Poslední sbohem

Jsem jen nástroj. Pouhá hračka v rukou svého mistra, která nemá právo myslet. Tak proč, když jsem jen pouhá věc, tak bolí pomyšlení, že jej budu muset opustit. Tuším, že má smrt se blíží. Ale já se ho chci ještě jednou naposled dotknout, cítit teplo jeho kůže, jeho horký dech. Mohu mít city? Nevím, ale proč mne tak bolí u srdce? Ještě jednou naposled…

Má mě vůbec rád? Mou duši? Nástroje přece duši nemají, místo nich je černá díra. A mé tělo? Ano, to má rád – možná jej dokonce miluje. Vždy mi říkal, jak jsem sladký a jak se mě rád dotýká. Jeho ruce bloudící po mém těle mi to dokazovaly. Tiše šeptaly slova, která jeho rty nikdy neopustila. A mně to stačilo. Nebyl jsem sám. Ještě jednou naposled bych to chtěl cítit. Jenže to ,už nebude možné. Stojím tu proti svému protivníkovi – blonďatý chlapec, ne starší, než já sám – a říkám mu, ať to skončí. Vidím, jak se třese. Najde sílu? Jsme si tak podobní, a přesto naprosto rozdílní. Vidím mu na očích, že to nechce udělat, že se mu smrt příčí. Chlapče, to sis ale vybral špatné povolání – shinobi jde vždy ruku v ruce se smrtí. Čekám, stále jenom čekám…

Ale pak. Něco zaujme mé smysly. Snad zašveholení větru, snad nějaké tušení. Cítím, jak se Smrt blíží. Cítím její touhu. Tančí… Sensei! Nechám za sebou zmateného blonďatého chlapce. Očividně se mu ulevilo, že možná nebude muset zabít hned. Rychle, není čas. Vy dnes nebudete umírat pane. Zastavím ránu svým vlastním tělem. Blesk pálí, ale já bolest téměř nevnímám. Jediné, co cítím je teplo pevného mužského těla stojícího za mnou. Nasávám jej do sebe. Tak se mi mé přání přece jen splnilo. Ještě jednou naposled jsem se jej mohl dotknout. Chtěl bych takto zůstat navěky…

Už ji vidím přicházet. Usmívá se na mně. Kyne mi a říká mi, ať se nebojím. Já, už ale dávno zapomněl, co to je strach. Vždy jsem si přál vědět, jak vypadá paní Smrt bez svého závoje. Teď, už to vím… Je nádherná. Jejímu mámení nelze odolat. A já ani nechci. Ze rtů mi naposled splyne jeho tolik milované jméno: ,,Zabuzo.“ Nyní se vydávám na další cestu se svou paní, jen jedno poslední ohlédnutí si dovolím. A pak, už jen tma…

Nad krajinou začalo sněžit. Skupina lidí se zmateně rozhlíží kolem. Jen jeden ví. Jen jeden ví, že to bylo poslední sbohem. Poslední sbohem pro něj……