Vždy je naděje na lepší zítřky

Ichiko je patnáctiletá dívka z vlivné a bohaté rodiny Owarika, která je mezi lidmi velice vážená. Zabývá se technikou a obrovská firma velice dobře prosperuje. Ichiko by tedy mohla mít vše na co si vzpomene, ale ví, že to nejdůležitější si za peníze nekoupí – přátelství a lásku. A tyto dvě věci jí už od dětství velice chybí. Moc lidí jí využívalo pro peníze a když už jí vyčerpali, tak jí odkopli. Ichiko se proto trochu uzavřela do vlastního světa a je tichá, ale příjemná a hodná. Nikomu ale nedůvěřuje a nikdy by nikomu nesvěřila své trápení.

Bydlí se svými zaneprázdněnými rodiči ve velkém domě, o který se stará služebnictvo. Rodinný šofér jí vozí do školy a ze školy a dává na ní pozor. Jí tento životní styl nebaví, ale nemůže s tím nic dělat.

Ichiko už skončilo vyučování a tak jde přes rozlehlý školní pozemek. Zastaví u velkých kovových tepaných vrat, vyhlížející jako brána do zámecké zahrady. Na silnici už stojí velké černé auto a z něj vychází usmívající se muž v kvádru.

,,Dobré odpoledne Ichiko-sama,“ zdraví Ichiko a otevírá jí zadní dveře.

,,Dobré odpoledne Kyouyama-san. Dnes bych chtěla jít domů sama. Slyšela jsem, že v centru vystavili do výlohy krásné květiny. Chci se na ně podívat,“ odpovídá.

,,Ale Ichiko-sama, můžu vás tam svézt,“ nechápe šofér a Ichiko se na něj usměje.

,,Neuškodí mi se jednou projít.“

,,No dobře,“ zasměje se muž

,,Ale přijďte na večeři. Vaši rodiče tu budou a chtějí si s vámi o něčem promluvit.“

,,Slibuji. Tak zatím nashledanou Kyouyama-san.“

,,Nashledano Ichiko-sama.“ Ichiko jde skrz nádherný park, kde trylkují ptáčci a úchavtně voní květiny. Tento obyčejný okamžik je pro Ichiko okouzlující a nádherný. Jsou to chvíle, kdy si přijde svobodná a šťastná. Tedy až do chvíle, kdy potká skupinku smějících se přítelkyň a zamilovaný pár. V tom okamžiku ji píchne u srdce a cítí se prázdná. Když projde park, už je to jen kousek do centra.

To je úžasné, pomyslí si Ichiko, když vidí nádhernou květinovou výzdobu výlohy květinářství. Jsou v ní použity všechny možné květiny i větvičky sakur. Vše hramonicky zakomponováno do pohádkového celku. Páni, tamta květina má stejnou barvu jako já mám vlasy, usměje se Ichiko v duchu při pohledu na malou květinu barvy noční oblohy. Ichiko si dále prohlíží jednotlivé květiny, ale najednou do ní někdo vrazí až upadne na zem. Když se vzpamatuje, všímá si asi stejně starého kluka sedícího naproti ní. Už od pohledu jí upoutal.

,,Jé, promiň,“ omlouvá se kluk a pomáhá jí na nohy.

,,To nic. Spíš jsem se lekla.“

,,To je fajn. Já jsem Shiro a ty?“ mrkne na ní spiklenecky. Ichiko jeho chování trochu znervóznilo.

,,To je pěkné jméno. Já jsem Ichiko.“ Shiro je trochu zaskočen.

,,D-díky Ichiko-san.“ Ichiko se na něj usměje. ,,Ty sis tu prohlížela tu výzdobu?“ Přikývnutí.

,,Je moc hezká.“

,,Nádherná.“

,,Ještě vědět co to všechno je za kytky,“ zasměje se Shiro s náznakem nervozity v hlase. Ichiko se jako na povel rozpovídá. Shiro na ní okuzleně zírá.

,,Jak to víš?“ ptá se udiveně, když Ichiko dokončila svůj výklad.

,,Miluji květiny.“

,,Opravdu?“

,,Ano.“ Chvíle tíživého ticha na obou stranách.

,,N-nechceš se jít projít?“

,,Ráda Shiro-san.“ Svým úsměvem vyvede Ichiko Shira z míry.

,,Kam půjdeme?“ zeptá se a Shiro se na ní nervózně usměje.

,,No… Já nevím. Nastěhovali jsme se sem teprve včera.“

,,Aha, tak můžeme jít třeba k jezeru. Je tam moc krásně.“

,,Tak jo.“ Vyrazí tedy na kraj města, kde je menší jezero lemované kvetoucími sakurami.

Po cestě si nezávazně povídají. Shiro je fajnový kluk se smyslem pro humor a proto ho překvapuje mírně rezervované chování Ichiko. Co s ní je? Chová se tak nedůvěřivě, ale přitom hrozně přátelský, myslí si.

,,Děje se něco, Shiro-san?“ vytrhuje ho Ichiko ze zamyšlení.

,,Ne, vůbec nic. Jenom jsem přemýšlel, jak je tohle město pěkné.“

,,Já ho mám moc ráda. Určitě si ho také oblíbí.“

,,To doufám. Jinak to tu nepřežiju,“ zasměje se Shiro a rozhlíží se po okolí.

,,Co je támhle?“ ukáže na řadu stromů po levém břehu jezera.

,,To je sad. Je moc krásný.“

,,Podíváme se tam?“ zeptá se Shiro a Ichiko se podívá na hodinky.

,,Promiň, ale už musím jít domů. Můžeš se tam jít podívat sám. Stačí jít pořád podél břehu a dostaneš se tam.“

,,Tak dobře.“

,,Tak někdy naviděnou, Shiro-san.“

,,Naviděnou Ichiko-san.“ rozloučili se a Ichiko odchází k městu. ,,Počkej!“ zastavuje jí rychle Shiro a Ichiko se tázavě otáčí.

,,Jak se jmenuješ? Já jsem Akatsuki.“ Ichiko po tváři přeběhne smutný úsměv. ,,Owarika.“ otočí se a odejde.

,,Dobrý večer Ichiko-sama. Jdete právě včas. Jak jste se dnes měla?“ zdraví Ichiko ve dveřích služebná.

,,Děkuji Yagi-san, vám též. Měla jsem se moc dobře.“ Když Ichiko odpoví, podá jí služebná domácí pantoflíčky, aby se mohla přezout. Poté jde Ichiko po chodech do svého pokoje s výhledem do zahrady a pokládá školní tašku k pracovnímu stolu pod velkým oknem. Sundá ze sebe červeno-bílou školní uniformu a ze skříně si vyndá kratší, lahvově zelené šaty. Už oblečená jde dolů do jídelny, kde již u stolu sedí upravená žena ve středních letech a asi stejně starý, důstojně vyhlížející muž.

,,Dobrý večer matko, otče,“ pozdraví a přisedne si.

,,Dobrý večer, Ichiko,“ pozdraví jí rodiče současně.

,,Tak jak jsi se měla?“ zajímá se matka.

,,Dobře. Seznámila jsem se s někým novým.“

,,Opravdu? A s kým?“ Než Ichiko stihne odpovědět, přináší služebná večeři a tak se ke slovu nedostane. Po jídle otec na Ichiko vážně pohlédne. ,,Dnes se přijdeme podívat na to jak hraješ.“ pronese a oba odchází.

Domem se rozléhají drnčivé tóny domovního zvonku. Ichiko vesele sbíhá ze schodů a vidí jak služebná vítá mladého sympaticky vyhlížejícího muže, který jakmile si jí všimce se na ní mile usměje.

,,Wasanaka-san! Dobrý večer,“ zdraví ho Ichiko.

,,Dobrý večer, Ichiko-sama,“ odpovídá a nasleduje jí do hudební místnosti s klavírem, na který jí učí hrát už sedm let. Posadí se na stoličku vedle klavíru, hned naproti Ichiko.

,,Tak jak se máš Ichiko?“ odhodí formální oslovování, o což ho Ichiko požádala již před několika lety. To z toho důvodu, že si za ty roky začali být blízcí a on jí částečně nahrazoval otce, kterému by se mohla svěřit.

,,Skvěle Takeru-san,“ Ichiko se rozjasní tvář a začne svému učiteli vyprávět o Shirovi.

,,A dnes se na nás přijdou podívat rodiče,“ oznámí když je hotová s vyprávěním.

,,Opravdu? Tak to si budeš muset dát záležet, abys jim ukázala co v tobě je.“ usměje se a hodina může začít. Nejprve se trochu procvičí a pak zkoušejí jednu moc pěknou skladbu, kterou by rodičům mohla předvést. Asi v osm hodin se rodiče přichází podívat. Usadí se do křesel a pokynou Ichiko aby začala.

,,Bylo to moc pěkné,“ ohodnotila matka její výkon stručně a otec jen pokýval uznale hlavou. Ichiko je ráda, že je nezklamala.

Když Takeru odchází, je už půl deváté. ,,Nashledanou zítra Wasanaka-san.“

,,Nashledanou Ichiko-sama,“ Když je učitel pryč, jde Ichiko do svého pokoje a dělá si úkoly do školy. Ťukání na dveře. ,,Dále.“

,,Promiňte Ichiko-sama, ale vaše matka a otec si s vámi chtějí promluvit. Očekávají vás v pánově pracovně,“ řekne nesměle služebná.

,,Dobře. Vyřiďte jim, že za chviličku přijdu.“

,,Jak si přejete, Ichiko-sama,“ Ichiko se na sebe podívá do zrcadla. Její rodiče po ní totiž vyžadují dokonalost a tudíž vždy musí vypadat dobře. Když uzná, že je to v pořádku, zamíří do otcovy pracovny, kde na ní oba čekají. ,,Ichiko, potřebujeme ti říct, že několik následujích dní budeme mimo město. Hlavní dům si nás zavolal a chce abychom tam s nimi něco probrali,“ přešel otec rovnou k věci.

,,Ano, jistě.“

,,Takže si jistě uvědomuješ, že budeš mít celý dům na starosti. Kdyby se něco dělo, tak zavolej. Odjíždíme zítra brzy ráno, takže se už neuvidíme.“

,,Rozumím. Je to vše? Ráda bych se vykoupala a šla spát. Jsem unavená.“

,,Ano. Můžeš jít. Dobrou noc.“

,,Dobrou noc.“

Ichiko se po příjemné koupeli v teplé vodě s orchidejovým olejem oblékne do bílé saténové košilky a zaleze do peřin v barvě noční hladiny jezera z pravého hedvábí.

Školní zvonění ohlašuje začátek první vyučovací hodiny. Všichni žáci jsou usazeni ve svých lavicích a očekávají příchod vyučujícího. Jedním z nich je i Ichiko sedící v předposlední lavici pozorující ptáčky na stromě pod oknem.

 ,,Dobrý den žáci. Vedu vám nového spolužáka,“ rozlehne se třídou hlas a všichni zpozorní. Ichiko na nováčka skoro vytřeští oči.

,,Jmenuje se Akatsuki Shiro a teprve včera se sem přistěhoval. Doufám, že se k němu budete chovat ohleduplně a přijmete ho mezi sebe,“ řekne učitel tvrdě a rozhlédne se po třídě.

,,Sedni si za Owarika-san, Akatsuki-kun.“ Shiro přikývne a jde si sednou.

,,Ahoj,“ pozdraví ještě teď zkoprnělou Ichiko.

,,A-Ahoj.“

,,Co je? To jsem-“

,,Nevybavujte se prosím a poslouchejte. Pro tebe to platí taky, Akatsuki-kun,“ přeruší ho tvrdý hlas. Ichiko se uleví, ale ne na dlouho.

,,To je náhodička, že jsme ve stejný třídě, Ichiko-san,“ říká Shiro o přestávce.

,,Opravdu…“ vydechne Ichiko a chce pokračovat, ale k Shirovi se nahrne zbytek třídy a vyptávají se ho jeden přes druhého.

,,Ty se znáš s Ichiko-hime?“ zeptá se jedna dívka.

,,I-Ichiko-hi-hime?“ vykoktá Shiro překvapeně. A je to tady, pomyslí si Ichiko zdrceně, když ho zaslechne. ,,No přece s naší princeznou,“ odpoví dívka tónem to-je-přece-jasný-ne?-nebo-jseš-tak-blbej?.

,,Proč princeznou?“

,,Přece je z tý bohatý rodiny co podniká v technice. A žije si jako princezna,“ vysvětlila jiná dívka.

,,V-vážně?“

,,Jo, copak to nevíš? No víš jak se jmenuje ne? Když se znáte…“

,,No vím no, ale nějak mi to nedošlo,“ zasmál se a ostatní se k němu přidali. Jen Ichiko to nepřijde k smíchu. Beze slova vstane a odejde ze třídy.

Stojí na balkoně a prohlíží si jasnou oblohu. ,,Ichiko-san! Stalo se něco?“ ptá se Shiro starostlivě, když jí po chvíli konečně našel. Ichiko mlčí a ani se neohlédne. „Jestli jsem řekl něco špatného tak promiň. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Jeho slova zaslechne i přicházející spolužačka.

,,Nech ji být. Ona už je prostě taková. My obyčejný lidi pro ni nejsme dost dobrý,“ řekne a chce ho odvést zpět.

,,To není pravda!“ vykřikne Shiro a dívka na něj vyděšeně upře pohled. Ichiko se otočí, v očích nechápavý a překvapený výraz. ,,Ona taková není. Jenom ji nechápete.“

,,Co ty o tom můžeš vědět? Já jí znám už čtyři roky. Ty jenom jeden den. Vůbec jí neznáš.“

Ale Shiro se nenechá přesvědčit a stojí za Ichiko, kterou jeho chování vyvádí z míry.

Z Ichiko a Shira se stávají přátelé. Ona konečně tedy nachází to, co tak dlouhou dobu postrádala. Chodí spolu ven, povídají si a radují se spolu. Dobře si rozumí a Shiro už nemá pocit, že je Ichiko odtažitá. Právě naopak… Přijde mu velice přátelská a otevřená. Avšak jsou věci o kterých spolu nemluví – předchozí život a trápení Ichiko. Jednou když je Ichiko doma, protože jí není dobře, nese jí Shiro sešity na dopsání a domácí úkoly.

,,Dále,“ odpovídá Ichiko z postele, upíjejíc čaje.

,,Ichiko-sama, máte návštěvu. Přišel váš spolužák Akatsuki Shiro a tvrdí, že vám přinesl úkoly.“ Ichiko to překvapilo, ale potěšilo.

,,Pošlete ho sem.“

,,Dobře.“ Za služebnou se zavřou dveře a během chvilky se v nich objeví Shiro.

,,Ahoj, ty lenochu!“ zasměje se hned ve dveřích.

,,Ahoj. Proč jsi přišel?“

,,Přinesl jsem ti sešity a úkoly. Taky jsme začali brát nový učení, tak abych ti ho kdyžtak vysvětlil.“

,,Děkuji.“

,,Aaale, to přátelé přece dělají, ne?“ mávne Shiro rukou a začne vybalovat sešity.

,,Přátelé…“ šeptne Ichiko posmutněle.

,,Co si říkala?“

,,Nic.“

Ichiko sedí u stolu, Shiro je nad ní skloněný a vysvětluje jí novou látku.

,,No vidiš jak ti to jde! A to jsi tvrdila, že na matiku jseš úplný dřevo,“ vyčítá jí naoko káravě.

,,Ale jde mi to jenom proto, že mám dobrého učitele,“ mrkne na něj spiklenecky.

,,Teď ale kecáš!“ zasměje se a úplně bezmyšlenkovitě jí obejme. Ichiko se začervená a on také když si to uvědomí. Rychle se odtáhne a vykoktá: ,,P-promiň,“ Ichiko zavrtí hlavou a vydá zamítavý zvuk. Jejich pohledy se setkají. Shiro se svými zelenými vpíjí do jejích černých očí. Pomaličku se k ní přiblíží a lehounce se svými rty dotkne jejích. Když se nesetká s odmítnutím, políbí ji. Oboum na tvářích pohrává ruměnec a užívají si vzájemnou blízkost. Polibek se postupně prohlubuje a Shiro si Ichiko k sobě přitáhne.

Ichiko je jako v sedmém nebi. Po tomhle tak hrozně dlouho toužila. Po něčí lásce, po něčích citech… A teď se dočkala. Moc dobře ví jak ho miluje. Nejdřív to byl pouhý přítel. Pouze dobrý přítel a nakonec se do něj zamilovala. Odtáhne se a dívá se jí do očí. Ona se v jeho pohledu utápí a on v tom jejím ztrácí. Pevně ho obejme a vydechne: ,,Mám tě ráda… ne, miluji tě.“ Chytne její hlavu do dlaní a odpoví: ,,Já tebe taky.“ A svá slova stvrdí polibkem.

Druhého dne se Ichiko probouzí s úsměvem na rtech. To bylo krásné – už se na něj hrozně těším, pomyslí si a oblékne se do školní unifromy. Sejde dolů na snídani a na všechny strany rozdává úsměvy. Už od včerejšího večera se takhle chová, uvědomí si služebná a dojde, že to je způsobeno nejspíš tím chlapcem co tam byl včera. Po snídani odveze Ichiko do školy šofér.

,,Odpoledne pro vás nemám jezdit jako obvykle, Ichiko-sama?“

,,Ano, Kyouyama-san. Zatím nashledanou.“

,,Nashledanou.“ Rozloučí se jde do školy. Ve třídě jí překvapí, že Shira nikde nevidí. Obvykle bývá ve škole dřív než ona. Asi se někde zdržel, pomyslí si a připraví si na hodinu.

Snad se mu nic nestalo, přemýšlí Ichiko když se nedostavil ani po zvonění. Celé vyučování je jako ve snách. Má o něj strach, ale snaží se tyto myšlenky zahnat. O velkou přestávku se jde místo na oběh projít po blízkém parčíku. Sedá si na okraj fontány a zaujatě přemýšlí o včerejších událostech. Řekl, že nás nic nerozdělí. Důvěřuji mu, ale tohle se nikdy nestane. I když bych si sama přála aby to byla pravda. Jsem na to moc velká realistka. Nevěřím, že by naše láska mohl vydržet tak dlouho; přemýšlí a dívá se na svůj odraz ve vodní hladině. Hodně se podobám matce, pomyslí si a musí se tomu pousmát. Nikdy nechtěla být jako její matka. Ta nepřirozená dokonalost jí doháněla a stále dohání k šílenství. Sice chtějí abych byla dokonalá jako ona, ale já taková být nechci, pomyslí si smutně a vzpomene si na Shirova slova. Jsi dokonalá… V jeho očích jsem, on mě tak vidí, myslí si. Ale jak to vidí ostatní? Možná stejně, ale odrazuje je to. Jsem pro ně ta ,dokonalá holka z bohatý rodiny‘, přemýšlí smutně. Zadívá se na hodinky a usoudí, že je na čase vrátit se zpět do školy.

Po škole se rozhodne jít k Shirovi domů a zjistit proč nepřišel do školy. Byla u něj jen jednou a tak si moc cestou jistá není. Nakonec se ale přece jen dostává na místo určení. Je trochu nervózní, nechce aby to vypadalo, že dolézá, ale v tu ránu si takovéhle myšlení zakázala. Mám o něj přeci strach, odpoví si v duchu a zazvoní na zvonek. Chvíli to trvá, ale nakonec před ní stojí Shiro. Místo šťastnho úsměvu je spíš zkoprnělý, jako by něvěděl kudy kam.

,,Ahoj Shiro, děje se něco?“ ptá se Ichiko a starostlivě si ho prohlíží.

,,Ahoj, n-ne proč by mělo?“

,,Protože jsi dnes nebyl ve škole. Měla jsem strach jestli se ti něco nestalo,“ vysvětluje.

,,A-aha, tak to promiň, ale-“ nestihne doříct protože se vedle něj zjeví zrzka asi v jeho věku a obejme ho.

,,Kdo to je lásko?“ zeptá se sladkým hláskem a políbí ho na tvář. Ichiko nemůže uvěřit tomu co vidí a slyší. Do očí se jí hrnou slzy, ale nechce aby je viděl a tak se rozeběhne pryč.

Sedí v parku na lavičce a bezvýrazně hledí so prázdna. Měla jsem pravdu… nic netrvá věčně, pomyslí si smutně. Ale že to skončí takhle rychle? Možná… To co jí napadlo, nechce vyslovit ani v duchu. Možná… Možná že je to jeho přítelkyně, kterou měl už přede mnou a která se na něj přijela podívat. Vyslovila v duchu tu nejtíživější myšlenku. Jak mi to mohl udělat?, je zoufalá. Podívá se na hodinky a podiví se jak dlouho už tam sedí. Zvedne se a jde směrem k domovu.

Je bez nálady a mluví jen minimálně, ze slušnosti. Úplně jí oddělá zpráva, kterou jí řeknou rodiče při večeři.

,,Dnes Kawasaka-san nepřijde.“

,,Proč?“ vyděsí se.

,,Volal, že jeho matka zkolabovala a je v nemocnici, takže u ní chce zůstat,“ odpoví jí otec. Ichiko ztratila zbytek dobré nálady a odebírá se k sobě do pokoje, kde se vypláče. Vyčerpáním usíná nepřevlečená…

Ve škole se vyhýbá jakémukoli kontaktu s Shirem – neodpovídá, vyhýbá se očnímu kontaktu, kdykoliv to jde odejde z jeho blízkosti. Shiro je z toho zoufalý, ale je si vědom toho, že si to zavinil sám. A chce jí to vysvětlit, jenže ona s ním nechce nic mít. I spolužáci si všímají té změny a je jim to podivné. Většina to přičítá nafoukanosti Ichiko.

,,Ichiko poslouchej mě! Nech mě to alespoň vysvětlit. Vím co jsem provedl, ale aspoň mě vyslechni. Chápu že jsi na mě naštvaná, klidně mě můžeš seřvat, ale mluv se mnou.“ dobíhá k ní zezadu na školním pozemku. Ichiko zastavuje a pomalu se na něj otočí. Výraz v jejích očích mu vyrazí dech. Není v nich nenávist nebo vztek, ale smutek a zklamání.

,,Poslouchám,“ ozve se chvějící se hlas do trapného ticha. Shiro nemá slov.

,,No… Já ti chtěl říct, že ta dívka to byla moje přítelkyně Tomari. Já… chodil jsem s ní než jsme se přestěhovali. A pak jsem se zamiloval do tebe… Včera večer jsem jí všechno řekl a rozešel se s ní…“ odpovídal zdráhavě.

,,Jak jsem si myslela…“ zkonstatovala Ichiko a chtěla odejít.

,,Ne počkej… Mluv se mnou,“ přemlouvá jí Shiro, ale to netuší, že tím spustí mechanismus, díky kterému se dozví co všechno Ichiko trápí.

,,Jak jsem mohla být tak hloupá?! Já věřila, že jsem konečně našla co mi celý život scházelo – přátelství. A předevčírem taky lásku a teď? Už od včerejška nemám nic. Celý můj svět ve kterém jsem ty dva měsíce žila se mi sesypal jak domeček z karet do kterého foukl vítr. Měla jsem to po čem jsem nejvíc toužila a teď mám to co jsem měla vždycky – samotu. Tu příšernou věc, která mě děsí!!“ Ichiko si vydechla a zdrceně a přitom odhodlaně se mu podívala do očí. On na ní civí, protože ještě nedokázal vstřebat vše co mu řekla. Ztrácí se v jejích očích ze kterých proudem kanou slzy… ztrácí se ve všech těch emocích, které u ní nikdy neviděl… Ichiko se prudce otáčí a odchází domů.

S letmým pozdravem proběhla do svého pokoje a zamkla se v něm. Uzavřela se ve svém vlastním světě plném jejích emocích, které jsou rozdílné jako den a noc, jako slunce a měsíc. Je smutná a přitom má vztek, vztek na sebe samou jak mohla být tak naivní. Spousta dalších emocí jí zmítá jako by jí chtěly roztrhnout. Ale jí je to jedno. Klidně ať se tak stane. Nemá nic kvůli čemu by se měla snažit. Ztratila i tu naději, kterou v sobě celé roky udržovala. Nebo si to myslí… Kdesi v koutku duše, na úplném dně přimáčknutý ostatními emocemi se nachází maličký plápolající plamínek naděje.

Odmítá jít na večeři i na klavír. Nechce nikoho vidět ani s níkým mluvit. Takeru ji přemlouvá ať ho pustí dovnitř, ale ona nechce.

,,No tak Ichiko… Řekni mi co se stalo… Je to něco kvůli Shirovi?“ dojde mu. Ichiko po chvíli otevře dveře a pustí ho dovnitř. Takeru jí nemusí dlouho přemlouvat a ona mu vše řekne. Snaží se jí nějak utěšit, ale nic nepomáhá a tak se jí alespoň snaží dodat odvahy a povzdubit ten poslední plamínek naděje. Trochu se mu daří a tak když odchází, je Ichiko vyrovnanější.

Ichiko Shira svým chováním ve škole naprosto šokuje. Není sice tak usměvavá, ale je vyrovnaná a nedělá jí problém ho pozdravit nebo se mu podívat do očí. O obědové přestávce, když má víc času si s ní promluvit, jí vezme ven.

,,Co potřebuješ?“ ptá se Ichiko.

,,Ehm… Překvapilas mě,“ řekne a když zachytí její tázavý pohled dodá: ,,Tím jak se ke mně dneska chováš. Ty… odpustilas mi?“ zeptal se s nadějí v hlase. ,,Já tě totiž stále miluji…“

,,Ano odpustila jsem ti. Uvědomila jsem si, že kvůli jednomu incidentu se svět nezboří,“ odpovídá klidně a v Shirovi začíná růst naděje, že všechno bude jako dříve.

,,Ale už tě nemiluji. Nemohu milovat člověka, který je tohoto schopen. Nezvládla bych kdybych se do něčeho takového zapletla. Je mi Tomari líto, že musela kvůli mně trpět. Určitě tě milovala a možná i miluje a tys jí takhle podrazil… Já bych to už neunesla. Od tebe nikdy víc.“ Její slova se mu zabodávají do mysli jako tisíce drobounkých jehliček. ,,Promiň…“ s tímto slovem na rtech odešla vstříc svému osudu a jeho tam nechala napospas myšlenkám…