Našlo by se docela dost věcí, ve kterých Carlos vynikal. Obzvláště cokoliv co se týkalo jakýmkoliv způsobem vědy. Dokázal by hodiny a hodiny vyprávět o vědeckých paradigmatech a teoriích, o svých vlastních poznatcích a bádání a o věcech, které by toužil blíže prozkoumat, ale ještě k tomu neměl příležitost. Ano, věda byla rozhodně něco, čemu rozuměl, v čem se vyznal a v čem nepopiratelně exceloval.
Ovšem… to samé se již nedalo říct, co se jeho spánkového a stravovacího režimu týkalo (když jste tolik zabráni do vědy tak se přeci občas stane, že si až vprostřed noci uvědomíte, že jste naposled snídali, ne?) A také věci ohledně mezilidských vztahů.
Co pamatuje, nikdy v žádném vztahu moc dlouho nevydržel. Neměl čas nějaké navazovat, když skoro veškerá jeho pozornost byla věnována jen a pouze vědě, a i kdyby o to stál… Pro Carlose bylo vždy velmi obtížné dát nějak své city najevo či odhadnout zda by mohli být opětované. Tedy alespoň obvykle to tak bývávalo…
„Carloosi…?“ jeho hlas poskočí do té nejměkčí tóniny, které je na své opravdu bohaté škáře zbarvení svého hlasu schopen. Jako vždy, když ho osloví tímhle způsobem (ne že by ho snad někdy oslovoval i nějak jinak) Carlos zaznamená zrychlení svého tepu.
„Zdravím, Cecile,“ zhluboka se nadechne a odpoví do svého mobilního telefonu, „nevolám, z osobních důvodů. Povšiml jsem si ovšem znepokojujícího jevu, o kterém bys měl nejspíš ve své rádiové show poreferovat.“
„Uh-oh…“ přitaká, už skoro beze známek obvyklého zklamání a vybídne ho, „Pokračuj.“ Carlos si odkašle.
„Jde o pouliční osvětlení… zdá se, že některé lampy po tom co se rozsvítí, začnou vykazovat velice podivné vlastnosti. Nemám zatím žádnou teorii, jak to vysvětlit, ale zdá se, že fungují na lidi jako magnet. A tím nemyslím, že by je přitahovaly, jako třeba můry, že by měli lidé potřebu jít blíž, ale doslova magnet, který k sobě kolemjdoucí vleče, takže…. Mohl bys varovat své posluchače, ať se dávají pozor, když se někam večer vypraví? Díky…“
„Žádný problém,“ odvětí Cecil vesele – docela pravděpodobně se svým roztomilým typicky zasněným pohledem, který občas mívá, když spolu mluví - až musí Carlos částečně přemítat, nakolik procent vnímal to, co mu právě řekl, a jestli si je vědom rizika, která tato už-ani-ne-tak-překvapivá abnormalita přináší. „Nepochybuji o tom, že tomu brzy přijdeš na kloub. Jako vždy. Je opravdu úžasné jakou máš starost o občany naší malé pouštní společnosti. Ano, vše co děláš je velice záslužné. Takže kdybych ti jakkoliv mohl být nápomocen… nebo se mnou chtěl probrat nějaký z těchto palčivých problémů detailněji…“
„Stačí, když se nezapomeneš zmínit,“ rychle ho zarazí, než se ho opět pokusí přímo někam pozvat, nerad ho odmítal, ale… nu… „Měl bych se vrátit zpět do práce. Zatím.“
„Dobrá… urm… měj se a kdyby sis-“
Položí mu to a tiše si povzdechne. Ano, obvykle skutečně míval problémy rozpoznat, zda měl vůbec někdo zájem navázat s ním vztah na čistě přátelské úrovni, natož pak milostné, ovšem pokud šlo o Cecila… Aby jeho náklonost přehlédl, musel by býti nejspíše hluchý a slepý zároveň. A i tak by se Cecilovi nejspíše zadařilo mu dát své city najevo.
Například pokaždé když o něm mluvil v radiu, používal k jeho popisu spoustu přídavných jmen, z nichž nejčastěji: úžasný, perfektní, či dokonalý… a vlastně nejen v radiu nejednou se je nezdráhal použít, i když spolu zrovna mluvili tváří v tvář, i když to pak jeho obličej většinou zaplavila nepřehlédnutelná vlna červeně, díky čemuž vypadal obzvláště roztomile. O tom pohledu až zbožného obdivu, který naopak vyvolával červeň u Carlose ani nemluvě.
A dalo by se pokračovat, ale… ne, Carlosovi se nijak nad city místního radiového moderátora přemítat nechtělo. Vždy z toho dostal špatný pocit, jelikož si byl moc dobře vědom toho, jak moc si ho Cecil idealizuje. Carlos totiž nebyl ideální člověk do vztahu. Byl to hlavně a především vědec, většina všech jeho dnů se motala jen a pouze okolo vědy. Kvůli vědě byl schopný zapomenout na smluvenou schůzku. Neovládal žádná jiná konverzační témata kromě vědeckých. A i všechny své city ze sebe dokázal dostat jen velmi složitým vědeckým popisem. Moc dobře si ještě pamatoval, jak dopadlo těch pár jeho vztahů předtím, než přišel do Night Vale a on to již nehodlal opakovat. Nechtěl vidět ten pohled zklamání i na Cecilově tváři.
Proto… proto bude pro ně oba dva lepší, když jejich vztah zůstane na současné úrovni čili pouhé známosti. Takže by raději měl veškeré úvahy odstrčit zpátky do pozadí, jelikož už tak jimi vyplýtval příliš drahocenného času, který mohl věnovat vědě. Hm… kde že to byl? Ah, ano, záhadné pouliční osvětlení.
Vezme si k ruce veškeré poznámky a chystá se si je znovu projít, když v tom se zarazí. Jak mohl zapomenout! Zvedne se ze židle u jeho pracovního stolu a přejde až ke skříňce, na které měl bezpečně umístěné rádio. Zapne ho, a aniž by to dokázal potlačit, při zvuku Cecilova hlasu se mu tváři rozlije úsměv.
„…takže to bylo ke zprávám. Situaci lokálního tornáda na Night Valeské základní škole pro vás budeme sledovat i nadále. Právě jsem tam poslal nového stážistu Thomase, který zajisté brzy dodá aktuální reportáž.
A dále. Mí drazí posluchači, zkuste hádat, kdo mi dnes opět zavolal? Dám vám nápovědu: je to ten nejhezčí vědec ve městě a jeho vlasy jsou naprosto dokonalé. A nejen vlasy, vše na něm je perfektní… Ano, správně, Carlooos! Jak jste si zajisté všimli, poslední dobou, mi volá čím dál častěji… Uhm, nicméně, tentokrát to opět bylo čistě z pracovních důvodů, což je přesně ten důvod proč to samosebou zmiňuji…“
Teprve po pár minutách Carlosovi dojde, že tu jen stojí a zíraje na rádio poslouchá Cecilův hlas, aniž by jakkoliv vnímal obsah jeho sdělení. Povzdechne si a trochu přístroj ztlumí. Opravdu by se teď měl vrátit k práci. A tak opět zasedne ke stolu, snažíce se rozluštit další záhadu tohoto neobyčejného města, zatímco na pozadí jako kulisa dál jeden konkrétní rádiový moderátor čte zprávy.