Anime a manga fanfikce
    Vampire KnightPsychologickéRomantikaShonen-aiKaname KuranYuki CrossZero Kiryu

    Už nikdy jako dřív

    by SakyUchi

    Paprsky pozdního odpoledne příjemně hřáli. Lehký větřík si pohrával s prvními opadanými listy a občas je zanesl i mezi studenty v černých uniformách. Začínal podzim.  Akademií Cross se touto dobou rozléhaly vzrušené výkřiky mladých dívek. Příchod Noční třídy byl již očekáván.

    „Aido-senpai!“
    „Shiki-senpai!“ pořvávaly z plných plic jedna, vedle druhé.
    „Uklidněte se! Už máte dávno zákaz vycházení!“ snažila se dívka, s prefektskou páskou, zklidnit své spolužačky. Marně. V tu chvíli zavrzali dveře brány a mohla pro ni začít pravá apokalypsa. Noční třída. V celé své kráse. A s Aidem v čele.

    Tohle všechno dění pozoroval z dálky. Pečlivě ukryt ve stínu. Tak, jak to mělo být. Díval se na ni. Na to, jak se s ní její senpai hašteřil. Díval se na Yuki. Jeho mladší, adoptivní sestřičku. Vždy ji pozoroval. V jeho očích byla trošku nešikovná, přesto odvážná a odhodlaná dívka, kterou nejspíše i miloval. Ale teď ji viděl úplně jinak, než předtím. Co se v něm za tu dobu, co tu nebyl, změnilo? Co se v něm vůbec, od té osudné noci, změnilo? No jistě, byl upír. Stvoření, kterým sám tak pohrdal.

    Vystoupil ze stínu. Právě včas, aby stihl svou kamarádku zachytit.
    „Omlouvám se, Kaname-senpa-“ Nedokončila větu při pohledu na svého zachránce. Nečekala ho. Jeho ne.
    „Co to tu provádíš?“ pohlédl na ni svým nic neříkajícím pohledem.
    „To ne! Kiryuu Zero!“
    „Bylo lepší, když tu nebyl!“ neopomněly se ozvat ostatní studentky se značně otrávenými grimasy. Ale nikdo si toho nevšímal. Prefektce zaplesalo srdce. Najednou nevěděla, co má říct a přitom měla tolik otázek. Na nic se nezmohla, jen mlčky upírala pohled do země.
    „Hej všichni! Okamžitě se vraťte zpátky do svých pokojů.“  Zavelel, jako pravý prefekt, nesmlouvavým tónem.  Odpovědí se mu dostalo hned několik. Negativních, pochopitelně. Většinou protestující mručení a nadávky. Ale nic z toho na mladého upíra nezabíralo a tak se dívky rezignovaně vytrácely, mezitím, co Noční třída, vyrážela na výuku.

    „Zero?“
    „Hm?“
    „Vítej zpět.“ Usmála se na něj svým láskyplným úsměvem.  Avšak Kiryuu neměl k něčemu podobnému sebemenší důvod. Spařil ho. Stál tam s tím svým aristokratickým výrazem, který mu mnohdy dokázal pěkně pít krev. Jak ironické. Tmavě hnědé oči se setkaly s fialovými.  Lehký vánek jemně rozfoukal temné vlasy staršího mladíka.
    „Kuran Kaname.“

    Vešel do potemnělé místnosti, která by se dala nazývat jeho pokojem. Rozhlédl se. Na posteli spatřil Bloody Rose, svou dobrou kamarádku. Přešel kolem zrcadla, házejíc na něj odpudivý pohled, až ke své zbrani. Chvíli na ni jen koukal, ale sebevražedné myšlenky včas utnul a raději ji odklidil někam mimo dosah. Svalil se do peřin. Bylo to zvláštní. Být zpět. Chovat se jako dřív, i za vědomí, že jako dřív to už nikdy nebude. Nikdy…

    Svítící znak na stěně byl jediným zdrojem světla v jinak chladné, potemnělé místnosti. Chlad ani ostré světlo plně nevnímal. Šílel bolestí. Měl tak příšerný hlad! Dokazovaly to jeho sytě rudé oči a vyceněné tesáky, prahnoucí po lahodné krvi své potencionální oběti. Byl na pokraji svých sil. Pomalu ztrácel vědomí. Stával se z něj podřadný level E. Zajímavé, jak snadno může člověk klesnout.  Jen zpola vnímal osobu blížící se k němu. Dokud nepromluvila.

    S hlasitým vykřiknutím otevřel oči a hbitě se posadil. Sen. Jenom sen. Nebo lépe řečeno – noční můra. Od té doby mu už nikdy nedopřála klidný spánek. Ne. To on mu nedopřál spánek. Noc co noc mu lezl do snů, a pokud zrovna nespal, stejně na něj musel pořád myslet. Nechápal to.

    Zhluboka se nadechl. Pohlédl ven z okna. Tma obklopovala vše kolem, jen svit hvězd prolínal černočernou tmu. Pravý čas na to, aby šel dělat svou práci. Možná mu to jen prospěje, když zabije myšlenky na to čistokrevné monstrum. Vstal. Pochopitelně neopomněl svou milovanou Bloody Rose. Jak se mu po ní stýskalo!

    Obcházel akademii skrz na skrz, ale žádného denního studenta nespatřil. Vypadá to, že dnes žádné problémy nebudou. Při nejmenším v to doufal. Zastavil se u jednoho ze stromů, pod který si sednul. Byl vyčerpaný, vyhladovělý a zmatený. Hlavou mu vířilo tolik otázek!  Už nedokázal ani racionálně uvažovat. Proč to pro něj udělal? Proč mu dovolil pít JEHO krev? Mohl ho přece nechat umřít. Proměnit se v level E, ale to neudělal. A především  – sakra, proč na něj musel neustále myslet?! Ach, proč pořád to ‚proč‘? Měl pocit, že ho to brzy dovede k šílenství. A pak tu byl ještě ten hlad. Spíš chuť, než to. Tabletky nebyly žádná sláva, pravda, ale o to tu nešlo. Chtěl krev. Jeho krev. Kurana Kanameho. Ať už ochutnal Yukininu , či někoho jiného, absolutně se nedala srovnávat s tou jeho. Nechápal, proč tomu tak je. Možná už to tak mezi upíry chodí. Oblíbí si jednu a té se už nepustí. Pokud tomu bylo opravdu tak, nedokázal si představit, jak tu bude s ním moci žít. Jak bude vůbec moci žít. Leda že…

    „To bych nedělal.“ Škubnul sebou. Vzhlédl do tmy proti tmavým očím, s rukou položenou na své zbrani.
    „Co chceš? Nemáš snad teď mít hodinu?“ Trochu nezaujatě do něj rýpnul, ignorujíc předchozí poznámku.
    „Ne, když nechci. Mám pro tebe návrh.“ Úzké rty se vyhouply do lehkého úšklebku a obočí se podezřele nakrčilo. Přitom si stále zachovával svůj aristokratický vzhled. Tohle uměl jenom on.
    „Jaký?“  
    „Můžu ti dát to, co chceš.“ Kousnul se do prstu a nechal vytéci malý pramínek krve. „Výměnou za to, že ty dáš to, co chci, mně.“ Musel odvrátit hlavu stranou. Věděl jistě, že jinak by se po něm nejspíš vrhnul. Ta omamná vůně krve… Ale žíznivé tesáky stejně skrýt nedokázal.
    „A co chceš ty?“ upřel na něj svůj, částečně zvědavý – částečně zvířecí, pohled.
    „Tebe.“ Prostá odpověď na prostou otázku.
    „Cože?!“
    „Slyšel jsi.“
    „Ani náhodou! Nebudu tvoje hračka.“
    „Vážně si to myslíš?“ usmál se čistokrevný nad Zerovou naivitou. Udělal malý krok vpřed. „Stůj! Nepřibližuj se ke mně!“ zpanikařeně vykřikl a namířil na něj svou zbraň. Ne, že by to mělo na upíra nějaký efekt. Směle mezi nimi pomalu překonával vzdálenost, která byla každým krokem menší a menší.
    „Ještě krok a vystřelím.“ Oznámil mu mladý lovec upírů, jenž se snažil si zachovat tvář i přes rozklepané ruce a roztřesený hlas.
    „To bys neudělal.“ Ušklíbl se. „A víš proč?“ Přidřepl k němu. „Protože bys mě nedokázal zabít.“
    „Nech-“ Zanikla nedokončená věta v tichu. Její majitel byl umlčen sladkými rty svého… trýznitele? Rivala? Těžko říct, čím pro něj vlastně byl… Rty tmavovlasého se posunuly níže, na bělostný krk. Jazykem přejížděl přes šíji a drobnými tesáky jemně dráždil sametovou kůži. Zero jen nepřítomně vzdychl, aniž by si to uvědomil. To druhému vykouzlilo nepatrný úsměv na tváři.
    „Proč tohle všechno děláš?“ zasténal, když se mu štíhlé prsty vloudily i pod uniformu.
    „Řeknu ti to, když přistoupíš na mou nabídku.“ Zašeptal podmanivě. „Myslím, že tohle by ti mělo stačit, jako odpověď.“ Ponořil ruku do dlouhých vlasů a spojil svoje rty s protějšími ve vášnivý polibek.

    První denní paprsky se jen stěží probojovávaly přes černé závěsy, avšak přesto tmavý pokoj zalévala taková zvláštní záře… Mladík na prostorné posteli se zavrtěl a přitulil se blíže k druhému tělu. Rozespale otevřel oči. Mladý upír naproti němu již zaujímal ležérní sexy polohu s podepřenou hlavou o polštář. Hnědé oči se pomalu vpíjely do těch fialových. Nebyly tak chladné, ani protivné, jak mu vždy připadaly. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že jednou s ním bude ležet nahý, v posteli a že bude přemítat o jeho dokonalosti.

    Věnoval mu svůj naštvaný pohled. Nenáviděl ho. A navíc nesnášel, když ho po ránu někdo budil.
    „Stalo se něco?“ naklonil se mu přes rameno, takže slova zašeptal do ouška. Snažil se o co možno nejvážnější tón, který běžně pro konverzaci používal, ale pobavení ve svém hlase neskryl.

    „Nechápu to.“ Přiznal už zoufale. „Nechápu. Proč jsi to udělal? Proč zrovna já?!“ Ponořil hlavu do polštáře. Byl ještě zmatenější, než předtím.
    „Proč se ptáš?“
    „Slíbil jsi, že mi to potom řekneš.“  Otočil se na něj s vražedným výrazem v tváři.
    „Opravdu? Nepamatuji si. Možná si to budeme muset zopakovat, třeba se to pak dozvíš.“ Ušklíbl se a přibližoval své rty.
    „Hajzle.“ Políbil ho. Bylo to zvláštní, tolik procítěné. Možná se někdy dozví pravdu, a pochopí svoje city. Možná taky ne. Jisté je jen jedno. Už nikdy to nebude jako dřív…

    Note