Úsměvy

Zemřu. Stačilo tak málo, aby si uvědomil tu krutou pravdu. Kdo kolem něj měl veselejší myšlenky? Kdo měl ještě nějakou naději, že zase odejde domů? Stál po kolena v hustém blátě, pevně svíral svou zbraň, svou jedinou naději, a tiskl se k vlhké stěně zákopu.

Měl strach. Nedokázal se hrůzou ani pohnout, jen čekal, až i na něj dopadne bomba a zbaví ho toho utrpení. Bylo zbabělé toužit po smrti? Bylo, protože to on za tohle všechno mohl. Podlehl jim, všem těm okolním hlasům lákajících ho na druhou stranu válečné linie.

„Uvidíš, Feliciano, že to budeme my, kdo tuhle válku vyhraje.“

„Mě je jedno, proti komu budeme bojovat. Ale na tvém místě bych tomu kreténovi Roderichovi nevěřil už ani půl slova.“

Proč se nepřidat k Francisovi? Proč neposlechnout bratra? To si tehdy říkal. Tehdy ještě věřil, že dělá správně. Teď o svých rozhodnutích pochyboval. Hned ze začátku věděl, že válka není nic pro něj. A to ani netušil, jaké hrůzy bude muset prožívat.

Neměl se do toho míchat. Teď už ale bylo pozdě cokoliv změnit. Ta doba, po kterou se musel skrývat v zákopech obklopen tlejícími těly svých vlastních vojáků, ho naučila nenávidět válku z celého srdce. Kde byly ty doby, kdy se aspoň mohl podívat do tváře svým vrahům? Teď netušil, odkud vyletí zbloudilá kulka ani kdo ji vystřelil. Stejně tak už nikdo nebude chodit a přehrabávat se v mrtvolách, které tu zůstanou. Na ty staré padaly další a další. Až zemře, kdo ho pozná? Válka půjde dál, až z něj nezůstane nic víc, než kosti, které už pro nikoho nic neznamenají.

Kdo pro něj bude truchlit? Nikdo nechodí klást květiny na bezejmenné hroby. Čekalo na něj věčné osamění.

Smířen s osudem se zahleděl do modrého nebe. Napadlo ho, že by byl nádherný den, slunečný a teplý. Lidé by mohli snídat na balkónech a usmívat se na sebe. Milenci by se mohli líbat na rozloučenou a těšit se na večer, až se zase sejdou. Malé děti se mohly hlasitě radovat z nového dne. Co měli místo toho? Lidé nesnídali na svých balkónech, v hrůze se skrývali ve stínech svých domů. Milenky nelíbaly své muže, místo toho se modlily za jejich návrat z války. Děti se ptaly, kde jsou jejich otcové a starší bratři. Byla to jeho vina, jeho obrovská vina.

Za tohle doopravdy zasloužil zemřít. A jak nenáviděl válku a jak se mu hnusil pohled na mrtvé, oblékl se do uniformy, vzal do ruky zbraň a pochodoval spolu se svým lidem na ta zbytečná jatka. Kdyby seděl doma, musel by se nenávidět. Když měli umírat oni, ať raději padne taky.

Jít se svými vojáky do války bylo něco, co by udělal každý správný národ. I kdyby to mělo znamenat opustit lásku. Protože ta byla až na druhém místě, hned za povinností k lidem. To ho nevědomky naučil někdo jemu srdci tak blízký.

Svatá říše římská. Feliciano si byl jistý, že by na něj byl pyšný, kdyby to viděl. I on opustil všechno. Jenže na Feliciana doma nikdo nečekal. Už ne.

Zabodl pohled do protější stěny zákopu. Až zemře, setká se s ním? V nebi, jak doufal, protože i když na svůj lid uvrhl utrpení, snad to odčiní tím, že za něj i zemře. Protože nebylo možné tuhle válku přežít.

„Attenzione!“ ozvalo se odkudsi. Feliciano sebral poslední zbytky odvahy a vykoukl nad zemský povrch. Právě ve chvíli, aby zahlédl, jak něco letí jeho směrem. Nesměle zamžoural do světla, ale jeden z jeho spolubojovníků ho rychle stáhl zpátky do bezpečí zákopu. Ačkoliv to bezpečí bylo relativní. Už jen proto, že téměř přesně ve chvíli, kdy dopadl do hustého bahna, ozvala se mu u hlavy ohromná rána. Neodvažoval se otevřít oči a v uších mu hlasitě zvonilo, že neslyšel nic jiného, než to. A ten zvláštní pocit, který se mu rozléval po těle – to byla bolest?

Zvonění ustupovalo a i tu bolest pomalu přestával vnímat. To poslední, co si stačil uvědomit, bylo, že padá.

„Vstávej!“ Feliciano se zhluboka nadechl. Cizí hlas se mu zarýval do bolavé hlavy jako střepy. „Vstávej!“

Otevřel ústa, aby namítl, že nemůže, protože doopravdy nemohl. Pokusil se poručit tělu, aby se zvedlo, ale nešlo to. A pak, když sesbíral co nejvíce síly mohl, otevřel oči. Nepoznával to, všechny barvy splývaly v jednu. Jen ty oči barvy nebe viděl jasně. Ty oči… Znal je. Tak dobře je znal. Tolik se na ně načekal. Byl už mrtvý? Byl už v nebi? Kdo jiný mohl mít takové oči, než Svatá říše římská! Musel být v nebi…

„…um…“

„Was?“

„Imperium Romanum Sacrum…“ Slyšel svůj vlastní sípavý hlas, zdrsnělý prachem, který mu úplně vysušil krk. Jako by to ani nebyl jeho hlas.

„Nein, Feliciano,“ odpověděly mu modré oči, „jsem Ludwig.“

„No, donovo essere…  Imperium Romanum Sacrum.“

„Nein.“

Feliciano se znovu trhavě nadechl. Barvy se pomalu oddělovaly, až pyl schopen rozeznával tvary okolo sebe. Zamrkal a zaostřil na modrookou postavu před ním. Ne, nebyl to Svatá říše římská. Byl to voják ve špinavé uniformě s umouněnou tváří, ze které zářily ty modré oči, kterých jako by se utrpení, které tady zažívaly, ani netýkalo. Tak nevinně modré…

Obraz byl stále zřetelnějším, stejně tak i bolest, která mu ostře tepala v hlavě. Modrooký na něj nemilosrdně mířil hlavní své zbraně. Neměl uniformu italskou ani žádného z jeho spojenců. Byla to německá uniforma. Ne Rakousko-Uherská. Německá. Feliciano zaryl prsty do bláta, naprosto vyděšen tím zjištěním. Jako by opět nalezl ztracené síly, pokusil se rychle vyskočit na nohy, ale v mazlavém blátě mu podjely nohy a on se do něj zabořil ještě hlouběji.

Bezhlavě máchl rukou. Dopadla na cosi měkkého a mokrého. Podíval se vedle sebe. Byl to voják, který mu předtím zachránil život. Felicianova ruka spočívala na jeho bledé, zkrvavené tváři. Vypadal spokojeně, jako by spal. Oči zavřené v blaženém výrazu úlevy a jeho rty…

Zvedl se mu žaludek. Okamžitě ucítil v ústech hořkou pachuť zvratků. Hned ruku odtáhl a nehledě na to, že na něj shlížejí neúprosné oči nepřítele, vyděšeně zaryl prsty do stěny zákopu, pokoušeje se vydrápat na nohy.

Vojákovi bezvládně ležícímu vedle něj chyběla čelist. Nedokázal ten obraz dostat z očí. Tahle válka… ho ničila. Zapomněl na důstojnost, to slovo už pro něj bylo marným pojmem. Toužil žít tak silně, jako toužil zemřít. Ale neměl sílu udělat cokoliv. Dokonce už neměl sílu ani udržet obsah svého žaludku vevnitř. Ukázal slabost před nepřítelem a najednou mu to bylo jedno. Proč vlastně bojoval…?

„Perché?“ Hrdlo se mu stahovalo pláčem. Všude byla krev, všude byli mrtví. Na jeho rukou a kolem něj. Dokázal předstírat před vlastními vojáky, že to snáší. Dokázal zaťat zuby a vydržet. Ale neměl sílu předstírat před nepřítelem.

„Otoč se ke mně a dej ruce nad hlavu,“ přikázal Ludwig, nepřestávaje na něj mířit. Feliciano poslechl. Sotva stál na vlastních nohou. I před bolest zvedl ruce nad hlavu. Jeho špinavé tváře omývaly nové a nové přívaly slz. Kdyby žil, mohl by se radovat ze slunečných dní. Když zemře, setká se se Svatou říší římskou. Když přežije, bude navždy nosit vzpomínku na mrtvé, bude mít navždy tu tíhu na svých ramenech. Nebyl silný, něco takového by nikdy nedokázal vydržet.

„Réquiem ætérnam dona eis, Dómine…“ zašeptal. Ani netušil, kde se ta slova vzala v jeho hlavě. „…et lux perpétua lúceat eis…“ Odříkával je rychle. Ludwig ho zastřelí. Umře, nebude muset nést hříchy na svých ramenech. A jeho poslední myšlenky? Mrtví vojáci kolem něj. „Requiéscant in pace. Amen.„

„Kusch dich!“ křikl Ludwig, čekaje, až Feliciano odříká své volání k Bohu. Feliciano sklopil hlavu. Jeho Imperium Romanum Sacrum na něj čekal. Věnoval modlitbu svým vojákům. Mohl s klidným srdcem umřít. Tolik vytoužený výstřel však nepřicházel.

„Zabij mě,“ zašeptal Feliciano zoufale.

„Nein.“

„Zabij mě!“Nemyslel to tak. V tu chvíli pocítil takovou touhu žít… A když se podíval na Ludwiga, okamžitě litoval přání zemřít. On vypadal tak… Světlé vlasy a modré oči, rovný, pevný postoj a upřený pohled… Nebyly to jen tyhle malé detaily, kterými mu připomínal Svatou říši římskou.

„…Nein…“ Ludwig sklonil hlaveň své pušky k zemi. Feliciano se na něj podíval se směsicí zklamání a vděčnosti. Udělal několik namáhavých kroků dopředu, v bolavé hlavě prázdno. Natáhl ruku a sevřel Ludwigovu paži. Byl na konci. Nemohl zemřít, neměl sílu žít. Opřel hlavu o Ludwigovu hruď. Už nemohl dál stát sám.

„Už nemůžu…“ zajíkl se zoufale. Nepřítel nebo spojenec, všichni trpěli stejně. Bezdůvodně a stejnou měrou. Jenže oni dokázali jít přes mrtvoly… Oni ano, měli tu sílu. On ne. Kde ji měl vzít, když po jeho boku nebyl nikdo, kdo by ho podepřel, když zakopl? Poprvé v jeho životě tu nebyl nikdo. „Já už… nemůžu…“ Jeho já, jeho mysl… Všechno se rozpadalo. Kolem něj, uvnitř něj, on sám. „Kolik jich… ještě bude muset umřít…?“ Pevně zaťal špinavé nehty do uniformy. Bylo to nesnesitelné. „Zabij mě… Zabij mě, nebo mě vezmi pryč…“ V jeho hlavě bylo jen jedno: Dostat se pryč. Žít nebo zemřít – dokud se dostane jinam, bude šťastný.

 „Chiuso…“ Ludwig mlčel. Samozřejmě, co na to taky mohl říct? Feliciano ho na jednu stranu chápal a na druhou… I když chápal jednotlivé kousky skládanky, celkový obraz mu připadal až příliš nesmyslný. „Imperium Romanum Sacrum…“ Znovu se ozvaly výstřely. Byly jeho denním chlebem, neustále mu přidávali na zoufalosti. Střílelo se, pořád se střílelo. Proč ještě žil?

„Nejsem Svatá říše římská,“ odsekl Ludwig a odtrhl Feliciana od sebe. „Už jsem ti to jednou říkal!“

„No… No…“

„Pamatuješ si na mě, Feliciano? Před pár lety nás seznámil Gilbert. Pamatuješ?“ Feliciano přikývl. „Kde máš zbraň?“ pokračoval Ludwig. Feliciano sklopil oči. To působil tak bezradně, že vzbudil lítost i v nepříteli? Pokrčil rameny. Jakou zbraň? Na co by mu byla? Ludwig si povzdechl a otřel si čelo od potu. „Na,“ řekl a vtiskl Felicianovi do rukou svou zbraň.

„Perché…?„

„Nevím. Prostě si ji vem. Vem si ji a neumírej, ano?“

„Sì…“ Feliciano sevřel Ludwigovu zbraň pevně v rukou. Zoufale si ji přitiskl na prsa. Bylo to jako… Jako dárek. Na rozloučenou? Nebo na oplátku za minulé časy? Ludwig se otočil a pomalu se dal na odchod. Feliciano natáhl ruku a zadržel ho. Ludwig se na něj tázavě podíval.

„Proč ses tady objevil?“

Ludwig nechápavě zamrkal. Zvláštně položená otázka. „Je to náhoda, Feliciano. Naše vojska postupují kupředu a já tě tady našel ležet…“

„Ale moji vojáci…“ Felicano se rozhlédl. Doopravdy, nebyli tam. Jen mrtvoly. Těla, ruce, nohy. Hmota.

„Víš, kdo jsem, Feliciano?“ zeptal se ho Ludwig s docházející trpělivostí.

„Imperium Romanum Sacrum,“ odpověděl nechápavě Felicano. Proč se na to ptal? Bylo to přece tak jasné! Ty oči! Ta tvář! A nebo snad nevěděl, kdo je?

Ludwig stiskl zuby k sobě a sevřel ruce v pěst. Nebylo to zlostí, nedokázal se zlobit. Ne na Feliciana. Ne, když byl v takovémto stavu. „Jsem Ludwig, pamatuješ? Nejsem Svatá říše římská.“

„Ne?“ Feliciano pootevřel rty a vyděšeně couvl, tisknouce k sobě zbraň, jako by to byla jakási cennost, kterou nesmí ztratit.

„Říkal jsem ti to, pamatuješ?“

„Aha…“

Ludwig k němu natáhl ruku. Feliciano se podíval do jeho velké dlaně. „Pojď,“ vyzval ho Ludwig. „Odvedu tě za tvými lidmi.“ Felicano se znovu rozhlédl. Mrtví, nebylo tu nic jiného, než mrtví. Musel být taky mrtvý, jak jinak by mohl přežít, když ostatní nepřežili? A ten muž, co vypadal jako Svatá říše římská… Chytil se jeho dlaně. Byla příjemně teplá. Ano, ten musel být živý. Usmál se. Odvede ho za jeho Imperium Romanum Sacrum.

„…Impe… L-ludwigu?“

„Ano?“

„Je tu hodně mrtvých. My jsme ve válce?“

„Ano.“

„A ochráníš mě před nepřítelem?“ Ludwigovi ztvrdly rysy. Pevně stiskl Felicianovu ruku ve své, ale mladý Ital se na něj jen nechápavě podíval. Čím ho tak rozrušil? Feliciano to nechápal, Ludwig vypadal silně, přece se nemohl bát jeho nepřátel…

„Samozřejmě,“ řekl Ludwig rezignovaně po chvíli ticha. Feliciano se oddechl. A pak se usmál. Byl to široký, hřejivý a radostný úsměv. Na vyprahlé půdě, která nenasytně hltala krev mrtvých, to byl úsměv blázna.