Ještě jeden den... by Glacea
Obsah:

Bylo by na dlouho vyprávět, kudy ho vedly stezky osudu, aby se dostal až tam, kde teď stojí. Stejně by ten příběh nikoho nezajímal. A stejně ani nikoho nebude zajímat, jak pro něj skončí... a vyhlídky rozhodně nejsou moc lákavé.


Kategorie: Originální
Postavy: [OC]
Žánr: Drama, Psychologické
Upozornění: Krev, Smrt
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 1 Dokončeno: Ano
Počet slov: 923 Přečteno: 305
Publikováno: 14.01.14 | Aktualizováno: 15.01.14
Poznámky k povídce:

To se mi tak zrovna nechce nic dělat a... bum, do hlavy mě praští nápad na povídku. Přesně v tu chvíli, kdy se mi to nejméně hodí... no co, stejně jsem ji nakonec napsala =D

1. Kapitola 1 by Glacea

Kapitola 1 by Glacea

Tady jsem. Tady stojím. Tady zemřu…

Právě se nacházím u kamenné zdi, pod nohama štěrk, na očích kus olejem nasáklého hadru, ruce svázané za zády… Nemyslím, že bych musel ještě nějak víc popisovat svou situaci, aby si o tom každý mohl udělat obrázek. O tom, že tu stojím a netrpělivě čekám.

Na co, ptáte se?

No na kulku.

Na kulku, která mi již brzy vystřelí mozek z hlavy, takže z centra všech mých úvah, vzpomínek a myšlenek zbude jen kašovitý flek na zdi. Vábná myšlenka, že? Obzvlášť, když víte, že je před vámi dalších osm lidí, jejichž smrtelný výkřik budete muset poslouchat. Výkřik, který bude možná to poslední, co v tomhle životě uslyšíte předtím, než sejmou i vás.

A tak mám tedy umřít. Tohle mají být mé poslední chvíle. Zde je to místo, kde můj hříšný život dojde svému konci. Ne, netvrdím, že jsem nevinný. To by bylo bláhové. Slova trestance by nikdo stejnak neposlouchal, a navíc to ani není pravda. Vzepřel jsem se této prohnilé společnosti, tak za to musím pykat. Můžu sice říct, že ta revoluce byla v zájmu dobra a že účel světí prostředky, ale kdo by tomu ještě věřil.

Nikdo přeci není bez viny. Ti s pistolí, ani ti u zdi. Až na to, že ti první nemají na dnešek rezervovanou jednosměrnou jízdenku k poslednímu soudu, odkud, a na to přísahám, zamíříme všichni rovnou do pekel. Pokud něco takového tedy existuje. Nikdy jsem vlastně nebyl věřící, ale je zvláštní, v co všechno je člověk schopen uvěřit, jen aby nemusel připustit, že smrtí to pro něj na dobro skončí a jeho existence mizí ve vzduchoprázdnu.

Smrt, ach ano. Smrt, když už jsem to tak zmínil, by sama o sobě nebyla zas tak hrozná, ale to čekání na ni, je opravdu ubíjející. Čekání na to, až přijde povel a vy začnete padat jeden po druhém, jako kusy dobytka na porážce, to je na tom asi to nejhorší.

Druhá špatná věc, je pak to, že musíte vstávat tak brzo ráno. Kolik asi může být? Šest? Pět? Rozhodně ne moc, protože pokud mě rychle neodkráglujou, nejspíš jim tu ještě usnu. Což by bylo rozhodně lepší, než trávit své poslední chvíle toliko přebytečnými úvahami jako mám já.

A pak to konečně přijde.

Zaslechnu první výstřel.

A druhý.

A přestanu počítat, protože mi připadá, že jdou strašně rychle po sobě. Podezřele rychle. Nezvykle. Ne, že bych snad už někdy na nějaké popravě byl, ale tady něco nehraje. Slyším křik. Slyším výstřely. Slyším zvuk těl padajících na zem. Ale je jich víc než by mělo dle počtu odsouzenců být. A jako by střílelo vícero lidí najednou. A jako by řvali jeden přes druhého.

A nejdivnější je, že já tam pořád ještě stojím.

Stojím a nikdo se mi nenamáhá říct co se to kolem mě děje. No jo, ale co bych taky čekal, že?

Nicméně, tenhle druh křiku, tenhle druh výstřelů… zní to jako boj. Boj, ale mezi kým? Těžko říct, tu pásku mám pořád na očích a ruce za zády. Takže nic moc nového.

Veškerý hluk ustane. Nastane mrtvolné ticho. Až na to, že z neznámého důvodu jsem ještě pořád naživu.

Štěrk poblíž mě zaskřípe, jak na něj někdo vstoupí a jde. Jde směrem ke mně. A já dál stojím nehnutě se vztyčenou hlavou, netroufajíce si tipnout konec. Tak jako tak, horší už to stejnak nebude…

A něčí tenké hbité prsty uchopí mé ruce a přeříznou provaz, co je k sobě váže. A já je konečně můžu zvednout a strhnou si s nimi ten šátek bránící mi ve výhledu. Párkrát zamrkám, aby si mé oči, které v tuto chvíli už nic vidět neměly, přivykly zase dennímu světlu a rozhlédnu se okolo sebe.

Všude jsou kaluže krve. Spousta krve. Spousta krve a ví hromada mrtvol. Jak popravčí tak popravovaní zde leží mrtví bok po boku napůl ve stínu zdi, napůl osvětleni právě vycházejícím sluncem, jehož slabé paprsky nádherně kontrastují s červenou kapalinou. Vskutku poetické. Nehledě na to jak to plánovali, zemřeli všichni. Až na mě, který byl jako jediný se smrtí smířen a připraven nést následky za své činy. A na ní…

Přímo přede mnou se totiž culila hnědovláska s vlasy spletenými do jednoduchého copu a kulometem přes rameno. V ruce svírala nůž, kterým mě osvobodila. A taky byla celá od krve. Silně však pochybuji, že by ta krev však patřila ji…

„Anie…“ pronesu tiše a podívám se na ni, bez jakýkoliv znatelnějších emocí. Vždyť jsem sám pořádně nevěděl, jestli jsem nebo nejsem rád, že ji vidím.

„Pojď, promluvíme si pak,“ popadne mě za ruku a začne mě vléct pryč z tohoto místa. Pryč od těch mrtvých. Pryč od mé smrti…

 Váhavě se ohlédnu, ale pak ji následuju. Stejně teď nemůžu ani nic lepšího dělat. Jak se zdá, dnešek ještě není můj poslední den. Ještě nepřišel čas na to pykat za své hříchy. Ještě jsem dostal nějaký ten čas navíc. Ještě mám další den…

Poznámky na konec:

Komentáře a jekékoliv připomínky vítány =)

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=2236