Žůžový růžový

Bylo nebylo….
slunce ten den svítilo
ven z domu vábilo
světlem svět zalilo.

Tři chlapci vedli hádku
o jakousi pohádku.
A že ten boj byl lítý!
Kdokoli z nich mohl skončit zbitý.
Když měl Unsui hádky dosti,
nechtěl míti zlámané kosti
kvůli takové blbosti
řekl ve své zlosti:
„Zanechme ty směšné spory,
kdo žil v nitru tamté hory!
Uzavřeme tedy sázku
o tom, kdo zasloužil si princezninu lásku!“
„Nuž dobrá,“ souhlasili ti druzí dva,
vždyť to byla sázka! Jen hra!
„A co vítězi připadne?
To, co ho v tu chvíli napadne?
Nebo to bude jiná cena?
Koupelová pěna?
Či ten malý Sena?“
zašeptala ozvěna.
„Ne, ať je to strašný trest!
Horší než do obličeje pěst!
Loser ať je celý den
do růžové oblečen!“
Trest to byl strašný, to se ví!
Celý den chodit v růžový!
Avšak Ikyuu se tiše smál,
trestu se vůbec nebál.
On znal tu pohádku
o princezně a hrádku.
Zvesela domů si vyšel,
nadšeně křičel:
„Tak to bude žůžový
vidět Agona v růžový!
To si teda užiju,
jako že jsem Ikyuu!“

Jak podvečer se snes
utichla louka i les
když osaměla mez
a opilce popad běs,
tehdy vyšli z domů svých chlapci tři,
aby pokračovali ve své při.
Jeden z nich nes knihu pohádek,
aby umlčela tok jejich hádek.
A tak knihu otevřeli na straně s pohádkou:
„S princem naložili jako s čeládkou.
Princezna kopla ho do zadku
botou na podpatku.“
„Měl jsem pravdu a ty ne!
Zítra přijdeš v růžové, zlosyne!“
zasmál se Ikyuu.
,To si teda vypiju,‘
pomyslel si vzápětí,
když ve vzduchu pocítil napětí.
„Tak na to ti seru!
Já že růžovou na sebe beru?
O tom si nech jenom zdát,
až budeš věčným spánkem spát!“
zuřil Agon,
ale sázka, to byl zákon.

Jak vyšlo ráno slunce,
málem puklo v půlce
smíchy, jak se za popadalo za břich,
nesmát se – to byl hřích!
Růžové botky, šatky taky
vyděsil nejen ptáky
ale taky savce,
jinak všechno šlo hladce.
Jak ke škole se blížil,
tím více se plížil.
Párkrát se chtěl vrátit,
snídani svou zvrátit.
V patách hlídače měl,
celý rudý, jak se styděl.
Celou noc bděl,
teď se vztekem chvěl.
A lidé se mu smáli,
pranic se ho již nebáli.
Kdo by se bál růžového tvorečka,
jenž vkročil do školního dvorečka?
Ať už žák či profesor,
kliďas nebo agresor,
ti všichni smíchy plakali,
svíjeli se, či hekali.
Agon zarytě mlčel,
i když smích mu za zády chrčel.
A co měl taky říkat?
Měl snad s nimi hýkat?
Či je snad všechny zmlátit
a jejich život značně zkrátit?
To by bylo práce věru!
„Přece se se všema nepoperu.
Z tý růžový se mi chce blít,
nebudu se dneska bít.
Podám si je jindy,
nebudu poslouchat ty blbý pindy!
První půjde Ikyuu,
toho dočista zabiju.
Unsui jako druhý půjde,
trestu neujde!“
Tak si Agon pomstu plánoval,
zle se přitom radoval.
I nevšímal si posměšných hlasů
ani nejapných špásů.
A tak zase skončil jeden den,
lidé rozběhli se domů a ven.
Nikdy nezapomenou na ten den,
kdy splnil se jim tajný sen –
bylo to totiž žůžový
vidět Agona v růžový!