Stockholmský syndrom

Stockholmský syndrom
,,Takže. Dnes jsem vás tu svolal…ehm…neoficiálně.“ Hlas Kakashi- senseie se rozléhal po celé hale prostorné budovy. Stál na malém stupínku na konci haly hned vedle Iruky- senseie a tak trochu potutelně se culil. Ostatní prostor haly vyplňovali studenti, které si sem Kakashi dnes odpoledne všechny zavolal. Podle jejich zmatených tváří bylo poznat, že vůbec netuší, proč jsou tady místo toho, aby trénovali. Neustále po sobě vrhali kradmé pohledy, ale jejich nevyřčená otázka zůstala prozatím nezodpovězená.
,,Tak proč jste si nás sem svolal? Jen doufám, že je to něco závažného, vzbudili jste mě přímo uprostřed mého odpoledního šlofíku,“ ozval se z davu Shikamarův znechucený hlas. Bylo na něm vidět, že už se mu klíží oči, ale i tak si dal Kakashi pěkně načas, než se dal do vysvětlování.
,,Jde o takový jeden můj malý experiment,“ začal pomalu a na chvíli se odmlčel. Teď, po první větě, na něm visely pohledy téměř všech studentů. ,,Ví někdo z vás, co je to Stockholmský syndrom?“
Každý jen zavrtěl hlavou. Na Irukovi šlo vidět, že z toho není nijak odvázaný, ale zatím se neodvážil k sebemenšímu protestu.
,,Takže jen malé shrnutí- název získal podle jednoho přepadení před dvaceti lety ve městě Stockholm. Lupiči se se čtyřmi rukojmími zavřeli do velkého trezoru v bance. Strávili tam spolu více než pět dní-“
,,A co to má sakra společného s námi?“ Kakashi se překvapeně otočil ke Kibovi, který se odvážil tak neurvale přerušit jeho výklad.
,,Co to má společného s vámi?“ zopakoval jeho otázku, jakoby se chtěl ujistit, že slyšel dobře. ,,Vám to opravdu ještě nedošlo?“
Další hromadné zavrtění hlavami.
,,Takže mě to laskavě nechte dopovědět. Nemůžete se divit, že to nechápete, když nevíte přesně, o co tady jde. Kde jsem to skončil…? Jo, takže dva lupiči a čtyři rukojmí spolu v trezoru strávili více než pět dní. Když se lupiči nakonec vzdali, rukojmí k nim získali silnou citovou náklonnost, a tak to bylo i naopak. Několik rukojmí dokonce propadlo pocitu, že je to policie, kdo představuje zlo.“ Kakashi se odmlčel a pohledem přejel všechny tváře v hale. Ale ani jeden student nevypadal, že alespoň náznakem tuší, co se jim Kakashi snaží tím vším říct. Iruka- sensei si povzdychl a trochu od svého kolegy poodstoupil, jakoby tím chtěl dát najevo, že on s tím vším nemá nic společného. Což byla i tak trochu pravda. Jenže zvědavost z výsledku Kakashiho pokusu ho protentokrát přemohla, i když toho teď na několik okamžiků litoval.
,,Ale sensei, já pořád nechápu, co nám tím chcete říct. Co má tohle všechno za smysl? Čeho chcete dosáhnout?“ ozvala se Sakura a bedlivě Kakashiho pozorovala. Kakashi se na ni zářivě usmál, byl za tuhle otázku moc rád.
,,Takže, tímto experimentem se chci přesvědčit o tom, že Stockholmský syndrom není výmysl. Hlásí se někdo jako dobrovolník?“ zvedl tázavě obočí a rozhlížel se po studentech. V tu chvíli v hale zavládlo hrobové ticho, jak se všichni usilovně snažili na sebe neupozornit. Dýchali tak potichu, jak to jen šlo, a v duchu se modlili k bohu, aby Kakashi nevybral právě je. Stále sice ještě pořádně nevěděli, co se po nich chce, ale nehodlali nic takového riskovat.
,,Sakra, nestrkej do mě!“
,,Co to meleš, vždyť jsem se tě ani jednou nedotkl!“
Po hale se začaly rozléhat dva hlasy. Kakashi na chvíli zpozorněl, a když ty hlasy poznal, po tváři se mu rozlil ďábelský úsměv. Spráskl ruce, a všichni leknutím nadskočili.
,,Takže máme dobrovolníky!“ zvolal radostně a ukázal na jednu dvojici chlapců, kteří po sobě vrhali nerudné pohledy.
,,Počkejte, jaké dobrovolníky? Já se k ničemu nehlásil!“ namítl Naruto zmateně a rozhlížel se po nějakém únikovém východě. Sasuke se jen pohrdavě ušklíbl.
,,Jdu do toho, ať už to je, co chce. Já narozdíl tady od Naruta zvládnu všechno,“ pronesl hlubokým hlasem překypujícím sebevědomím a pobaveně sledoval, jak se k němu Naruto pomalu otáčí s tváří zarudlou vzteky.
,,Cos to řekl, ty napomádovaný manekýne?!“ zavrčel výhružným hlasem a zaťal ruce v pěst. Sasukeho ale úšklebek neopouštěl, spíš se zdálo, že nabyl na mohutnosti.
,,Přesně to, co jsi slyšel, prostoduchý ubožáku,“ odsekl a opětoval mu vražedný pohled.
,,Tak dost, to by stačilo!“ křikl Iruka- sensei právě včas, aby zabránil další rvačce. Pak se otočil ke Kakashim, který to vše pozoroval s nefalšovaným zájmem.
,,Poslyš, Kakashi, to nemyslíš vážně. Myslel jsem, že vybereš děvče a chlapce! Tohle přece nemůžeš udělat!“ sykl zamračeně a už dále neskrýval své rozhořčení. Kakashi se ale dál usmíval a nespustil oči z té obdivuhodné dvojice.
,,Tohle by mohlo být zajímavější, než jsem čekal…“ zamumlal a radostí přímo zářil. Iruka se na něj nejistě zadíval, ale pak pokrčil rameny.
,,Dělej si, co chceš. Je to tvůj experiment. Ale nehodlám nést zodpovědnost za případné…ehm…potíže.“
,,O jakých potížích to mluvíš? Všechno půjde jako po másle, uvidíš sám,“ ujistil ho Kakashi sebevědomě, a pak už se otočil ke studentům, kteří se zájmem pozorovali potyčku mezi Narutem a Sasukem. ,,Všichni mě teď pozorně poslouchejte! Tady naši dobrovolníci-“
,,Jací dobrovolníci, sakra!“
,,Naruto, byl bych ti neskonale vděčný, kdybys projednou zavřel pusu a jen poslouchal, co vám říkám. Jak jsem řekl, naši dobrovolníci se teď odeberou do místnosti za mnou.“ Lehkým mávnutím paže ukázal na dřevěné dveře za sebou. ,,Budou tam spolu zavření několik hodin, podle potřeby. Uvnitř je nainstalovaná kamera, která bude snímat všechny jejich činnosti. Můžeme tak všichni pozorovat, jak na ně postupem času působí Stockholmský syndrom a může se stát, že se z Naruta a Sasukeho, třebaže si to teď nedokáže nikdo představit, stanou nejlepší přátelé. Kamera bude bez zvuku, takže neuslyšíme nic, to snad ale vadit nebude. Nějaké námitky?“
,,No, já bych jich pár měl, sensei!“ přihlásil se Naruto, kterému se tahle hra příliš nezamlouvala. Ale Kakashi o něj nezavadil ani pohledem a dál se rozhlížel po místnosti.
,,Nikdo nic? Výborně. Naruto, Sasuke, pojďte za mnou, prosím,“ pobídl ty dva, a aniž by počkal, jestli za ním doopravdy půjdou, loudavým krokem zamířil ke dveřím. Studenti po sobě nenápadně házeli pohledy- jedni potutelné, druzí plné očekávání a někteří naprostého nezájmu.
,,Jestli se moc bojíš, že bych ti tam uvnitř mohl nějak…ublížit, tak nechoď, se srabáky se nezahazuju,“ utrousil Sasuke uštěpačně tak, aby to všichni slyšeli, nehledě na Kakashiho a Iruku. Iruka se jen trochu zamračil nad tou situací, zato Kakashi byl málem štěstím bez sebe. Naruto chvíli s neuvěřením zíral na Sasukeho odhalený zátylek, který se od něj pomalu, ale jistě vzdaloval, než mu došlo, co Sasuke vlastně řekl. Ublížit…Naruto to i sám sobě velmi nerad přiznával, ale v jeho hlasu zaslechl jistý…dvojsmysl. Teď jen jít, vystavit se riziku a přesvědčit se, jak to mladý Uchiha myslel. S rudnoucími tvářemi se donutil k pohybu a než se nadál, zabouchly se za ním a za Sasukem dveře malé místnosti.
,,No paráda…“ zabručel Naruto otráveně a s hrůzou poslouchal svou mnohonásobnou ozvěnu. Paráda…Paráda…Paráda…
Sasuke si s ladností sedl pod kameru a nonšalantně se opřel o kdysi bílou, oprýskanou stěnu. Naruto ho pozoroval s mírně pootevřenou pusou, ale když si všiml, že se na něj Sasuke líbezně usmívá, rychle uhnul pohledem a jeho tváře opět získaly ten nezáviděníhodný, šarlatový nádech.
,,Zdá se mi, že se červenáš, Naruto. Čím to bude?“ popichoval ho Sasuke a nevypadalo to, že by z něj chystal odlepit oči.
,Panebože, on to ví!´ pomyslel si Naruto zhrozeně a pokusil se o ublížený výraz.
,,Čím to bude? Nejspíš tím, že se ti to fakt zdá!“ odsekl a potěšeně sledoval, jak se Sasuke na chvíli zarazil.

,,Co to tam dělají?“ podivila se Sakura, upřeně hledíc na obrazovku, kde právě promlouval Naruto. V místnosti bylo tentokrát poloprázdno- polovina studentů stála za názorem, že raději budou doma než se dívat na „film pro hluchoněmé“. „A proč jde vidět jen Naruto? Vypadá, jakoby trpěl samomluvou. Kde je Sasuke?“
,,Jo, chceme vidět Sasukeho!“ celá banda holek se k jejímu nevkusnému povykování přidala, a pár dalších kluků odešlo s nadmírným, zhnuseným výrazem pryč. Kakashi se podrbal ve svém bílém křoví, co pěstoval na hlavě, a rozpačitě se usmál na všechny zbylé přihlížející.
,,Sasuke je nejspíš pod kamerou, ve slepém místě, kam kamera nemůže. Musím uznat, že je chytrý, není jako Naruto…A proto můj plán určitě vyjde…“ Poslední větu už si spíše špital sám pro sebe, než aby promlouval k davu. Irukovi bylo téměř do pláče, jak byl z celé téhle situace zoufalý. Každý v místnosti teď upřeně civěl na obrazovku a čekal, jestli se nebude přece jen něco dít.

,,Ale no tak, Naruto. Nebuď taková netykavka,“ zavrněl Sasuke a vrhal na Naruta toužebné pohledy. Naruto tam jen tak stál, neschopen jediné srozumitelné věty, s pootevřenou pusou. Opravdu to řekl? Nebo si to jen…namlouvá?
,,Nemluv na mě. To tys nás tady dostal,“ zamračil se a šel si sednout na druhý konec místnosti. Ovšem, místnost byla malá, a tak je od sebe dělily jen tři, nanejvýš čtyři metry.
,,Já? O čem to mluvíš? Kakashi nás vybral, protože ty ses se mnou hádal,“ pousmál se Sasuke a sledoval, jak Naruto zatíná ruce v pěst. Světlovlasý chlapec zíral beze slov do stěny a Sasukeho zcela ignoroval. Byl naštvaný- možná i proto, že částečně věděl, že má Sasuke pravdu.
,,Nenudíš se?“ promluvil na něj Sasuke a nemohl se při tom neusmívat. Ani jednou z chlapce naproti nespustil oči a sledoval každý jeho nepatrný pohyb.
,,Ne!“ odsekl Naruto naštvaně a do stěny koukal ještě upřeněji. Vlastně se díval všude, třeba i do kamery, která byla připevněná u stropu a namířená hledáčkem přímo na něj, jen ne na Sasukeho. Bylo mu horko, ale nechtěl si sundat svou oranžovou mikinu. Sice měl pod ní ještě krátké triko, ale tady se Sasukem v jedné malé místnosti mu to připadalo nebezpečné. Přece jen, Sasukeho chtivý pohled mluvil za vše a Naruto se jen modlil, aby se onen syndrom u mladšího Uchihy neprojevil příliš brzy, aby mohl vymyslet plán úniku. V duchu proklínal Kakashiho za to, že to celé zorganizoval a za to, že vybral zrovna je. Měl neblahý pocit, že to všechno udělal schválně. Proklínal i Iruku, protože se to nepokusil zastavit. Určitě věděl, stejně jako Kakashi, že se něco takového stane, ale nezarazil to. Naruto měl pocit, že se proti němu spikl celý svět. Připadal si jako krysa v kleci, navíc se Sasukem Uchihou, jehož cílem bylo zabít svého vlastního bratra, který kdysi vyvraždil celý Uchihovic klan až na malého Sasukeho. Jablko nepadlo daleko od stromu, pomyslel si Naruto posměšně, ale hned ho to přešlo, jakmile zaregistroval Sasukeho pobavený úšklebek.
,,Nechceš si sednout raději tady ke mně? Tam na tebe všichni vidí, tady je slepé místo, kam kamera nemůže,“ navrhl a dychtivě si olízl spodní ret. Naruto se roztřásl zděšením a přitiskl se ke zdi za sebou ještě blíž.
,,Ne, díky, mě je tady celkem fajn. Za tebou nejdu ani náhodou, ty blázne nadrženej!“ rozkřikl se téměř hystericky a probodával Sasukeho pohledem. Sasuke jen překvapeně zamrkal, jakoby se ho Narutova odpověď na tak přívětivé přijetí k sobě dotkla.
,,Jak to myslíš, prosím tě? To jako že já jsem nadržený? Nepřeskočilo ti náhodou? Jen jsem si myslel, že jim neuděláš tu radost, protože když nic neuvidí, určitě nás pustí dříve. Nevěděl jsem, že ty hned myslíš na TO,“ bránil se Sasuke a bylo na něm vidět, že co nevidět propukne v hlasitý smích. Naruto cítil, jak celé jeho tělo tuhne a také zaregistroval nepříjemnou horkost ve tvářích. Dnešek určitě není jeho nešťastnější den…
,,No…Já…Tak promiň, no,“ utrousil potichu a založil si ruce na prsou. Stejně se mu Sasukeho pohled moc nezamlouval, ať si kdo říkal, co chtěl.
,,Tak půjdeš sem nebo ne? Nemusíš se mě bát, já nekoušu. Jenom někdy,“ zopakoval Uchiha svou otázku  s šibalským úsměvem a neskrýval své pobavení z Narutova duševního rozpoložení. Na Narutovi bylo vidět, že už zase pochybuje, ale jedno mu dávalo smysl- když nic neuvidí, určitě je pustí odsud dřív.
,,Já se tě nebojím. Jen…“
,,Jen? Jen co? Cítíš se nejistý? Bezbranný? Bezmocný?“
Naruto se zneklidněně zavrtěl, Sasuke měl ve všem pravdu. I když se mu moc nechtělo, zvedl se a přešel k opačnému konci místnosti, kde byl i Sasuke. Ten se už šklebil a ukázal na místo vedle sebe, avšak Naruto automaticky zamířil k rohu, který byl od Sasukeho nejdále. Na Uchihově tváři bylo vidět zklamání, které se ani nesnažil maskovat. Naruto v duchu zaúpěl a přísahal Kakashim pomalou a bolestivou smrt.
Světlovlasý chlapec byl do svých zabijáckých představ tak zabraný, že mu trvalo hodnou chvíli, než si všiml, jak se Sasuke pomalu a nenápadně posouvá směrem k němu. Polekaně nadskočil, když si uvědomil, že ho od Sasukeho dělí pouze metr, nanejvýš dva. Začínal propadat panice, hlavně ho znepokojovalo Uchihovo ledově klidné počínání. Sasuke si Narutova nedůvěřivého pohledu všiml a pousmál se tak mile, až se Naruto na okamžik začal stydět, že mohl o něm pochybovat. Ovšem jen na chvíli, dokud nepromluvil.
,,Ale no tak, Naruto, uvolni se trochu. Copak se to s tebou děje, vždyť jsem tu s tebou jen já. Nechceš si odložit mikinu? Musí ti v ní být horko. Podívej, já mám jen triko a je mi dobře,“ řekl a Naruto opět viděl, jak se mu blýsklo v očích. Uzumaki v duchu křičel o pomoc a představoval si, jak se dveře otevírají a on běží pryč. Pryč z té malé místnosti, ze které pomalu dostává klaustrofobii, a to hlavní, pryč od Sasukeho Uchihy, který…Který…
,,Co to děláš!“ zařval Naruto zděšeně a odstrčil Sasukeho, který se na něj v jeho nepozornosti vrhl a políbil ho na rty. Sasuke si sedl zpátky se zavřenýma očima a vychutnával si doznívající chuť Narutových rtů, které ještě cítil na těch svých. Miloval tyhle okamžiky překvapení. Ano, cítil, že může zajít dál, mnohem dál a nikdo je při tom nebude rušit…
,,Co bych dělal? Líbilo se ti to,“ pokrčil rameny a sledoval, jak Naruto rudne. Jen nevěděl, jestli vzteky, nebo rozpaky.
,,Jak to myslíš, že se mi to líbilo?! Nelíbilo se mi to, ani trochu! Já nejsem na kluky!“ bránil se Naruto a zalykal se vzteky. Tohohle už měl až po krk. Vstal, přešel ke dveřím a začal do nich zuřivě bušit pěstmi, až začal ze stěn padat snad sto let stará omítka.
,,PUSŤTE MĚ ODSUD! SLYŠÍTE MĚ, KRUCI?! OTEVŘETE TY ZATRACENÝ DVEŘE!“
,,To nepomůže. Myslíš, že otevřou, když je o to požádáš?“ zasmál se Sasuke pohrdavě a pohledem sjížděl Narutovu postavu. Vypadá fakt dobře, pomyslel si a olízl si suché rty. Zatím tu sice nemohli být déle než hodinu, ale už měl žízeň a hlad. Nic k jídlu tu nebylo, takže mu zbýval jedině Naruto, na kom by si mohl pochutnat.

,,Kakashi, tohle už zachází příliš daleko.“
,,Proč myslíte, Iruko?“
,,Copak to neslyšíte? Narutovi nejspíš není zrovna nejlépe, když takhle křičí a snaží se vykopnou dveře.“
,,On se je nesnaží vykopnout, jen do nich buší.“
,,To je snad jedno! Trvám na tom, aby jste je ihned pustil. Sice byl Sasuke v týmu s Narutem a nic podezřelého jsem nezaregistroval, ale kdoví, co se tomu klukovi může honit hlavou…“
,,Jak to myslíte? Teď jsem vás nepochopil.“
Iruka si hluboce povzdychl a pohledem znovu zabloudil směrem ke dveřím, kde zničehonic křik utichl. ,,Vy moc dobře víte, jak to myslím. Sasuke Uchiha. Kolik toho o něm víme?“
,,Pokud jsem byl dobře informován, tak všechno,“ hájil ho Kakashi a nedal na svého oblíbeného studenta dopustit.
,,Takhle to nemyslím, jeho minulost známe všichni. Ale nemůžeme vědět, na co zrovna myslí nebo co se chystá udělat. Je nevyzpytatelný a nepředvídatelný, to přece sám moc dobře víte,“ syčel Iruka, ovšem ne moc tiše, a tak za okamžik už na rozhádané dvojici viseli očima všichni přítomní.
,,Jak dlouho tady budeme trčet a dívat se na prázdnou obrazovku?“ ozvala se Ino pobouřeně a měřila si Kakashiho pohledem, kterým mu jasně dávala najevo, že tohle všechno zorganizoval on, tak ať se stará. Kakashi se ale jen usmál a kdoví proč se významně podíval na Shikamara, jediného zbývajícího kluka v místnosti.
,,Tak na to se nechci radši ani dívat,“ prohlásil Shikamaru znechuceně a odvrátil hlavu od obrazovky, ignorujíc tázavé pohledy ostatních. Nevypadalo to ale, že by se chystal odejít- raději bude trávit naprosto zbytečný čas tady s partou šílených fanynek Sasukeho a dvěma potrhlými učiteli, než aby šel trénovat.
,,To je nuda…“ protáhla se Sakura a nechtěně přitom strčila do Ino, a tak se strhla divoká hádka. Tohle bylo asi tak jediné pozdvižení za celý den.

Už se pomalu schylovalo k večeru a Sasuke se už o nic dalšího nepokusil. I přesto byl Naruto stále ostražitý. Chtělo se mu spát, byl unavený z toho neustálého bušení do dveří, na nichž si rozdrásal kůži, ale odmítal zavřít oči byť jen na vteřinku. Stačilo trochu pomalejší mrknutí a Sasuke by byl hned u něj. Uchiha měl sice zavřené oči a klidně oddychoval, člověk by podle jeho pravidelně se zvedajícího hrudníku tipoval, že se už dávno ponořil do světa snů, ale Naruto to viděl jinak- vyčkává, až on sám zavře oči, a pak se vydá na lov za kořistí. A protože je v místnosti jen on, předpokládal, že tou kořistí může být jedině on. Možná byl jen paranoidní a malá místnost mu lezla na mozek tak, že si namlouval věci, které by ho v normální situaci ani nenapadly, ale Naruto nehodlal nic riskovat.
Jedna věc ho ale doopravdy trápila. Nebyl to jeho prázdný žaludek, který svůj nesouhlas k odepření jídla dával velice hlasitě najevo, ani nepříjemné horko, díky kterému se mu špatně dýchalo. Byl to Sasukeho polibek. Vlastně to ani polibek nebyl, spíš jen takový hrubý dotyk rtů a Naruta tak zaskočil, že málem ani nevěděl, co se to děje, ale nemohl ho vyhnat z hlavy. Že by tohle byl pravý důvod, proč nechce usnout? Protože nemůže usnout? Kvůli toho příjemného, sladkého polibku? Sasukeho rty na těch jeho…
Naruto divoce potřásl hlavou a schoval si ji v dlaních. Ne, nesmí na takové absurdní věci myslet. Jestli tu zůstane ještě chvíli, zblázní se. Zvedl se a přešel ke dveřím. Jediným pruhem světla v místnosti byla záře kamery, která dosahovala na druhý konec místnosti. Zdalipak jsou ostatní ještě vzhůru a bedlivě pozorují obrazovku, jestli se tam něco nešustne? Opřel se o dveře a znovu do nich začal bušit už tak do krve zmasakrovanými pěstmi. Ignoroval bolest, cítil pouze touhu dostat se pryč.Tak se soustředil na bušení, že si ani neuvědomil hlasité rány, které tím způsobuje. ,,Můžeš s tím konečně přestat? Jen si ubližuješ,“ zaslechl těsně za sebou rozespalý hlas Sasukeho. Trhl sebou a odskočil z jeho dosahu, v očích bojovnost. Vypadal jako zvíře zahnané do kouta, ale přesto odhodlané vyváznout živé. Sasukeho Narutovo chování překvapilo a nevěděl, co si o tom má myslet. Je pravda, že i jemu se začínalo špatně dýchat a motala se mu hlava částečně i z hladu, ale ještě se nepomátl. Zatím.
,,Jsi v pořádku, Naruto?“ optal se opatrně, jakoby se bál, že Naruto každou chvíli vybuchne stejně nečekaně jako nášlapná mina. Odpovědí mu bylo jen nevrlé Narutovo zavrčení.
,,Poslyš, jestli tě ten malý polibek tak strašně rozhodil, tak se ti omlouvám, jasný? Urovnáno? Prostě jsem jen chtěl vědět, jak na to budeš reagovat,“ uklidňoval ho Sasuke a na znamení míru si sám šel sednout na zem. Ukázal na místo vedle sebe a přívětivě s na Naruta usmál. Naruto se na něj chvíli nechápavě koukal a v hlavě si urovnával všechno, co mu Sasuke řekl. Omlouvá se? Chtěl jen znát reakci? Takže za tím není nic víc? Doopravdy byl jen paranoidní? Na Narutovu tvář se vloudil malý, vděčný úsměv a zamířil k Sasukemu. Sedl si jen kousek od něj, jen na dosah ruky, ale pořád ještě nepolevil v ostražitosti. Nehodlal mu jen tak věřit všechno, co vypustí z pusy jen proto, že je s ním v týmu nebo proto, že bez trika, které si sundal, vypadá naprosto neodolatelně…Naruto v mdlém, namodralém světle z kamery pozoroval Sasukeho vypracované břišní svalstvo a nemohl se toho pohledu nabažit, Pomalu začínal chápat, proč je Sasuke mezi dívkami nejoblíbenější. Jeho mužské rysy, tmavé vlasy, snad ještě tmavší oči a vypracované tělo, to vše podtrženo chladným a bezohledným chováním…
,,Nepůjdeme spát?“ zeptal se ho Sasuke a nechal se Narutem pozorovat. Cítil na sobě jeho pohled a bylo mu dobře. Jen ještě na sobě cítit jeho ruce, jazyk, rty…
,,Chce se mi spát,“ přikývl Naruto souhlasně, ale stále seděl na místě a nespouštěl ze Sasukeho oči, tentokrát pohledem ulpíval na jeho sametově bílé kůži u krku. Jaká by asi byla na dotyk…
,,Nelehneš si?“
,,Lehni si první, tys to navrhl.“
Sasuke tedy pokrčil rameny a jako na povel se položil na podlahu. Záda mu příjemně chladila podlaha a hned na něj dopadla únava ještě větší než kdy předtím.
,,Pojď, lehni si ke mně. Nebudu na tebe nic zkoušet, pokud nebudeš chtít, neměj péči. A být tebou tak si sundám mikinu i triko, ta podlaha tě alespoň trochu ochladí,“ poradil Sasuke a tiskl se ke stěně, aby pobral co nejvíc chladu. Když Naruto viděl, že je na tom Sasuke o mnoho lépe než předtím, neváhal už ani vteřinu a shodil ze sebe oblečení z vrchní poloviny těla. Nevšiml si přitom, jak Sasuke zbystřil a nespustil z něj při svlékání oči, kterýma ho svlékal i ze zbývajících svršků. Bez rozpaků si lehl vedle Sasukeho a nechal se i obejmout. Nebylo to zase tak nepříjemné, jak se zprvu bál, a s úsměvem na rtech zavřel oči.
,,Naruto, miluju tě…“ slyšel vedle sebe Sasukeho šeptat a myslel si, že už spí. Jo, tohle je určitě sen, tohle by Sasuke jindy neřekl, pomyslel si Naruto a ležel klidně dál. Tedy až do té doby, než se nad ním neobjevil Sasukeho obličej a následně i celé jeho tělo.
,,Co to děláš! Slez ze mě!“ křičel Naruto a snažil se Sasukeho ze sebe shodit, ale ten se jen tak nedal a aby ho umlčel, začal ho líbat po celém těle. I když se Naruto bránil, zanedlouho ztuhl zděšením- ani on, ani Sasuke na sobě neměli kalhoty!
***
,,Mám to!“ zvolal Kakashi nadšeně a všechny tím probudil. Iruka po něm vrhl rozespalým, vražedným pohledem a doplazil se k němu. Kakashi seděl s ovladačem před obrazovkou napjatý jako svíčka a očekáváním málem ani nedýchal.
,,Co se děje? Co máte, Kakashi- sensei?“ zabručela Sakura a všichni se s napůl zavřenýma očima přesunuli ke Kakashimu. Ten se šklebil jako malé dítě před Štědrým dnem a jen mířil ovladačem na prázdnou obrazovku.
,,Už jsem zjistil, co mám dělat, aby se ta kamera hýbala!“ prohlásil tajemně a rozhlédl se po tvářích všech přítomných. Dívali se na něj tak nějak nedůvěřivě- zjistil to opravdu až teď, nebo na něco čekal?
,,Mám to zmáčknout?“ zeptal se pro jistotu, a když všichni přikývli, jedni dychtivě, druzí s obavami a třetí bez výrazů, stiskl na ovladači červený čudlík přímo uprostřed. Iruka se v duchu modlil, aby v místnosti nikdo nebyl, aby Naruto stihl utéct…
Jeho modlitby vyslyšeny nebyly a za okamžik už si přál, aby tahle noční můra skončila. Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe- záplava červených a zelených tváří. Jedni nevěděli, co si o tom myslet, a drtivá většina si potřebovala zaběhnout pro pytlíky na zvracení. Ino si s vypísknutím schovala obličej do dlaní a Shikamaru si jen nejistě odkašlával. To, co na obrazovce uviděli, když se kamera otočila o 180 stupňů, by se jindy neobešlo bez cenzury. Po zemi se válelo oblečení dvou chlapců a v rohu na sobě ležela dvě nahá, zpocená těla. Jen podle vlasů bylo poznat, že ten dole je Naruto a chabě zkouší Sasukeho od sebe odstrčit, ale ten na něm dál leží a pohybuje se v něm.
,,Páni…“ výskl Kakashi zvědavě a ani na vteřinku neodtrhl od obrazovky oči. Zničehonic Sakura zavřeštěla, vytrhla Kakashimu z ruky ovladač a obrazovku vypnula.
,,Co je, sakra!“ zahučel Kakashi zklamaně a natáhl se, aby si ovladač vzal od zrudlé dívky, ale ta ho v rukou držela tak křečovitě, že to po chvíli vzdal a uraženě si sedl zpátky na místo.
,,TOHLE JE TEN VÁŠ STOCKHOLMSKÝ SYNDROM?! VY JSTE SE SNAD ZBLÁZNIL!“ zaječela Sakura, nehledě na to, že je to učitel, praštila ovladačem Kakashiho po hlavě a nasupeně odešla pryč, kde ji postupně následovali s pohoršenými výrazy i ostatní.
,,Nechápu, co to do ní vjelo,“ pomyslel si Kakashi nahlas, zatímco si třel narůstající bouli na hlavě a pohled mu padl na ovladač vedle sebe. Ušklíbl se. Už tu nikdo není, tak by mohl…Ale jo. Vzal ho do ruky a obrazovku znovu zapnul, kde se show právě rozjížděla.