Nesnáším novináře!

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

V poslední době se s novináři v Ishbalu roztrhl pytel. A rozhodně ne proto, že by tam hledali Vůdce, který pro ně jindy představoval oblíbený terč. Všichni věděli, že se zase vrátil do Centrálu, aspoň na nějakou dobu, a opravy nechal na Scarovi, Milesovi a jejich lidech. Stále to celé bylo pod jeho oficiální záštitou, ale musel také nějakou dobu strávit v hlavním městě, aby to nevypadalo, že na Amestris kašle. Ale tohle všechno každý věděl, a kdo nevěděl, toho to asi zas tolik nezajímalo. Nešlo o Mustanga, kdepak. Cílem zpráv chtivých novinářů byl někdo jiný.

Žena, která kdysi dostala několikrát vyhazov z práce, kromě jiných míst i z Centrální knihovny, protože se do něčeho začetla a na všechno ostatní zapomněla. Žena, kterou do téže knihovny poté, co vyhořela, s velkou vděčností znovu přijali, protože tam toho stihla hodně přečíst a všechno si to pamatovala, slovo od slova. Žena, která pak zůstala ve službách armádní knihovny a před více než rokem odjela s Vůdcem Mustangem pomáhat s obnovou Ishbalu.

Žena, která právě vyšla ishtanské knihovny.

Zamkla za sebou dveře, ještě jednou je zkontrolovala, rozhlédla se kolem sebe a vydala se domů. Byla spíše drobnější, štíhlá a pohledná. Nápadně světlá pleť, velké, tmavé oči a dlouhé hnědé vlasy prozrazovaly, že je Amestrijka. Na očích měla brýle a oblečená byla do dlouhých světlých šatů s tradiční ishbalskou šerpou. Ušla sotva pár kroků, když se ukázal první z nich.

„Slečno Shesko…“

„Už paní,“ odsekla automaticky a vzápětí by se nejraději praštila do hlavy. Udělala totiž přesně to, co nechtěla. Jestli není úplně hloupý, dojde mu to.

„Aha, omlouvám se, paní. Takže jste vdaná?“

Takže mu to došlo. Panebože, proč? Je z nich už úplně na nervy a přestává jí to myslet tak jasně, jak by chtěla. Nahlas řekla:

„To je snad moje věc, ne?“

„No ale mohla byste našim čtenářům prozradit, kdo…“

„Možná mohla, ale nechci! Nechci! Řekla jsem to dost jasně?“

Přidala do kroku a na žádné další dotazy už nereagovala, jakkoli to bylo těžké. Toužebně pomyslela na svou pistoli, kterou dostala od Rizy Hawkeye jako svatební dárek a nosila ji teď pod šaty upevněnou na řemínku kolem stehna. Ale nemůže přece vytáhnout zbraň na celkem neškodného civilistu! Má ji proti vážným nepřátelům, ne proti otravným novinářům. Takže tudy, jakkoli je to k vzteku, cesta nevede.

Vzpomněla si na to, jak se poprvé dostala do novin. Přepisovala tehdy zase nějaké vojenské záznamy, když dovnitř vešla Maria Ross, jedna z ochranky bratrů Elricových, kteří Shesku tehdy navštívili u ní doma kvůli knize doktora Marcoha, a ukázala jí dnešní noviny. V jednom z titulků stálo: „Dívka s fenomenální pamětí – spása armádní knihovny?“ Když odjela pomáhat do Ishbalu, psali o ní prý také. A když se nevrátila, a podle všeho ne proto, že by že jí tam něco stalo, ale proto, že se tak prostě rozhodla, nabudilo to jejich zvědavost jako máloco a teorie se jen rojily. Mnoho novinářův tom vidělo výživné sousto a příležitost i k vlastnímu zviditelnění, a tak se sjeli do Ishtanu a a sledovali ji, jak jen mohli. Tehdy poprvé, když přepisovala ty dokumenty, jí to trochu zvedlo sebevědomí, to přiznávala, ale teď to bylo jednoduše otravné. Byl vlastně skoro zázrak, že ještě nepřišli na to, s kým vlastně v tom útulném domku ve vedlejší uličce nedaleko náměstí žije.

Ale když se nad tím zamyslela, dalo se to přičítat i tomu, že se prostě báli ji následovat do uličky plné lidí s rudýma očima. Starý strach z rudookých jak se zdálo mezi mnoha lidmi stále přežíval a teď za to byla vděčná, jakkoli byl vlastně iracionální. Ona sama už nejednoho z obyvatel osobně znala, občas se zastavil na krátkou návštěvu a pozvala je zase do knihovny a trochu nezvyklé barvy duhovek se rozhodně nebála. Věděla, že ona, bílá Amestrijka z tmavýma očima, se zdá zase zvláštní jim.

Teď ale každopádně věděli, nebo si mohli domýšlet, že s někým ano. S obavami očekávala zítřejší noviny (sledovala pravidelně, co o ní vlastně píšou, aby si udržela přehled, co u vědí a co zatím ne).

A nemýlila se. Titulek byl přesně takový, jak čekala a jak se obávala. „Legendární knihovnice prozradila další tajemství. Kdo je ten, komu dala své srdce?“ Vztekle novinami praštila, nasnídala se a vyrazila do práce. Cestou jich samozřejmě zase několik potkala, o té informaci, která jí včera uklouzla, už věděli a dychtivě se snažili zjistit víc. Několik jich musela vyhodit i z knihovny, kde ji rušili při práci. Cestou zpět byla čím dál tím nevrlejší, jak je pořád musela odbývat, a když večeřeli, zničehonic vztekle zabodla vidličku do své porce a prohlásila:

„Nesnáším novináře.“

Scar se na ni podíval.

„Stalo se něco?“

„Ale, nedají mi pokoj. Pořád se na něco ptají a mně z nich už třeští hlava. Je zázrak, že o tobě ještě nevědí.“

„Vím o nich. Takže přišel čas s tím něco udělat.“

To knihovnici trochu vyděsilo.

„Prosím tě, hlavně je nezabíjej! Neměli by vůbec šanci a vlastně to ani nejsou nepřátelé, jenom dělají svojí práci, za kterou je platí. Ale je to otravné,“ dodala za okamžik.

„Neboj se, nikdo nezemře.“

„Ani zranit bys je nemusel.“

„Spolehni se, má drahá.“

O nějakou dobu později už usínala s hlavou a jeho hrudi, takže slyšela, jak mu bije srdce. Připomnělo jí to chvíli, kdy je slyšela poprvé, když ji tehdy zraněnou vezl na koni před sebou, protože sama jet nemohla. A teď tepe jen pro ni. Usmála se do tmy. Vzápětí ji ale něco napadlo a úsměv jí zmrzl na rtech. Co když… Co když ti otrapové zjistí, kdo je její manžel? Pak už by se jich vůbec nemusela zbavit a zvláště zaměstnanci některých podřadnější bulvárních tisků, kterými odjakživa opovrhovala, by mohli mít hodně dotěrné otázky. Ale on slíbil, že to vyřeší. A zatím všechno, co řekl, udělal. Takže mu budu věřit i teď, pomyslela si. Uložila se pohodlněji a usnula. Kdyby ale věděla, co se brzy stane, možná by tak klidně nespala.

Ráno odešla do práce jako obvykle, nic zlého netušíc. Ale Scar, který opustil dům skoro současně s ní, měl jiný plán. Poslal Milesovi (po chlapci, který se tu předáváním zpráv živil) vzkaz, že přijde později, a vydal se nepozorovaně za Sheskou. Bezpečně poznal, kdo je novinář a kdo opravdu spořádaný civilista, jednoho si vyhlédl a pověsil se mu za paty. Doufal, že by ho mohl dovést k jejich hnízdu. Nemýlil se. Trvalo to sice déle, než by chtěl, ten muž se zápisníkem byl, na Amestrijce nezvyklého na zdejší podnebí, nepříjemně vytrvalý, ale pak přece jen zamířil pryč od svého cíle. Scar si pospíšil za ním. A opravdu, novinář zamířil přímo k jedné z budov sloužících jako ubytování pro amestrijské návštěvníky a zmizel ve dveřích.

Scar se zastavil ve stínu jednoho domu, aby si rozmyslel, co dál. Vtrhnout tam? Ale to jim prozradí, pokud jsou nejsou hloupí a mají nějaký pozorovací talent, přesně to, co chtějí vědět. Nedělat nic? Ale proč sem v tom případě vůbec chodil? To ne, něco udělat musí. Vlastně… Pokud jim dojde, kdo a v jakém vztahu ke knihovnici je, mohli by mít dost a odtáhnout. Snad… Ale… Ne. Takhle to nejde. Nemůže tam jen tak vtrhnout, jako by to udělal kdysi. To by pro ně bylo ještě mnohem výživnější, než všechno předtím. Miles. Ten by mohl pomoci. Poradí se a určitě na něco přijdou. Aspoň že zjistil, kde přesně mají sídlo. Odlepil se ode zdi a vyrazil se zpožděním do práce.

„Dobře, že jdeš,“ přivítal ho major. „Na jednoho je toho trochu moc. Ale nejdřív… Můžu vědět, kde jsi vlastně byl?“

Scar ho stručně seznámil se situací.

„Aha. A ty bys chtěl, aby jí dali pokoj?“

„Přesně tak.“

„A máš nějaký nápad?“

„Mám, ale nic moc. Doufal jsem, že nás napadne něco lepšího, než tam vtrhnout a pokusit se je zastrašit.“

„Hm.“ Miles se zamyšleně poškrábal po tváři. „Vykázat je z Ishbalu nemůžu, protože nemám, z čeho je obvinit. Nic vlastně neprovedli, dělají jenom svou práci, i když ty nebo ona to můžete vidět jinak. Ale co se týká toho zastrašování… Mám tuhle možnost. Nechám ti volnou ruku. Klidně tam naběhni a udělej, co uznáš za vhodné, jenom mi raději slib, že nikoho nezabiješ ani vážněji nezraníš. Já jsem ti to jinak oficiálně nedovolil a o ničem nevím. Další Amestrijci tam teď nejsou a Ishbalané tě neprozradí. Nevýhoda je, že novináři budou mít další senzaci, ale nic lepšího ti asi neporadím. Zvláště pokud to chceš vyřešit v nejbližší době. Tak. A teď práce. V dalších městech taká začali s rekonstrukcemi už dávno, zatím si poradili bez nás, ale teď mi přišlo několik žádostí, abychom je přijeli zkontrolovat a případně opravit. To udělám klidně sám, ale ty tady pak budeš muset vyřídit všechno beze mě. Pojedu tam ale nejdřív pozítří, protože některé věci tady nepočkají. Mám tu také práci přímo pro tebe…“

Další den zastihl novináře v pilné práci v jejich provizorní redakci, kterou si zřídili v domě, jejž Scar včera vypátral. Včera se jim nepodařilo ze zatvrzele mlčící knihovnice vydolovat nic nového, a tak teď mobilizovali všechny síly, aby se dnes snažily víc. Byli tak zabráni do svých jednotlivých úkolů, že si ani nevšimli vysokého, silného muže ve světlém oblečení s proužkovanou šerpou, který vstoupil dovnitř. Zaregistrovali ho, až když promluvil.

„Kde je váš nadřízený?“

„Myslíte šéfredaktora? Za ním nemůžete, má teď moc práce.“

„To mě nezajímá. Kde je?“

Nic.

Ishbalan udělal několik kroků, chytil jednoho za oblečení na hrudi a zvedl ho ze židle tak, že se mu musel podíval přímo do rudých očí.

„Kde je? Buď mi odpovíte, nebo…“

Novinář se vyděšeně podíval na pěst, která se nacházela v ne zrovna bezpečné vzdálenosti, usoudil, že bude lepší poslechnout, a vypravil ze sebe:

„Ta… Tamhle v kanceláři.“

Ishbalan ho posadil zpátky na židli a vyrazil směrem k určeným dveřím.

„A… Ale teď za ním nemůžete, má moc práce,“ pokusil se o odpor jiný novinář, ale návštěvník ho vůbec neposlouchal a šel dál. Osazenstvo redakce se mu v tom už nijak nepokusilo zabránit, spíše mu urychleně uhýbali z cesty. Rozrazil dveře a vstoupil dovnitř. Od stolu vzhlédl hubený, trochu prošedivělý, ale ještě ne starý Amestrijec s brýlemi na nose. Původně chtěl asi říct něco jako: „Proč jste ho sem pustili?“ nebo „Tady nemáte co dělat,“ ale když muže uviděl, vypravil ze sebe jen:

„Co… Co chcete?“

„Abyste okamžitě přestali pronásledovat knihovnici Shesku.“

„A… Ale proč?“

„Protože jí překážíte v práci. A protože vám nic říct nechce.“

Mužík se trochu uklidnil. Návštěvník vypadal sice hrozivě, ale zatím to nevypadalo, že by měl kdo ví jak nepřátelské úmysly. Sáhl po zápisníku a tužce.

„Víte o ní dost, jak vidím. Jaký k ní vlastně máte vztah?“

Neprozradil jsem jim už teď příliš moc? problesklo Scarovi – protože to byl on – hlavou. Ne, tohle si může jen domýšlet, uklidnil se pak. A zkouší, jak zareaguji, abych mu to potvrdil nebo vyvrátil. Mužík za stolem (jak se zdálo, cítil se tam docela bezpečně, jako za hradbou) pokračoval:

„A máte zajímavou jizvu. Jak jste k ní přišel?“

„Ani jedno vám neřeknu. Proto tady nejsem. Přišel jsem, protože něco chci. Odvoláte svoje podřízené a nikdo nebude pronásledovat naši knihovnici.“

„To by asi nešlo. O čem bychom pak psali?“

„Najděte si něco jiného. Ale na ní se už živit nebudete.“

„A když ano?“

Scar sebral ze stolu jeden zápisník.

„Zničím tohle.“

„To jsem zvědav, jak. Navíc, ten sešit nemá žádnou zvláštní hodnotu.“ Redaktor se tvářil už poměrně sebejistě, a opravdu ho nenapadalo, co by návštěvník mohl udělat, protože Ishbalan měl dlouhé rukávy, takže Grand Arcanum, vytetovaný transmutační kruh, bylo skryté.

„Tak vám nebude vadit, pokud s to stane,“ odpověděl rudooký klidně. Mezi jeho rukou a zápisníkem zasršely výboje energie a sešit se rozpadl v prach.

„Ne!“ Redaktor natáhl ruku k prachu snášejícímu se k zemi, jako by chtěl zbytky ještě zachránit.

Takže to pro něho nebylo zas tak bezcenné, pomyslel si Scar.

„Ano. A vy uděláte, co chci, jinak zničím něco dalšího.“

„Ale to nemůžete! Já tady musím být! Mám tady práci!“

„Pronásledovat Shesku? To není dobrá práce. Najděte si jinou.“ Došel k němu, sáhl na opěradlo židle a ta se s podobným efektem rozpadla na kousky, takže mužík dosedl naprosto neelegantně na zem. Posunul si brýle, které mu skoro spadly, a zvedl hlavu k Ishbalanovi, který se nad ním hrozivě tyčil. Ten se sehnul, chytil ho za límec a zvedl do vzduchu tak, aby se mu musel podívat do očí.

„Tak, co bude na řadě dál? Vaše ruka? Hlava?“

„A… Ale já nemůžu odejít, pane! Když tady neudělám svou práci, šéf mi tu dobu strávenou tady nezaplatí!“

„Máte dvě možnosti. Rozzlobit svého nadřízeného a přijít o část platu, nebo rozzlobit mě… a viděl jste, co umím.“ Zvedl pěst.

„A… Ale já… Opravdu…“

„Vy teď opravdu zmizíte, jinak z vaší hlavy moc nezbude. Stačí, abych chtěl. Je to jasné?“

„A… Ano, pane,“ vzdal se vyděšený redaktor. Scar ho postavil na zem, muž si narovnal brýle, trochu roztřeseně přešel do vedlejší místnosti a začal vydávat příslušné rozkazy. A když opravdu začali balit, Scar se sebral a odešel. Večer budovu ještě zkontroloval. Byli opravdu pryč. A Sheska si konečně oddechla. Nikdo ji na každé kroku nepronásledoval.

O týden později knihovnice zase otevřela čerstvé noviny. I když jí už dali pokoj, stále něco mohli vědět, a tak s kontrolováním denního tisku nepřestala. Šest dní nic nenašla. Ale sedmý zůstala nevěřícně zírat. Na titulní straně tučně stálo: „Tajemství legendární knihovnice odhaleno“. Četla dál a oči se jí šířily čím dál tím víc. Oni zjistili skoro všechno! Věděla už, co se před týdnem stalo, a tak si dala snadno dvě a dvě dohromady. Poté, co k nim Scar vtrhl a přinutil je opustil Ishtan, došlo jim, že s ní bude mít něco společného a že si její pronásledování bere docela osobně. Takže si něco dali dohromady a něco domysleli. Bohužel správně. Podali to samozřejmě megalomanským a senzačním stylem. Záhadný bývalý zabiják státních alchymistů žije! Pomáhá obnovit svou vlast! A okouzlil legendární knihovnici! Svatba sice proběhla jen v kruhu přátel bez přítomnosti médií, ale my víme, kde! (Asi se jim podařilo se ještě někoho na něco vyptat, protože přiložili i fotografii budovy, kde proběhla oslava.) A tady je důkaz, že se o sebe zajímali už nějakou dobu a že spolu byli dokonce na Vůdcově svatbě v Centrálu! Vedle sloupku spatřila obrázek z Mustangovy oslavy a na ní jejího nynějšího manžela v upraveném obleku, jak ji pozorně vede po parketu. I tohle vytáhli jako důkaz. Vztekle hodila noviny na stůl a zavrčela:

„Nesnáším novináře!“