Posledních pár dní bylo pro Dereka utahaných, stresových a nekončících. Celé dny hledali nogitsune a teď už nemohl ani on, jak byl unavený. Vešel do svého bytu a ihned rozpoznal, že tam není sám. Vyběhnul do své ložnice a tam ho našel. Seděl s hlavou v dlaních, ale byl živý a dost možná i nezraněný.

„Stilesi?" přistoupil opatrně k postavě na posteli. Zvažoval, zdali je to opravdu on, jestli má světlou chvíli a zachoval si svou lidskost anebo jej očaroval znovu temný duch.

Mladík sebou trhnul, ale jinak se nepohnul, dech se mu nepatrně zrychlil a srdce bilo tak známě, že to musel být on. „Hledali jsme tě."

„Já vím," škytnul plačtivě.

Derek se přiblížil k posteli. Chtěl ho chytit do náruče, chtěl z něj tu zkurvenou lišku dostat pryč. Chtěl tolik věcí, ale nevěděl, co dělat. Hlavní bylo, že nechtěl ublížit Stilesovi.

„Co tady vůbec děláš?" chytil ho za rameno a donutil jej, aby konečně zvedl hlavu. Oči měl zarudlé a napuchlé od pláče, vypadal opravdu špatně. Derek ho nechtěl takhle vidět. Měl rád zubícího se Stilese s pitomými vtípky a hyperaktivitou mu vlastní. Jenže teď před ním seděla hromádka neštěstí. Nejspíš na chvíli převládl nad nogitsune, která ho posedla, protože vypadal, že je to on. Vypadal tak zraněně a bezmocně, že to musel být určitě Stiles.

„Sám víš," zabodl svoje hnědé oči do staršího muže v místnosti.

Teď sebou pro změnu trhnul Derek směrem vzad. Ustoupil o několik kroků a uhnul pohledem. Tohle přece nešlo.

„Stil-" nedokončil to. Netušil mu, co říct. Tak proto přišel?

„Musíš to být ty. Ty jediný si... Scott by to nedovolil a zbytek na něj nemůže," přitiskl si dlaň k srdci. „Je o tolik silnější než poprvé. A já už nemůžu dál," stekla mu další slza po skráni.

„Nesmíš se vzdávat!" popadl teenegara do náručí a svalil se s ním na postel. Jeho vůně a vůně v pokoji tolik charakteristické pro Dereka se spolu mísily a on si po tak dlouhé době zase přišel doma. Doma s někým na kom mu záleží.

Vlkodlak nalehl svým tělem na mladíka a stále jej nepouštěl z objetí. Co na tom, že se přišel nechat zabít? Teď na ničem nezáleželo, teď tu byli zase jen oni dva. Připomínalo mu to jejich malá dostaveníčka na kraji lesa, jeho návštěvy u šerifa doma, když zrovna pracoval přes noc. Ne, tohle nemohl ztratit znovu. Ne kvůli svým dalším chybám, tady už stálo za to bojovat proti tomu něčemu temnému.

„Dereku," zašeptal. Byl unavený, byl slabý, ale byl to on. „Dereku, já tě prosím." Stiles projel Derekovy vlasy prsty jako tolikrát předtím. Věděl, že jej to svým způsobem uklidňuje, i když měl tendenci u toho vrčet. Dnes se však negativní odezvy nedočkal a tak si užíval ten pocit tepla, co z něj vycházel. „ Dereku prosím. Sám to nedokážu."

Jeho oči se leskly smutkem, ale vypadaly tak prázdně až ho to bolelo. Věděl, že ho rozrušil, ale potřeboval to zastavit. Všechno bylo špatně. Všem jen ubližoval, byl jako tikající bomba a nemohl přestat, protože někdo jiný tahal za drátky. A jediné, co mohl, bylo sledovat to dění kolem sebe a být neschopen zakročit.

„Už nemám sílu tomu čelit. Já už dál nemůžu. Prosím, dokud to udržím. Zabij mě." Stiles škemral. Vždycky si myslel, že škemrat bude spíš o svůj život než o sovu smrt, ale nebylo jiné východisko.

„To nemůžu." Derek vypadla zmoženě, strhaně a unaveně snad tak jak se Stiles cítil. „Měj ještě naději. Věř, že se všechno-"

„Pšššt," zacpal mu Stiles pusu svou dlaní. „To je v pohodě. Táta to pochopí, Scott to pochopí. Napsal jsem jim dopisy, všechno jsem jim vysvětlil."

Derek začal na Stilese zírat. Z jeho tepu cítil, že tomu, co říká, věří, že v něm ani kapička naděje na lepší zítřky nezůstala. Sklonil se nad jeho nataženým tělem a přisál se mu ke rtům. Po víc než roku oddělení, to bylo jako droga. Opojná chuť a tak intimní blízkost dvou těl. To jednoduché porušení všech dotykových zón s nimi silně zatřáslo. Nemohli se odtrhnout. Čas plynul, minuty utíkaly, ale chuť zůstávala a s každým přijímaným polibkem byla chuť výraznější.

Mladší teenager se nechal znovu vtáhnout do jiného světa. Byl líbán starším mužem, ležel v jeho posteli, nechal sebou manipulovat a obavy ze smrti se najednou nezdály tak ostré. Všechno na co se dokázal zaměřit, bylo teplo a vlhko úst toho druhého.

Když už nevydrželi s dechem, odtrhli se od sebe, ale silnější z nich se nenechal odradit ztrátou rtů. Nadále ležel na tom mladším a líbal jej na krk. Postupně posunoval polibky níž, až se zastavil u lemu trička, které muselo jít rozhodně pryč. Nejraděj by jej vztekle roztrhl, ale věděl, že by mu jeho milenec vynadal.

„Co to děláš?" vyptával se, když se z něj váha druhého těla odtáhla a mohl mu pohlédnout do tváře.

„Dávám ti novou naději k životu."

„Děláš to jen kvůli tomu?" přikrčil se v pokrývkách ostražitě.

„Ne, dělám to pro nás. Protože už tě nechci zase vidět odcházet, už tě nechci zase ztratit." Přetáhnul mu svršek přes hlavu a znovu se vrátil k okupování jeho rtů.

Stiles zasténal, když si slova spojil dohromady. Oni dva zase spolu? Vždyť se rozešli po Jacksonově případu. Tedy Stiles se rozešel, bál se, co by se mohlo stát. Viděl Derekovy problémy, viděl jak kus smečky od něj odchází, jak se stahují nad jejich městem mračna a tehdy usoudil, že nemůže zůstat na krku. Byl pro něj moc velká přítěž. A v tu noc, kdy se z kanimi stal vlkodlak a Lydia pevně objímala Jacksona v živém stavu, tu noc, kdy Derekovi vyřval do obličeje, že to musí skončit, brečel opravdu jen kvůli svému poškrábanému jeepu, na ostatní už neměl sílu.

„Vrátil jsem se kvůli tobě," modrá v jeho očích problikávala jako zvonkohra z pouti. Byl to vlastně takový bezpečností systém. Vlkodlak nejspíš uvnitř Stilese zacítil blížící se nebezpečí a chtěl se připravit na to nejhorší.

„Miluju tě," přiznal nahlas sobě i Derekovi  své city.

„Já tebe taky," políbil ho na spánek. Modrá se v jeho očích ustálila a svítila do šera rozmrzelého večera, který nebral konce. „Taky tě miluju. A spolu najdeme jak tě dostat zpátky, jen mi prosím neumři."

„Nemusíš nám říkat, co máme se sebou dělat," odhodila nogitsune vlkodlaka od sebe až se rozplácl o stěnu za sebou a zmizela z Derekova bytu.