To stupňující se napětí, které mezi nimi vládlo, cítil už pěknou chvíli před tím. I když… šlo spíš o to, že nikdy nezmizelo jen… v určitém momentu začalo narůstat mnohem rychleji. Až to nakonec došlo až sem.

„Vyhlásil mi válku,“ oznámil mu před pár týdny… ne vlastně již měsíci Arthur, prostě s hlasem plného povýšenosti a pohrdání, „spratek jeden…“ A Matthewa to vskutku nemohlo zaskočit míň. Spíše se divil, že k tomu již nedošlo mnohem dříve, jelikož jeho bratr něco takového předesílal, již při jeho poslední návštěvě, která se konala před docela dlouhou dobou, vzhledem k tomu, že hned po ní mu Arthur definitivně zakázal bratra navštěvovat.

Ať tak či tak ten naivní blázen jejich - ne, vlastně už pouze jeho – opatrovníkovi tu válku vyhlásil, nehledě na rozdíl v jejich silách. Sakra, copak to Alfred vážně zešílel? Pouštět se do války s nejsilnější mocností celého světa a dávat mu tím ještě navíc záminku vyřídit si s ním účty. Povzdechne si. Ať si dělá, co chce… Ať si oba dělají, co se jim zlíbí, jen… proč musí doslova a do písmena stát ve středu právě on?

Americké loďstvo bylo vskutku směšné, jak dětská hračka, v porovnání s Britským. Tudíž Alfred musel počítat, že boj proběhne na tomto kontinentu. Takže se chystá napadnout zdejší britská území, takže… Kanadu!

Jen kvůli sporu s Arthurem opět obrací svou zbraň proti svému bratrovi. Matthew zavře oči. Ještě stále si pamatoval, jaké to bylo s ním bojovat, když pomáhal Arhurovi v Americké válce za nezávislost. Jejich šavle naráželi o sebe, brečel, Alfred se tvářil chladně jako by ho neznal. Teprve, když mu ostří své zbraně protínal hrudí, zatvářil se omluvně a i v jeho očích se zaleskli slzy. Chápal to. Byla to válka. Navíc stát se nedá zabít tak snadno. Ale ani tak už to nechce nikdy zažít.

Smutně se zasměje. Nechce… ale na něm to nezáleží, on koneckonců ani samostatným státem není. Je pod správou Británie. Která je ve válce se Amerikou...

Ovšem ještě pořád to není to nejhorší. Prohrábne hromadu map na svém stole, počmáraných perem ve snaze odhadnout postup a kroky svého bratra a vytvořit nějakou strategii. Ano, nejhorší bylo to, co mu Arthur řekl, hned po té již tak dost špatné zprávě: „Situace v Evropě je až příliš znepokojivá, než abych si mohl dovolit se zabývat Alfredem osobně. Nestojí mi za to. Pošlu ti dostatek mužů i lodí. Dávej mi průběžně vědět, jak se situace vyvíjí.“ Jen na něj překvapeně zíral, jelikož tohle už ho zaskočilo. Stejně jako naprostá lhostejnost, se kterou tato slova pronesl. A dřív než se mohl vzpamatovat a začít protestovat odešel.

Nevěděl, zda pro něj „boj“ s Francisem byl skutečně o tolik důležitější, nebo zda někde hluboko uvnitř musel pořád sbírat odvahu se postavit Alfredovi na bojišti tváří v tvář, ale… prostě si odjel zpět do Evropy, jen proto, aby odtamtud mohl nečinně přihlížet, jak si vede Francis a zda se náhodou situace neobrací proti němu, aby mohl přispěchat ho dorazit. Zatímco on tu bude muset čelit Alfredovi.

Takže v takové situaci teď byl… Nakloní svíci, aby si lépe prohlédl mapu Queenstonu a přilehlého okolí, kde se jejich tábor právě rozkládal. Ukápne mu na ní vosk – a samosebou na přímo na místo, které chtěl podrobněji prozkoumat. Zavře oči a zhluboka se nadechne. Klid… klid… chce to klid.

Vztekle mrští svící před sebe. Naštěstí zhasne v letu a bezpečně dopadne na zem. Vztekle uhodí do stolu. K čertu s tím, vším. K čertu s Alfredem a jeho válkou, k čertu s Arthurem, který hodil všechnu zodpovědnost na něj, k čertu i s Francisem, který svým válčením v Evropě dal Alfredovi skvělou možnost na zaneprázdněného Arthura zaútočit. K čertu se všemi těmi bitvami, kde zase bude zbytečně prolívána krev… Sakra…

Do očí se mu vženou slzy. Proč do toho musel být zapleten i on? On přeci nic takového nechtěl…

„Pane Williamsi?“ ozve se ze vstupu do jeho stanu. Osuší slzy.

„Ano, generále?“ vzhlédne k muži, který stál na jeho prahu. Sir Isaac Brock, britský generál a vojevůdce, který již v několika předchozích bojích projevil své znamenité schopnosti. Matthew se na svém znaveném obličeji pokusí vytvořit úsměv.

„Nesu špatné zprávy… zdá se, že americká armáda má zhruba okolo 6000 vojáků možná i víc. To je, podotýkám, skoro pětkrát víc než máme my,“ sdělí mu. Matthew. Přikývne. Věděl, že má Alfred převahu, ale až takovouto… ne, to vskutku nevypadalo dobře. Nejradši by se jen schoulit do klubíčka obejmul Kumajira a rozbrečel se, ale… to nemohl. Musel něco dělat. Chránit svou zemi. Copak měl na výběr?

„Jak to daleko ještě jsou?“ zeptá se nakonec tichým, avšak pevným hlasem.

„Moc ne… den, dva… střet je nevyhnutelný,“ prohlásí Brock a popojde blíž k němu. Zkoumavě se zahledí na mapu. Tento muž byl skutečně schopný… doufat, že vymyslí plán i tentokrát, to je to jediné co mu zbývalo, sám už si bezvýsledně lámal hlavu nad mapou dost dlouho.

„Takže… to abychom se raději připravili, ne generále?“

Dne 11. října 1812