Poslední sbohem

Poslední ,,Sbohem“

,,SASUKE!“

Nočním lesem se nesl zoufalý výkřik, násobený mohutnou ozvěnou přicházející odevšad. Zvolání zůstalo bez odezvy, jen těžké kapky ve velkém množství se snášely k zemi a spolu s šustěním o spadané listí vytvářely mezi stromy jakousi ponurou atmosféru.

Z větve na větev, z větve na větev… Takhle se to opakovalo ve zběsilých intervalech, ale on nepolevoval. Nesměl. Musel si pospíšit, jinak by mohl přijít pozdě a to bylo to poslední, co chtěl. Musel ho vidět, musel se přesvědčit o tom, zda je to pravda…

A ten pach, který pocítil pokaždé, když nosem do sebe nasál vzduch… Pach čerstvé krve…

,,Sasuke, kde jsi?!“ hlas mu na konci věty selhal, sotva popadal dech. Sebral všechny své síly a odrážel se ještě prudčeji. Musí jim pomoct, musí pomoct jemu!

,,SASUKE! SAKURO!“

Hlavou mu probleskly děsuplné myšlenky a strach z jejich naplnění jej téměř ochromoval. Co když už je opravdu pozdě? Instinkty a rozum mu napovídaly, že už své přátele nikdy neuvidí tak, jak by si přál, ale jeho srdce pořád pevně doufalo v zázrak.

A tu najednou začala tma řídnout a chlapec před sebou uviděl bílé světlo. Bylo to jako vysvobození z té černočerné temnoty, jako světlo na konci tunelu. Neubránil se znavenému úsměvu a zaostřil před sebe, i když to přes prudký déšť šlo obzvlášť špatně. Seskočil ze stromu dolů na bahnitou zem a rozběhl se vstříc dvou černým siluetám, které byly matně vidět už z povzdálí.

Jak se k nim přibližoval, polevoval v rychlosti, až přešel z běhu do pomalých, váhavých kroků. Těžce oddechoval a nesnesitelně ho píchalo v boku. Rozhlédl se kolem sebe, tohle místo neznal. Ocitl se na jakési malé mýtince zalité stříbrnou září Měsíce, který slavnostně trůnil na obloze. Pohled na tu scenérii ho uklidňoval, ale do reality jej vrátily čísi vzlyky. Zmateně se za oním zvukem drásajícím uši otočil – patřil jedné ze siluet. Postava dívky klečela na zemi, nad něčím se skláněla a vzlykala.

Proč pláče? Nechápal to, přece nepřišel tak pozdě, nebo snad… Ne, to, nad čím se sklání, pro co teď truchlí, to nemůže být… Nesmí..!

A pak mu to došlo.

,,NE!“ vyjekl zděšeně, omámení z měsíčního kouzla se rozplynulo a vystřídal jej pocit beznaděje a naprosté prázdnoty. Během okamžiku byl vedle nich. Sakuru prudce odstrčil, nezajímalo ho nic jiného než ten, pro kterého se sem tak plahočil. A bylo to zbytečné…

,,Sasuke, no tak!“ popadl tělo potřísněno krví, dopadl na kolena na zem a přitáhl si jej do náruče. ,,No tak, nešaškuj a otevři oči!“

Jeho prosba byla vyslyšena. Uchihova víčka se jemně zachvěla a do uslzené tváře chlapce se zabodly oči černé jako sama noc. Naruto se ovšem radovat nedokázal, věděl, že tohle je jeden z posledních okamžiků, kdy na sobě může jeho pohled cítit… A té chvíle, kdy už nepocítí nic, se obával více než čehokoliv jiného.

Světlovlasý chlapec cítil, jak se Sakura přemístila vedle něj a pozoruje tělo před sebou stejně jako on. Bylo mu to jedno, teď už je jedno všechno, když on…

,,Sasuke, vzchop se!“ Naruto se chytal posledního stébla a znovu se pokusil uvěřit v zázrak. Když chlapec v jeho náruči sotva znatelně s mírným úsměvem zakroutil hlavou, z očí se mu vyřinuly další slzy.

,,Proč ses nevrátil dřív?! Sasuke, tohle je tvůj domov, ty patříš tady, tady ke mě! Nemůžeš přece znovu odejít! Tam já za tebou ještě nemůžu, tak proč tam odcházíš! Jsi přece Uchiha, ne? Uchihové jsou silní, především Uchiha Sasuke je silný, ten přece jen tak neumírá!“ Měl toho všeho po krk. Proč se mu to děje, to mu osud nedopřeje chvilku klidu? Co udělal tak špatného, že musí takhle trpět? V minulosti si užil dost, a teď že to má prožít znovu od začátku?

,,Naru-to… Já…“ zachraptěl Sasuke a z úst se mu vyvalila sprška krve. Chtěl natáhnout ruku, dotknout se ho, říct mu, co cítí, říct mu, jak moc ho miluje… ale nemohl. Tohle byl jeho trest. Dívat se, jak jeho nejbližší trpí, a to kvůli němu. Už jednou je zranil tím, že odešel, a teď, sotva se rozhodl vrátit, odchází znovu a navždy…

„Miluju tě…“ poslední zbytky sil a vteřin života vynaložil k tomu, aby zašeptal své poslední sbohem.

,,Sasuke,“ vzlykla růžovovlasá dívka, s hlavou skloněnou a nehty zarývala do země. Nemohla se na to dívat, proto nepochopila. Neviděla, že se černovlasý chlapec nedíval na ni, nedošlo jí, že ta slova patřila osobě, která mu byla nejblíže i v době smrti, a které se s jeho slovy srdce roztříštilo na milion kousíčků.

V jeho prázdných, zeširoka otevřených očích se odráželo světlo Měsíce a ani zoufalý nářek jeho lásky jej nepřivedl zpět k životu.

Uchiha Sasuke byl mrtvý…