Slunečnice z Karibiku

Alfred bez zaklepání a rozhodně nepozván vrazil do Ivanova domu. Ivan, který zrovna seděl nad novinami, na rozzuřeného Alfreda hleděl jako na Boží zjevení. O co tady jde, mu došlo ve chvíli, kdy mu Alfred s podivnými zvuky, které při troše představivosti mohly být počátky slov, začal mávat jakýmisi fotkami před nosem, čímž byl nejen nucen odložit noviny, ale i chuť na snídani ho naprosto přešla.

„Co tu chceš?“ zeptal se ho neurvale, protože si přál tento den začít v klidu.

„Co je tohle?!“ vykřikl Alfred a mrštil fotografiemi na stůl. Ivan je přejel letmým pohledem a podmračeně odpověděl: „Pole.“

„Jo, přesně tak! Je to pole! A víš, kde je to pole?!“

Ivan si povzdychl. Jak může někdo čekat, že podle takového kousku pozná nějakou zemi? Jenže věděl, o co jde. A hádat se s Alfredem bylo jako… Ne, to ani nemělo příměr.

„Na Kubě, předpokládám.“

„Jo, to teda předpokládáš správně!“ Ivan sevřel rty a tázavě se na Alfreda podíval. Byla to docela úsměvná situace. Kdyby se týkalo kohokoliv jiného, pak ano, smál by se, ale takhle? Alfred mu lezl na nervy a on jen litoval, že mu prostě nemůže jednu vrazit. Kdyby to bývalo za starých časů, nemusel by se na nic ohlížet.

„A víš, co je na té fotce?“ pokračoval Alfred s neustupujícím zuřivým tónem.

„Pole,“ odpověděl trochu znuděně Ivan, protože tuhle otázku už jednou dostal a dal na ni stejnou odpověď. Jenže ho nemohl vyhodit a stejně bylo snazší mu prostě odpovědět.

„A co je na tom poli?!“ Alfred zabodl prst do potky. Na chvíli svěsil koutky, jako by ho to zabolelo, což se Ivanovi líbilo. S předstíraným zájmem se podíval na fotku. Ah, tohle…

„Hlína?“ zkusil to.

„Jo, tak tam je taky! Ale tohle! Co je sakra tohle?!“ vyštěkl Alfred a pečlivě ukázal na určité místo na fotce. „A být tebou, tak si dobře rozmyslím odpověď!“

„Nemůžu na Kubě pěstovat slunečnice?“ zeptal se zcela klidně Ivan a upřel na Alfreda svůj nevinný a upřímný pohled. „Mám rád slunečnice.“

„Neříkej mi, že to jsou slunečnice!“

„Jsou.“

„Nejsou!“

„A co by to teda mělo být?“

„Ty…“ sykl Alfred a přimhouřil oči. „Ty proti mně něco plánuješ, Ivane!“

Ivan se usmál. „A nejsi ty trochu paranoidní?“

Alfred se uraženě nafoukl. Chvíli to, k Ivanově neskonalé radosti, vypadalo, že odejde. Alfred však zůstal pevně stát na místě. Vypadal odhodlaně a přesvědčeně.

„Nevěřím ti ani půl slova!“

„Já se tě o to neprosím,“ zahučel Ivan. Tento rozhovor už ho přestal bavit. Proč si aspoň jeden den nemohl dopřát klidného rána? Znovu sáhl po novinách, aby zkusil, jestli Alfred zmizí, když ho bude ignorovat. Alfred mu však vytrhl noviny z ruky.

„Ještě jsme neskončili!“

Ivan pomalu vstal. Pokusil se počítat do deseti, ale nestačilo to. Nestačilo by napočítat třeba až do tisíce, protože to byl Alfred, s kým jednal. Byl otravný jak osina v zadku.

„Já myslím, že ano,“ sykl a seshora se na něj podíval.

„Ty na mě něco chystáš!“

„Zajímalo by mě, kdo tu na koho něco chystá,“ řekl Ivan zachmuřeně, protože to byla pravda a s tím se nedalo jen tak něco dělat. „Pomáhám mu se zemědělstvím. Vadí ti, že mě má radši, než tebe? Už bys ho i mě mohl nechat na pokoji.“

Alfred zaraženě ustoupil. „Seš hrozný člověk!“ rozhodil zoufale rukama, protože cítil, že má v tomto rozhovoru náběh na porážku, což se mu ani v nejmenším nelíbilo.

„Já?“

„Jo, ty! Kdo jiný!“ Alfred zaskřípal zuby a sevřel ruce v pěst. „A víš co? Když s těma svýma slunečnicema nechceš přestat, tak tě prostě zastavím!“

„Silou?“ Ivan povytáhl obočí. Tohle se mu začínalo líbit. Nerad seděl a tvářil se, jak se tvářit měl, když přitom měl kout ďábelské plány, což nedělal, ale nikdo mu to nevěřil. A když Alfred váhavě přikývl, usmál se a s radostí v hlase řekl: „Skvělé!“

„C-cože?“

Ivan s úsměvem sáhl po pirožku. „Dáš si?“ zeptal se Alfreda, který překvapeně zavrtěl hlavou, a tak si do něj Ivan kousl, protože měl hlad. Navíc ho čekala práce a Alfred pořád zdržoval. Už téměř dvacet let přemýšlel nad tím, jak se ho zbavit a stále na nic nemohl přijít. Byly chvíli, kdy by ho nejraději chytil pod krkem a stiskl tak pevně, až by to křuplo, na druhou stranu měl pocit, že konečně mluví s někým, kdo se mu nebojí postavit. Byla to příjemná změna, tak trochu výzva.

„Tak ty chceš bojovat, jo?“ vyjel Alfred. „Nejsi silnější než já!“

„No to se uvidí.“

„Já se rozhodně nebojím!“

„Já tebe taky ne.“ Ivan se opřel o stůl a hřbetem ruky si otřel drobky ze rtů. „Spíš by mě zajímalo, proč si nemůžu u svých přátel pěstovat slunečnice.“

„Protože to nejsou slunečnice!“

„Tak co to je?“ podivil se Ivan. Bylo tak zábavné sledovat Alfreda, jak rudne zlostí.

„Ty moc dobře víš, co to je!“

„Slunečnice.“

„Jdi k čertu s těma tvýma zasranýma slunečnicema!“ vybuchl Alfred a chytil Ivana za košili, což vypadalo dost komicky, vzhledem k tomu, že byl Ivan o dost vyšší. „Víš, co udělám? Víš to? Vezmu všechny svoje lodě a postavím tam bariéru, takže tam už na Kubu nebudeš moct nic vozit!“

„Nemáš tolik lodí,“ namítl Ivan.

„Myslíš?“ zasmál se Alfred. Ivan se nejprve ušklíbl, protože vlastně nevěděl, kolik má Alfred lodí, nebyl ovšem žádný problém to zjistit, pak posmutněl.

„A co jsme ti udělali, že se spolu nemůžeme bavit.“

„Vy… Vy proti mně něco plánujete! Oba dva!“

„Myslím, že za těch dvacet let plánování bych musel vymyslet tak dokonalý plán, že bys ho ani nepostřehl.“ Jemně ho od sebe odstrčil. Měl ještě práci a vybavování se s Alfredem byla záležitost tak minimálně na půl století. Co ho děsilo, byl fakt, že tohle přijde zase. Měl vlastní potíže a vlastní starosti a ještě mít na krku toho tvrdohlavého hňupa. Nesnášel ho. Nesnášeli se navzájem. Bylo hrozné, že spolu vůbec takhle dokázali vydržet v jedné místnosti.

„Podívej,“ začal, protože mu bylo jasné, že rozumnější musí ustoupit. Nebyl sice rozumnější, ale byl tím, komu ještě jedna minuta navíc stačila, aby se na něj vrhl a zabil ho. A ta představa byla nádherná. „Nevidím důvod, proč bych se měl vzdávat svých přátel. Minimálně ne zadarmo. Zadarmo v tomhle světě není nic.“

 „Tak fajn!“ řekl Alfred. „Dobře, souhlasím. Dohodnem se.“

„Výborně,“ usmál se Ivan. Poté se Alfred rozloučil a odešel. Konečně odešel. Ivan se zmoženě posadil na židli, na které seděl předtím, a vzal do rukou fotky, které zůstaly na stole. Bylo mu to trochu líto, protože Kuba byla hezká země, líbilo se mu tam, bylo tam teplo a slunce možná až nelítostně žhnulo vysoko na obloze. Nakonec ale všichni byli jen postavičkami na šachovnici. Málem dal Alfredovi šach mat, málem měl možnost mu zakroutit krkem. Proč to vůbec neudělal? Proč ustoupil? Znechuceně hodil fotografie zpátky na stůl. Možná nebyl dost tvrdohlavý.

Možná to mělo jiný důvod.