Netrap se!

Netrap se!

,,Takže jsi ho neviděla…jak dlouho?“

,,Čtyři dny. Od té doby, co se vrátil ze své mise. Nevím, co mám dělat. Chtěla bych mu pomoct, ale když jsem na něj klepala, neotevíral mi…Dělám si o něj starosti…“

Ino chápavě přikývla a zadívala se do ztrápené tváře Sakury. Neměla ji sice kdovíjak v lásce, ale když za ní dobrovolně přišla vylít si srdce, nemohla odmítnout, už jen ze zvědavosti. Tým 7 se pomalu hroutil, Sasuke byl pryč a s ním i důvěra, která mezi nimi panovala. Podle toho, co si vyslechla, byl na tom nejhůř Naruto. Ze začátku to zvládal, ale po jeho poslední misi nevyšel z bytu ven. Pokud Ino věděla, byl do Sakury zamilovaný, a když neotevřel ani na její naléhání…

,,Něco se mu na tý misi muselo stát,“ usoudila moudře, ale dál se nebyla schopna dostat. Nebyla sice s blonďatým hyperaktivistou v týmu, ale jeho pověst byla velice známá. Možná i proto nechtěla tomu, co jí Sakura řekla, uvěřit.

,,Já vím, proto mám strach. Opravdu bych mu chtěla nějak pomoct, ale…Už jsem zase k ničemu…“ povzdychla si růžovovlasá dívka a nervózně se kousala do spodního rtu. Byla bezmocná a to ji zevnitř sžíralo, jenže nevěděla, jak se proti tomu bránit.

,,Tak zaprvé, hlavně mi tu nebul,“ mlaskla Ino nesouhlasně a protočila oči v sloup. ,,Tím svýmu parťákovi teda nepomůžeš. Zkus přemýšlet, kterej kluk by se dobrovolně zpovídal holce? Kluci jsou pro nás nepochopitelná stvoření, každý jsme na jiný lodi.“

,,Co tím myslíš?“ nakrčila Sakura obočí a nechápavě se koukla do tyrkysových očí blondýnky vedle sebe. Vzpomněla si na Sasukeho a její bolest se rázem znásobila. Mohl za to všechno on? Kdysi…Na začátcích jejich týmu si byla jistá, že jeho srdce získá, dříve či později, ale teď to vypadá, že se ho sotva dotkla.

,,Soustřeď se trochu, na to bys ty přijít měla,“ našpulila Ino otráveně rty a pomalu ztrácela trpělivost, nebyla ovšem sama.

,,Tak mi to prostě řekni, já ti do hlavy nevidím!“

,,Fajn, když na to Velký čelo odmítá přijít samo…“ neodpustila si sarkastickou poznámku, ale když jí dívka nijak neodporovala, raději zmlkla. Věděla, kdy má přestat, a Sakura nevypadala, že má náladu na nějakou zbytečnou hádku. ,,Měly bychom za Narutem poslat kluka, který ho aspoň trochu zná, aby nenápadně zjistil, co se s ním děje.“

,,Cože? Když neotevřel mě, myslíš, že otevře někomu jinému?“

,,Pochybuješ snad o mém geniálním plánu? Já ti říkám, že to zabere, jen…koho za ním poslat…?“

,,Fajn, zkusit to můžeme,“ pokrčila Sakura rezignovaně rameny- stejně neměla na vybranou a pořád to bylo lepší, než kdyby jen seděla a fňukala. ,,Co takhle Shikamaru? Myslím, že Naruto zná dobře a rozumí si…“ Ino se na chvíli zamyslela a pak nesouhlasně zavrtěla hlavou.

,,Ne, Shika ne. Má sice k Narutovi dobrý vztah, ale není to typ, kterýmu by ses chtěla svěřit. Když na něj mluvíš moc dlouho, usne ti i vestoje,“ řekla a zašklebila se, když si vzpomněla, že přesně tohle udělal minule jí.

,,A koho tam teda chceš poslat?“ posmutněla Sakura a znovu propadala beznaději. Tohle se prostě musí vyřešit! Naruto jí svou povahou a elánem vždycky lezl na nervy, ale teď se jí po tom starém Narutovi stýskalo. Ztratila jednoho člověka, na kterém jí záleželo. Teď ztrácí dalšího a ona tomu opět jen bezmocně přihlíží.

Zničehonic sebou blondýnka vedle ní polekaně trhla, jak se lekla malého bílého štěněte, které jí vyskočilo na klín.

,,Akamaru!“ vydechla Ino překvapeně a se smíchem ho podrbala za ušima. ,,Zatoulal ses svému zablešenému páníčkovi?“

,,Já to slyšel,“ ozvalo se za dívkami naoko pobouřeně a Akamaru vesele zaštěkal.

,,Ahoj Kibo,“ pozdravila Sakura hnědovlasého chlapce, když přišel až k nim a nechal svého psa, aby se mu spokojeně uvelebil na kapuci. Ino si jen odfrkla a založila si ruce na prsou.

,,Čau holky, co tady děláte, takhle k večeru,“ zajímal se Kiba a strčil si ruce do kapes kalhot.

,,Ale nic, jen si po-“

,,Probíráme Narutovo podivný chování,“ odpověděla Ino popravdě a ignorovala Sakuřin užaslý pohled. Proč by to měla tajit? Jestli to takhle půjde dál, tak o tom stejně bude brzy vědět polovina Konohy. Kibův úsměv rázem zmizel a chlapec překvapeně zamrkal.

,,Podivný chování?“ zopakoval podmračeně. ,,Co tím myslíš?“ Zadíval se na růžovovlasou dívku, ale dle jejího zmučeného výrazu usoudil, že tentokrát to asi nebude jen nějaký Inin drb. Vůbec se mu její pohled nelíbil.

,,Čtyři dny odmítá vylézt z bytu od své poslední mise, nikomu neotvírá a tady Sakura už je z toho na prášky,“ shrnula Ino jednoduše a zkoumavě se na Kibu zadívala. Nevěděla, jaký má k Narutovi vztah, ale vypadal, že ho situace zaujala.

,,Naruto se neukázal čtyři dny?!“ Kiba tuhle informaci rozdýchával těžce. ,,Náš Naruto? Uzumaki Naruto?!“ Inin vražedný pohled mu byl zřejmě dostatečnou odpovědí, neboť raději zmlkl a to ostatní si nechal pro sebe. Tohle se mu opravdu nezdálo. Ani se Sakuře nedivil, že má o něj strach. Sám cítil, že jej dostává taky a moc dobře si uvědomoval, proč tomu tak je. Nevzpíral se tomu, ale taky to nedával najevo, ovšem od té doby, co odešel Uchiha, se přistihl, jak si dělá malé naděje.

,,A…co teda hodláte dělat?“ zeptal se jen tak mimochodem a snažil se ignorovat rentgenový pohled Yamanaky.

,,Chceme za ním někoho poslat.“

,,A koho? Když neotevřel ani Sakuře?“ Kibovi to nešlo do hlavy, ale pomalu mu docházelo, proč se na něj Ino tak dívá. ,Přece tam nechce poslat mě?!´ Ta myšlenka ho sice povzbudila, ale na druhou stranu pochyboval, že by se mu podařilo Naruta přesvědčit, aby mu otevřel a něco zjistil. Přece jen, na akademii se moc nemuseli…

,,Kibo, prosím, nezkusil by jsi to ty?“ K chlapcově překvapení to nebyla Ino, kdo ho o to požádal, ale Sakura. ,Ta musí bejt sakra zoufalá…´ pomyslel si Kiba zaskočeně a na chvíli jen němě otevřel pusu.

,,Prosím! Mě odmítá poslouchat, nevím, co s ním je…“ Kibu polilo horko, když viděl, jak se její oči plní slzami zoufalství. Nevěděl, co má dělat a začal se na místě ošívat, když už i Akamaru při pohledu na ni lítostivě zakňučel. Ino jen protočila oči v sloup a nahlas si teatrálně povzdechla.

,,No tak, blecháči, přece nenecháš holku takhle se trápit,“ ušklíbla se a se zadostiučiním sledovala, jak Kiba rudne.

,,Buď zticha, Ino!“ obořil se na ni, ale když se nad tím tak zamyslel, nahrála mu do karet. Bude si myslet, že to snad dělá pro Sakuru a může tak na jejich prosby přistoupit, aniž by se musel obávat podezření. ,,Ale fajn, když tak pěkně prosíte, udělám, co bude v mých silách.“ Sakuře chvíli trvalo, než na ni jeho slova dolehla a po tváři se jí rozlil vděčný úsměv. Chlapec ji obdařil svým rošťáckým úšklebkem a zvedl palec vzhůru.

,,Výborně. My budeme tady a pokud neuspěješ…“ nedokončila Ino větu a tím na sebe upozornila.

,,Co uděláme pak?“ otázala se Sakura a její úleva byla ta-tam. Ino nevypadala, že by věřila v úspěch, a to se jí moc nezamlouvalo. Blondýnka ale jen neurčitě pokrčila rameny, a tak se rychle uklidnila. ,Kiba to snad zvládne,´ přesvědčovala se v duchu, přestože si nebyla jistá, jestli náhodou něco nenalhává sama sobě.

,,Akamaru, ty tady počkej s nimi,“ zašilhal Kiba nahoru a jak očekával, Akamaru ze sebe vydal nesouhlasné štěknutí. ,,No tak, kámo, nebude to trvat dlouho.“

,,Pojď ke mně, Akamaru,“ začala ho pobízet i Ino a vztáhla k němu ruce. Štěně si ji nejprve chvíli měřilo pohledem a když usoudilo, že nemá na výběr, ochotně jí skočil do náruče. ,,Hodný pejsek…“

,,Tak tady počkejte, kdybych se náhodou dlouho nevracel, je to znamení, že se Naruto konečně vzpamatoval,“ mávl jim Kiba na rozloučenou a otočil se směrem k bytu světlovlasého chlapce. Nechtěl brát Akamaru s sebou, pro všechny případy.

***

Slunce už téměř zapadlo a Konoha byla zalita oranžovo-rudým světlem. Před dveřmi bytu Uzumaki Naruta, ze kterého se linul zvuk tekoucí vody, nervózně postával chlapec, který měl před sebou nelehký úkol a nevěděl, jak začít.

,Ale no tak, Inuzuko, co to vyvádíš, tohle přece nejseš ty,´ pomyslel si a naprázdno polkl, aby se zbavil sucha, které zužovalo jeho hltan. ,Co může bejt těžkýho na tom, zaklepat, trochu zanadávat a když to bude nutný, tak použít násilí?´ Snažil se zbavit všech otravných pochybností, natáhl ruku a rázně zaklepal na dveře. Věděl, že to k ničemu nebude, ale chtěl o sobě alespoň dát vědět. Jak si myslel, zvuky zevnitř ustaly a ticho kolem narušoval jen páreček ptáků pozpěvujících na nejbližším stromě.

,,Naruto? Otevři, to jsem já, Kiba!“ zavolal skrz dveře a tajně doufal, že Naruto nebude dělat cavyky. Po další chvíli ticha si povzdechl. Představoval si, jak moc je Naruto překvapený z toho, že na něj nevolá Sakura, ale on. ,,Chci si s tebou pokecat, kámo!“ Dal by krk za to, že slyšel kroky, ale dveře před ním stále vytvářely teoreticky neprostupnou bariéru. ,,Ale no tak, Naruto, tohle není tvůj styl! Víš, jak je Sakura zničená? Hrozně se o tebe bojí, víš?“ ,A já taky!´ Dodal v duchu a doufal, že hra na city zabere.

,,Jdi pryč,“ ozvalo se tlumeně z bytu a Kibovi poskočilo srdce radostí. Alespoň se ozval, když už nic, teď už na něj stačí jen mluvit. Přesvědčit ho, aby se zase začal chovat jako ten pravý Uzumaki.

,,Tak na to zapomeň, brácho, mám misi. Měl bys tu svou týmovou partnerku vidět, to ti na ní nezáleží? Myslel jsem, že se ti líbí!“ Kibovi byla tahle slova proti srsti, ale pokud s nimi má šanci uspět, nehodlal v tom přestat. ,,Děláš jí starosti. Dokonce zašla za Ino pro radu. Za Ino, chápeš to? Je na tom fakt špatně.“

,,Špatně..?“

,,Jasně,“ přitakal Kiba rychle a mluvil na něj dál. Podle síly hlasu soudil, že je Naruto těsně za dveřmi, ale zněl divně, tak nějak prázdně. ,,Je zoufalá, kámo.“

,,Kvůli…Kvůli mně? Můžu za to já?“ Kiba se na okamžik zarazil, než odpověděl.

,,Víš, kdybys za ní zašel a dal jí najevo, že jseš v klidu, necítila by se tak hrozně…Poslala mě, abych zjistil, co se s tebou děje. Tak už otevři, chceme zjistit, co s tebou je!“

,,Nechte mě na pokoji! To si nemůžeš hledět svýho?! Když ti na tom tak záleží, tak jí řekni, že jsi se mnou mluvil a že jsem v pořádku!“ Kiba slyšel, že je Naruto značně rozrušený a kroky prozrazovaly, že se od dveří vzdaluje. ,Sakra, to jsem tomu dal, neměl jsem na něj tlačit…Ale když to nejde po dobrém, tak budiž.´

,,Jseš sobec, Naruto!“ křikl a musel se usmát, když kroky ustaly. ,,Sobec a srab! To se chceš litovat donekonečna nebo co?!“

Nečekal, že to půjde tak lehce, ale netrvalo dlouho a dveře se zlehka pootevřely. Kiba zvědavě nakoukl dovnitř, ale chlapce nikde neviděl, byt vypadal prázdný.

,,Naruto? Jdu dovnitř, jo?“ pronesl řečnickou otázku a vešel do bytu, spokojený sám se sebou. Šlo to lépe než si zprvu myslel. Hádal, že tohle na něj Sakura nezkoušela a ani si ji neuměl v téhle pozici představit.

Hlučně přešel do malé kuchyňky, aby dal chlapci vědět, kde zrovna je. ,To si chce hrát na schovávanou..?´ Zastavil se na místě a nosem nasál vzduch do sebe. ,Smůla, Naruto, já už vím kde jsi!´ S vítězoslavným úsměvem se otočil o devadesát stupňů a zamířil do vedlejší místnosti, pravděpodobně ložnice. Dveře byly opět pootevřené, a tak do nich silou strčil, aniž by se předem obtěžoval s klepáním.

,,Ahoj Naru-“ Kiba se zasekl uprostřed věty, když mu pohled padl na světlovlasého chlapce. Seděl schoulený na posteli, zády se opíral o stěnu a někam do neznáma upíral nepřítomný pohled. ,No ty vole…Co to s ním proboha je?!´ Kiba nebyl schopen dalšího pohybu a jen překvapeně mrkal, jakoby se snažil odehnat ten obraz, který se mu naskytl. Naruto vypadal, že je na tom mnohem hůř, než když o něm mluvila Sakura. Jeho oči, jindy veselé a plné lesku, nevykazovaly žádné známky předešlého veselí či dokonce života. Byly téměř mrtvé.

,,Naruto?“ zkusil to znovu, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Nebýt toho, že mu on sám otevřel, myslel by si, že si ho ani nevšimnul.

,,Naruto, slyšíš mě?“ Na parapet okna dosedl vrabec, jakoby i jeho zajímalo, co se to děje s majitelem tohoto bytu.

,,Hej, Uzumaki!“ Až poté, co Kiba notně zvýšil hlas, dal Naruto najevo známku života. Na jeho vkus až příliš pomalu zvedl hlavu a svůj pohled přesunul na postavu před sebou. Kiba se v duchu zaradoval, ale nic nedal najevo. ,,Jsi ty normální? Co se s tebou sakra děje?“

,,Nech mě být,“ odbyl ho ninja znovu tichým hlasem a hlavu otočil směrem k oknu. Kibovi lehce zacukalo obočí, jak se snažil potlačit výbuch vzteku. Zatnul ruce v pěst, v duchu počítal do deseti a při tom pomalými kroky přešel místnost až k posteli.

,,Já se ti tady snažím pomoct a ty na mě takhle…“ povzdychl si a musel se ušklíbnout. ,,Koukal ses do zrcadla? Vypadáš hrozně. Nechodíš ven, beztak i nejíš. Ale proč? Hele, nechci to z tebe vymlátit, ale dozvím se to tak jako tak. Kam se poděla tvá energie? Co si pamatuju, byl jsi hrozně otravnej. A teď? Uvědomuješ si, co tím způsobuješ? Úplnou krizi! Každý si teď říká, co se s tebou děje a dal bych krk za to, že si přejí, aby byl otravný Naruto Uzumaki zase zpátky. Dokonce i Sakura! Měl bys vědět, že ji tím ničíš. Ale to ty nechceš, že ne?“ Kiba mluvil bez přestávek, ale pomaleji než obvykle a nechal tak Naruta, aby to všechno strávil. Připadal si jako psychiatr, který se snaží přemluvit svého pacienta, aby mluvil. Zrovna on! ,Kdyby tohle viděl Akamaru, připomínal by mi to do konce života…´

Po dalších pěti minutách téměř nesmyslné řeči se odmlčel a dal Naruto šanci promluvit. Doufal, že mu tím rozváže jazyk, chtěl slyšet jeho hlas; potřeboval to. Doteď si neuvědomil, jak moc mu to chybí.

,,A odkdy jsi ty tak výřečný?“ Po Kibově tváři se rozlil spokojený úsměv a neubránil se smíchu.

,,Ani nevím, jde mi to samo, když chci,“ mrkl na něj, ale pořád nebyl úplně spokojený. Sice mluvil, ale s kamennou tváří. Žádný úsměv, žádné známky emocí. Koho mu to jen připomínalo…

,,Proč tohle děláš?“ Naruto se mu zadíval do očí a snažil se z nich vyčíst odpověď na svou otázku, ale nic nenašel. Jen starost, možná i strach, ale tohle vědět nechtěl. Kiba protočil oči v sloup.

,,Pořád stejně zabedněný, aspoň že tak… Nejspíš proto, že tví přátelé si o tebe dělají starost, to jsi mě neposlouchal, když jsem tady těch deset minut blábolil? To ti teda díky! Byla to ta nejdelší řeč, kterou jsem kdy vedl!“ ,Co to kruci meleš, máš ho povzbudit a ne unudit k smrti!´

,,Nemohl bys jít k věci?“ požádal ho Naruto, zmatený Kibovými slovy. ,Je mi…lépe. Je to tím, že mám někoho kolem sebe? Udělal jsem snad chybu? Nechtěl jsem, aby se ostatní trápili pohledem na mě, nechtěl jsem, aby se trápila Sakura…A teď mi on říká, že se o mě bojí..? Zase ubližuju lidem, na kterých mi záleží, zase! Ale když já si nemůžu pomoct…Už nedokážu předstírat, že mi nic není, už ne, je toho na mě moc…Sakra, Sasuke!´

,,Posloucháš mě, Naruto?!“ zatřásl s ním Kiba a přerušil tak proud myšlenek. Blonďáček vypadal rozhozeně, jakoby si teď nebyl jistý tím, co dělá, a toho musel využít. ,,Prosím, řekni mi všechno, co se stalo. Něco se stát muselo a nevykládej, že se mám starat o sebe, protože teď to potřebuješ ty. Udělej to pro nás, pro Sakuru, pro ten svůj sen! Jak se chceš stát Hokagem, když jsi zavřený doma?“

,Můj…můj sen…Tak zoufale jsem si přál ho dosáhnout, chtěl jsem chránit všechny ve vesnici, aby nemuseli trpět jako já nebo on… Chci to ještě? Po tom všem, znamená to pro mě něco? Nemůžu…nemůžu mu dovolit, aby tím, co udělal, zničil i můj smysl života. Nemůžu! Kiba má pravdu, měl bych se přestat schovávat a postavit se tomu čelem. Ale když ono je to tak těžké… Doufám, že teď jsi spokojený, Sasuke!´

,,Fajn, co chceš vědět..?“ povzdychl si Naruto odevzdaně a uhnul pohledem k bílému prostěradlu. Kiba potlačil nutkání ho obejmout a jen ho přátelsky poplácal po rameni.

,,Takhle tě znám,“ pokýval hlavou s úsměvem od ucha k uchu a hruď se mu dmula pýchou. ,Cha, ani Sakura to nezvládla! Je možný, že i by i on mě..? Ne, Kibo, přestaň snít! Teď se soustřeď…Co vlastně chci vědět? Ino říkala něco o misi, ale nechápu, co ta má s tím co společného s jeho chováním…Fajn, hádám, že jsem přišel na svou první otázku!´ Dříve než se však stihl zeptat přímo Naruta, chlapec k němu vzhlédl s prosebným pohledem. Ta změna byla téměř k neuvěření- neuplynulo ani dvacet minut od té doby, co Kibu vyděsily jeho oči. Teď jakoby se do nich vrátila alespoň část života a emocí.

,,Nevím, proč Sakura poslala zrovna tebe, ale asi pro to měla důvod. Budu ti věřit, ale…Musíš mi slíbit, že jí nic neřekneš. Nic, co se tady dozvíš, neřekneš nikomu. Myslím to vážně, řekni prostě-“

,,Že jsi díky mé osobnosti a mým přesvědčovacím schopnostem dostal konečně rozum? Jo, to pro mě není problém,“ souhlasil ihned Kiba celý nedočkavý a hlavně zvědavý. Co mohlo s Narutem takhle otřást, že vydržel čtyři dny na jednom místě? ,,Mě můžeš věřit, ani Akamaru se ode mě nic nedozví. Tak, co se stalo na té tvé misi?“

,,Řeknu ti všechno, ale…Nejsem si jistý, jak to přijm-“

,,Ale no tak, Naruto! Prostě to řekni ve svým stylu- nepřemýšlej nad tím a vybal to. Nemusíš mít strach, snesu všechno!“ ,Nebo v to aspoň doufám.´

,,Fajn, fajn… Jak chceš.“

,,Přesně tak!“

,,Ale nepřerušuj mě, nebo si to ještě rozmyslím, nemluví se mi o tom lehce.“ Kiba už-už chtěl přitakat, ale na poslední chvíli si zacpal pusu a jen pokýval hlavou, že rozumí. Vypadal bezstarostně, ale v duchu se připravoval na to, co uslyší, ať už to mělo být cokoliv.

,,Jak asi víš, Sasuke od nás odešel k Orochimarovi.“ Už po první větě se Narutovi stáhlo hrdlo a jeho mysl zaplavily vzpomínky. Na něj, na ten den, na misi… ,,Neplánoval jsem to někomu říkat, ale…Já a Sasuke jsme předtím nebyli jen přáteli, byli jsme něco…víc.“ Kibovi chvíli trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. Nemluvil, jen ze sebe vydal přiškrcený výdech. Tak teď už chápal polovinu problému. Sasuke svým odchodem Naruta ranil. ,Co to..? Přece bych nežárlil?!´

,,Věděli jsme, jak by se na nás ostatní dívali a tajili jsme to. Nebyli jsme spolu dlouho, asi jen dva týdny. Já ho měl ale fakt rád…“ Naruto se odmlčel a rozpačitě kouknul po druhém chlapci. Kiba sice vypadal šokovaně, ale ne zhnuseně a to mu dodalo odvahy.

,,Den před jeho odchodem jsme se spolu poprvé vyspali. Když jsem se vzbudil, už tam nebyl. Prostě…odešel. Ani se nerozloučil, nic. Nechápal jsem to, ale snažil jsem se ho nějak ospravedlnit. Myslel jsem, že…Já nevím, že toho na něj bylo moc, že by nesnesl pohledy ostatních, kdyby se o nás dvou dozvěděli. Vím, zní to divně, to není Sasukeho styl, ale já v to opravdu doufal. Poznal jsem, že umí být i jiný, hodný. Aspoň jsem o tom byl přesvědčený…

Brzy nato jsme dostali já, Kakashi a Neji- neptej se mě, proč zrovna on- průzkumnou misi. Vědělo se, za kým Sasuke odešel a kde asi sídlí. Měli jsme jen prozkoumat okolí, ne do ničeho zasahovat. Já byl připravený dostat Sasukeho zpátky za každou cenu. Ani mě nenapadlo, že by se mi to nemuselo povést.

Když jsme se v noci utábořili v lese, nemohl jsem usnout. Byl jsem netrpělivý, chtěl jsem ho vidět co nejdříve. To se mi splnilo, ale… Nebylo to milé setkání. Šel jsem za ním o kus dál od našeho tábořiště, abych nevzbudil ty dva. V tu chvíli jsem byl tak šťastný!“ Kiba málem zapomněl, jak dýchat, když si všiml slz, které si tiše razily cestu po Narutově tváři. Dostával na toho parchanta Sasukeho vztek a nebyl si jistý, jestli chce slyšet, co bylo dál. Naruto však odvážně pokračoval ve vzpomínání dál.

,,Až když jsem se mu podíval do tváře, došlo mi, že jsem tady zbytečně. Usmíval se. Ne, spíš se šklebil. Vypadal tak potěšeně, když se díval, jak mi všechno dochází. Pak se mi vysmál. Říkal něco o tom, že…že jsem hlupák, že si se mnou jen užil… Dál už jsem moc nevnímal, v tu chvíli…Neumím to popsat. Jakoby se mi zhroutil svět. Potom už si jen pamatuju jeho smích a Kakashiho, když mě ráno našli, ale dál…Všichni pro mě přestali existovat…“

Byt byl pohroužený do tmy a pokojem se nesly Narutovy sotva postřehnutelné, tiché vzlyky. Kibův úsměv, se kterým za ním přišel, byl ten-tam a vystřídalo ho mnoho protichůdných pocitů. Vztek, lítost, potřeba utěšit blízkou osobu, chuť zabít.

,Bože, co mám dělat..? Co mám říct, jak ho utěšit? Vždyť vypadá, že je na pokraji zhroucení! No tak, Inuzuko, dělej něco… Cokoliv!´

,,Poslyš, Naruto… Sasuke je hajzl, neví, o co přišel.“ ,No super, to znělo ópravdu hezky!´

,,Nesmíš se ohlížet za tím, co už bylo. Jdi dál, pokus se na to zapomenout. Asi to nebude lehké, ale máš kolem sebe spoustu přátel, kterým na tobě fakt záleží. I…i mě na tobě záleží. Nenechám tě takhle se užírat. Pomůžu ti se z toho dostat, spolu to zvládneme, uvidíš. Musíš se dívat na pozitiva a to ty umíš ze všech nejlépe.“ Naruto k němu zvedl hlavu a překvapeně zamrkal.

,,Pomůžeš mi?“ opakoval tiše a mocně popotáhl. Popravdě nečekal takovou reakci. Připravil se na posměch, ale absolutně nepočítal s tím, že by mu chtěl pomoct. Zrovna on! Na akademii se příliš nemuseli; pravda, s Narutem se tehdy nemuselo hodně lidí. Ale nikdy by ho ani nenapadlo, že ho bude utěšovat Kiba. ,,Jak?“

,,Hmm…Tak tohle jsem ještě nevymyslel, ale můžeš se na mě spolehnout. Jsem si jistý, že bys to časem zvládl i sám, Tsunade by tě nenechala dlouho na pokoji. Potřebuješ jen trochu nakopnout. Hlavně se neuzavírej do sebe, musíš se pohybovat mezi lidmi-“

,,Díky,“ přerušil Naruto jeho příval slov a tím ho umlčel. Poprvé za několik dnů se pokusil o upřímný úsměv a dokonce se mu to i podařilo. ,,Díky, Kibo. Já…Nechápu, co to do mě vjelo, ale nemohl jsem si pomoct. Nedokážu na něj zapomenout…“

,Sasuke, za tohle mi ještě zaplatíš…Úplně jsi ho zničil!“

Neudržel se. Musel to udělat. Naruto za tím přece nemusí hned vidět něco víc.

Dřív, než nad tím stačil zapřemýšlet, si k sobě Naruta přitáhl a objal ho. Jednou rukou ho konejšivě hladil ve vlasech a obličej měl zabořený do jeho krku. Vdechoval jeho příjemnou vůni a zatím se držel, aby nezašel o kus dál.

,,Pomůžu ti zapomenout,“ vyhrkl a až pak si uvědomil, jak dvojsmyslně to znělo. Naruto však nedal nic najevo a jen se nechal kolébat v jeho náručí.

,Je mi s ním tak dobře…Čím to, že mě jeho objetí tak uklidňuje? Najednou jsem si jistý, že to zvládnu. Kibo…Ani nevíš, jak jsem ti vděčný…Musím poděkovat Sakuře, že tě za mnou poslala, a taky jí dlužím omluvu.´ Tok myšlenek přerušily Kibovy rty otírající se o ty jeho. Trvalo jen dvě vteřiny, než si Naruto uvědomil, co se děje, ale oběma to připadalo téměř jako věčnost. Blonďáček pocítil zvláštní chvění a měl v hlavě zmatek, ale nepřipadalo mu to správné. Sotva se „rozešel“ s jedním a hned si má něco začít s druhým?

Ačkoli si to Kiba užíval, věděl, že to brzy skončí. Tušil správně, Naruto se odtáhnul a zvědavě mu pohlédl do očí, ale on mu pohled neopětoval. Styděl se za to. Ino ho poslala, aby ho utěšil a on na něj takhle vyjíždí.

,Promiň, Naruto, je to moje chyba,´ pomyslel si s knedlíkem v krku a vstal. Dál už se však nedostal, chlapec ho držel za ruku a odmítal povolit stisk.

,,Kibo?“

,,Hm?“

,,Ty mi chceš vážně pomoct, že?“ To donutilo Kibu otočit se a pohlédnout do Narutovy usměvavé tváře. ,,Nevím, jestli je tohle ten nejlepší nápad, ale časem možná…“

,,To je v pohodě, Naruto. Musíš se z toho dostat,“ mrkl na něj a úlevou by ho nejraději znovu objal. Takže ho nevyhazuje, ale zatím ani nepřijímá. A to „zatím“ bylo pro Kibu klíčové slovo.

Naposledy k němu natáhl ruku, aby ho mohl pohladit po tváři a vstřebat teplo jeho těla. Byl Narutovi vděčný, že neucukl. Věnoval mu za dnešek poslední úsměv a s přáním klidné noci odešel z jeho bytu, spokojený, že to dokázal. Splnil svůj úděl. A bude v něm pokračovat dál, dokud to nebude zase ten starý Naruto.

,,S tebou to půjde mnohem lépe,“ zašeptal světlovlasý chlapec do ticha noci a nebránil se úsměvu, který se mu vloudil na tvář. Dostane se z toho, teď tomu věřil. Měl dobrou motivaci- udělá to pro něj, pro svého přítele, který mu nabídl pomocnou ruku.

A časem pro něj Kiba možná bude i něčím víc než jen přítelem…