Vyznání

Sedím u vodopádu a pozoruji západ slunce. Ten krásný pohled mi překazí valící se bouřkové mraky. Bouřka… tehdy byla taky. Tehdy jsme byli poprvé společně na misi, dokonce jen my dva. Ano, jen my dva, ti nejlepší z nejmladších… Dříve jsem tě příliš neznala, nebyl jsi moc společenský, chránil sis své soukromí. Až tehdy jsme se sblížili. Zamilovala jsem se do tebe. Tys to věděl. A můj cit opětoval. Bylo to nádherných pár měsíců. Jen my dva, tady, u vodopádu. Když jsme byli sami, byli jsme jako v jiném světě. Ty tajné noční výpravy do zavřených horkých pramenů, strach, aby nás nikdo spolu nepřistihl… byla to nádhera.
Pak ses změnil. Nevím proč, a i když by mě to zajímalo, už se to nedozvím. Nikdy. Změnil ses a toužil po moci. Dokonce jsi kvůli tomu i zabíjel. Bezcitně, jako stroj. Ten večer jsem to nevěděla. Přišel ses rozloučit, ale já to nevěděla. Byl jsi u mě naposled, ale já to nevěděla!
Vytratili jsme se spolu do hor a strávili spolu noc. Byla to nejhezčí noc v mém životě, a to jen proto, že to bylo s tebou. Když jsem se vzbudila, už jsi byl pryč. Zůstal jen lístek s nápisem ‚Miluji tě‘. Pak jsem se vrátila do vesnice. Všude se o tobě mluvilo. O tobě a o tom, cos udělal. Masakr, krveprolití. Nechápala jsem. Nevěřila jsem, že bys byl něčeho takového schopen. Ale svědectví tvého malého bratra smazalo všechny mé pochybnosti. Doteď nechápu, žes byl schopný něco takového udělat a pak, jen tak v klidu, přijít za mnou… Litovala jsem té noci. Ale jen chvíli. Pak jsem se radši schovala do svého vlastního světa.
 
Dlouho jsem nebyla schopná normálně žít. Ale když jsem viděla vyrůstat tvého bratra, jeho neskutečná psychická síla mi pomohla. Vrátila jsem se zpět. Zpět do normálního života.
 
Vynechala jsem jednu hodně podstatnou věc, asi bych ti ji měla říct, i když pro tebe je už pozdě. Víš, pár dní po tvém útěku jsem zjistila, že čekám dítě. Tvoje dítě! Nikomu jsem neřekla, že je tvoje. Ale měla jsem strach. Oni to přece poznají. Oni to zjistí. Co pak se mnou a dítětem bude?
 
Pomohla mi má starší kamarádka. Dítě si po narození vzala a zmizela. Jen já jsem věděla kam, všichni ostatní si mysleli, že zemřela. Ona i dítě. Narodila se nám holčička. Moc krásná. Dnes už jí je 10 let. Přesně dnes, má narozeniny. Dnes jí Rin řekne pravdu. A naše malá Kiko bude chtít vidět mámu.
 
Dnes v noci vyrazím, abych se k ní dostala co nejdřív. Ještě nevím, co jí řeknu o tobě, až se na tebe zeptá. Teď mě ještě čeká návštěva u Godaime Hokage, Tsunade-sama. Nevím, co udělá, až jí řeknu pravdu. Ale doufám, že mě pochopí. Víš, kdyby ses tehdy tak nezměnil, mohli jsme žít oba s naší Kiko. Mohli jsme sledovat její první krůčky, mohli jsme to být my, kdo by jí dal její první kunai, ona by mohla chodit na Akademii. Vím, že z ní bude dobrý ninja. Jen nevím, jak ji přijmou zdejší děti. Snad ji budou mít rády. Teď už vážně musím jít.
 
Moc jsem tě milovala a asi ještě stále miluji. Ale to, že ses tu tak náhle objevil, navíc když jsem tu nebyla sama, to byla od tebe velká hloupost. Objevil ses ve chvíli, kdy měli poradu ti nejlepší ninjové z vesnice. Nemohla jsem jen tak stát a sledovat, co se bude dít. Nemohla jsem dopustit, abys zabil ještě někoho dalšího. Prostě jsem nemohla. A i když tam byli jen ti nejlepší, byla jsem jediná, kdo by tě dokázal zabít. Jen já, protože tě miluji a proto, že ty miluješ mě. Vím, že mě stále miluješ. To proto ses tam objevil. Abych to byla já, kdo ti dá odpuštění. Zabila jsem tě… Já jsem tě zabila!!! A tvá poslední slova byla:
„Děkuji ti, Anko. Vždycky jsem tě miloval a věděl, že ty miluješ mě. Děkuji.“
Co jsem ti na to měla říct? Všichni okolo tvá slova slyšeli. Už nebylo co skrývat.
„Neděkuj. Bylo to proto, že tě miluji. A odpouštím ti, všechno ti odpouštím! A nikdy na tebe nezapomenu!“
Když jsi umíral, držela jsem tě v náručí. Ale o Kiko jsem ti už říct nestihla. Nikdy ses nedozvěděl, že máš dceru.
 
Když jsi umíral, myslela jsem, že mi bolestí pukne srdce. Ale teď nastal čas zapomenout na bolest a žít pro naši dceru. Bude mít i dobrého otce. Víš, už dávno jsem to všechno řekla svému kamarádovi z týmu a dobrému příteli. Kotetsu slíbil, že si mě vezme. Abych nebyla svobodná matka, víš? A aby Kiko měla tátu. Ale neboj, řeknu jí, že jejím opravdovým tátou jsi ty. Ale teď už vážně musím jít. Nastal čas, dát ti můj dárek. Vždycky jsi měl rád vůni lotosových květů, tak tady jich máš celou náruč.
 
Ještě zdálky se ohlížím na tvůj hrob. Hromada lotosových květů září v tom předbouřkovém přítmí. Bouřka konečně začíná. Prudký závan teplého větru odnáší můj smutek i se slzami, a taky tvé květy. Mám pocit, že jsem právě dostala tvůj souhlas se vším, co se chystám udělat. A jsem ti za to moc vděčná. Nikdy na tebe nezapomenu, to ti slibuju, můj milý, milovaný Itachi!