- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Měla jsem prostě chuť napsat něco deprasivního, a tak nějak mě napadlo Rusko...

 

 

***

                „Je mi zima,“ konstatoval smutně malý chlapec. Už ani nečekal odpověď, ne to ne, to už vzdal před pár dny - volat o pomoc. Stejně ho tu nikdo neslyšel. Ani nemohl. Vždyť byl tak sám v tak velké zemi…

            Na sobě měl slabý kabát, slabý na tu zimu co tu byla, a šálu, kterou mu kdysi dala sestřička. Lehce se usmál při vzpomínce na ni. Vlastně na obě. Měl dvě. Ta starší se o něj vždycky hezky starala. Ano byla k němu moc milá a hodná. Nebo ne? Nikdy si nebyl jistý, jestli je naivní a občas i trochu ustrašená nebo prostě vypočítavá, ale vlastně mu na tom ani moc nezáleželo.

Naopak mladší sestra se ho pořád držela, jak klíště takže se většinou staral on o ni. Tvářila se vždy tak roztomile, když ho prosila o pomoc. Vypadala tak nevině a bezmocně, že mu jí pokaždé bylo líto a tak nakonec udělal vždy to, co chtěla. Asi to taky jen hrála.  To mu ovšem bylo jedno. Stejně je měl obě rád. Kde je jim konec? Taky jsou tak sami? Taky jim je taková zima…

Ovál ho studený vítr a vmetl mu do tváře spršku sněhu. Už ho ani necítil. Ještě před pár týdny by mu připadlo jako by ho bodaly drobné jehličky, ale teď, teď už ne. Schoulil se do klubíčka, aby mu zůstalo co nejvíc tělesného tepla. Jen to zkoušel, už dávno věděl, že mu to nepomůže. Pořád mu byla zima.

V naději pozvedl své bledě modré oči k obloze. Byla pokryta černými mračny, která nedovolovaly proniknout ani sebemenšímu slunečnímu paprsku. Nebylo skoro poznat, zda je den či noc, hustá mračna stavěla hradbu mezi nebem a zemí. Celý svět se díky nim zdál tak šedivý, bezbarvý… ale jaký jiný by měl být?

Chlapec si povzdechl. Očividně doufal marně, i dnes bude sněžit. Možná bude dokonce bouřka. Asi by měl najít nějaký lepší úkryt než kupka závějí, ve které se nacházel.

 Hm… nechtělo se mu. Chtěl spát.

Přitáhl nohy ještě víc k tělu, ale nepomáhalo to. Co by taky čekal, že? Už skoro nevnímal drkotání svých zubů, ani chvění celého těla, jako by vše najednou sledoval odněkud z daleka… Hoch začal pomalu upadat v sladké bezvědomí v říši snů.

 

****

 

„Co… Zima,“ pronesl tiše, když se probudil. Kupodivu opět nezmrznul, nikdy nezmrznul, vydržel víc než většina lidí. Ale pořád mu byla zima. Nechtěl, aby mu byla zima, ale ani nechtěl umřít, ne, aspoň ne takhle. Ne tady. Co s tím však mohl udělat? Mohl jen doufat.

Hm, co to? Byl úplně mokrý, přes noc ho skoro celého zasypal sníh, který mu zapadal i do oblečení. Pomalu se vyhrabal ze závěje sněhu. Byl celý prokřehlý. Vážně to je zatím asi ta největší zima, co tu zažil, ale to říká po každé…

Pomalu, s vypětím všech svých skromných sil, se vydal dopředu, neměl žádný určitý cíl, chtěl se jen trochu zahřát chůzí. I když ani to nepomáhalo. Nic ho nemohlo zbavit toho neustupujícího chladu, každá část jeho těla jako by byla z ledu. Jako by ten chlad nepřicházel zvenčí, ale zevnitř. Zakašlal.

Ano, byl také nastydlí, ale to byl celou dobu, od prvního dne co sem přišel. Už si nepamatoval, jak, proč a kdy se sem dostal, pamatoval si jen zimu a bezmoc a zoufalství pokryto sněhem a pustotu bílých plání a stesk ledových pouští… Ale hlavně tu zimu.

Na to co bylo předtím, si vzpomínal jen matně. Žil v jednom domě společně se sestřičkami, sice jim byla taky zima, ale zahřívaly se navzájem, všichni tři. Přinejmenším byli v suchu. A nebyli sami… No jo ta samota ta je tady asi nejhorší. Ba ne, ne, nejhorší je ta zima.

Zakručelo mu v břiše. Hlad, málem by zapomněl na hlad. Občas našel něco k snědku, ale většinou nic moc. Málokdy se mu povedlo sehnat něco, čím by naplnil svůj bolestně prázdný žaludek. Měl by už dávno umřít hlady, ale pořád žije.

Zakopl a natáhl se do sněhu. Už by unavený. Jak dlouho asi šel? Mohlo to být tři hodiny, mohlo to být pět minut, nevěděl to. Člověk tu ztratí tak rychle pojem o čase, kdy je den, kdy je noc, jak dlouho tu trčí, jak dlouho tu ještě trčet bude…

Chlapec se zase stočil do klubíčka a zachumlal se do promočeného kabátu. Spát a jít, spát a jít. Takhle vypadaly všechny jeho dny. Probudil se, vstal a šel, doufal, že něco najde, někoho, cokoliv… Mohl by klidně celé dny chodit v kruzích a nepoznal by to. Vše tu bylo tak bezbarvé a studené.

 Slunce vyšlo jen výjimečně… Kéž by tak vyšlo zítra. Měl rád ty slabé teplé paprsky, když ho lechtaly na tváři, dokázaly vnést světlo i na tak chmurné místo jako je tohle… Co si to namlouvá, zítra nevyjde, málokdy vyjde, už ani nepamatuje, kdy vyšlo naposled… bylo by fajn, kdyby zítra vyšlo…

Usnul hoch s touto hřejivou myšlenkou v hlavě.

 

****

 

Spal jenom chvilku, nebo se to jako chvilka aspoň zdálo, než se probudil do dalšího studeného rána. Aspoň, že v noci nesněžilo… Ne, sice nesněžilo, ale všude kolem byl mlha. Bílá mlha. Ještě horší než sníh, sníh je aspoň cítit, aspoň ví kde je jeho chlad, mlha je studená a je všude. Ale aspoň nesněžilo…

„Zima,“ řekl skoro překvapeně, „je mi zima.“ Čekal něco jiného? Ne jen doufal, pořád, pořád bezmezně doufal, že to jednou dne přejde, nemohl tu přeci být donekonečna, tohle ledové peklo muselo jednou skončit… Dnes, ale ne.

Vstal a vydal se dál. Dál se prodíral závějemi… Už zase. Pomalu vláčel nohy za sebou. Sotva vstal a už byl na pokraji sil. Co komu udělal, že musí takhle trpět? Má to cenu jít dál, co když už nikde nic jiného není, co když tak vypadá celý svět? Zastavil se.

Tahle myšlenka ho napadla poprvé, až doposud si nepřipouštěl, že by neexistovalo nic jiného než pustiny zasypané sněhem. Kde je to místo kde bydlel se sestřičkami? Kde žijou ostatní země, se kterými se ještě nesetkali. V jakém světě potom žijou oni. V jeho světě už existovala jenom zima.

Tohle je spravedlnost? Proč trpí jen on? Může snad někdo jiný trpět stejně jako on? Ne, to jen proti němu se spiknul celý svět. Chlapec se rozvzlykal. Pláč už dávno vzdal, nebo si to aspoň myslel, protože teď tu byl zas. Slzy mu pomalu stékaly po tváři a dopadaly do sněhu pod ním. Proč mu pořád byla zima? I jeho slzy mu přišly studené…

Po chvíli brečet přestal. Ne nebyl unavený, výjimečně ne, měl pocit jako by mu konečným uvědoměním si vlastní situace, přibyli síly. Už věděl, co udělá. Když život donutil trpět jenom jej, bude muset být on, kdo donutí trpět ostatní. Zoufalství přerůstalo ve vztek.

Začal vinit ze své situace ostatní, i ty které neznal. Vždyť to bylo jedno, co on udělal, že by měl trpět. Copak se choval jinak než oni? Ne, určitě ne. Budou platit za každou minutu, co musel strávit v tomhle pekle.

Ivan Braginski se poprvé po několika dnech usmál. Už mu nebyla taková zima…

Autorovy poznámky na konec:

Možná tam to "Je mi zima." opakuju až moc často, jen sem se snžila nějak vyjádřit jak velká zima mu byla. Chudáček. Kolik mu vté době bylo asi let... Nad tím jsem ještě nuvažovala.