Zranění
Zranění
Zdánlivě klidným lesem poblíž Konohy, ponořeným do nepropustné noční tmy, se nese tiché sténání a zrychlené oddechování. Naruto se sotva drží na nohou, oči se mu nebezpečně klíží a ostrá bolest v pravém rameni mu rychle ubírá sil, ale dál kličkuje mezi stromy s překvapivou rychlostí. Sípavě se nadechuje a v útrobách cítí kovovou chuť krve. Je na tom špatně, velice špatně, ale běží dál, prostě musí. V patách mu je pět zcela obyčejných ninjů a on sám na ně nestačí. Jindy by z nich během několika vteřin nadělal krvavou kaši, ale překvapili ho ze zálohy a těžce zranili…
Naruto myslel jen na jediné- Co jsou zač? Byl pevně odhodlán pobrat všechny své zbývající síly a doběhnout do Konohy včas, aby mohl varovat Hokageho. Jen jeho síla vůle mu stále nedovolovala zastavit se, na chvíli si odpočinout nebo jen na krátký okamžik polevit.
Běžel už půlhodinu v kuse a za tu dobu se ani jedinkrát neohlédl. Byli za ním, těsně za ním, cítil jejich horký dech, ale pořád ještě ho nepolapili a to bylo dobré znamení. Přese všechnu bolest a fakt, že začíná v celé pravačce ztrácet cit, se pousmál. Ještě pořád má malou naději a té se nehodlá jen tak vzdát. Běžel dál a dál v ohlušujícím větru, který ho už mnohokrát odklonil ze správného směru. Míjel větev za větví a jeho zmučená tvář byla poseta velkým množstvím sečných, lehce krvácejících ran jak ze souboje, tak z toho zběsilého prodírání se hustým lesem.
A najednou to ucítil. Jeho pronásledovatelé byli pryč. Tolik ho to překvapilo, že se zastavil a seskočil dolů na zem, kde se mu ovšem podlomila kolena. S bolestným zasyčením se křečovitě chytl za rameno a tiše vyčkával. Ani na chvíli nepolevil v ostražitosti a oči nechával bez jediného mrknutí otevřené dokořán. Pomalu se otáčel na místě kolem své osy a čekal, jestli se náhodou mezi křovím něco nemihne nebo něco nezaslechne. Neviděl nic než tmu a mlhavé obrysy stromů a jediné, co slyšel, byl vlastní, napjetím naplněný dech a stále sílící vítr. Cítil, jak mu levá dlaň položená na pravém rameni vlhne. Ani nemusel pátrat po příčině, věděl, že se smáčí vlastní krví. Nebyl na tom zrovna nejlépe. Pomalu už necítil celou paži, bál se, aby ten shuriken, který se mu zaryl hluboko do masa, nebyl napuštěný nějakým jedem. A chakru už neměl, byl vyčerpaný fyzicky i psychicky.
Možná proto nestihl zareagovat na náhlý vzrůst něčí energie. Celý zkoprněl a zděšeně vytřeštil oči, ale než se stačil otočit, neznámý jej zezadu prudce uhodil do krku a Naruto upadl do bezvědomí, do sladké a utěšující nevědomosti, které se zdálo jako osvobození…
Naruta probudily prudké a jasné paprsky slunce, dostávající se do malé, skromně zařízené místnosti jediným, dokořán otevřeným oknem. Chvíli mu trvalo, než se odhodlal otevřít oči a vydat je tak napospas náhlému přívalu světla. Cítil se jako zavalený a byl naprosto dezorientovaný. Pamatoval si jen svůj zběsilý úprk a snahu dostat se do Konohy včas, když najednou nepřátelé zmizeli a…dále si nemohl vzpomenout. Očima bloudil po neznámé místnosti. Bílé stěny. Nic jiného ze své polohy neviděl. Nepoznával to tu, nikdy v žádném takovém pokoji nebyl. Se zasténáním, které nechtěně vydalo na protest jeho stále ještě bolavé a vyčerpané tělo, se opatrně posadil na královsky měkké posteli. Odhrnul přikrývku, kterou měl přes sebe přehozenou, a následně s šokem zjistil, že je komplet nahý. Pokud nepočítal onu deku a pásku na čele, neměl na sobě ani kousíček látky. S ruměncem na tváři si ji tedy přitáhl až k bradě, ale bylo mu příjemně teplo, nemohl se mít příliš na pozoru…
Při vzpomínání na tu noc se automaticky chytil za rameno, ale čekalo ho další, tentokrát příjemnější překvapení. Na místě, kde mu předtím zela hluboká, sečná a ošklivě krvácející rána, nahmatal tlustou vrstvu obvazů.
,Musím poděkovat tomu, kdo mi zachránil život,“ pomyslel si Naruto s vděčným poloúsměvem a lehl si zpátky na polštář. Pomalu znovu cítil, jak jeho tělo těžkne a už se chystal vstoupit do světa snů. Ten slabý vánek, který ho něžně hladil po tváři, to je něco jiného než vítr onu noc…
Počkat, to není vánek, co se dotýká jeho tváře. Byl to opravdový dotek cizí, hřejivé dlaně. Hladil ho jen jemně, jakoby se bál, aby se ta krásná tvář před ním nerozplynula. Naruto jen lehce pootevřel oči, aby si skrz řasy mohl prohlédnout neznámého. Neznal nikoho s tak srdečným a uklidňujícím dotykem, při kterém se cítil v naprostém bezpečí.
Teprve až zahlédl alespoň matný obraz toho, který seděl na posteli vedle něj a něžně ho hladil po tváři, myslel, že na místě dostane mrtvici. Na první pohled si Naruto myslel, že je to Sasuke. Při druhém pohledu zjistil, že Sasuke to není, což bylo snad ještě horší. Byl to Uchiha. Slyšel o něm tolik špatného, a tomu všemu korunovalo vyvraždění celého Uchiha klanu. Itachi Uchiha, cíl pomsty jeho bývalého nejlepšího přítele!
Naruto pevně semkl víčka a se zatajeným dechem doufal, že si člen Akatsuki nevšiml jeho rozrušení a otočí se k odchodu. Pak by mu s chutí vrazil kunai do zad a šel se pochlubit Sasukemu. Ale ten dotyk…Opravdu je to on? Nebo se mu tohle všechno jen zdá?
,,Vím, že jsi vzhůru,“ promluvil Itachi hlubokým hlasem plným neskrývaného zájmu. Narutovi naštvaně cuklo v obočí- to ho celou tu dobu pozoroval? Byl to snad on, kdo ho svlékl a vyléčil? Tomu Naruto nemohl věřit, nechtěl něčemu takovému věřit.
,,Co tady dělám? Kde to jsem?“ vypálil Naruto a upíral na Itachiho své zářivé oči barvy letní oblohy, prosycené nenávistí a nedůvěřivostí. Proč mi tolik musí připomínat Sasukeho, pomyslel si rozesmutněle, ale sám věděl, že pro bolestné vzpomínky tady teď není místo. Naruto si nebyl jistý, na koho že se to vlastně dívá- jestli hleděl do tváře jisté smrti, nebo svému zachránci. Obě dvě možnosti mu ovšem naháněly husí kůži. Pokud ho Itachi opravdu zachránil, bude po něm něco chtít, tím si byl jistý.
,,Kdybych ti řekl, kde přesně jsi, musel bych tě zabít, a to já nerad,“ utrousil Itachi posměšně a hřbetem ruky Naruta znovu pohladil po tváři. Světlovlasý mladík nejistě ucukl a zavrtal se ještě víc do polštáře. Moc rád by vstal a ukázal Itachimu, že s Narutem Uzumaki si neměl zahrávat, ale příliš se styděl. Bez oblečení už to nebyl ten frajírek s prořízlou pusou, který by si dovolil i na sebevětší legendu.
,,Ale copak se děje? Žeby se Naruto Uzumaki bál?“ ušklíbl se Itachi a na posteli poposedl ještě blíž k němu. Narutovi se jeho blízkost vůbec nelíbila. Sice řekl, že ho zabít nechce, ale z toho zvláštního odlesku v Itachiho očích četl pravý opak.
,,Bát se? To jako tebe? Poslyš, to, že ostatní zastrašily řeči o vyvraždění Uchihovic klanu tvou rukou neznamená, že to platí i o mě. Pro mě jsi jen další otravný shinobi, kterého je třeba se zbavit,“ promluvil Naruto taktéž hlubokým, neochvějným hlasem a vzdorovitě mu hleděl do očí. Zněl velice přesvědčivě, ovšem cítil se tak sotva z poloviny. Itachiho jeho bojovnost i v takové chvíli vyvedla z míry, ne však na dlouho. Potěšeně se na něj usmál.
,,Přesně tuhle reakci jsem čekal, jsi jí pověstný, Naruto Uzumaki. Avšak být tu místo mě někdo jiný, byl by jsi na tom velice špatně. Počkej chvíli tady, za minutu jsem zpátky. Hlavně buď zticha a ani za nic se neodvažuj vycházet ze dveří, pak bych ti nemohl zaručit pevné zdraví.“ Naruto zmateně pozoroval, jak se k němu Itachi shýbá s šibalským úsměvem na rtech. Nemohl nic dělat, jen rudnout, tisknout se hluboko do polštáře a přát si, aby Itachi doopravdy zmizel, jak před malou chvílí sliboval.
Když od něj byl černovlasý muž pouhých pár centimetrů, Naruto zavřel oči a s divoce tlukoucím srdcem odvrátil hlavu na stranu. Ještě pořádně nevěděl, co s ním má Uchiha starší v plánu, ale už něco začínal tušit, a tahle domněnka se mu vůbec nezamlouvala.
Itachi se sklonil až k Narutovi a mimoděk se rty dotkl jeho ušního boltce. Mladíkovi pod ním se sevřel žaludek a zalapal po dechu, ležel však klidně, protože Uchiha mu rukama zatarasil cestu.
,,Uvolni se, já ti nijak neublížím. Tobě ne, Naruto Uzumaki, tebe by byla škoda. Takoví lidé jako ty se nenarodí často,“ zašeptal mu přímo do ucha, a když se od něj odtahoval, postaral se o to, aby se o Naruta tělem otřel. Když se pak Naruto odvážil otevřít oči, byl Itachi pryč. Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit své rozjařené srdce, které při Itachiho dotyku začalo bláznit. Znovu se rozhlédl po místnosti a očima hledal své oblečení. Předem ale věděl, že tu nikde není, leda tak pod postelí, ohýbat se ovšem nechtěl. Zase tak velká ta deka nebyla. V tomhle poloprázdném pokoji by jeho oranžovo-černá kombinéza zářila, ale nic takového neviděl. Neměl tedy navybranou, musel na Itachiho počkat. Bylo mu to proti srsti, ale na místě ho držela naděje, že se Itachi vrátí i s jeho oblečením a propustí ho. Velice pošetilá představa, to věděl sám, ale už to, že ho Itachi ošetřil, bylo nanejvýš udivující.
Nicméně, Itachi mluvil pravdu. Neuplynula ani minuta a byl zpátky s lahvičkou a vatou v ruce. Naruto si ho na okamžik představil jako nemocniční sestru v krátkých, přiléhavých šatech a musel potlačit výbuch smíchu. Nevěděl, jestli se tomu smát nebo při té představě zvracet. Itachi přešel k jeho posteli a znovu si sedl na její okraj.
,,Odhrň tu deku,“ přikázal a mezitím na kus vaty nalil pár kapek perleťově bílé tekutiny. Naruto o poznání zbledl a stiskl deku ještě pevněji. Divoce zavrtěl hlavou a přimhouřil oči v nedůvěřivém gestu.
,,No tak, Naruto. Posaď se a kousek si tu deku stáhni. Musím ti tu ránu znovu desinfikovat, měl jsi v těle jed. Snad si nemyslíš, že ti chci něco…udělat? Přece jsem ti řekl, že tobě neublížím,“ ujišťoval ho Itachi znuděným hlasem a trpělivě čekal s rukou připravenou. Naruto se tedy opatrně posadil a deku si křečovitě držel u hrudi. Bylo mu značně nepříjemně, když tam tak bezmocně seděl a nechával své tělo napospas Itachiho dotykům.
,,Hodný chlapec,“ pousmál se Itachi a odhodlal se spustit oči z Narutovy hrudi. ,,Přede mnou se už stejně stydět nemusíš.“ V Narutovi hrklo a věnoval mu nevěřícný pohled.
,,J-jak to myslíš?“ zeptal se a tentokrát své zděšení neskrýval. Itachi s nevinným úsměvem pokrčil rameny.
,,Myslím, že to sám moc dobře víš. Oblečení jsi měl zpocené a celé od krve, tak jsem ti ho musel svléknout. Snad ti to moc nevadí, nebo ano?“ vpil se do Narutových očí a čekal na odpověď. Té se však ani po třech minutách nedočkal, tak si jen povzdychl, donutil Naruta opřít se o zeď za ním a ošemetně mu sundal obvaz. Rána byla zacelená jen napůl a jak tušil, hnisala.
,,Naruto, teď musíš vydržet bez hnutí, jasné?“ varoval ho Itachi a pro jistotu ho pravou rukou zepředu u hrudi objal, aby se nemohl hýbat. Naruto nasucho polkl a poslušně přikývl. Itachi dál neotálel, vatu navlhčil ještě víc a bez milosti ji kousek vsunul do rány. Naruto zasyčel bolestí a škubl sebou. Měl co dělat, aby nevykřiknul, ale před Itachim si to nedovolil. Jeho tělo sebou škubalo v pravidelných intervalech, ale Itachiho objetí mu bránilo v jakýchkoli prudších pohybech. Jakoby si ani neuvědomoval, co dělá, levou rukou se křečovitě chytil té Itachiho, kterou ho objímal, a začal mu ji drtit. Bolest neustávala, ba naopak, zasahovala celé jeho tělo a Naruto už nedokázal zadržet slzy, které se mu po celou dobu hrnuly do očí. Itachi k sobě Naruta přitiskl ještě víc a konejšil ho svými utěšujícími slovy, ale ránu potíral dál a zarýval vatu hluboko do rány, která znovu začala lehce krvácet. Naruto zabořil obličej do Itachiho pláště a zatínal zuby, aby ze sebe nevydal ani hlásku.
Když už Itachi usoudil, že je rána dostatečně vyčištěná a protijed se do Narutova těla skutečně dostal, jemnými, krouživými pohyby vatu vytáhl, opřel Naruta zpátky o zeď a krvácející ránu obvázal. Bolest jakoby Naruta připravila o všechny síly, nebyl ani schopen zvednout ruku a osušit si slzy, za které se styděl. Jen seděl opřený o stěnu, která ho studila do zad, přerývaně oddechoval a nevšiml si, že při očišťování rány se mu deka sesunula až k pasu.
,,V pořádku, Naruto? Vím, že jsem říkal, že nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo, ale tohle bylo naprosto nezbytné. Máš v sobě jed, který by tě postupně a bolestivě zabíjel. Teď jen odpočívej a nech protilátku, ať se o vše postará,“ vysvětlil Itachi a palcem setřel z Narutovy tváře všechny slzy. Naruto téměř nepřítomně přikývl a na tvář se mu vloudilo něco, co připomínalo vděčný úsměv. Takže on ho doopravdy zachránil, pak ale zbývá ještě jedna zásadní otázka…
,,Proč tohle děláš? Chci říct, jsem ti za to vděčný, ale…pro jsi mě nenechal zemřít?“ zeptal se zvědavě a s potěšením cítil, jak se pálivá bolest z jeho paže pomalu vytrácí. Itachi, jakoby na tu otázku čekal už od samého začátku, se uchechtl a sundal si svůj černo-červený plášť, pod kterým měl síťované triko.
,,Víš, Naruto,“ začal pomalu, ne-li téměř ostýchavě, sedl si vedle něj a stejně jako on se opřel o stěnu. Naruto k němu zvedl hlavu s dychtivým výrazem a čekal na odpověď na svou otázku. Po tomhle už neměl důvod mu nedůvěřovat. Kdyby ho chtěl Uchiha zabít, udělal by to dávno, měl k tomu bezpočet příležitostí.
,,Nevím, jak bych ti to měl sdělit, jestli šetrně nebo jít rovnou k věci,“ přiznal se Itachi a tentokrát čekal na odpověď on. Naruto se zamyslel. Nejspíš by bylo lepší vybrat si tu první možnost, ale…byl příliš zvědavý a ještě více netrpělivý.
,,Jdi rovnou k věci, myslím, že už mě nic nepřekvapí. Hlavně ale po mě nechtěj prosby typu ´´Jdi a zabij Sasukeho“, protože stejně nevím, kde je,“ varoval ho Naruto a protáhl si poraněnou paži. Za tu krátkou dobu bolest zmizela a Naruto by udělal snad všechno, jen aby ji už nikdy nemusel prožít znovu.
,,Takže přímo? Dobře, vybral sis to sám. Musím říct, že mi to tak vyhovuje,“ přikývl Itachi, otočil se ke zmatenému Narutovi a popadl ho za ramena. ,,Už dlouho tě sleduju. Sleduju, jak trénuješ a jak se zbytečně trápíš nad Sasukeho odchodem. Ty ninji jsem poslal já, aby tě zranili a já měl možnost dostat tě sem. Takhle jsem ještě po nikom netoužil, Naruto Uzumaki,“ pokračoval hlubokým, téměř až drsným hlasem a dříve, než teď už zděšený Naruto stačil cokoliv namítnout, z něj stáhl deku úplně, hodil ji kamsi za sebe a prudce políbil na ústa. Narutovy zorničky se okamžitě zúžily a chlapec zrudnul až po kořínky vlasů. Měl to tušit, vždyť se o něčem mohl přesvědčit už předtím, ale úplně na to vedle té bolesti zapomněl. Snažil se ho od sebe odtáhnout, ale přece jen byl pořád trochu oslabený a oproti někomu, jako je Uchiha, neměl šanci.
Podařilo se mu alespoň odvrátit hlavu, ale tím Itachiho popudil mnohem více. Itachi Naruta zatlačil na postel, přidržoval mu ruce vedle hlavy a vrhl se na jeho šíji.
,,Chci tě, Naruto, a ty to taky chceš. Poddej se tomu, svému tělu neporučíš, dříve či později tě stejně zradí, tak nač se bránit, jen se zbytečně unavíš předem. Věř mi, svou pověstnou energii budeš potřebovat,“ šeptal mu do ucha chtivým hlasem a jazykem laskal svou oběť přes celou šíji až ke klíčním kostem. Naruto nedbal na jeho slova a nepřestával ve snažení. Musí se dostat pryč. Musí! Ale sotva na svém nahém těle ucítil Itachiho jazyk a ruce, které se vydaly na průzkum, pochyboval. S každou další vteřinou s panickou hrůzou zjišťoval, že Itachi mluvil naprostou pravdu. Narutova mysl sice něco takového odmítala a nechtěla to ani v nejmenším připustit, ale tělu se taková pozornost zamlouvala. Ještě nikdy nic podobného nezažilo a chtělo si to užít, ale mysl se pořád ještě bránila. Naruto tak sváděl boj sám se sebou a Itachiho vnímal jen vzdáleně. Tedy až do té doby, kdy Uchihova ruka jen tak „náhodou a bez větších postranních úmyslů“ zabloudila k jeho rozkroku. Naruto překvapením a náhlým přívalem rozkoše vyjekl, prudce se zvedl v lokti a v Itachiho chvilkové nepozornosti se od něj odtáhl až ke stěně, kde se schoulil do klubíčka jako nadmíru vystrašené kotě. Tento boj mezi tělem a myslí vyhrál, ale co když přijde další? Bál se, že Itachi se nevzdá jen tak, a dle Uchihova zastřeného výrazu plného zvířecí touhy soudil, že má protentokrát pravdu, bohužel.
,,Pořád ještě se bráníš, Naruto? Cítil jsi to vzrušení, když jsem se tě dotknul, že ano? Proto jsi vykřikl, nemám pravdu?“ dorážel na něj Itachi a aniž by spustil hladový pohled z jeho těla, pomalu se po čtyřech sunul k němu. Naruto propadal zoufalství a divoce vrtěl hlavou, ale Itachiho to neodradilo.
,,Nech mě…Nech mě napokoji, prosím! Já to nechci, tak mě nech být!“ postupně zvyšoval hlas, až nakonec hystericky křičel, schoval si hlavu do dlaní a mírně se rozvzlykal. Itachiho tahle reakce vykolejila a muž se zastavil na místě. Tohle ani v nejmenším nečekal a zvědavě pozoroval každou slzu, která dopadala na bílé prostěradlo.
,,Naruto?“ hlesl potichu a pocítil k choulícímu se chlapci lítost. Nechtěl, aby se ho bál. Nechtěl to, ale nemohl se ovládnout. Byl tak krásný, tak roztomilý, tak neposkvrněný, zatím…Výčitky svědomí? Ne, je to přece Uchiha, ten něčeho takového schopen není. Vždyť k Narutovi ho poutá jen jediné- jeho vlastní pudy. Nebo se snad mýlí?
,,Naruto…“ Na nic víc se při tom pohledu nezmohl. Za tu dobu, co ho sledoval, ho nikdy neviděl tak zničeného a zuboženého. A kdo za to může, že je teď v takovém stavu? On! Moc dobře si to uvědomoval, ale stejně jako se říká, že srdci neporučíš, tak Itachi nemohl poručit své nenasytné touze. Přestože se Naruto stále třásl, jak potlačoval příliš hlasité vzlyky, přesunul se Itachi vedle něj a přitiskl si jeho schoulené tělo v těsné blízkosti k sobě. Naruto se po něm ohnal pěstí, ale Itachi mu ji pohotově chytil a zkroutil za zády. Světlovlasý mladík bolestně zavřeštěl a začal sebou šít, ale Itachi ho povalil na břicho a obkročmo si na něj sedl.
,,Nebraň se, bolí mě, když slyším, jak křičíš,“ zašeptal Itachi a jemně ho políbil zezadu na krk. Narutovi byl znemožněn jakýkoli pohyb, ale jeho tělo se pořád otřásalo, tentokrát výbuchem vzteku. I když se pomalu vzdával naděje na útěk z Itachiho spárů, rozhodl se zkusit zahrát mu na city. Pokud k němu ovšem necítí nic a touží pouze po jeho těle a vlastním uspokojení…
,,Já jsem ti věřil…Říkal jsi, že mi neublížíš, že nebudeš dělat nic, co by se mi nelíbilo…Zdá se ti snad, že si užívám? Vy Uchihové jste stejní, myslíte jen na sebe a své cíle, ale na pocity ostatních neberete ohledy,“ zahuhlal do prostěradla, ale pořád dostatečně srozumitelně na to, aby Itachi pochopil, na co naráží.
,,Máš na mysli mého bratra?“
,,Mám na mysli vás oba, jste stejní, stejně sobečtí,“ prskl Naruto posměšně. Zjistil, že za touhle maskou může svůj stále přetrvávající strach alespoň dočasně skrýt. Čekal na Itachiho odpověď, ale v místnosti zavládlo ticho děsivější než jakékoli dosavadní zvuky.
Zničehonic ho Itachi popadl za vlasy na zátylku a prudce škubl, aby Narutovi zvedl hlavu.
,,Tos říkat neměl, Naruto Uzumaki. Opovaž se mě ještě kdy srovnávat s tím směšným ubožákem. Byl příliš měkký a pošetilý na to, aby si tě vzal tak, jako to hodlám provést já,“ zavrčel mu do ucha a znovu škubnul, až Narutovi vhrkly do očí slzy bolesti. ,,Rozumíš? Budeš prosit, škemrat, abych nepřestával, abych si s tebou dál mohl pohrávat.“ Přirazil mu hlavu zpátky na polštář, objal ho kolem pasu a nadzvedl, aby Naruto stál na všech čtyřech.
,,Co to děláš, přestaň!“ křikl Naruto, ale jestli nechtěl spadnout, musel se přidržovat postele, a tak neměl příležitost k sebeobraně. Itachi ho zcela ignoroval a zezadu si ho k sobě přitiskl. Zaklonil hlavu se zavřenými víčky a slabě zasténal.
,,Cítíš to taky, viď?“ vydechl a druhou rukou, kterou Naruta nepodpíral na podbřišku, ho začal hladit po celém těle. Odpovědí mu byl špatně potlačený sten i to, jak se Narutovi roztřásly ruce a podlomily v lokti. ,,Vidíš, já ti říkal, že si užijeme,“ usmál se Itachi a už se chystal zaměřit na Narutův klín, když se najednou dveře pokoje prudce otevřely dokořán a v nich stál chlapec s dlouhými blond vlasy a nervózním pohledem. Nebyl zřejmě o moc starší než sám Naruto.
,,Deidaro, vypadni,“ procedil Itachi nanejvýš nepřátelským hlasem a neochotně své roztoužené ruce odtáhl. Naruto okamžitě využil svého uvolnění a rudý až za ušima se schoval alespoň za polštář v co největší možné vzdálenosti od staršího Uchihy.
,,To bych rád, ale bohužel,“ zavrtěl Deidara hlavou a zvědavě si Naruta prohlížel, což se Itachimu moc nelíbilo a dal to najevo nesouhlasným zamlaskáním. ,,Pein ti vzkazuje, ať svou hračku vrátíš zpátky a jdeš hned za ním.“ Deidara uhnul pohledem k podlaze a na tváři se mu, k Narutově úžasu, objevil narůžovělý ruměnec.
,,Kruci,“ ulevil si Itachi a přímo sršel vzteky. Byl už tak blízko, stačila by chvilka navíc a měl by ho pod kontrolou… ,,Vyřiď mu, že hned přijdu.“ Deidara přikývl, hodil po Narutovi poslední žádostivý pohled a zmizel za dveřmi. Itachi si povzdychl, slezl z postele a obešel ji až k Narutovi.
,,Nemysli si, že jsem s tebou skončil nadobro. Ještě jsem nedostal, co chci. Až se spolu setkáme příště, budeme pokračovat tam, kde jsme přestali,“ slíbil a naposledy přitiskl své rty k těm jeho, aby si tak mohl tento okamžik pořád připomínat a mít ho na paměti. Zato Naruto už teď proklínal onen slíbený den. Zatímco ho Itachi zaměstnával vášnivým polibkem, Naruto si nevšiml, jak se Uchiha napřahuje, a v příští vteřině ztratil vědomí dobře mířenou ranou zezadu do krku.
,,Už se těším, Naruto Uzumaki…“
Naruto sebou ze spánku trhl, zeširoka otevřel oči a prudce se posadil. Stále ještě nemohl popadnout dech a zběsile se začal rozhlížet kolem sebe. Napůl s úžasem, napůl úzkostlivě zjistil, že je ve svém pokoji, ve své posteli, oblečený do svého pyžama, ale co bylo nejpřednější- byl tu sám. Ještě nikdy nebyl za samotu rád jako v tuto chvíli. Ten sen…Ta noční můra byla až příliš reálná na to, aby se dala jen tak hodit bezstarostně za hlavu.
,,Za to můžou starosti se Sasukem, co jiného…“ povzdychl si Naruto a znechuceně se zatahal za propocenou košili. ,,To je ještě horší noční můra než ta, kdy se mi zdálo, že zavřeli všechny ramen-bary ve vesnici…“ S uchechtnutím vstal nepříliš ochotně z postele. Ale proč zrovna Itachi…? Nedalo mu to a začal o tom přemýšlet znovu. Pamatoval si téměř všechny okamžiky v Itachiho pokoji, ale jak se tam vlastně dostal…?
V koupelně ze sebe shodil pyžamo a vlezl pod sprchu. Hned, jak na své kůži ucítil první kapky příjemně teplé vody, ulevilo se mu a svému snu se nahlas vysmál.
,,Tohle kdybych někomu vyprávěl, nejspíš by si nestačil ze země sbírat čelist.“ Vzal do dlaně mýdlo a přejížděl jím po celém těle. Zarazil se až když si namydlil pravou paži.
,,A-ale…To přece…To není možné!“ Mýdlo mu vypadlo z rukou a s třesoucími se prsty pomalu přejížděl po svém sotva zahojeném zranění, o kterém mu dala vědět pálivá bolest při styku s mydlinkami. ,,To snad ne…“ šeptl Naruto, nechal vodu téct dál a svezl se na mokrou podlahu sprchového koutu podél nepříjemně studených kachliček.
Ticho, do kterého byl celý byt pohroužený, proťal chlapcův táhlý výkřik naplněný zoufalstvím a hrůzou.