- Velikost textu +
Poznámky:

Hurá, moje novoroční povídka je konečně hotová!! No… ehm… sice s týdenním zpožděním, ale není to jedno? Dochvilnost je podle mě stejně trochu přeceňovaná…

            Arthurovi se konečně po zdánlivě nekonečně dlouhém hledání podaří najít ty správné dveře vedoucí na střechu. Konečně, protože už přinejmenším půl hodiny se pokoušel objevit východ z temného hlučného baru, aby se mohl nadýchat čerstvého vzduchu, který ho teď mrazivě zasáhne vším svým chladem až se má skoro chuť otočit a vrátit se zpátky. Ale neudělá to a raději stojí sám venku a hledí na město lásky.

            Povzdechne si. Tohle opravdu není místo, kde by si přál právě teď být. Měl by být v klidu, doma, ve svém londýnském bytě a nikoliv na druhé straně La Manche tesknit po domově. Neměl jsem vůbec jezdit… Ale když zhruba před týdnem přišlo ono osudné pozvání od Francise, na jeho Silvestrovskou párty, kvůli které dokonce pronajal i tenhle bar a kam pozval snad všechny evropské země, tak ho prostě napadlo, že by mohlo být celkem fajn trávit nový rok s ostatními…

            Ale nebylo. Měl si jako každý rok zalézt do postele s knížkou a ignorovat příchod dalšího roku, se kterým se stejně bude za chvíli zase loučit. Neměl důvod to nijak slavit, a proto se teď odpojil od ostatních, kteří jsou nejspíš jiného názoru. Aspoň tomu nasvědčovala hlasitá hudba výkřiky nesoucí se až sem. Nic pro něj.

            Možná že někdy jindy by se k nim i byl schopný připojit a bavit se s nimi, ale jeho novoroční splín se letos dostavil dřív než obvykle. Splín z toho, že přichází rok, který sebou opět přinese víc problémů než řešení, víc zklamání než radostí, takový další normální rok. Ne, nebyl pesimistický, jenom už žil dost dlouho aby si přestal dělat plané naděje. Ale tím se může trápit později. Teď stačí jenom, když si nikdo nevšimne, že zmizel a s trochou štěstí by se pak mohl proplížit pryč, když…

            „Ah, tak tady se schováváš, mon cher…“ dveře se otevřou a na střechu vstoupí ten poslední, s kým se má zrovna náladu bavit. Tiše zakleje. Rozhovor s pořadatelem celé téhle oslavy, nebo jak to má nazvat, rozhodně nedominuje na seznamu věcí, co by chtěl právě dělat. Spíš by se dalo říct, že je to jedna z těch posledních věcí na, které má momentálně náladu.

            „Jen jsem se chtěl jít na chvilku vyvětrat,“ opoví mu se vší slušností, ale otáčet se k němu nenamáhá a dál hledí na noční Paříž, s nadějí že jeho nechtěnému společníkovi to bude stačit a raději se vrátí ke svým hostům dole, namísto aby dál obšťastňoval svojí přítomností jeho.

            „Takhle sám a navíc zrovna teď? Vždyť už do konce roku zbývá pouze pár minut,“ prohlásí Francis překvapeně a místo toho, aby se otočil k odchodu, jak si Arthur tak zbožně přál, popojde naopak ještě o něco blíž k němu a postaví se po jeho boku.

            „Ano, ale možná tak pro tebe. Mě k novému roku dělí více než hodina,“ sdělí mu Arthur naprosto vážně, když si ověří tuto informaci na svých náramkových hodinkách, na kterých se již vskutku minutová ručička nápadně posouvá k celé, zatímco ta hodinová v klidu spočívá na jedenáctce.

            „Víš, nejspíš si si toho ještě nevšiml, ale právě teď si ve Francii, což znamená, že by ses měl přizpůsobit mému času, non?“ poznamená Francis a pousměje se tomu, jako by právě řekl něco velmi vtipného, za což nejspíš může už těch pár skleniček vína, co vypil a které neušetřili mírné opilosti ani jeho.

            „Samozřejmě, ale teď… neměl by ses radši vrátit ke svým hostům?“ dál Arthur nevzdává svou snahu zbavit se ho, doufaje, že dá přednost společnosti svých přátel, před tou jeho, i když dle svých minulých zkušeností může už teď říct, že si vybere to druhé.

            „Myslím, že se chvíli obejdou i beze mě,“ lhostejně pokrčí rameny Francis, přesně jak jeho přítel předpokládal a dál se v poklidu kochá pohledem na své milované město. No, dokud vedle něj bude pouze stát, nijak mu vadit nebude, ovšem pravděpodobnost, že ho již brzy nezačne otravovat nějakými oplzlými dotazy je vážně nevysoká a tak ho Arthur velice pečlivě studuje pohledem, skoro jako by čekal, že začne každou chvíli světélkovat, či něco podobného, co by mu zavdalo důvodu na něj tak urputně zírat.

            Francouz ovšem úplně v klidu hledí do dáli k osvětlené Eiffelovce a předstírá, že si Britových očí, které jsou k němu upnuté, vůbec nevšiml. Studený zimní vítr si nemilosrdně pohrává s jeho hedvábnými vlasy a vhání mu je do obličeje, takže stejně jako před chvílí Arthur zauvažuje na chvíli nad tím, jaká je tu oproti vnitřku zima a jestli by se tam neměl vrátit. Jinak ale dál mlčí, čímž nejspíš výjimečně vytáčí Arthura víc, než kdyby mluvil, což je patrně hlavní důvod proč je zticha.

Čas ale neúprosně běží dál, a když se Brit konečně rozhodne odtrhnout od svého společníka pohled a zadívá se pro změnu na své hodinky, zjistí, že minutovou už ručičku dělí od dvanáctky pouze pět minut. Takže jenom pět minut než…

„Chceš?“ strčí mu Francis pod nos krabičku cigaret, čímž zabrání tomu aby byl opět vtažen do proudu svých negativních myšlenek ohledně nového roku.

            „Ne, díky už nekouřím…“ otočí se k němu a zdvořile jeho nabídku odmítne. Francis nad tím jen pokrčí rameny a sám si jednu cigaretu vezme a strčí do pusy, načež začne hledat někde svůj zapalovač.

            „Novoroční předsevzetí?“ zeptá se ho, když se mu konečně podaří onen hledaný předmět najít, a konečně si s ním může také zapálit svou cigaretu, ze které pak může konečně spokojeně popotáhnout. Arthur si pohrdavě odfrkne.

            „Je nesmysl potřebovat takové blbosti jako novoroční předsevzetí k tomu, aby člověk přestal kouřit. Když chce přestat, ať prostě přestane a nečeká na další rok,“ prohlásí rozhodně, jelikož mu všechny tyhle tradice kolem nového roku přijdou nesmyslné. V životě aspoň neslyšel o nikom, kdo by je byl schopen dodržet.

            „Pravda,“ odvětí s naprostým nezájmem Francis a vfoukne mu cigaretový kouř přímo do obličeje. Arthur se zamračí, ale nic už neříká a tak mezi nimi opět zavládne ticho, které je ale velmi brzy přerušeno, nesourodými zvuky v pravidelných intervalech, jak každý z pozvaných zemí, což byla skoro celé Evropa, začal odpočítávat ve svém jazyce posledních pár sekund.

            „Nechceš začít taky odpočítávat?“ pousměje se Francouz a odhodí na zem nedopalek od cigarety. Brit nad jeho návrhem ale jen podrážděně svraští obočí.

            „Kdybych měl každý rok, co žiju…“ začne se svým zdůvodněním, proč je jeho návrh naprosto nesmyslný ovšem přeruší ho hlasitý několikajazyčný výkřik informující, že i ta poslední setina starého roku je nenávratně pryč, prvních pár raket, které již brzy bude následovat tolik dalších a Francisova ústa, která v tu přitiskne na ta jeho a jemně ho políbí. Než se z toho všeho ovšem Arthur stačí vzpamatovat a nějak zareagovat (třeba tím že ho praští tak, že vyletí výš než všechny rakety dohromady), zase se od něj odtáhne.

            „Bonne année, mon cher,“ zašeptá sladce a věnuje mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů, ale toho si Brit nevšímá, protože se ještě stále snaží bezúspěšně pochopit, co se to vlastně stalo.

            „A to mělo být jako co?“ zeptá se ho, když už se trochu vzpamatuje, rudý napůl vzteky napůl rozpaky.

            „Novoroční polibek,“ nevinně se na něj culí Francis, jako by právě málem nepřivodil Arthurovi infarkt. No, tak zlé to asi zas nebylo a k tomu infarktu měl vlastně taky daleko, nicméně pořád neviděl žádný důvod, proč by měl líbat zrovna jeho.

            „Už jsem říkal, že pro mě začíná nový rok, až za hodinu,“ vypraví ze sebe nakonec po chvíli rozmýšlení odpověď, co mu jak první vytane na mysli. Takové, co by dávali smysl, jako že by novoroční polibek měl dát někomu, koho miluje a s kým by se chtěl v novém roce co nejvíce stýkat a že on ho opravdu nemiluje a že by si mnohem raději přál ho celý tenhle rok nevidět, ho samozřejmě napadnou pozdě.

            „No tak ti tedy dám za hodinu další,“ ochotně mu slíbí Francis se škádlivým úsměvem na rtech a nenuceně mu prohrábne jeho slámové vlasy.

            „Idiote…“ shodí jeho ruku pryč ze své hlavy a otočí se raději směrem k městu, aby se mohl na chvíli pokochat všemi těmi rachejtlemi, vyletujícími, ze všech možných koutů města, i když s největší intenzitou právě od Eiffelovy věže. Francis se nad tím pousměje a rovněž stočí svůj pohled k ohňostroji.

            K tomu nemá výjimečně žádné výhrady ani Arthur. Nebo ho už spíš trochu vyčerpává rozebírat zbytečnost všech těch oslav, když mu to stejně nijak nepomůže. Vlastně by za to asi měl Francisovi poděkovat, že ho nenechal se tu utápět ve všech svých nadbytečných myšlenkách, úvahách a vzpomínkách a že ho nenechal vykročit do nového roku s hlavou obtěžkanou všemi těmihle nesmysly. Ne že by se mu teda snad způsob, kterým ho vítal on, nějak zamlouval…

            „Tak, už nám zbývá jenom novoroční přípitek,“ praví Francouz, když už se oba dva dost vynadívali na tanec světel na noční obloze a vytáhne bůhvíodkud láhev šampaňského.

            „Kde jsi to vzal?“ tázavě se na něj podívá Brit a pohlédne na láhev, kterou drží jeho přítel v ruce a jejíž záhadné objevení se zde nejspíš přehlédl. Teda ne že by předpokládal, že se sem jen tak teleportovala, jen prostě až do teď nezaznamenal její přítomnost.

            „Přinesl… kdybys byl všímavější určitě bys to postřehl,“ opoví mu Francis a sundá alobal s drátkem z vršku láhve. Arthur ho ale mezitím skepticky sleduje.

            „Chybí ti skleničky,“ poznamená s úšklebkem těsně před tím, než stihne Francouz odstranit i špunt.

            „To mám myslet na všechno?“ řekne s povzdechem a skloní láhev, kterou už měl připravenou k uvolnění.

            „No já se tu s tebou rozhodně neplánoval setkat,“ odpoví mu Brit, aby dopředu zamezil jakýmkoliv vyčítavým pohledům směrovaných na něj. K ničemu takovému se ale Francis nechystá, protože by bylo opravdu nesmyslné předpokládat, že Arthur si sebou běžně na střechu bere skleničky, kdyby s tam s ním chtěl náhodou někdo připít.

            „Tak se budeme muset vrátit dolů,“ pokrčí pouze rameny a otočí se k odchodu.

            „Ještě chvíli…“ zavrtí hlavou Arthur a dřív než si to stihne uvědomit, tak mu ruka vystřelí k rukávu Francisova saka, aby mu zabránil odejít. Opravdu neví, proč to udělal, když by tam teď konečně mohl být sám, jak si celou dobu přál, ale byla to spíš automatická reakce, nežli plánovaný děj.

Francis na něj překvapeně pohlédne, i když nejspíš nemůže být překvapenější než Arthur sám, ale pak se usměje a vrátí se zpátky vedle něho a znovu se spolu s ním zahledí kamsi do noční Paříže.

            „Je odsud krásný výhled, že?“ prohodí tiše Francouz a opatrně ho uchopí za ruku.

            „Hm, asi,“ přitaká mu stejně tiše Brit a opře si hlavu o jeho rameno.

Bylo by od něj asi naivní myslet si, že bude tenhle rok jiný než ostatní. Bylo by naivní myslet si, že bude lepší. A obzvlášť naivní by bylo myslet si, že letos se jejich vztah nějak změní, že přestanou s těmi jejich hádkami kvůli každé maličkosti, spory o malichernosti, pohrdavými urážkami a nenávistnými pohledy. Protože tomu žádný nový rok nepomůže. Ale i tak…

Bude to hezké, když aspoň pro tuhle chvíli na všechno zapomenou a jen si budou užívat okamžiku…

Autorovy poznámky na konec:

Doufám, že to není taková blbost jako jak se mi to zdálo, když jsem si to po sobě snova četla... =)

PS: Pokud někoho napadne nějaký lepší žánr tak mi to prosím napište, jelikož tuhle povídku skutečně netuším, kam zařadit (a tak jsem ta plácla pervní nesmysl co mě napadl). XD