Try to escape

Byl téměř konec června a prázdniny se kvapem blížily, ale i přesto Japonsko postihlo období silných dešťů. Většina lidí, ať už děti nebo dospělí, z toho nebyla dvakrát nadšená- s takovým počasím přichází únava, v horším případě deprese. Najde se však i několik málo lidí, kteří kapky vody padající z temné oblohy milují a tento týden byl pro ně úžasný.

Uzumaki Naruto k nim z poloviny patřil také. Pohled na déšť jej neskonale uklidňoval, ovšem posledních pár dní se nijak úchvatně neměl. Jak to v nudných hodinách japonštiny s Anko-sensei bývalo už zvykem, seděl s bradou podepřenou rukou a s pohledem upřeným z okna nevnímal nic z profesorčiného výkladu. Jak rád by okno otevřel a vystrčil ven ruku, dovolil dešti, aby se jej dotýkal. Přál si, aby se jej dotýkal někdo jiný, ten ale vypadal, že opět o existenci jakéhosi Uzumakiho vůbec neví. Zrovna když si začínal myslet, že by se to konečně mohlo změnit!

Líně s téměř zavřenýma očima přesunul svůj pohled na černovlasého chlapce v přední lavici a zabodl jej do jeho zad. Byl si jistý, že to cítil, ale Sasuke sebou jen mírně trhl a dál pokračoval ve svých zápiscích.

,Ignoruje mě, už zase,´ pomyslel si blonďák sklíčeně a s povzdechem se jal znovu věnovat výhledu z okna. Po obloze se převalovala temná mračna, po slunci nebylo ani památky a velké množství kapek vody nenechalo suché nic, co se mu byť jen na vteřinu vystavilo bez ochrany. Zvuk deště bubnujícího o okenice jej uspával. Lezlo mu to na nervy- v noci nemohl kvůli Uchihovi oka zamhouřit a ve škole, kdy si spánek nesměl dovolit, na něj únava v plné parádě dolehla.

,Proč mě jen tehdy políbil?´ Tato otázka mu nesutále vrtala hlavou. Od té doby, kdy Sasuke našel jeho deník a následně mu jej i s malým bonusem vrátil, neprojevil Uchiha žádný zájem. Ignoroval Narutovu přítomnost, ignoroval jeho pozdrav ten další den, ba co víc; až neslýchaně flirtoval se všemi děvčaty ze třídy.

,Skousl bych jeho odmítnutí, jen kdyby mě nepolíbil. Zatracenej Uchiha, dělá mi ze života peklo!´ Tak moc se snažil vyhnat ho z hlavy, ale ať dělal, co dělal, jeho černovlasý spolužák se mu tam znovu nakvartýroval. Moc velkou radost z toho neměl- párkrát se doma přistihl, jak takzvaně „čumí do blba“ a obdivuje Sasukeho vlasy, oči, pleť a postavu. Jakmile si uvědomil, že přesně takhle nejspíš tráví svůj volný čas všechny jeho fanynky, měl chuť se zmlátit do bezvědomí, kdyby to šlo.

Z přemýšlení jej vytrhl až podezřelý šum ve třídě a následně zvuk školního zvonku.

,No konečně, ještě chvíli a pošel bych nudou,´ zívl dlouze, až se mu do očí vkradly malé slzičky, které rychle zamrkal. Protáhl se, vyskočil z lavice a chystal se odejít ze třídy pryč.

„Naruto!“ zarazil jej hlas Anko-sensei. Až teď si uvědomil, že to byla vlastně první hodina, kdy ho nepeskovala za jeho nepozornost. „Pojď sem na chvíli, potřebuju s tebou o něčem mluvit.“

V Narutovi hrklo. Tón jejího hlasu se mu ani za mák nelíbil a výraz v obličeji jakbysmet. Anko byla mladá, škodolibá profesorka a ještě nikdy se netvářila tak…lítostivě? Polkl nasucho, s kamennou tváří prošel kolem Sasukeho lavice obklopené tuctem dívek a zamířil ke katedře. Anko se ještě rozhlédla, jestli je náhodou někdo neposlouchá, a pak se k němu s vážným pohledem naklonila.

„Poslouchej, Naruto, jsou tví rodiče doma?“ zeptala se a prsty s dlouhými, rudě nalakovanými nehty jezdila po desce stolu.

Blonďák zaraženě zavrtěl hlavou. „Ne, jsou na služební cestě.“ Skutečnost, že má už jen otce, zamlčel. Nehodlal se jí s tím svěřovat, přestože k ní poslední dobou necítil takové nesympatie jako na jejích začátcích.

„Tvůj otec mi nebral telefony a na matku jsem číslo nenašla,“ přitakala zamyšleně.

„A proč jste mu volala? O čem se mnou chcete mluvit?“

„Víš, tohle by ti měla sdělit tvá třídní profesorka, ale protože ta je nemocná, nechali to na mě jakožto na její zástupkyni,“ začala pomalu, až se chlapec začal doopravdy bát. Anko že si bere servítky a váhá? „Tvůj prospěch v mém předmětu je…mizerný. Nedáváš pozor a tvé známky tomu odpovídají.“ Sáhla po jedné ze svých složek a vytáhla z ní menší papír. „Dělám to opravdu nerada, Naruto. Vím, že nejsi hloupý, to vůbec ne. Ty se akorát nesnažíš a to je škoda.“

Naruto si od ní papír roztřeseně převzal a začetl se do něj. S každou další větou, dalším řádkem, se jeho zorničky zužovaly a když došel na konec, papír zděšením upustil.

„A-ale to…to přece nejde…“ zašeptal a zoufale na Anko-sensei pohlédl. Ta jen sklopila oči a sklonila se pro oznámení o propadání Naruta Uzumakiho. „Nemůžu propadnout ve třeťáku! Vždyť za rok budu maturovat a-„

„Já vím, já vím,“ tišila jej Anko, přestože to nebylo potřeba- dívky byly snad cokoli jen ne zticha. „Uklidni se. Chápu, že je to pro tebe nepříjemné, pro mě taky. Takže mám návrh- začni v hodinách dávat pozor, sem tam odpověz na mou otázku a dělej si zápisky. Potom se domluvíme a já ti dám test. Pokud ho napíšeš alespoň za tři, nechám tě projít.“

„Za tři?“ opakoval Naruto pomalu a kousl se do rtu. Kdyby si na pár dní sedl k učení a bifloval, nemusel by to být problém. Proč to jen neudělal už dřív? Alespoň vyžene z hlavy Sasukeho a bude mít dobrý pocit z toho, že si tvrdě vybojoval postup do dalšího ročníku.

„Tak co, zkusíš to?“

Naruto se zazubil a ukázal vztyčený palec. „Bez problémů! Budu se na vás těšit i ve čtvrťáku!“ Nejraději by Anko na místě obejmul, jak se mu ulevilo, ale krotil se.

„Výborně,“ uchechtla se Anko spokojeně a znovu mu papír podala. „Každopádně, tohle dej otci, až se vrátí. Potřebuju jeho podpis.“ Blonďák přikývl- zfalšovat otcův podpis uměl dokonale. Minato v životě jeho omluvný list neviděl, ale i přesto byl dvojlist plný omluvenek s „jeho“ podpisem.

„Jakmile se vrátí, řeknu mu to,“ slíbil s potutelným úsměvem a v tu chvíli zazvonilo na další, za dnešek již poslední hodinu.

„Krucinál!“ vyjekla Anko zděšeně, popadla všechny své věci ze stolu, vyskočila ze židle a zmizela rychleji než Naruto, kterému se chce nutně na záchod.

***

,Sakra, zapomněl jsem si deštník,´ pomyslel si Naruto mrzutě, když stál pod stříškou u zadního vchodu školy. Situace venku se nezlepšila, pršelo už od devíti ráno a nevypadalo to, že by mělo každou chvíli přestat. Přijít domů jako zmoklá slepice nechtěl, ale měl snad navybranou?

Kdesi slyšel, že déšť dokáže z lidí smýt všechny pochybnosti. Že dokáže zahnat smutek a samotu a přinést pocit volnosti. Opustil tedy bezpečí pod střechou a vydal se vstříc milosrdným kapkám. Stačilo pár vteřin a byl zmáčený až na kůži, ale…nevadilo mu to.

„Neuvěřitelný, fakt to funguje,“ podivil se nahlas a se smíchem si odhodil z čela deštěm zplihlé a mokré vlasy. Zaklonil hlavu a s úsměvem přijímal, co mu déšť nabízel.

,Proč se tím vším vlastně zatěžuju? Uchiha mi přece nesahá ani po kotníky! Jasně, je dost sexy a má výbornej prospěch, ale co dál? Je to kakabus, mrzout, co věčně sedí doma v knihách a neumí si užívat života! Neumí žít, neumí litovat, neumí ani milovat! Heh, já mu ještě ukážu- zvládnu ten test z japonštiny na jedničku, dattebayo!´

„Dattebayo!“ křikl jen tak do vzduchu a musel se sám sobě znovu zasmát. Jen matně si uvědomoval, jak bláznivě se chová.

„Co to tady děláš, usuratonkachi..?“

Naruto sebou trhl a prudce se otočil, aby stanul tváří v tvář černovlasému chlapci. Sasuke stál v suchu pod střechou, v ruce měl nachystaný deštník a pobaveně se šklebil. ,Kurva, vždyť má pravdu…Co jsem to ksakru dělal?!´ zděsil se v duchu, zrudl až po kořínky svých mokrých vlasů a svět kolem něj opět potemněl.

„N-nic!“ vyhrkl možná až příliš nahlas a uhnul pohledem; na jeho výraz se už nemohl dál dívat. „A vůbec, co tě to zajímá?!“

Uchihův úšklebek zmizel a on se teď mračil. „Takže tobě hrozí propadnutí, ubožáku? To ses ani za těch osmnáct let života ještě nenaučil psát?“

„Zavři zobák! A vůbec, co ty o tom víš?!“

„Slyšel jsem tě, když jsi mluvil s Anko.“

,Jak to mohl přes ten slepičí ječák slyšet? Leda že by cíleně poslouchal, ale…proč by to zrovna on dělal?´ Naruto si znepokojeně uvědomil, jak je jeho dech zrychlený. Znovu v sobě pocítil tu malou naději- a to vážně nechtěl.

„A co jako, že propadám?!“ vyjel po něm a vztekle rozhodil rukama. „Napíšu jeden zasranej test a do čtvrťáku prolezu! Asi tě zklamu, ty nádhero, ale ani tentokrát se mě nezbavíš!“ Než by řekl své pověstné Dattebayo, byl Uchiha těsně u něj, držel jej za límec košile a jejich obličeje dělilo sotva pár centimetrů.

„Sereš mě, Uzumaki, už pěkně dlouho,“ zavrčel a zatřásl s ním. Naruto se ale nebránil, byl příliš vykolejený jejich vzájemnou blízkostí a pohledem hypnotizoval Sasukeho divoce se pohybující rty. To, jak ho nedávno líbaly, jejich chuť…Všechno si to jasně pamatoval.

„Posloucháš mě vůbec?!“ zařval mu Sasuke do obličeje a zhluboka oddechoval. „Proč mi pořád lezeš do hlavy, když tě tam nechci?! Nechci na tebe myslet, ale ty mě pořád otravuješ! Nikdy před tebou neuteču! Jseš jen obyčejný ubožák, tak se na mě přestaň takhle dívat!“ Naruto chtěl už-už cosi zmateně namítnout, absolutně Uchihův náhlý výbuch nechápal, ale přerušil ho právě stejně zmáčený Sasuke.

„Nenávidím tě!“ S těmito slovy si přitiskl blonďáčka k sobě a rty ochutnal ty jeho. Nebral na něj ohledy, uzamkl jej v drtivém, dravém polibku a bral si to, co mělo patřit jen jemu. Narutovi se až zatočila hlava, když Sasuke začal nekompromisně zkoumat jeho ústa jazykem. Nedal mu ani šanci převzít iniciativu, chlapec mohl jen omámeně polibky s velkou chutí oplácet.

„Opovaž se ten test neudělat, Uzumaki,“ varoval jej Sasuke zadýchaně se zlým pohledem, když se od Narutových sladkých úst chtě nechtě musel odtrhnout. Dříve než se mohl světlovlasý chlapec ozvat, jej pustil ze své náruče, vrazil ruce do kapes a bez dalšího slova odcházel pryč.

,Tak já ti lezu do hlavy, jo?´ proběhlo hlavou Narutovi s úsměvem a dvěma ruměnci zdobícími jeho tváře. ,Alespoň jsme si kvit.´ Jazykem si přejel po rtech a slastně přivřel oči- tohle bylo mnohem lepší než ta první pusa. Pohled mu padl na černý deštník povalující se na zemi u vchodu a po tváři mu přeběhl chlípný úsměv.

„Ne, Sasuke, přede mnou neutečeš,“ uchechtl se, popadl Uchihův majetek a s veselým pobrukováním vyrazil tanečním krokem domů, aniž by deštník použil. Však on se mu ještě bude hodit…