Seděl u okna a díval se na východ slunce

Seděl u okna a díval se na východ slunce. Odsud byl nejkrásnější. Tenhle výhled mu ukázal on. Tenkrát ještě byli spolu.
„Juuri, já už takhle dál nemůžu. Končím. Dávám ti svobodu.“ Ta slova teď zněla v jeho hlavě stále častěji. „Odjíždím do svého sídla. Už tě nebudu otravovat. Můžeš si vzít koho chceš!“
Nikdy by si nepomyslel, že se to stane. Tak nějak si na jeho neustálou přítomnost zvykl. Ale přesto, ve chvíli, kdy mu tohle Wolfram řekl, se cítil šťastný. Už nějakou dobu se totiž scházel s Flurin-san, která neobvykle často jezdila na návštěvu. Wolfram je nikdy nenechal o samotě, ale přesto mezi nimi vzniklo jakési pouto. Flurin-san se mu hodně líbila, a když Wolfram odjel, mohl se s ní procházet bez obav. Prožíval s ní krásné chvíle. Po nějaké době se začali držet za ruce a začali tvořili nádherný pár. Všichni je s úsměvem zdravili, ať už šli kamkoliv. Je Günter se tvářil zkroušeně pokaždé když je viděl spolu.
„Jsem tak šťastná, když jsi se mnou,“ řekla a pohladila ho po tváři. Podíval se na její úsměvem rozzářenou tvář a políbil ji. „Já jsem taky rád, když jsi se mnou,“ řekl a ještě jednou ji políbil. Seděli v zahradě na trávě a užívali si krásný letní den. Sluníčko dnes neobvykle pronikavě svítilo. Paprsky odrážející se na Flurin-sanině tváři ji činili ještě krásnější. Juuri se na ni mohl dívat hodiny. Najednou se však Flurin-sanina tvář změnila v naprosto zoufalou tvář Wolframa. Slzy mu stékaly po tvářích a jeho zelené oči byly neobvykle zšedlé. Juuri se zarazil. Přestože Wolframova tvář byla smutná, sluneční paprsky ji činili neodolatelnou. Juuri k té zoufalé tváři natáhl ruku, ale…
„Je to jen úpal, nic vážného. Brzy bude zase v pořádku.“ Poznal Giselin hlas i hlas Flurin-san. „To je dobře. Hrozně jsem se lekla, když tak najednou omdlel.“
„Jsem v pořádku, už mi nic není,“ řekl a pomalu se posadil na posteli.
„Neměl by jste ještě vstávat,“ řekla Gisela a podívala se na něj nesmlouvavě.
„No dobře!“ řekl trochu mrzutě, ale přesto si lehl.
„Poslouchej paní doktorku, Juuri,“ řekla konejšivě Flurin-san a usmála se.
Také se na ni usmál a hned usnul.
„Tak spadnu s tebou!“ á ano, tohle řekl, když mě tenkrát zachraňoval.
Ale proč teď myslím na Wolframa.
Mám přece Flurin-san a ta se ke mně hodí víc než Wolfram.
On si jistě také někoho našel.
S ním bych se v životě nemohl oženit.
Ale proč ne?
No, je to muž.
A co má být.
No, bylo by to divné.
Na lásce mezi dvěma bytostmi není nic divného. Sám jsi to říkal.
Ano, to je pravda. Ale…
Jaké, ale!? Proč si vlastně s Flurin-san?
Mám ji rád!
Ale nemiluješ ji! Nebo ano?
Já nevím. A už dost!
Otevřel oči a trochu udýchaně se zadíval z okna. Byla už noc. Flurin-san seděla v křesle a spala. Byla krásná jako vždy. Ano mám ji rád, hodně rád! Pomyslel si a znovu zavřel oči, ale tentokrát se mu už nic nezdálo.
Když se ráno probudil a uviděl Flurin-san stále ještě spící v křesle, musel se usmát. Rázem zapomněl na zvláštní sen. Vstal a došel až k ní. Sehnul se k ní a políbil ji na čelo. Ona pomalu otevřela oči a usmála se. „Už je ti líp?“ pokývl hlavou a objal ji. „Nemusela jsi tu být celou noc.“ „Ale já chtěla!“ řekla a znovu se usmála.
Další dny trávil s Gretou (svou adoptivní dcerou) a s Flurin-san. Vypadali jako dokonalá rodina. Až do chvíle kdy se Greta zeptala na Wolframa.
„Kdy se vrátí Wolfram? Už jsem ho dlouho neviděla?! Všichni říkají, že je v pořádku, ale proč teda není tady? To už nás nemá rád?“ při těch slovech se Juurimu sevřelo srdce. Začínal si uvědomovat, že i jemu Wolfram chybí.
„Neboj se! On tě má pořád rád a nikdy tě nepřestane mít rád!“ sám sobě ta slova stále opakoval. Co když už ho nemá rád?! Ale, vždyť to by bylo jen dobře. On ho přece má rád jen jako svého kamaráda. Ale proč se mu zrychlovalo srdce, když na to jen pomyslel? Ano, musím to udělat, kvůli Gretě.
„Neboj se, já ho přivedu zpět!“ řekl rozhodně. Jeho pohled však utkvěl na Flurin-san, která se váhavě zasmála.
„Opravdu to chceš? Já nevím, jestli to je správné. Možná později. Teď ještě ne,“ řekla prosebným pohledem Flurin-san.
„Proč ne teď? Proč ti tak vadí, že by se vrátil?“ zeptal se jí Juuri.
„Nejde o to, že by mi to vadilo. Já jen, jestli by to spíše neublížilo jemu.“
Juuri si jejich rozhovor opakoval stále dokola a musel uznat, že na tom něco je. Wolframovi by asi nebylo moc příjemné, kdyby viděl jeho a Flurin-san spolu. Ale snad už ho to přešlo, nebo ne? Musí s ním mluvit.
Druhý den ráno se vydal na cestu do Wolframova sídla.
Co mu mám, ale říct?
Přece pravdu. Chceš aby se vrátil.
Ano, ale z jakého důvodu?
Protože, ho miluješ!
Ne, tak to není!
A jak to tedy je?
To já sám nevím.
Po namáhavé cestě konečně dorazil k cíli.
„Doufáme, že by návštěva Vaší výsosti mohla pozvednout náladu panu Wolframovi. Je už dlouhou dobu skleslý a netečný.“
„Proč? Co se mu stalo?“
„To nevíme, je takový od návratu z hradu Vaší výsosti.“
Je to snad kvůli mně? To mě má opravdu pořád rád? Musím s ním mluvit, prostě musím.
„Proč jsi tu?“ řekl aniž by se na něj podíval.
„Chci aby jsi se se mnou vrátil!“ řekl prosebně.
„Ale proč? Já se tam nechci vrátit.!“ řekl přidušeně a podíval se na Juuriho. Hned, ale zase uhnul pohledem.
„Gretě se po tobě stýská! Přece nechceš aby byla smutná!“
„Ne to nechci, ale přesto se nemůžu vrátit!“
„Všem nám tam chybíš! Prosím, vrať se se mnou,“ větu dokončil polohlasně.
„Všem? Já myslím, že jste šťastnější, když tam nejsem,“ řekl a v očích, upřených na Juuriho,  měl náznak výčitek. To Juuriho zaskočilo, ale přesto pokračoval v přemlouvání.
„Tak to není, všichni tě máme rádi. A chceme, aby jsi se vrátil,“ řekl a sklopil hlavu.
„Máš mě rád, Juuri?“ tuhle otázku nečekal.
„Samozřejmě, že mám. Jsi přece jeden z mých nejlepších přátel.“ Co to říkám, vždyť takhle to není. Jsi víc než můj přítel. Jen nevím, co vlastně.
„Ach tak. V tom případě se opravdu nemůžu vrátit. Nenuť mě k tomu,“ pomalu začal odcházet.
„Počkej…“ nestačil to doříct.
„Prosím už jdi!“ zaznělo skrz vzlykání. Juuri se zarazil. Sledoval jak Wolfram pomalu odchází a nedokázal nic říct.
„Juuri, já už takhle dál nemůžu. Končím. Dávám ti svobodu.“ Ta slova teď zněla v jeho hlavě stále častěji. „Odjíždím do svého sídla. Už tě nebudu otravovat. Můžeš si vzít koho chceš!“
Po návratu od Wolframa musel Juuri stále přemýšlet o jejich rozhovoru. A stále víc si uvědomoval, že si nikdy nemůže vzít Flurin-san. Má ji rád. Opravdu hodně rád, ale ona není ten koho miluje. Miluje Wolframa. Teď už si tím je jistý! Neměl ho nechat odejít. Všechny ty dny, kdy si myslel, že je šťastný, byly jen velkou lží. Ale co Flurin-san? Jak ona to přijme?
„Je mi to líto! Mi dva nemáme budoucnost! Miluji Wolframa! Uvědomil jsem si to nedávno. Doufám, že se na mě nezlobíš,“ vychrlil na Flurin-san. Ta ho pohladila po tváři, usmála se a řekla: „Vždyť já vím. Už nějakou dobu jsem si to myslela. A když jsi se rozhodl za ním jet, měla jsem jistotu.“ Pomalu se otočila a dívajíce se na noční oblohu řekla: „Jak bych ti to mohla mýt za zlé. Láska je nádherný cit a já doufám, že budeš šťastný. Samozřejmě tě vždy ráda uvidím.“ Otočila se zpět na Juuriho a opět se smála. Juuri ji naposledy objal a pak šel ke dveřím.
„Kam jdeš, takhle pozdě večer?“ zeptala se.
„Přece za ním!“ řekl Juuri a usmál se.
„Ach tak. Tak to hodně štěstí!“ popřála mu a ještě jednou se na něho usmála. Juuri ji úsměv vrátil, a pak už rychle zmizel z pokoje.
Bylo to poprvé co takhle rychle jel na koni. V té tmě to bylo nebezpečné, ale jemu to bylo jedno. Konečně měl čistou hlavu. Věděl už co musí udělat. A věděl, že to chce udělat z hlouby celého svého srdce. Až neuvěřitelně rychle mu uběhla cesta. Ještě za tmi dorazil k Wolframovu sídlu. Bylo tam, na tuto hodinu, neobvykle rušno. Ze všech stran k němu doléhaly hlasy.
„Už ho našli?“ „Ne ještě ne!“ „Co se mu mohlo stát?“ „Já vím jen to, že si večer vyjel na pojížďku, sám. A ještě se nevrátil!“ Juurimu se nechtělo věřit tomu co slyší, když dojel k hlavnímu vchodu, všiml si ho komorník, který ho před tím dovedl za Wolframem.
„Jste to vy, Vaše výsosti?“ otázal se ho komorník.
„Ano, jsem to já. Co se tu děje? Kde je Wolfram?“ řekl třaslavým hlasem.
Komorník řekl jen „To nikdo neví…“ když se ozvalo: „Už ho našli! Je těžce zraněn! Zavolejte okamžitě doktora!“
Juuri se otočil za hlasem a uviděl jak Wolframovo bezvládné tělo nesou dovnitř. Rozběhl se za nimi.
„Uhněte! Pusťte mě za ním!“ Jakmile si lidé všimli jeho černých vlasů a očí, začali mu ustupovat z cesty. Došel až k posteli na které ležel Wolfram celý od krve. Ten pohled byl strašný. Přesto Wolframova tvář působila klidně. Juuri ho chyt za ruku a začal vzlykat?
To to takhle skončí?!
Takhle to přece nemůže skončit!
Ne teď, když konečně…
„Wolframe, takhle to nemůže skončit! Teď nemůžeš umřít! Já tě miluji, tak se koukej vzchopit! Jasný! Nesmíš mě tu nechat samotného!“ celá místnost oněměla a zalila se zelinkavým světlem, vycházejícím z Juuriho dlaně. Seděl u Wolframa několik hodin, až nakonec padl vyčerpáním.
Když se Juuri znovu probudil, byl v posteli. Jak jsem se sem dostal? Pomyslel si, a pak si všiml postavy hledící z okna. Byl den. Postava se otočila a pomalu došla k Juuriho posteli.
„Konečně jsi se probral, Juuri.“
„Conrade?! Co tady děláš? A kde je Wolfram?!“ vyhrkl ze sebe Juuri.
„Wolfram bude v pořádku, díky tobě. Léčil jsi ho několik hodin, a sám jsi pak prospal dva dny,“ řekl s úsměvem Conrad.
Musím ho vidět. Okamžitě ho musím vidět. Tyto myšlenka se mu pořád honila hlavou, proto vstal.
„Ještě by jsi neměl vstávat. Odpočiň si ještě,“ řekl Conrad konejšivě.
„Tentokrát mě nezastavíš! Nikdo mě nemůže zastavit!“ řekl Juuri rázně.
Wolfram ležel v posteli a lehce oddychoval. Kolem jeho postele byla celá jeho rodina. Cecilie, Greta, Gwendal, Günter, Gisela a teď i Conrad. Všichni se podívali na Juuriho a začali postupně odcházet.
„Děkuji za záchranu syna! Kdyby jste tu nebyl…!“ řekla Cecilie se slzami v očích.
„Děkuji!“ řekl Gwendal, který se ještě jednou při odchodu podíval na Wolframa.
Když všichni odešli, sedl si Juuri vedle Wolframovi postele a znovu chytl za ruku. Po  chvíli opět usnul.
Probudil se, až když ucítil jemný stisk své ruky. Otočil hlavu na Wolframa, který se na něj teď díval. Byla no, ale přesto Wolframova tvář jakoby zářila.
„Jsem rád, že budeš v pořádku!“ řekl Juuri a sklonil hlavu. Proč to nedokážu říct! Řekni to! Musíš to říct!
„Wolframe, chtěl bych ti něco říct!“ zvedl hlavu a podíval se na něho.
„To je dobrý Juuri. Já vím. Jsem ti vděčný za záchranu života, ale přesto se s tebou nevrátím. Bude mi líp tady,“ řekl a otočil hlavu na druhou stranu.
„Wolframe! To co ti chci říct je, že … … tě miluji! A už tě nikdy nechci opustit!“ řekl jsem to! Sláva. Wolfram se na něj jen nevěřícně kouká.
„Je to tak! Miluji tě! S Flurin-sama jsme se rozešli! Takže můžeme být spolu! Pokud chceš? Chceš ještě?“ Co když už mě nemá rád. To ne. To…
„Myslíš to vážně, Juuri?!“ ptá se nevěřícně Wolfram.
„Ano, myslím. Tedy pokud chceš?! Pokud ne….“
„Samozřejmě, že chci! Já tě taky miluji, Juuri!“ řekne nadšeně Wolfram. Juurimu po tváři začínají stékat slzy.
„Pojď ke mně, Juuri,“ řekne Wolfram a trochu se posune na posteli. Juuri si k němu lehne a obejme ho. Vzájemně se na sebe podívají a pak se políbí.
„Miluji tě, Juuri!“
„Miluji tě, Wolframe!“