- Velikost textu +
Poznámky:

Konečně jsem taky napsala něco na USCan, ne že by to ale mělo nějakou hlubokou myšlenku. =)

 

Matthew se převalí na druhý bok a přitiskne k sobě Kumajira ještě o něco blíž, což u něho vzbudí už několikátou vlnu stížností, ale chlapec na to nijak nereaguje. Je na to až příliš unavený, je vlastně příliš unavený na cokoliv. Je rád, že konečně může ležet ve své měkoučké postýlce, zachumlaný do peřiny a může se nerušeně ponořit do říše snů…

„Mattie, já nemůžu spát,“ vtáhne ho zpátky do reality hlas jeho staršího „bratra“, kterého očividně nijak netrápí, že ho probudil, naopak dle ustavičného popotahování jeho peřiny byl přesně tohle jeho účel. Matthew, ale nemá, jak je nejspíš z dané situace patrné, na Alfredovu noční návštěvu jeho pokoje vůbec chuť a tak raději předstírá spánek s chabou nadějí, že to jeho sourozenec vzdá.

„Mattie, já ale vážně nemůžu usnout,“ zopakuje Alfred a opět zatahá za jeho peřinu. Malý Kanaďan si ale akorát přitáhne pokrývku blíž k sobě a dál odmítá jakkoliv reagovat na dotěrné chování nezvaného návštěvníka. Kdyby přišel kdykoliv jindy nejspíš by mu odpověděl a nabídl mu pomoc, ale zrovna dneska se mu tolik chtělo spát...

„Mattie, já…“ začne zase, jako kolovrátek, ale to toho už má Matthew dost.

„A musíš mě kvůli tomu budit?“ oboří se na něj a konečně se mu namáhá věnovat, ne příliš přívětivý, pohléd. Alfred přece není středobodem vesmíru (i když si to o sobě nejspíš myslí) a nemá žádné právo kvůli svojí nespavosti bránit ve spánku i jemu. Alfred mu ale nijak neodpoví a jen na něj překvapeně upírá své tyrkysově modré oči, protože takovouhle reakci od zdánlivě spícího chlapce nečekal. Matthew si povzdychne.

„Co se děje, Ale?“ zeptá se ho po chvíli ticha o něco smířlivějším tónem. Když se na něho teďka tak dívá, vypadá skoro jako by se jeho nečekané reakce lekl. Přinejmenším se nezdá, že by to byl nějaký další z jeho hloupých vtípků, kterými ho občas trápí.

„Arthur mi vyprávěl trochu strašidelnou pohádku na dobrou noc a…“ začne Americký chlapec, ale v půli věty se zarazí, jako by nevěděl jak pokračovat, jako by se třeba rozmýšlel, jaké odůvodnění ke své přítomnosti v bratrově pokoji by měl udat, ne že by na tom malému Kanaďanovi nějak záleželo, protože ho moc dobře zná.

„Bojíš se?“ položí mu otázku s tím nejnevinnějším výrazem na tváři, jaký dokáže vykouzlit, ale moc dlouho mu nevydrží, protože během chvíle se mu začnou stejně stáčet koutky do škodolibého úsměvu.

„Ne tak to není, já jen…“ začne se okamžitě hájit Alfred a rychle se snaží vymyslet, jak by své rozpaky co nejlépe odůvodnil.

„Ano?“ vybídne ho Matthew, aby pokračoval.

„No víš… já… jenom… eh,“ pustí se Američan do vysvětlování s velmi dlouhými odmlkami a začne nervózně přejíždět očima po pokoji v naději, že ho díky tomu napadne vhodná výmluva, jenom hlavně ať nemusí přiznat zjevnou skutečnost. Kanaďan nad jeho výstupem protočí oči v sloup.

„Jestli chceš, můžeš spát u mě… ale jen pro dnešek,“ prohlásí ale nakonec, z části proto, že mu začalo být zoufalého tápání svého sourozence líto a zčásti proto, že na něj znovu začínala doléhat únava. Alfrédovi, který mezitím tu samou větu načal už třikrát, se uleví a s naprostou samozřejmostí se ihned zmáčkne do postele vedle něj, čímž ji jen tak mimochodem skoro celou zabere.

„Díky Mattie, dobrou,“ zamumlá ještě ke svému bráškovi, který mezitím opět položil hlavu na polštář a přitulil se ke svému lednímu medvědovi.

„Bon nuit,“ odpoví mu už napůl spící Matthew s úsměvem.

 

****

 

„Mattie…“ probudí Kanaďana ze sna při několikátém a poněkud hlasitém zavolání jeho jména a ne moc šetrným třesením. Úžasné probuzení. Neochotně se posadí, aby už toho dotyčný nechal, a zašátrá na nočním stolku po brýlích, které si okamžitě nasadí na nos. Jak překvapivé ten dotyčný není nikdo jiný než Alfred. Koho jiného by ale čekal, že?

„Ale…“ zamžourá na něj rozespale a začne si pomalu dávat danou situaci do souvislosti, „proboha co děláš ve tři hodiny ráno u mě doma!?!“ vyjede na něj, když očima sjede z Alfrédova smějícího se obličeje až k digitálnímu budíku na svém nočním stolku, který ukazoval přesně 02:59 am.

„Když já nemohl usnout,“ pokrčí rameny Američan a věnuje svému sourozenci výmluvný úsměv.

„A to jsi kvůli tomu musel jezdit až do Kanady…“ nechápavě se na něho Matthew podívá a začne vážně přemítat, jestli se mu to celé jenom ještě třeba nezdá, i když na sen to bylo asi až příliš šílené.

„Kiku se mnou odmítl spát v jedné posteli“ zdůvodní to jednoduše Alfred. Teda jednoduše spíš pro něj protože jeho bratrovi to celé jaksi nedává vůbec žádný smysl a není to jen tím, že ho otravuje uprostřed noci.

„Kiku? Proč by s tebou měl Kiku spát v jedné posteli?“ zeptá se zmateně Kanaďan, s hlodavým pocitem, že mu nějaký důležitý fakt, objasňující, nesmyslnost tohohle rozhovoru, stále uniká. Američan semkne rty a usilovně začne přemýšlet jak nejlépe vysvětlit situaci. Pokud se teda nějak vysvětlit dá.

„Eh, no, večer jsme se koukali na horor a mně se zdálo, že by mohl mít z toho třeba noční můry, a tak jsem se nabídl, že ho jako HRDINA ochráním, ale on to odmítl,“ prohlásí trochu nejistě Alfred, ale opravdu jenom trochu, protože během chvíle z něj sebejistota opět jasně vyzařuje a to natolik, že je na místě se skoro divit, že ještě nesvětélkuje.

„A to je tvoje vysvětlení proč jsi ve tři hodiny ráno u mě doma?“ skepticky ho sjede pohledem Matthew, protože i kdyby ho vůbec neznal a nevěděl, co tím ve skutečnosti myslí, nijak to nepomáhá mu pochopit, co tedy dělá tady (kromě buzení ho s vysvětlením nad kterým rozum zůstává stát).

„No…“ začne Američan s nejspíš marným pokusem o logické argumenty, ale Kanaďan ho s povzdechem přeruší.

„Jestli chceš tak si můžeš lehnout ke mně,“ nabídne mu a rozespale při tom zívne. Z téhle debaty stejně už nic kloudného nevzejde.

„Když na tom trváš,“ souhlasí naoko lhostejně Alfred s vděčným úsměvem na tváři. Matthew se kousek posune a znovu ulehne, během chvíle následovaný svým bratrem, který ho z postele málem vytlačí, protože postel není zrovna nejmenší a oni už dávno nejsou děti, ale nakonec se tam přece jen oba nějak uvelebí.

„Dobrou doc Ale,“ zašeptá ještě Matthew a pousměje se nad nostalgickým podtextem této chvíle.

„Dobrou noc.“