. A právě to poslední jeho Lordovi zřejmě vadilo ze všeho nejvíc. Rin totiž dospěla a už to nebyla ta malá bezbranná a naivní dívenka, která ho všude s bezmeznou oddaností následovala. Už tak slepě neposlouchala každý jeho rozkaz. Poslední rok se čím dál víc prosazovala sama. Dokázala si uhájit svůj názor, i když to kolikrát přestavovalo malou slovní přestřelku s Lordem Sesshoumaru. Jakenovi bylo víc než jasné, že právě všechny tyto změny, kterými za posledních pár let Rin prošla, přidělávají jeho pánovi víc vrásek a starostí. Jenže si za to mohl tak trochu sám. On mu to přeci říkal od začátku. Říkal mu, že se to stane. Rin bude chtít žít svůj život také jinak, nežli jen putováním s nimi. Koneckonců je to žena a pokud on sám věděl, téměř každá žena chce mít rodinu. K tomu jsou ovšem zapotřebí také muži. Tedy pokud se za těch posledních deset let něco výrazně v této oblasti nezměnilo, pomyslel si ironicky sám pro sebe žabí mužíček.

„Jakene,“ zavrčel znovu Sesshoumaru sluhovo jméno.

„Hai, Sesshoumaru-sama,“ odpověděl rychle nazpět. „Přejete si?“

Psí démon pouze po něm střelil svým pohledem. Jeho jantarové nekompromisní oči se zabodly do těch sluhových nyní poněkud vystrašených.

„Ztrať se odsud,“ zavelel pouze prostě.

„Prosím?“ zeptal se pitomě Jaken, jako by nebyl sto zpracovat příkaz, který před momentem zaslechl.

„Zmiz!“ zařval vztekle Sesshoumaru. „Pěkně rychle a pěkně daleko.“

Dál už mužíčkovi nevěnoval pozornost a pouze sledoval dívku, která se právě ohnula pro svou dřevěnou tyč. Jaken vzápětí pochopil smysl slov svého Lorda. Okamžitě se otočil čelem vzad a upaloval tak rychle, jakoby mu za patami hořelo. Upřímně řečeno mu bylo zcela jedno, kam pádí. Rozhodně ale nechtěl být u další jejich slovní výměny, která se chystala právě vypuknout. Zastavil se až když kolem sebe neslyšel nic jiného nežli ticho šumějící trávy a ševelení listů na stromech. Posadil se na zadek a sledoval oblohu nad sebou. Ani ne za pár vteřin zaslechl za svými zády dusání nohou nesoucích mohutné tělo. Neotáčel se, protože moc dobře věděl, kdo se k němu rozhodl připojit v tomto tichém a odloučeném vyhnanství. Ah-Un také bytostně poslední dobou nesnášel zuřivé slovní výlevy svého pána k Rin. Přestože to byl páníčkův oddaný sluha, nebyl zdaleka tak hloupý, jak vypadal. Jakkoli to může znít směšně nebo nereálně, tak mu to na bestii myslelo obdivuhodně prakticky. V případě podobných situací si velmi rychle osvojil jednoduché pravidlo – Zmiz z dosahu a doslechu, jak nejrychleji to půjde.

Rin se narovnala a prostým pohybem hlavy odhodila vlasy dozadu. Naposledy zkontrolovala, jestli jsou všechny zbraně na svém místě. Po poslední zběžné prohlídce svého zevnějšku shledala, že je připravená na svůj pravidelný trénink. Otočila se čelem k ohni a zjistila, že tam nikde nevidí Jakena.

„Kam zmizel Jaken-sama?“ zeptala se nevinně psího démona.

Sesshoumaru opět zaskřípal zuby o sebe. Aniž by se namáhal s jakoukoli odpovědí, zvedl se ze svého místa u ohně a namířil si to přímo k ní.

Rin se dívala, jak k ní pomalu přichází, ale místo jakýchkoli dalších úvah se ho znovu zeptala: „Nikde tu nevidím Jaken-sama. Kam šel?“

„Je pryč,“ odpověděl jí pouze Sesshoumaru nazpátek.

„Hm, chtěla sem mu pouze říct, že odcházím, ale to je jedno,“ brumlala si pro sebe Rin s mírně skloněnou hlavou. „No, nic. Jdu trénovat, ale zase se vrátím jako obvykle.“

„Nikam nepůjdeš,“ štekl hněvivě Sesshoumaru.

„Cože?“ pozvedla k němu nechápavě svůj obličej. Stál již téměř u ní, takže mu moc dobře viděla do tváře.

„Řekl jsem,“ drtil slova zpod svých rtů hněvivě Sesshoumaru. „… že dneska nikam nepůjdeš. Nepřeji si, abys i nadále trénovala s tím klukem.“

„Kohaku není žádný kluk. Je to obdivuhodný mladý muž, pokud jste si ještě nevšiml,“ řekla rychle nahlas aniž si plně uvědomila dosah právě vyřčených slov.

„Opravdu?“ ucedil Sesshoumaru a zastavil se necelé dva kroky od ní. Mírně k ní sklonil hlavu a pokračoval: „A co ještě? Copak pro tebe ten mladík ještě znamená?“

Rin okamžitě svitlo odkud fouká vítr. Ctihodný Lord Sesshoumaru, obávaný bojovník a plnohodnotný psí démon má zase svoji slabou chvilku. Tak už je to tu zase, pomyslela si. Ostatně poslední dobou měli tyto výstupy celkem pravidelně na talíři. Z nějakého důvodu mu čím dál tím víc vadilo, když trénovala s Kohakem. Sklonila hlavu a v nechápavém gestu s ní zakroutila do stran. Poté se otočila zády k němu a zvedla pravou ruku v obranném gestu.

„Nezačínejte s tím zase, Sesshoumaru-sama,“ odvětila mu pak pouze a chtěla odejít.

„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš,“ zařval na ní opět Sesshoumaru.

Jenže Rin byla tentokrát mnohem rychlejší než by býval čekal. Než se po ní stihl natáhnout, odskočila pěkných pár metrů od něj směrem k lesu. Poté se k němu opět otočila čelem a měřila si ho hněvivým pohledem plným vzdoru. Vztek s ní vysloveně cloumal, to bylo jasné na první pohled, ale bylo to naprosto bezvýznamné ve srovnání s tím, co pociťoval právě psí démon.

„Nemáte právo!“ vyplivla jeho směrem celá rudá vzteky a třásla se rozčilením. „Nemáte nejmenší právo mi cokoli nařizovat nebo přikazovat.“

„Ty patříš mě! A nikdy to nebude jinak,“ procedil skrz zatnuté zuby Sesshoumaru jejím směrem.

Rin jen odevzdaně zavřela oči a zmlkla. Po chvilce promluvila: „Sesshoumaru-sama, je pravda, že jste mne vychoval. Nikdy jsem netvrdila opak. Staral jste se o mě, když jsem byla malá a potřebovala jsem ochranu a pomoc, to je také pravda. Ale na druhou stranu jsem již dospělá a mohu si žít svůj život po svém a jak uznám za vhodné. Svou přízeň a přítomnost mohu po libosti věnovat tomu, komu chci já. Když budu chtít zůstat s vámi, zůstanu. Naproti tomu, pokud se rozhodnu jít svou vlastní cestou, nemáte vy to nejmenší právo mi v tom bránit.“

„Nemáš kam jít. Nic jiného než nás nemáš,“ zaútočil psí démon na její rozjitřené city. „Nikdo ti nenabídne větší pocit jistoty a bezpečí než já a ty to moc dobře víš.“

„O to tady ale nejde,“ snažila se mu dívka odporovat. Její vztek již ale začal slábnout. Přeci jen pociťovala jistou bolest, když si uvědomila, že je jednou možná opustí.

Sesshoumaru se díval, jak dívka proti němu bojuje s přívalem náhlých emocí a její nitro sžírá utrpení. Takže se strefil přesně do černého, napadlo jej. Nemilosrdně se rozhodl zaútočit na její zřejmě nejslabší stránku. Nechtěl jí tak moc ubližovat, to rozhodně ne. Vždyť tady to lidské pískle před ním představovalo za posledních pár let jediné dobré věci, které udělal. Byla celý jeho svět a on si moc dobře začal uvědomovat, co k ní cítí. Zatracený Jaken, zaklel v duchu pro sebe. Ten pitomý bezvýznamný malý žabí mužíček mu to říkal. Věděl, že se to stane a varoval ho. Sesshoumaru si dlouho nechtěl připustit, jak moc pro něj ta lidská dívka znamená. Nemohl si to připustit, protože by klesl na stejnou úroveň jako jeho povedený bratříček Inuyasha. A přeci měl nesčetněkrát příležitost být svědkem toho, jakým zdrojem nezměrné síly byla pro Inyuashu právě láska, kterou pociťoval ke Kagome. On, velký a nelítostný psí démon Sesshoumaru, se v poslední době několikrát přistihl při tom, že svému mladšímu bratrovi nezřízeně závidí to výsostné privilegium být milován a milovat. To bylo to, co jemu chybělo. Nejhorší zřejmě bylo, že dokud Rin nedospěla, ani si to nepřipouštěl. Pokaždé, když se o kousek změnila, přicházel on sám na to, že je pro něj větším a větším potěšením se na ní dívat. Čím dál víc se mu líbila jako žena, nikoli jen jako jeho schovanka. Její přítomnost v něm vyvolávala pocity a touhy, které dřív nikdy nepociťoval. Tedy, ne že by byl svatý, to rozhodně ne. Ostatně častokrát byl od nich oddělen i několik dní. A mnohokrát během tohoto svého odloučení vyhledal také společnost něžného pohlaví. Zkušeností měl tedy rozhodně víc než ona, na to by klidně vsadil svůj život.

„Lorde Sesshoumaru, proč vám vadí, že trávím svůj čas právě s Kohakem?“ zeptala se ho tichým hlasem a vytrhla ho tím z jeho dosavadního rozjímání.

„Vadí není to správně slovo,“ odpověděl okamžitě nazpátek. „Nelíbí se mi, jak se tě někdy dotýká.“

„Vždyť moc dobře víte, že pouze trénujeme. Nic víc v tom není a nikdy nebylo,“ bránila se nazpátek.

„Nemá na to právo!“ štěkl zpátky nakvašeně.

„Vidím, že to doopravdy nemá cenu,“ pronesla odevzdaně Rin. „Jdu trénovat – s Kohakem – a vy mi v tom nezabráníte.“ Pak se prostě obrátila zády k němu a udělala první dva kroky směrem do lesa.

Z náhlého popudu střelil jejím směrem Sesshoumaru svůj jedovatý bič. Věděl, že tím riskuje, že by ji mohl zranit nebo dokonce i zabít, ale nemohl si pomoci. Nejdříve ji chtěl pouze zastavit, ale pak mu myslí projel ten nejšílenější možný nápad celého jeho života. Ve zlomku vteřiny se rozhodl. Rozhodl se, že ji k sobě definitivně připoutá na celý zbytek jejího života. Pomaličku si jí přitahoval zpátky k sobě až dokud nebyla těsně na dosah. Nebylo to zrovna nejsnadnější, protože se úporně bránila všem jeho snahám, takže měl co dělat, aby ji nezranil. Celou dobu se vztekala a častovala ho nadávkami, které jí právě slina přinesla na jazyk, ale on to ignoroval. Jakmile na ni dosáhl, uchopil volnou rukou jedno její zápěstí tak pevně, že v první chvílí Rin znehybněla, aby co nejvíce minimalizovala bolest. To Sesshoumarovi poskytlo dost času na to, aby mohl zrušit svůj jedovatý bič a pevně ji obejmout.

„Co to má sakra znamenat,“ vztekala se na něho Rin.

Právě v tu chvíli byla tak dopálená jeho jednáním, že zapomínala na opatrnost. Místo toho zuřila, házela sebou ze strany na stranu a nadávala, co jí zbývající síly stačily. Sesshoumara napadlo, že nikdy nevypadala lépe než teď. Tváře jí zčervenaly a propůjčily jejímu obličeji nachovějí barvu. Z očí jí šlehaly blesky a rty vypadaly tak lákavě, že to víc ani nebylo možné. Tento vztek jí umožnil disponovat takovou krásou, která jemu brala dech. Tím víc se sám právě ujistil v tom, že jeho rozhodnutí bylo jediné možné a tudíž i správné.

„Uklidni se, neublížím ti,“ řekl mírným tónem.

„Tak mě zatraceně pusťte. Mám trénink a na tom nic nezmění ani vaše uražená pýcha,“ procedila skrz zatnuté zuby Rin.

„Možná máš pravdu, ale i tak…“ nakousl jen tak mimochodem.

„Nic na světě mě nedonutí změnit názor! Nejsem ničí majetek a nikdo mě neovládá. Mé city jsou jediný můj vlastní majetek, který věnuji tomu komu budu chtít já,“ odsekávala Rin jednotlivá slova mezi zoufalými a bezvýznamnými pokusy se osvobodit z jeho objetí. Z nějakého důvodu se jí nezamlouvalo, co s jejím tělem dělá tohle jeho velmi osobní a intimní objetí. Ne že by podobné pocity zažívala poslední dobou poprvé v jeho přítomnosti. Jenže nikdy nebyl tak moc blízko a nikdy nehrozilo, že by to mohl poznat.

„Uvidíme,“ pronesl pouze Sesshoumaru a jeho teplý dech jí ovanul tvář.

V zápětí sklonil svou tvář dolů a rty se dotkl jemně těch jejích. Původně měl v plánu pouze ji políbit, aby konečně pochopila, že si nemůže dělat co chce. Přeci musí pochopit, že mu na ní záleží víc než na komkoli jiném na celém tomto světě. Nicméně dotek jejích jemných rtů v něm vyvolal bouři emocí, o kterých neměl sebemenší ponětí. Tím méně čím více byl přesvědčen o tom, že něčeho takového není vůbec schopen. Jeho rty se staly mnohem dobyvačnějšími a on sám si připadal jako ten největší blázen kolem dokola. Jenže byl konečně šťastný. Ne on byl přímo nadšený, protože Rin se nebránila doteku jeho rtů. Její dosavadní snaha vyprostit se mu pominula a místo toho ji vystřídal šok. Velký psí démon vycítil, že se uvnitř tohoto lidského a křehkého těla děje také něco jiného. To něco mu zrychlovalo puls a jeho krev v žilách se zbláznila. Takže ke mně nejspíš také něco cítí, napadlo jej vzápětí. Jakkoli mu to v tu chvíli připadalo nemožné, přinutil se Sesshoumaru k tomu, aby přestal a pustil ji. Na cokoli jiného bude ještě dost času, později.

„Myslím, že můžeš klidně jít trénovat,“ řekl s tajemným úsměvem na tváři.