Věřím

Kdo nemiloval, nepochopí. Nikdo nemohl pochopit tu obrovskou touhu, která spalovala Natálii. Spalovala byl přesný výraz. Byl to pocit, který pálil. Nenechal ji klidnou, nemohla spát, nemohla se soustředit, nemohla dělat vůbec nic, v bdění i ve snu jí pronásledovala prazvláštní touha, tak jiná od obyčejných tužeb. Rozechvívala její ledově klidné nitro. Touha vlastnit a být vlastněna, být mu nablízku, být u něj, kdyby mu bylo zle, kdyby potřeboval pomoc. Vědět, že je v pořádku. A smutek. Smutek, že je v pořádku i bez ní, že nepotřebuje její pomoc.

Čím víc mu chtěla být nablízku, tím víc se vzdalovala.

Uviděla ho tehdy na chodbě, na místě, na kterém neměla být, nesl plnou náruč papírů, a když se pokusil projít dveřmi, všechny mu popadaly na zem. Přiskočila k němu, dokud byl sehnut k zemi a nemohl ji vidět, a začala mu pomáhat se sběrem. Když si jí konečně všiml, podíval se na ni s čirým zděšením v očích. Ten pohled jí projel jako dýka.

Podala mu stoh posbíraných papírů.

„Děkuju,“ řekl odměřeně Ivan. Pak mu otevřela dveře, aby mohl pohodlně jít tam, kam chtěl. Rychlým krokem odešel. Věděla, že by měla jít domů, zapomenout, žít vlastní život. Ale šlo to? Jak na něj mohla zapomenout, když vše, na co se podívala, jí Ivánka připomnělo?

Pomalu se vydala za ním. Držela se v uctivé vzdálenosti – tak, aby ho měla na očích, ale aby nezjistil její přítomnost. Ráda se na něj dívala. Pohyboval se s jistou neobratnou grácií, bylo to roztomilé. Všechno, co dělal, bylo svým způsobem roztomilé. Neuvěřitelně ji bavilo ho sledovat.

Dokud si nevšiml, že tam je.

„Co chceš?“ vyštěkl, když nasbíral odvahu, aby se otočil a konečně dal najevo, že ví, že tam je.

„Nemáš hlad?“

„Ne!“

„Ani žízeň? Nechceš čaj?“

„Ne! A nech mě být!“ Ucouvnul. Byl to statečný muž, věděla to, měla mnoho důkazů, že se nebojí postavit ničemu. Ale kdykoliv se na ni podíval, měl v očích smrtelnou hrůzu.

„Prosím.“ Dívala se na něj zpříma. Věděla, že Káťa by prostě sklopila hlavu, skryla by tak všechno. Ale Natalia nedokázala odtrhnout zrak od Ivanovy tváře. Nešlo to. Přitahovala ji jako magnet, přitahovala ji jako droga. „Prosím, bratříčku. Vezmi si mě.“

„Ne!“ zaječel a ustoupil o několik kroků. Vyděšeně se rozhlédl, zoufale hledal pomoc. „Jdi pryč, rozumíš? Jdi pryč! Nikdy si tě nevezmu!“

Vezmi si mě, taková hloupá slova. Tolik jiných mohla říct. Mohla ho jen požádat, aby směla být v jeho přítomnosti. Vysvětlit mu, že mu chce jen pomáhat, že chce vědět, že je v pořádku. Mít možnost se na něj dívat. Třeba dokud jí to nepřejde.

Trpěla a chtěla, aby to utrpení pochopil. Neuměla ho však vysvětlit.

„Proč?“

„J-jsi moje sestra! A už jdi pryč!“

Aby pochopil její utrpení, aby ji konejšivě objal a přislíbil, že se pokusí jí pomoci.

Udělala krok k němu.

Zajíkl se, ale když udělala další krok, hodil jí do tváře papíry, které svíral v ruce. Pak se dal na útěk. Tiše dopadla na kolena, doprostřed bílých papírů. Potichu je začala sbírat. Nechtěla, aby přišel a viděl, jak jsou promáčené slzami.

Nikdo totiž nevěřil, že dokáže plakat, Bylo to její další tajemství.

Ale Natalia věřila. Věřila, že jednoho dne se Ivan rozhodne všechna její tajemství odhalit.